Milé sestry a bratři,
vážení čtenáři,
upřímně Vás zdravím s dalším číslem našeho časopisu Jednota bratrská. Na jeho stránkách průběžně nacházíte příspěvky a výklady biblických oddílů, které mají jednotlivce povzbudit na cestě víry, ale také zde jsou články, které nám ukazují širší souvislosti. Nejsme totiž osamělými poutníky. Jsme součástí širokého společenství, které má neustále ohledávat své řády, svou organizaci, ale které se současně musí zamýšlet nad svým posláním a nad tím, jak jej co nejlépe uskutečňovat. Není proto divu, že se častokrát setkáváme v našich sborech i na stránkách církevního tisku s pojmem "misie". Ano, jako jednotlivci i jako sbory a církve jsme skutečně posláni, abychom zvěstovali evangelium. Jsme vděčni, že si v minulosti Pán Bůh použil naší církev jedinečným způsobem, aby se skrze ni rozhlašovala dobrá zpráva o věčné naději také na místech, která nebyla dotčena známostí o Spasiteli Ježíši Kristu. Musel jsem v posledních týdnech několikrát poskytovat informace o dějinách misie Jednoty bratrské, a tak jsem si znovu uvědomoval, jak úžasné věci byly vykonány. Ale s ještě větším potěšením jsem přijímal zprávy, že tato služba světu probíhá dál. A dokonce proniká i do zcela nových oblastí.
Je dobře, že vědomí o misii jako základnímu prvku našeho poslání nevymizelo, že se o ní opakovaně hovoří. A nejen u nás. Je to téma skutečně obecné. I proto se na podzimní Evangelikální theologické konferenci (6.-8.11.97) budou přednášky a semináře zaměřovat tímto směrem. Letos poprvé se mezi spolupořadatele zařadila i Úzká rada. Stalo se tak i proto, že misie je pověřením všech církví a že tedy se můžeme a máme v tomto úkolu vzájemně povzbuzovat, vyučovat, sdílet. Očekáváme, že tato konference přinese nové podněty také pro službu našich sborů. Bude však záležet i na každém z nás, zda budeme církví, kde se na misii hrdě vzpomíná, kde se o ní velmi hovoří, nebo zda opravdu budeme církví misijní. Pán Bůh sám nechť nás k tomu formuje svým Duchem.
V této souvislosti chci připomenout i Heslo pro tento měsíc:
Ježíš řekl: "Nechte děti přicházeti ke mně."
Častokrát na nás při zaznění slova "misie" dýchne představa dobrodružných výprav do dalekých, exotických zemí. Ale už když Pán Ježíš pověřoval své učedníky k misijní službě, nejprve uváděl místo, na kterém právě byli: "Budete mi svědkové v Jeruzalémě..." A pak teprve následoval výčet stále vzdálenějších oblastí. Upřímně si přejeme, abychom nepřeskakovali, nepomíjeli své nejbližší okolí. Je třeba začít právě doma. Tam, kde je to v mnohých ohledech nejobtížnější. Protože tam nás znají, tam nestačí o evangeliu pouze mluvit, tam je třeba i evangeliem žít.
"Je jasné, že misie nikdy nemůže být lidským podnikem. Nejsme pro to schopni, nejsme toho absolutně schopni, bez hlubokého vnitřního vztahu k Bohu, k Ježíši a k církvi... Já vím, že misie nemůže být násilím protlačována, ale strašně toužím, aby semeno bylo zaseto, aby se lidé probudili a milovali Ježíše a dodržovali jeho slova. Pak on přijde a bude s nimi přebývat."
J.Heinrich Arnold, Discipleship, 1994
S přáním Božího pokoje
Máte rádi hostiny, recepce, svatby? Já ano, pokud je nemusím pořádat. Je to příležitost setkat se s blízkými a zajímavými lidmi, poznávat nové, nechat se inspirovat cizími myšlenkami, ochutnat spoustu dobrých jídel. Když ovšem chceme takovou hostinu nebo akci sami připravit, pak nás to něco stojí. Každý v rodině nebo ve sboru už někdy něco pořádal, a tak jistě víte, co to obnáší. Nejprve je třeba určit smysl a rozsah akce. Chcete s někým sdílet smutek, radost, nebo nějaké zkušenosti. Pak se podle toho rozhodnout, koho pozvat a koho raději ne. Podle počtu pozvaných pak vybrat, připravit a vyzdobit místo konání. Spočítat a zajistit dostatek jídla a pití pro všechny potenciální hosty není také snadné ani levné. Když unaveni po všech přípravách a investicích zaslechnete výmluvy těch, s kterými jste se chtěli potěšit a které jste zvali na prvním místě, prožijete asi podobný pocit jako král, pořádající svatbu svého syna. Lítost snadno vystřídá hněv. Víme, že to není dobrý postoj, ale pochopíme ho.
