[1250 | ISO-Lat2 | PC-Lat2 | Kam | MAC | ASCII]
[DÚLOS] [JEDNOTA BRATRSKÁ] [Rejstřík časopisu] [Leden] [Únor] [Březen] [Duben] [Červen] [Červenec-Srpen] [Září] [Říjen] [Listopad] [Prosinec]

JEDNOTA BRATRSKÁ

Časopis JEDNOTA BRATRSKÁ

Ročník 74 (100) Květen 1997 Číslo 5


OBSAH


Úvodník

Vážení a milí čtenáři,

nejsem již z té nejmladší generace, a k tomu nutně patří i skutečnost, že se mohu ohlédnout nějaký ten den zpátky a srovnávat. Běžně si to ani neuvědomuji, ale je to tak: s některými lidmi se znám již více než dvacet let. S někým se nevidím třeba několik let, a pak se setkáme a já konstatuji: je to pořád on, vnitřně se vůbec nezměnil. To samé konstatování mne napadne, když o někom známém slyším z vyprávění - ano, poznávám v tom jeho způsoby, nezměnil se... Před časem jsem byl z toho mírně deprimován, protože lidi, o kterých mluvím, jsou křesťané. Což křesťan by se neměl měnit? Což by neměl opouštět ty staré, ne zrovna dobré způsoby jednání? Samozřejmě, že mě napadlo, jestli já sám zůstávám stále týž.

Včera však jsem si s překvapením uvědomil: měníme se, a to velice výrazně - velice rychle se dokážeme přizpůsobit nové situaci! Za pár let velice klidně uděláme to, o čem dnes tvrdíme, že bychom za žádných okolností nebyli schopni udělat. A vůbec nám to nepřijde, že bychom dělali něco proti svému přesvědčení - prostě je jiná situace a v ní myslíme také jinak. Skutečnosti v dalekých zemích, o kterých k nám kdysi přicházely zprávy a hluboce se nás dotýkaly, když přijdou k nám, činí nás netečnými. A platí to i naopak: věci, které bychom si tak přáli a rádi uvítali u nás, když přijdou - vděčnost v nás nevypůsobí. A prý, že se neměníme...!

Chtěl bych v této souvislosti upozornit na článek sestry Hallerové o situaci v Izraeli. Není to tak dávno, kdy jsme s napětím a účastí sledovali pašijní a potom i velikonoční události. Snažili jsme se vcítit do Jeho těžkého utrpení a radovali se pak z Jeho vzkříšení. Před sebou máme svátky nanebevstoupení a svatodušní, kdy si připomínáme také vznik církve, spojený také s určitým napětím nyní již v aplikaci toho Kristova vítězství - šíření evangelia. Celé dějiny Izraele však svědčí a upozorňují na tento zápas, boj o návrat člověka k Bohu, to znamená, že i ty dnešní události. Zůstaneme neteční? Nebo jsme si už zvykli, že se "tam" pořád něco "mele"?

I když Izrael a Palestinu nazýváme "Svatá země", žijí tam lidé jako my, žijí tam lidé potřební, kteří by bez pomoci opravdu jen živořili, pokud by žili vůbec. Pán Ježíš, když kdysi chodil po této zemi, pomáhal lidem všem, jak Židům, tak i příslušníkům jiných národů. V jeho stopách, v jeho síle a v jeho slitování zde pracuje také Jednota bratrská mezi těmi nejubožejšími, jak nám o tom píše sestra Ulrichováčlánku o "Hvězdném návrší".

Jiná věc, zdánlivě z úplně jiné oblasti, avšak také související s tím naším rychlým přizpůsobením se: návštěva papeže v naší zemi a jeho setkání s představiteli protestantských církví. I když reformátoři se ve své době snažili skutečně o reformu a změny uvnitř katolické církve, sami se do ní počítali. Brzy po nepřijetí těchto snah a vytvoření církví nových se neporozumění až nesnášenlivost tak prohloubily, že celá staletí byla nemyslitelná nějaká spolupráce. Dnes se situace mění, jak to můžeme číst v  rozhovoru s předsedou Úzké rady, bratrem Ondřejem Halamou. Situace se mění k lepšímu a jsem přesvědčen, že bychom měli za to Pánu Bohu děkovat.

V neposlední řadě bych chtěl také upozornit na Biblickou úvahu bratra Martina BukovskéhoNového Města pod Smrkem. Bratr je tam kazatelem nově vzniklého sboru Jednoty bratrské, a přitom ještě pilně studuje teologii. Snad vás neodradí, že ve své úvaze používá více cizích slov, než jsme zvyklí.

Jsem velice rád, že po nějaké době můžeme znovu uveřejnit dvě zprávy z našich sborů, z Chrastavy a České Lípy. Přiznám se, že i já mám někdy dojem, že se nikde nic neděje, když dlouho neslyším nebo nečtu žádnou zprávu. A ono se děje! Díky Bohu za to. Vše nejde hladce, avšak povzbuzením pro nás nejsou jen úspěchy, ale i svědectví o zápasech a těžkostech, protože vidíme, že nejsme sami, kdo zápasí i klesají...

Přeji vám požehnání při čtení tohoto čísla a zároveň vás prosím o modlitby za náš časopis!

Svetozár Slavka


Biblická úvaha


Plevel mezi pšenicí (nejsme to my, kdo dává hranice)

Předložil jim jiné podobenství: "S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: 'Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' Sluhové mu řeknou: 'Máme jít a plevel vytrhat?' On však odpoví: 'Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.'"

Mt 13:24-30

Nikdo z nás nežije izolovaně, oddělen od ostatních. Každý z nás je začleněn do velice složitého řetězce vztahů k ostatním lidem v Těle Kristově. K někomu máme blízko, k někomu dokonce velmi blízko. K jiným lidem máme dále. Vzájemně se na různých rovinách poznáváme a přirozeně si jeden na druhého tvoříme názor. Při vší složitosti vztahů si svůj názor na druhého mnohdy tvoříme bez osobní zkušenosti pramenící z dyadické situace tváří v tvář.

Vztahy mezi námi proto nutně musí být zdravé i nezdravé. Takovéto vztahy jsou však mnohdy jedním z největších zdrojů bolesti. Latinsky percipio, percipere znamená přijímati, chápati, vnímati. Jsme ve svém srdci opravdu takoví, jaké nás vnímají druzí? Jsme snad my pšenicí a oni plevelem? Proč se snažíme poznat toho druhého? Kdykoliv k druhému máme volit správný, adekvátní přístup v jednání s ním, přejeme si ho znát. Je však rozdíl mezi vnímáním druhého člověka a mezi vyslovením o něm svého rozhodnutí, zhodnocení ve smyslu vzájemného úsudku.

Slovo podobenství zní doslovně o: "postavení vedle sebe". Do jakého rámce a do jaké souvislosti je toto podobenství zařazeno?

Když Pán Ježíš promlouvá k velikému zástupu z lodě, chce tímto podobenstvím naslouchající dovést k rozhodnutí, jaké stanovisko zaujmout k němu i jeho zvěsti. Toto podobenství je slovně podobou Božího království. Neporozumí-li Kristu, nepochopí ani jeho podobenství. (Podobenství lze porozumět až tehdy, přijmeme-li Krista a uvěříme v něj.)

Naučení tohoto podobenství se týká jednoho bodu, totiž ohlášení posledního soudu. Konečného rozsouzení všeho a všech.

I židé v té době dobře věděli, že jednou dojde ke konečnému soudu nad každým člověkem, který se prohřešil proti Božímu zákonu. Jelikož však nikdo za svého života nevěděl, zda-li jej Bůh u soudu prohlásí za spolehlivého, snažili se, zvláště farizeové, o vyrovnání svých přestupků dobrými skutky. Následkem takového jednání byli na jedné straně pyšně nadřazení a na druhé straně prožívali strach z Božího hněvu.

Ježíš tímto podobenstvím přináší poselství o posledním soudu. Tomuto podobenství lze rozumět až tehdy, přijmeme-li Krista a uvěříme v něj. Justus ex fide sua vivit (spravedlivý z víry bude živ).

Při svém výkladu tohoto podobenství učedníkům se Ježíš přirovnává k člověku, který rozsívá dobré semeno pšenice. Každý člověk je osobnost, kterou Bůh vytvořil podle svého záměru ke svému obrazu. Každý člověk je určen ke vztahu s Bohem.

Proto náš Pán přišel, aby nám dal život. Je tu život! Zrno je život evangelia. Tak jako pšenice mnohoklasá (triticum compositum) roste a dává užitek, tak i každý znovuzrozený člověk má ve svém srdci touhu růst a touhu přinášet užitek.