Království nebeské je jako připravená svatební hostina. Pozvána byla široká veřejnost. Lidé úspěšní, dobře postavení, podnikaví, chytří, citliví, krásní, ale i ti obyčejní. Odmítli pozvání, nebyli hodni. Měli vlastní program, vlastní jídlo, neměli chuť se s někým setkat a dokonce se radovat z cizí radosti. Bratři kazatelé jistě znají občasný pocit zklamání, když na dlouho připravovanou akci se vzácným hostem přijde jen hrstka nejvěrnějších, nebo když na evangelizaci přijde jeden člověk. Ostatní členové sboru se necítí povinni přijít, zvlášť, když je to něco navíc. Dá se pochopit, že lidé jsou dnes přesyceni informacemi, akcemi a vlastní aktivitou. Nevím, nevím, jak bychom dopadli jako křesťané, kdyby nás nějaký král zval na hostinu. Možná bychom našli i dobré verše jako biblické výmluvy. Máme své akce, své koleje a také potřebujeme svůj odpočinek. Velmi snadno bychom se mohli ocitnout v kategorii "nehodných hostí", kteří umlčují hlas Ducha svatého zvoucího nás k připravené nebeské hostině s Pánem Ježíšem Kristem. Odmítnout znamená urazit krále a přijít o možnost dalšího pozvání. Král vyslal vojsko, aby ztrestalo nehodné hosty. Pak nechal přivést náhradníky, lidi z rozcestí, neúspěšné, nemajetné, hladové, bez domova, bez postavení. Patříme mezi ně? Svatební síň se musí naplnit.
Král pak vybavil své chudé hosty i svatebním šatem, aby na svatbě nezapáchali a nekazili společnou radost. Přesto tam proklouzl jeden ve svém vlastním oděvu. Oděv naší vlastní spravedlnosti Bohu zapáchá. Všechna naše spravedlnost je jako poskvrněný šat (Iz 64,6). Nemá smysl vynakládat úsilí na očišťování a vylepšování našeho starého šatu, našeho image. Jsme ubozí a bídní. Potřebujeme, aby nás Hospodin oděl rouchem spásy a zahalil pláštěm spravedlnosti (Iz 61:10). Kdo byl nakonec vybrán na hostinu? Na svatbě se s králem radovali hosté, kteří se dali pozvat z ulic a rozcestí, lidé v pohybu a zaprášení, ale ochotní k okamžité změně svého plánu. Ničím si nezasloužili výsadu být na královské hostině, pouze přijali bez výmluv pozvání a šli hned. Přeji si, aby co nejvíc lidí v naší zemi bylo takto připraveno a vybráno na svatbu Beránkovu, abychom přitom spolupracovali a byli mezi ochotnými a vybranými všichni jak se známe.
"Mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán." (Mt 22:14)
(Pokračování z minulého čísla - dokončení)
Pod tím obrazem seděli jsme jednou se skutečným černochem, bratrem Polanem, který přijel do Evropy na studia a navštívil také Čechy, kolébku Jednoty bratrské. S ním přijel i jeho tlumočník z Holandska, a tak jsme tiše naslouchaly jeho srdečným slovům a na rozloučenou jsme zazpívaly - i když nás bylo tak málo - čtyřjazyčně a přece jednomyslně: Má Pán Ježíš, má mne rád.
Mám ráda hvězdy. Když se v zimě třepotají tak zářivě na tmavé obloze, i když za jasné letní noci svítí tak bíle a mírně. Ráda se na ně dívám. Dívala jsem se dalekohledem a podivila jsem se jejich kráse. Byla taková skromná hvězdička a pod dalekohledem - jaký div - to byly dvě hvězdy, červená a modrá.
Vzpomínám-li na všecky děti, které jsem v Domově poznala, připadají mi zprvu jak ty bílé a mdlé malé hvězdičky. Ale začnu-li o nich přemýšlet, začnou se pohybovat a třpytit se a jeví se každá jiná a jiná, každá ve své vlastní podobě a kráse. Neumím vystihnout, jaká je každá z nich, ale všecky jsou na obzoru mých vzpomínek a vím, že všecky jsou Boží.
Bůh, který je stvořil, sám určil jejich dráhy. Chtěla bych vědět, kam to spějí, ale ony zajdou pod obzor a nevidím je už.
Byly dlouhé řady bezesných nocí, kdy jsem se oknem dívala na hvězdy. Od východu šinulo se překrásné souhvězdí Orionu na tmavé obloze, až po několika hodinách zašlo mi z dohledu. Budilo ve mně představu silného hrdiny - strážce a někde z hlubin duše se ozývalo: "Nedřímeť strážný tvůj".
Mám ráda hvězdy. A ráda se na ně dívám.
A přece - což jsem neviděla na vlastní oči uprchlíky z Belgie - národ - ženy a děti a starci na ulici v cizí zemi, zatímco jejich muži bezmocně přihlíželi? Neslyšeli jsme o uprchlících z Poska, Španělska, ze severní Francie, kteří v našich dnech museli opustit všecko, co měli a vydat se do útrap bezdomoví? Ale i zde u nás jsou někdy lidé nuceni svůj domov opustit a co je nejhorší, když se octnou bez domova děti. Znám takové případy, někdy smutné, někdy srdce rvoucí. Jak často přišla rodina do takových nesnází, že stojí bezradně před otázkou: Kam s dětmi? Někdy jsem se s dětmi rozhovořila tak o mnohém, bývaly to pěkné besedy. Častěji jsme ku příkladu mluvily o tom, kolik lidí asi pracovalo na tom, co máme právě na stole. A byli to rolníci a řemeslníci všeho druhu, tkalci a dělníci v továrnách a jiní na plantážích v horkých krajinách. Obchodníci a dopraváři. Lidé černí, bílí, žlutí a hnědí měli v rukou, co denně užíváme jako věc samozřejmou. A hle, je tu i Domov. A nebyli to jen zedníci a tesaři, skláři a zámečnici, pokrývači a jiní řemeslníci, kteří ho vystavěli. Bylo tu mnoho takových, kteří ve službě a z pověření nebeského Otce sirotků založili a udržovali Domov pro takové děti, jaké zde spatřujeme.
Pane Bože, děkujeme Ti za všecko, co jsi nám dnes dal. Za zdraví a sílu, pokoj a mír, za pokrm i nápoj, za domov a přátele.
"Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a vypustil ducha. A hle, opona svatyně se roztrhla vedví od shora až dolů." (Mt 27:50-51)
V té chvíli, kdy Ježíš zemřel, byla chrámová opona, oddělující svatyni od svatyně svatých, nadpřirozeným zásahem roztržena odshora až dolů. To bylo jasné znamení, kterému nemohlo být nerozuměno. Bůh přebýval ve svatyni svatých za oponou. Jejím roztržením bylo veřejně vyhlášeno, že bariéra mezi Bohem a člověkem je nyní odstraněna. Tato opona též symbolizuje Kristovo tělo, kterým nám byl přístup do svatyně umožněn (Žd 10:19-20). Je to právě epištola Židům, která na mnoha příkladech a srovnáních se Starým zákonem ukazuje, že Ježíš, který se sám stal dokonalou zástupnou obětí, aby odčinil hříchy lidstva, byl obětí a zároveň veleknězem.
"Ježíš se na věčnost stal veleknězem podle řádu Melchisedechova." (Žd 6:20)
O Melchisedechovi toho v Bibli moc napsáno nemáme a jeho existence je obestřena tajemstvím. Poprvé se objevuje v Gn 14:17-24 (viz též Ž 110:1-4). Epištola Židům vysvětluje rysy Melchisedechova kněžství k popsání velekněžské služby Ježíše. Z toho vyplývá:
"Je bez otce, bez matky, bez rodokmenu, nemá ani počátek dnů, ani konec života; a tím je připodobněn Synu Božímu a zůstává knězem navždy." (Žd 7:3)
Výrok Hospodinův mému Pánu: "Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám." Hospodin vztáhne žezlo tvé moci ze Sijónu. Panuj uprostřed svých nepřátel! ... Hospodin přísahal a nebude želet: "Ty jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu."