Avšak "ukázal se i plevel". Když vzejde, téměř ho nelze rozeznat od pšenice. Plevel, jak známo, rozbíjí homogenitu pšeničného pole. Odebírá z půdy živiny na úkor pšenice a snižuje kvalitu celého pšeničného pole. Neptám se tedy co, ale kdo je plevelem na Božím poli? Pšenice i plevel rostou, avšak v čase, kdy pšenice "nasazuje na klas" a tím přináší užitek, plevel užitek nedává. Je bez užitku. Očekáváme-li dokonalost v tomto padlém světě, zakusíme zklamání. Plevel roste mezi námi na poli evangelia a nedává užitek.

"Máme jít a plevel vytrhat?"

Ne! Nechte, ať spolu roste obojí až do žně, ženci potom seberou plevel, sváží ho do otýpek a spálí. Až do dne soudu budou žít spolu vedle sebe.

Bůh je tvůrce smyslu. Vidíme, že On vždy jedná s určitým úmyslem a záměrem. Sám Bůh tedy nechává růst koukol s pšenicí "nechte ať rostou spolu" a sám Bůh bude soudcem.

Protože:

  1. Bůh ve svém soudu bere u člověka v úvahu nejen vnější činy, ale také nejhlubší a nejhojnější myšlenky, pohnutky, záměry, impulsy, motivy srdce. Vždyť Bůh bude soudit "tajné věci lidské" (Ř 2:16), "to, co je v lidech skryto".

  2. Bůh je Pánem celého světa, je také soudcem světa. Úřad soudce náleží svrchovaným věčným právem samotnému Bohu. Bude soudit konečným a rozhodujícím soudem každého člověka, který se kdy narodil.

Všechny výrazy v Novém zákoně souvisejí s řeckým výrazem krinein, znamenají doslovně soudit. Je tím myšlena soudcovská činnost, jejímž výsledkem je rozsudek nebo odsudek - ortel. Následkem této soudcovské činnosti je trest. Dále z kontextu Nového zákona vyplývá, že my, lidé, nemáme, resp. nesmíme souditi, to přináleží pouze Bohu. My máme posuzovat, rozsuzovat, tedy to, co lze vědět (zjevný hřích apod.). Ve své podstatě není na nás vytrhávat násilím plevel rostoucí dohromady s obilím.

Předpokládejme však, že se rozhodneme důvěřovat tomu, že soud je naprosto Kristovou věcí a sám Bůh nechává růst koukol s pšenicí. Jaká bude naše role ve vztahu k ostatním? Stanou se z nás kolemjdoucí, kteří pouze z povzdálí sledují zápasy ostatních? Zní to paradoxně, ale my jsme za život druhých zodpovědni. Nesoudit, ale posuzovat, rozlišovat!

Odhalení hříchu však musí vždy předcházet smysluplný zájem o druhého!

Chceš následovat Krista? Pak nech ať spolu rostou až do času žně. Nesuď, abys nebyl souzen!

Bůh a Pán je soudce, před nímž se musí každý odpovídat ze svých činů a zaměření svého života. Jedinou záchranou je pokání, vyznávání hříchů ve křtu a nesení ovoce, které je dokladem obrácení od dosavadního způsobu života.

Všichni budeme souzeni podle naší reakce na zjevenou Boží vůli, za svůj vztah a poměr k Bohu a poměr k Bohem poslanému spasiteli Ježíši Kristu.

To, že mluvíme o problému souzení druhých nutně neznamená jeho vyřešení. Zdravé vztahy mezi námi nevyrůstají automaticky, ale tak, jako pšenice z úrodné půdy času, modliteb a důvěry.

Proto:

  1. rosťte a přinášejte užitek
  2. druhé nesuďte, ale posuzujte.

Martin Bukovský


Zprávy z cest


Milé sestry a bratři,

před několika dny, jsem se vrátila z návštěvy britské provincie naší Jednoty bratrské. Byla jsem tam pozvána sesterskou organizací MWA (Moravian Womens Auxilary). Již řadu let zvou britské sestry na návštěvu dvě sestry z jiných evropských provincií. Letos jsem to byla já a sestra Salme Reier z Estonska, manželka kazatele v Talinu.

Moje cesta po Anglii začala na letišti Heathrow v Londýně, který nás přivítal svou zelení, nádherou květin a teplým jarním počasím, na rozdíl od vánice a vichru a teplotou -10°C u nás doma.