Kristovou rolí jako našeho jediného kněze je, že je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi (1Tm 2:5). Jako je jeho kněžství jiného řádu než kněžství Áronovo, tak i jeho oběť sebe sama je jiného typu. Ona byla konečným naplněním všeho, co bylo naznačeno v systému starozákonních obětí a ve Dni smíření. Již Starý zákon ukazoval na to, že obětní systém je nedostatečný a že nemůžejednou provždy odstranit hřích. Bůh ukazoval, že bohabojný a spravedlivý život jeho lidu je pro něj důležitější. Tyto oběti zvířat měly jen malou hodnotu, pokud neodrážely upřímnost srdce člověka:
"Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Hospodina je nad zápaly." (Oz 6:6; viz též Mi 6:8; Ž 51 :18-19)
I když porážení zvířat nemělo skutečnou hodnotu schopnou odstranit hřích (Žd 10:4), ukazovaly na Kristovu oběť, která jediná tuto moc má. Skrze tuto oběť došlo ke zrušení hříchu (Žd 9:26). Jeho oběť má tyto rysy:
Epištola Židům nám takto ukazuje, že Ježíš svou rolí velekněze a též i oběti jednou provždy odstranil hřích, smířil nás s Bohem a že jeho dílo je nezvratné.
Již více není potřeba profesionálních kněží k tomu, aby zabezpečovali spojení mezi člověkem a Bohem. Tato výlučnost pominula. Každý křesťan se může stát takovou spojnicí a nástrojem pro Ducha svatého, a tak zprostředkovávat Boží milost v modlitbách, vyznání a nebo ve svědectví při různých příležitostech.
Tím, že máme povolání ke kněžské službě přímo od Ježíše, naplňujeme původní roli Izraele - být královstvím kněží a světlem národům. V tom se původní Boží záměr nezměnil, v Kristu se však naplnil a skrze církev Židů i pohanů dostal daleko širší rozměr. Jeho hnací silou již není Zákon, ale Boží milost a moc Ducha svatého. 1Pt 2:5 přirovnává křesťany k živým kamenům, které jsou budovány "jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista." Zde je důraz položen ani ne tak na náš přímý přístup k Bohu bez potřeby lidského kněze, jako nakněžskou roli každého křesťana při přinášení "duchovních obětí" Bohu skrze Ježíše Krista.
Jistě vás hned napadne: Co to jsou duchovní oběti? Jedno místo, které se jimi zabývá, je v Žd 13:15-16. Z něj jsou patrné tyto oběti Bohu:
Každá opravdová oběť nás bude něco stát; měla by to být naše odpověď na lásku, milosrdenství a péči Toho, který sám sebe za nás vydal. Všimněte si, že zde se to projevuje jak v oblastech našehočasu, který s Bohem trávíme a který mu dáváme a ve vyjádření postojů našeho srdce, když ho chválíme a uctíváme, tak i v čase, různých věcech, práci i penězích, které dáváme jiným lidem. A zde to nejsou myšleni pouze naši bratři a sestry ve víře. Tak, jak můžeme zakoušet Boží lásku k nám, podobně se stejnou láskou se můžeme i my chovat k jiným lidem.
Ř 12:1 dává důraz na další rozměr naší kněžské služby:
"Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to ať je vaše rozumná (nebo duchovní, týkající se slova "logikos") služba Bohu."