Po příletu sestry Salme jsme s doprovodem jedné sestry odjely do města Swindon, které leží v jižním Walesu. Tam jsme si prohlédly kostelík Jednoty bratrské a kvetoucí město, dále náš nejstarší kostelík s farou v Tyltheton, náš sbor v kamenném městě Bath, známém svými "římskými lázněmi". Zdejší sestry nás pozvaly na "lunch", který připravují každý týden pro staré a osamocené sestry a bratry.

Dále jsme jeli do Avebury, známém kruhem kamenů (sarsenů), ale uviděly jsme i známé bílé koně u Cherril a Alton Barnes. Večer jsme byly pozvány na sesterské sejití a bohoslužby do malebného Malmesbury.

Naše cesta pak pokračovala do Ocbrooku. Prohlédly jsme si kostel, církevní školu, překrásný park, zúčastnily se slavnostních bohoslužeb při příležitosti konsekrace sestry kazatelky Hilary Smith.

Naše putování pokračovalo do města Johna Bunyana - Bedfordu. Prohlédly jsme si muzeum, oba naše sborové kostely, hřbitůvek a kostel v Bunyanově rodišti Elstow. Pak jsme odjely do Londýna na Rally.

Rally je každoroční provinční setkání sester - bohoslužby s díkůvzdáním a chválením našeho Pána za požehnání jejich práce. Rally se konala v londýnské čtvrti Hornslay. I zde jsem vyřizovala pozdravy z naší české provincie. Slavnost byla ukončena hody lásky (lovefeast).

Naše cesta pokračovala na sever do Lower Wyke, kde jsme prožili nádherné chvíle při nedělních bohoslužbách. Následovala prohlídka nedalekého Fulnecku, jeho muzea a účast na večerních bohoslužbách. Odtud nás prezidentka MWA, sestra Libby Mitchell odvezla k prohlídce svého města, sboru, kostela a hřbitova v Baildon - Shipley.

Následovala cesta na sever do Yorkshire na čtyřdenní RETREAT v malebném a poklidném prostředí Ampleforth Abbey, zasazeného do překrásné zvlněné krajiny , známé z knih Jamese Herriota. Retreat britské sestry organizují dvakrát do roka. Účelem je větší poznání se navzájem, biblické vyučování, společné modlitby. Letošní setkání mělo motto: "Lord, speak to me" - "Pane, mluv ke mně." Program byl bohatý. Setkávaly jsme se ve skupinkách i všechny společně ke čtení Božího slova, modlitbám, chvílím ticha a meditací. Zúčastnily jsme se také ranních či večerních bohoslužeb v Ampleforth Abbey - benediktinském klášteře. Setkávaly jsme se zde s laskavostí mnichů i studentů. Odpolední volné chvíle některé sestry věnovaly prohlídce nedalekého Yorku, známého svou katedrálou, městečka Helmsley a Kilburn. Retreat byl ukončen svatou večeří Páně. Kdo Pánu zcela otevřel srdce, nemohl odejít s prázdnou.

Pak nás již čekal rozkvetlý Londýn, jeho historické památky a ubytování ve sborovém domě Jednoty bratrské, kde se nachází ústředí s kancelářemi, muzeum i malá kaple. Pobyt v Londýně byl ukončen nedělní bohoslužbou v Hornslay.

Celým pobytem nás provázela radostná setkání se sestrami a bratřími (často tmavé pleti) plná lásky a štěstí z naší sounáležitosti. Setkání, která nás ujistila o tom, že láska jedněch k druhým, soucit s druhými nám přináší požehnání a radost do našeho života.

Jsem nesmírně vděčna britským sestrám za jejich pozvání a našemu Pánu za plné požehnání celého našeho pobytu. Pro mne to bylo i ujištěním o Božím vedení našich životů, když jsem si uvědomila, že moje cesta byla již dávno připravena naším Pánem (letité učení angličtiny a čtení anglické Bible).

Díky Tobě, Pane, za požehnání celého mého pobytu, díky za Tvoje opětné ujištěni o Tvé nesmírné lásce a modrosti, dej mi, prosím, svou trpělivost v očekávání na Tvé vedení a pomoc!

Míla Krupková
Tanvald


Světová Jednota bratrská


Od asylu pro malomocné k práci pro postižené

aneb 130 letá historie jednoho domu v palestině, který musel čtyřikrát měnit svoje místo, avšak vždy znal základ, na němž chtěl stavět: "Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtížení jste; a já vám odpočinutí dám." Proto se dům jmenoval "Ježíšova pomoc".