Nový krok od starozákonní kněžské služby obětí je zde jasný. Kněz staré smlouvy přinášel k obětem na oltář různá zvířata. Ježíš, jako nejvyšší kněz, položil na oltář kříže svůj život. Kristovi následovníci jsou povoláni k tomu, aby pokládali na oltář svá vlastní těla jako živou oběť, aby se den za dnem vydávali službě Bohu - to je jejich pravý způsob bohoslužby. Biblické příklady takovéto služby zahrnují:
Jak již bylo zmíněno dříve, rolí starozákonních kněží bylo zachovávání a rozvíjení vztahu s Bohem. Tato role se v Kristově církvi "královských kněží" vykonává ve dvou rovinách. Ta první rovina je společná každému věřícímu a je naplněním našeho povolání jako kněží. Konkrétně byla popsána v předcházejících řádcích. Další rolí je vzájemná služba podle rozdílného obdarování. A to je opět nový prvek. Dříve to byl kněz, který byl prostředníkem obyčejným lidem. Nyní má každý z nás volný přístup k Bohu, avšak na druhé straně se vzájemně potřebujeme daleko více, než lidé staré smlouvy. Bůh tak činí zvláštní syntézu: vytváří jednu postavu, jedno tělo, jehož hlavou je sám Kristus a údy jednotliví křesťané. Toto celé tělo je v určitém slova smyslu "dokonalým knězem". A tak apoštol Pavel vyjadřuje tuto skutečnost v 1K12, 7-11: "Každému je dán projev Ducha ke společnému prospěchu..." Ty projevy jsou různé, avšak tělo je potřebuje všechny. V Ef 4:11-16 toto téma rozvíjí ještě více:
"A on dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby dokonale připravil svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, v chytráctví k nastražené cestě bludu, nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista. Z něho celé tělo, spojované a držené pohromadě pomocí každého kloubu podpory, která je podle činnosti a míry jedné každé části, bere výživu pro svůj růst ke svému vybudování v lásce."
Nejsou zde jednotliví kněží, kteří zastanou celou službu, ale je tu jedno tělo, které koná kněžskou službu a které se vzájemně potřebuje a buduje. Proto Bůh církvi neustanovil nové kněze a velekněze, kteří by měli bližší přístup k Bohu než ostatní, nebo kteří by byli ve svém kontaktu s Bohem druhým nějak nadřazeni. Dal církvi jednoho velekněze Ježíše a ostatní postavil na rovinu různých údů, kloubů a šlach jednoho těla. Tak dal církvi různé úřady apoštolů, proroků, pastýřů, učitelů a evangelistů, aby byli zapojeni do těla a tomuto tělu napomáhali k jeho růstu do plnosti a dokonalé kněžské službě.
Jak nastal takový obrat od novozákonního pojetí? Souviselo to s historickou proměnou církve a jejího postavení ve společnosti. Apoštolská církev začínala v moci Ducha svatého, byla viděna jako židovská sekta a byla pronásledována mocnými své doby. Sbory rostly živelně a evangeliem se postupně zaplňoval celý tehdejší kulturní svět. S růstem církve však přicházely různé problémy. Byla to otázka různých herezí - falešných učení a toho, jak se jim účinně bránit. Dále to byla otázka správy rostoucí církve, jejího řádu a jednoty učení. To, co začínalo jako živoucí tělo, se začalo proměňovat v instituci. Změnily se problémy, změnily se důrazy. Do konce 4. století se velká většina římské říše považovala za křesťany a křesťanství se stává oficiálním státním náboženstvím. Tomu napomohl hlavně obrat císaře Konstantina ke křesťanství r. 312. Početné sbory existovaly i za hranicemi říše např. v Indii. Definovalo se jasné "ortodoxní učení", církevní bohoslužby se staly liturgií s pevně danými modlitbami. Organizace církve se dělila až na menší odchylky ve třech stupních: biskup, presbyter a diakon.
I když spojení církve a státu mnozí nadšeně přivítali a mnozí je obhajují i dnes, životu církve to přineslo mnoho problémů. Do církve začaly proudit masy lidí, kteří se stávali křesťany pouze pro dobré pozice a kariéru. Být křesťanem se stalo výhodné, a tak mnozí byli křesťany pouze povrchně. To vedlo ke snižování mravní úrovně a k přijetí mnoha pohanských a modlářských prvků. Ti, co byli dříve pronásledováni, se sami stávali pronásledovateli, hlavně těch lidí, kteří se nějakým způsobem od "hlavního proudu" církve odchylovali. S nedůsledným přinášením evangelia pohanským kmenům v Evropě se stalo, že tito lidé pouze vyměnili božstvo bez hluboké proměny a porozumění křesťanství. To všechno vedlo od odklonu pojetí všeobecné kněžské služby k službě "profesionálních kněží". Ti se opět stávali prostředníky mezi "obyčejnými lidmi" a Bohem. Byla vybudována mohutná instituce s různými hierarchickými stupni, které šlo hlavně o moc. To, co bylo zpočátku plné života, se stalo zkostnatělým obrem, plným prázdných rituálů, modloslužby a zapáchajícím hříchem. Ve společnosti byly tři stavy: vládcové, duchovenstvo a prostí lidé. Každý se měl starat o své věci. Vládci měli vládnout, poddaní pracovat a duchovenstvo se mělo starat o to, aby to měl národ s Bohem v pořádku. Nedá se říci, že všechny tyto proměny v církvi byly špatné. Církev během mnoha staletí udělala obrovský kus dobré práce a vždy se v ní vyskytovali lidé s upřímnou vírou, plní Ducha svatého. Celkově se však situace církve stávala neudržitelnou.