Všechno začalo v roce 1865, kdy německá baronka Keffenbrinková byla v ulicích Jeruzaléma hluboce dojata pohledem na malomocné ubožáky, o které se nikdo nestaral. Už z Bible víme, že tito nemocní byli ze společnosti vyloučeni. U Jeruzaléma se jich shromažďovala větší skupina. V noci přespávali ve starých hrobkách, děrách nebo bídných chatrčích a ve dne přicházeli do města, aby žebrali, a tak si vydělávali na chleba. Muslimové a domorodí křesťané chtěli později něco pro ně udělat, ale nevěděli jak. Obyčejně jim hodili něco peněz, aby umlčeli jejich křik, a to bylo vše.

Skutečnou lásku a milosrdenství zažili malomocní, teprve když v 19. století přišli do Jeruzaléma evangeličtí křesťané. Dora, dcera evangelického biskupa Gobata, byla první, která se odvážila vyhledávat nemocné častěji v jejich špinavých chatrčích a laskavě s nimi mluvila. Tato Dora se později provdala za ředitele Misijního ústavu St. Chrischona u Basileje a proslavila se jako autorka mnoha křesťanských písní. Byla to Dora Rappardová.

Vraťme se k baronce Keffenbrinkové, která se nespokojila s hozením mincí malomocným ubožákům. Na své náklady založila pro ně v následujícím roce malý útulek u Jaffské brány a péči o něj svěřila Jednotě bratrské, k níž měla jako pietistická luteránka z Pomořan velmi blízko. Tento asyl byl slavnostně otevřen 30. května 1867 a jeho prvními pečovateli se stali misionářští manželé TappeoviOchranova, kteří předtím strávili 30 let mezi malomocnými v Jižní Africe.

V následujících letech byl dům přístavbami stále více rozšiřován, takže poskytoval domov více než 30 nemocným. V roce 1887 byl otevřen v nové části Jeruzaléma nový velký domov pro malomocné, který byl známý pod jménem "Ježíšova pomoc". Bývalo v něm 50-60 nemocných muslimů a křesťanů. Majiteli tohoto asylu byly baronka Keffenbrinková a jeruzalémský výbor v čele s biskupem Gobatem. Tento asyl byl perlou ve věnci evangelických ústavů a sloužil nejchudším z chudých. Pracovali v něm 3 diakonky z Jednoty bratrské. Jejich práce vyžadovala velké osobní přemáhání. Sestry denně převazovaly odporně páchnoucí rány a praly oděvy. Za svou práci sklízeli od náladových a hádavých pacientů často jen nevděk a nepochopení. V roce 1881 byla Jednota požádána, aby asyl úplně převzala.

Když byl v roce 1948 zřízen Izraelský stát, ocitl se tento ústav na jeho území. Izraelská vláda ho v roce 1951 vykoupila a přičlenila ke své židovské univerzitě Hadassa. Diakonky odešly do Německa, protože neměly výhled najít zaměstnání v židovské nemocnici. V roce 1953 přešly sestry diakonky Larsenová a Resslová, které předtím práci vedly, s pacienty do Sylvánu, do starých tureckých budov, které byly pro práci u nemocných zcela nevyhovující. Sestra Johanna Larsenová, rodem Dánka, vynaložila obrovské úsilí na získání prostředků ke koupi velkého pozemku na Hvězdném návrší (německy Sternberg, anglicky Star Mountain) poblíž Ramallah, 30 km severně od Jeruzaléma. Tento moderně vybudovaný asyl, který je obklopen sadem jehličnanů, cypřišů a olivovníků a obrovskou ovocnou zahradou, byl slavnostně otevřen v roce 1960. Dnes je celé toto území obsazeno Izraelem.

Mezitím medicina natolik pokročila, že se malomocenství stalo nemocí lehce vyléčitelnou i ambulantně. Počet malomocných silně poklesl a domov pro ně se vyprázdnil. Když v roce 1979 odešla sestra Larsenová na odpočinek po 58 leté službě malomocným, stála Jednota bratrská před otázkou, jak dále naložit s touto nadací. V podstatě zůstaly 2 možnosti: Buď nadaci pro malomocné zachovat a přenést do oblastí, ve kterých se malomocenství stále vyskytuje (např. v Tanzánii), nebo setrvat dále v Palestině a nadaci věnovat jinému sociálnímu účelu. Synod Světové Jednoty se rozhodl pro druhou alternativu a zřídil na Hvězdném návrší ústav pro nejubožejší Palestince - konkrétně pro mentálně postižené arabské dívky, které byly na obtíž vlastním rodinám.

Bylo rozhodnuto, že tuto novou práci zahájí němečtí manželé Friedrich a Erdmut Waasovi (teolog a lékařka). Terapeutická výchovná činnost tohoto ústavu byla označována jako rehabilitace. Ústav se dodnes nazývá Rehabilitační středisko (Rehab Centre). Po Waasových přišli Haasovi, Jutziovi a v současné době švýcarští manželé teolog Hui a terapeutka Müllerová.

Jejich hlavním úkolem zůstává se štábem spolupracovníků nadále výchova postižených arabských dívek. Jsou podle svých schopností rozděleny do 3 skupin, ve kterých se učí oblékat, správně jíst, cvičit gymnastiku a některé z nich trochu číst a psát. Všechny se učí vyšívat, šít a pracovat v domácnosti. Ve štábu pracuje 10 arabských učitelek a jedna evropská terapeutka. Vykonávají nepřetržitou 24 hodinovou službu.

Podle posledních zpráv je v Rehabilitačním středisku umístěno 20 dívek. Kromě nich dochází 25 denních studentek. Na vysoké profesionální úrovni je rovněž externí dílo tohoto střediska. Terapeutka navštěvuje v 5 vesnicích u Ramallah celkem 130 postižených dětí a učí matky, jak s postiženým dítětem doma zacházet. Proč je na Západním břehu Jordánu mezi palestinským obyvatelstvem více postižených dětí než v jiných regionech Palestiny? Důvodem jsou sňatky uvnitř rodin a relativně vysoký věk matek, které přivádějí na svět průměrně 8-10 dětí.

Dílo na Hvězdném návrší není ohroženo, ale situace je téměř nesnesitelná, protože vzrůstá politické napětí, což je způsobeno hlavně izraelskou vládou, která se rozhodla vybudovat nové velké sídliště v Bar Homa, jihovýchodně od Jeruzaléma.

"Jednota bratrská přišla do Svaté země, protože ji zavolali.
Převzala dílo, protože jí ho předali.
Směla být také po 130 letech jednou z mála církví v tomto regionu, která se nikdy nesnažila o to, aby shromáždila kolem sebe vlastní sbor."

Podle zahraničních pramenů zpracovala
Marie Ulrichová


Jen s Tebou

Jen s Tebou ruku v ruce,
ba na Tvém srdci až!
Ty v každé žití muce
mi světlou radost dáš.

Vždy těsně po Tvém boku,
mé spásy prameni,
a oko ve Tvém oku,
vždy rámě k rameni...

A čím je cesty užší
a čím je těžší kříž
a čím je bitva tužší,
tím blíže, ach, tím blíž!

Až na polích se tvrdých
můj lámat bude pluh
a zazní z duší hrdých:
"Kdeže je ten váš Bůh?"

V svou přiviň si mne náruč
a srdce moje ztiš
a vinout se mne nauč
vždy blíže, ještě blíž...

Snad budou jiní sklízet,
co mně jsi určil sít...
Já v Tobě jen chci mizet
a na Tvém srdci žít.

Marie Rafajová


Z ekumény


Setkání s papežem

Předseda Úzké rady Jednoty bratrské, bratr Ondřej Halama, se zúčastnil v rámci ekumenické bohoslužby setkání představitelů nekatolických církví s papežem Janem Pavlem II. ve svatovítské katedrále v Praze. Tato bohoslužba se konala v neděli 27. dubna 1997. V této souvislosti jsme mu položili několik otázek:

Při předchozí návštěvě papeže v našich zemích někteří představitelé církví nepřijali pozvání zúčastnit se setkání s ním. Změnilo se něco, že Úzká rada rozhodla, aby jsi se nyní tohoto setkání zúčastnil?

Už v roce 1990, kdy papež poprvé přijel na pozvání prezidenta Václava Havla, nekatolické církve a především protestantské toužily se setkat s papežem na ekumenické bohoslužbě. Tehdy to pro velice krátkou dobu papežovy návštěvy nebylo možné.

Ta druhá jeho návštěva, kterou zmiňuješ, byla v souvislosti se svatořečením, mimo jiné také Jana Sarkandera. České protestantské církve předem upozorňovaly na to, že svatořečení Jana Sarkandera je pro ně citlivá a nepřijatelná věc. Nepřijetí pozvání k osobnímu setkání s papežem byla vlastně reakce na tento fakt určité ekumenické necitlivosti. Nebyla to tedy věc, která by nějakým způsobem vyjadřovala nenávist nebo zlobu vůči katolíkům, ale spíše to, že protestantské církve braly vážně vztah ke katolictví.