Změnu pak přinesla až reformace. Ta volala po návratu k Písmu a obnovila též pojem všeobecného kněžství věřících. Zvláště to zdůrazňovalo evangelikální hnutí 19. a 20. století.
V současnosti v některých církvích přetrvává pohled na ordinovaného služebníka jako na kněze - prostředníka mezi obyčejnými lidmi a Bohem - pouze on může vysluhovat svátosti. To však je od biblického pojetí hrubý odklon. Dále jsou církve, které jsou si vědomy, že ordinovaný služebník není něčím výjimečným, avšak v praxi je to právě on, na kterém závisí chod sboru a jeho duchovní život. Stále se tu projevuje vliv starého myšlení a pojetí služby "profesionálů". Myslím si, že se před námi rýsuje cesta třetí - porozumění kněžské službě každého věřícího. Je to cesta, kdy má každý přístup k Bohu, kdy každý přináší duchovní oběti a kdy každý stojí na svém místě v duchovním těle, a tak napomáhá k jeho celkové kněžské službě.
Letos se děti staly archeology a při ranních pracích nalézaly útržky z dopisu apoštola Pavla do Říma. Po nalezení a vyluštění se učily verše nazpaměť. Zde získaly první sestercie (římské penízky), které se jim později hodily k hledání pokladu. Aby lépe pochopily dobu listu k Římanům a prostředí starého Říma, ušily si samy římské oděvy, v těch tvořily starodávnou keramiku, vařily italské jídlo a plnily jiné zajímavé úkoly. Nechyběly římské hry, požár císaře Nera, útěk křesťanů a nějaké "pronásledování", i dobrý patricius. Nejlépe to děti dovedou vyprávět samy. Máte-li nějaké z našich táborových dětí poblíž - doma či ve sboru - jen se jich na všechno dobře vyptejte.
Co napsat na závěr? Vše dobře dopadlo. Počasí pohádkové, povzbuzení ve víře veliké, nová přátelství a první zakoukání se, spojení postižených dětí se zdravými a mezinárodní kontakty... Toto vše a mnohem více je důvodem mojí obrovské vděčnosti Tomu, v Jehož jménu se vše konalo.
Celý festival přinesl účastníkům mnoho podnětů k přemýšlení, ale také to nejdůležitější, co je obsaženo už v názvu Festivalu. Totiž výzvu: GO! Jděte! Jděte a kažte, včas i nevčas, vhod i nevhod. Tato výzva byla podtržená i samotným termínem konání, který připadl na výročí vylití Ducha svatého v Ochranově, které mělo přímou odezvu ve vyjití misionářů do celého světa.
Následující část je zamyšlením kazatele Evalda Ruckého z Liberce, tak jak bylo otištěno ve sborovém zpravodaji. Je převzato bez úprav:
Možná, že je ještě brzo hodnotit význam této akce, která v minulém týdnu proběhla v našem městě. Proto o to nebudu usilovat, snad jen v několika větách vás všechny chci povzbudit k větší horlivosti než jak jste byli dosud.
Letošní GO FEST se pořádal ve znamení velkého duchovního svátku 270 let vylití Ducha svatého v Ochranově. My si v těchto dnech připomínáme, že Bůh mocně jednal téměř před 300 lety. Evropa nezažila probuzení již více jak 90 let. Ale co naše generace? Co my? Co lidé a tento národ dnes? Každému probuzení předcházeli modlitebníci a přímluvci, kteří nehledali svoje věci, ale hledali to, co je v Božím srdci. Zřejmě jich je v těchto dnech ještě stále málo. Zřejmě je mezi křesťany stále více kritiků než přímluvců. Zřejmě je ještě mezi námi dost pýchy a sobectví než vlastní touha po sestoupení Boží moci.