Situace při třetí návštěvě byla jiná. Jedním z bodů papežské návštěvy bylo totiž také ekumenické setkání. První setkání bylo setkání s mládeží, druhé bylo setkání v břevnovském klášteře, to třetí bylo právě ekumenické setkání. Probíhalo tak, že papež se vlastně zúčastnil ekumenické bohoslužby. Celé ekumenické bohoslužby se nezúčastnil s ohledem na jeho zdravotní stav. Proto přišel na závěr bohoslužby, aby řekl své poselství. Vlastní bohoslužba byla celá, dá se říci, v režii ekumény.

Ta změna, na kterou se ptáš, je tedy v tom, že tentokrát na setkání papež měl skutečně čas, byl to jeden z jeho bodů návštěvy. Až na jednu církev se setkání zúčastnili zástupci všech církví, které jsou členy ekumenické rady církví.

Jak hodnotíš toto setkání?

Především: vztahy, které jsou mezi římskokatolickou církví a ostatními církvemi musíme vidět pod jiným horizontem, než jsou třeba vzájemné vztahy různých protestantských církví. Musíme vzít v potaz globálnost a univerzalitu katolické církve, ale i její dějiny. A v tomto smyslu toto setkání, i to krátké papežovo poselství, bylo skutečně zásadní. Za vyvrcholení pokládám to, co již jsme od něj mohli zaslechnout i při jeho poslední návštěvě, zcela jasnou formulaci prosby za odpuštění toho, čím se provinila římskokatolická církev i v naší zemi proti příslušníkům jiných církví.

A na druhé straně i vyslovení toho, že oni odpouští, čím se jiní provinili vůči římskokatolické církvi. Je potřeba, abychom nezapomněli, že tady bylo i období, kdy zas naopak protestanté nesou určitou vinu. Tyto dvě věci vyslovené na této půdě, v této situaci vidím jako podstatné. Přitom tyto kroky jsou zcela v intencích druhého vatikánského koncilu.

To, že právě naše země, historie které je poznamenaná bolestně vztahy mezi římskými katolíky a reformačními církvemi více než jiné země, potřebuje slova o odpuštění slyšet a vnímat je nasnadě.

V minulosti některé protestantské církve tvrdily, že spolupráce s katolickou církví není možná na základě některých zásadních rozdílů v učení. Myslíš, že tato situace se v poslední době mění a že i protestanté si uvědomují, že nějaká spolupráce je možná, že to věroučné hledisko není to nejdůležitější, že jsou i jiná hlediska, na základě kterých by byla možná spolupráce a prožívání spolupatřičnosti?

Pokud jde o ekumenické setkání, to je věc, která se netýká otázek věroučných. To znamená, že ty věroučné otázky a rozdíly tady zůstávají, nejsou otázkou sjednocení.

Faktem je, že i v naší zemi, ať už v době uvolnění v roce 68, ale i teď nově, byla a jsou místa, kde skutečně dobře funguje ekumenická spolupráce různých církví, a to včetně církve římskokatolické.

I na bázi Křesťanské misijní společnosti, která je vyhraněně evangelikální až charismatická, existuje společná modlitební stráž, do níž jsou zapojeny i katolické sbory nebo komunity. Ač se o tom asi před rokem vedl rozhovor, tak i tady zavládl ten zdravý názor, že katolická církev jsou naši bratři, s nimiž se my můžeme podílet na bohoslužbách a mít s nimi společné modlitby. A právě toto bylo na úrovni představitelů církví i při této bohoslužbě symbolicky ukázáno.

I samotná římskokatolická církev v současnosti prožívá, a to i v naší zemi, určitou vnitřní proměnu. Jsou tu ti, kteří jsou vstřícnější a pokrokovější, i ti, kteří se nějak brání otevření světu a chápání vývoje světa vůbec, ale i nutného jednotného svědectví křesťanů v tomto světě. A myslím si, že návštěva papeže byla vlastně takovým krokem k tomu, abychom společně, jako křesťané mohli vydat určité svědectví o našem zájmu o tento svět, a určité svědectví v jednotě hlásání evangelia, k němuž jsme zavázaní našim Pánem a Spasitelem.