Věřím, že mnohé z nás nenechá Pán Bůh v klidu. Poroste v mnohých z nás neklid vidět Jeho moc a slávu. Poroste v nás touha po Něm samém. Poroste v nás touha spatřit, jak se náš národ obrací k Bohu. Až přijde probuzení, nezůstaneme stranou s opovržením v srdci nad těmi, kteří z bídy a zoufalství budou hledat cestu a vysvobození.
Každý z dnešních Božích služebníků se v úctě dívá nazpět do minulosti, jakou mocí to Bůh vypudil moravské bratry do celého světa, s jakou obětí se vydali za šířením evangelia, kolik životů položili pro Pána, kolika zemím pomohli vyjít ze základní negramotnosti a přinesli do nich kulturu, sociální změny a pozvednutí z úpadku. Ježíš je stejný, včera, dnes i navěky. To, co činil kdysi, bude činit i dnes. Znamená to tedy, že pohled nazpět nekončí jen v nostalgickém náboženském vzpomínání, ale je pro nás motivací a inspirací věcí, které se budou ještě s námi dít. Nechci o to přijít. Chci být u toho, až bude Bůh mocně jednat. Chci být s ním, abych byl připraven. Chci být již nyní zmobilizován. Národy morálně padají a Boží lid bude mít jedinečnou příležitost sloužit svým zemím ke spáse. Čeká nás opravdu mnoho práce!
Několik našich členů se 15. června účastnilo autobusového zájezdu Společnosti pro uchování a rozvíjení dějinného odkazu Jednoty bratrské do Ochranova. Ve dnech 13. - 17. června slavil celý Ochranov 275. výročí své existence. Je to výročí celé Jednoty bratrské! Rádi jsme se účastnili nedělní slavnosti našeho partnerského sboru, která začínala ekumenickým shromážděním v přeplněné modlitebně. Účast na něm měla nejen Jednota bratrská, ale i luterský sbor bertheldorfsko-ochranovský, místní katolický sbor sv. Bonifáce a sbor ev. svobodné církve v Berthelsdorfu. V 11 hod nás doprovodil milý K.E. Langerfeld do Vogtshofu, aby nás seznámil s losováním Hesel: jak se provádělo kdysi a dnes, ukázal nám i nejrůznější vydání formou i jazykem. Odpoledne jsme zavítali na otevření výstavy "David Nitschmann, první biskup obnovené JB", jejímž autorem je Daniel Říčan ze Suchdolu nad Odrou. Od 15. hodin jsme opět seděli v modlitebně a sledovali pásmo hraných scén z historie Jednoty bratrské v Ochranově, které odrážely i současné sborové otázky. Neopomenuli jsme zajít k památníku na místě, kde Kristian David 17. 6. 1722 porazil první strom na stavbu prvního ochranovského domu, a bratrský hřbitov na Hutbergu. S mnoha krásnými dojmy jsme se vraceli domů.
Polovina června pro nás znamenala už i vrcholné přípravy na Kalich, neboť jsme očekávali mnohé hosty, zvláště početnou delegaci z Německa. V neděli 6. července nás překvapil host nečekaný - Česká televize. Televizní štáb čekal na naše hosty z Berlína - Rixdorfu, o jejichž sboru natáčí film. Při shromáždění, po kázání na text Žd 12:1-4, nás pozdravili zástupci asi stočlenného týmu z německých sborů: Chr.Waas z Ochranova, Chr.Fischer z Nízkého a bratr biskup Th.Clemens z Berlína.
Při odpoledním shromáždění na Kalichu posloužil milý host Jan Čapek, farář ČCE z Liberce, přednáškou o Husovi, kázáním pak Jan Talán z Dobříva. Pozdrav německých hostů vyslovil Th. Clemens. Tentokrát se slavnost odbývala pod deštníky. To jsme ještě netušili, jaké obtíže déšť přinese v celé naši zemi.
V následných dnech jsme s účastí a se smutkem sledovali zprávy o záplavách. Hned po schůzi rady starších 8. 7. jsme odeslali 12.000 Kč na pomoc postiženým záplavami, pak jsme vyhlásili mimořádné sbírky. Jsme vděčni za obětavost našich členů při této pomoci.
K 1. červenci se náš sbor rozšířil spojením se sborem huntířovským. Sestra E. Šolcová zůstává kazatelkou na částečný úvazek a obětavě dál slouží, kde je potřeba. Protože se nyní shromáždění našeho sboru konají na sedmi místech (Železný Brod, Střevelná, Pěnčín, Alšovice, Těpeře, Malá Skála), rozhodli jsme konat vždy poslední neděli v měsíci celosborové shromáždění. To proto, abychom se více poznávali i se členy kazatelských stanic, abychom se vzájemně povzbuzovali tím prostým "být spolu", abychom si více uvědomovali, že patříme k sobě, byť na různých místech.
O prázdninách 26. 8. v našem sboru pořádala základní umělecká škola koncert pěveckých sborů Voices Unlimited z Frankfurtu n.M. a řetízku, který vede J. Hlubuček. Byl to krásný večer a jsme rádi, že i při takových příležitostech může náš velký sál posloužit veřejnosti.
Těšíme se nyní na koncert Jana Halamy. Koncert bude v neděli 5. října. Dopoledne bratr poslouží kázáním při díkůvzdání za úrodu, odpoledne přednesenými suitami pro violoncello J.S.Bacha.
Samozřejmě, že všichni uspěli na jedničku. Tím všichni míním 118 dětí, které se akce zúčastnily jako "bojovníci", ale i pořadatele, kterým příprava tohoto odpoledne zabrala jistě mnoho drahocenného času a energie.
A připojuji ještě poděkování. Poděkování, úsměvy a radost dětí jsou ostatně jedinou odměnou, které se pořadatelům z Jednoty bratrské za tuto činnost dostává.
Libuše Lžičařová
učitelka PŠ Raspenava
V tomto roce, kdy si připomínáme 270. výročí duchovní obnovy Jednoty bratrské v Ochranově, která dala vzniknout rozsáhlé světové misii, jsme zvolili téma:
teologie misie.
Žijeme v době, kdy mnoho křesťanů ve světě obnovuje svou misijní vizi a nově si uvědomuje své evangelizační poslání i odpovědnost za svět. Je naším přáním, aby také církve a sbory v České republice znovu se vší vážností přijali misijní pověření Pána Ježíše Krista a odpovědnost za naši zemi.
Tak jako v uplynulých letech i letos zveme široké spektrum řečníků z různých církví, kteří především přijímají autoritu Božího slova a podtrhují důležitost znovuzrození z Ducha svatého.
Přednášející: Henning Schlimm, Pavel Hanes, Pavel Černý, John R.W.Stott, Jaro Křivohlavý.
Konference se bude konat opět ve sboru Církve bratrské v Praze 1, Soukenická 15, tel.: 02/2317268. Na této adrese je možné získat složenku pro zaplacení registračního poplatku a další informace.
Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křiví svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!"
On na to řekl: "Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí."
Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: "Jedno ti zchází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým ...; pak přijď a následuj mne!"
On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.
Pán Ježíš se "rozdal" se vším, co měl. I svůj život za nás dal jako oběť za naše hříchy. Tak velkou lásku mají mít i jeho následovníci, aby se dovedli obětovat pro druhé. Bohatý muž odešel smutný, protože to nedokázal. - To je Těžký úkol z nadpisu. Je těžký i pro vás?
Dnes vyluštíte, co bohatý muž mohl mít a o co přišel.
Slova začínají v políčku, kam ukazuje šipka, končí písmenem uprostřed.
A1: Velký bílý vodní pták
A2: Hraje na zvláštní hudební nástroj, který se trošku podobá koze
A3: Plod růže
A4: Stojí na střeše a kouří
A5: Na konci ruky máš
B1: Přísloví říká: "Pozdě přicházejícímu zbydou jen ..."
B2: Pohybují tvým tělem
B3: Materiál na nábytek
B4: Desetník, dvacetník ... koruna .. je:
B5: 66 knih v jednom svazku
Úkol:
Cena konference včetně ubytování a stravování (obědy a večeře) je 250 Kč při přihlášení do 7. 11. 1997, 300 Kč při pozdějším přihlášení. O přihlášky a informace můžete napsat na adresu: SKM, 28. pluku 15, 101 00 Praha 10, nebo telefonovat na čísla 02/90020455 nebo 02/5811689.