Myslíš si, že tato změna ke spolupatřičnosti, popřípadě i k užší spolupráci na evangelizaci světa, je spojena přímo s osobou papeže Jana Pavla II., nebo je to celkový trend v katolické církvi?

Určitě osoba jana Pavla II. je významná, i jeho životní zkušenost. Je to člověk velmi otevřený a vstřícný, chce být blízko lidem. Ale na druhé straně jeho zvolení papežem je i určitým výrazem vývoje v římském katolictví ve světě.

Když se hovoří o možném nástupci tohoto papeže, tak se hovoří o tom, že by to mohl být někdo ze třetího světa, někdo černý nebo barevný, a to by také určitě dalo nový rozměr papežskému úřadu.

Sám tento papež Jan Pavel II. vyzval k rozhovoru o významu a vlastně o pojetí papežského úřadu v římskokatolické církvi.

Takže spolu korespondují, i ta osoba, i ten určitý celosvětový vývoj v římskokatolické církvi.

Jak na tebe zapůsobilo osobní setkání s tímto mužem?

Zblízka, ale i zdáli bylo vidět, že je to muž, který už i tou samotnou návštěvou je unaven, a že nemá mnoho fyzických sil. Ale přesto je to muž jiskrného ducha a muž přívětivý.

V té krátké chvíli osobního setkání jsem mu mohl předat medaili Jana Amose Komenského, muže a biskupa, který spojuje naše dva národy polský i český, muže, který přesáhl tyto národy a stal se Evropanem v pravém slova smyslu, tak, jako Vojtěch, jehož tisíciletí si připomínáme.

Děkuji za rozhovor!

Ptal se Svetozár Slavka


Dění v Izraeli


Svoboda mesiášských sborů v Izraeli ohrožena?

27. února dal izraelský parlament 21 hlasy proti 7 souhlas k přípravě zákona, který má zakázat šíření evangelizační literatury. Předkladatelé byli Nissim Zvilli z levého křídla Strany práce, který se označuje za nenáboženského, a Moše Gafni z ortodoxní Sjednocené strany Thóry.

Nyní má návrh projít patřičnými instancemi, aby po trojnásobném čtení byl předložen knessetu k odhlasování.

Ředitel Pracovního společenství pro svědectví o Mesiáši v Izraeli (AmZI), Andreas Meyer, který několikrát navštívil i naši zemi a ve svých přednáškách nám přiblížil práci mesiášských sborů a svého společenství s hlavním střediskem v Haifě, píše:

Boj o svobodu mesiášských sborů v Izraeli začal. Knessetu byl předložen návrh zákona zaměřeného proti misii. Jakákoliv tisková propagace křesťanství má být postavena mimo zákon. Už samo vlastnění evangelizačního materiálu by bylo podle předlohy zákona možné trestat až jednoletým vězením.

Ještě nikdy nás tak jednomyslně neprosily četné mesiášské sbory o podporu. Zprávy hovoří o "válce proti církvi", o "útoku na základní lidská práva" a o "pokusu ukončit činnost mesiášských sborů".

Už po více než třicet let vyzýváme křesťany, aby se postavili za učedníky Pána Ježíše v Izraeli. Žel, řada křesťanských společenství se zaměřením na Izrael tuto výzvu dodnes nepřijala. Místo solidarity s Ježíšovou církví v Izraeli dávají slovo protivníkům evangelia. Je nejvyšší čas prozkoumat svůj postoj.

Vývoj od posledních voleb v květnu 1996 se vyznačuje zviditelněním duchovního boje o Izrael. Je to tentýž boj, jako v dobách proroků a apoštolů. V tomto boji se však nejedná především o zemi a o Jeruzalém. Jde o Hospodina, Boha Izraele, o Mesiáše Ježíše a o Jeho církev. My stojíme bezpodmínečně za svědectvím o Mesiáši a podporujeme Církev Pána Ježíše v Izraeli.

Děkujeme všem, kteří s námi v tomto důležitém úkolu spolupracují na modlitbách i svými dary.

Za knihy do vězení?

Vlastnění, rozmnožování a šíření evangelizační literatury má být v Izraeli zakázáno zostřeným protimisijním zákonem. Baruch Maoz, vedoucí mesiášského sboru v Rišon LeSijón a nakladatelství HaGefen v Haifě, analyzuje význam této snahy v izraelském knessetu pro církev a společnost v Izraeli:

Zákon předložený k diskusi do knessetu má dalekosáhlý dopad na lidská práva v Izraeli, na celou izraelskou společnost a na postavení Izraele v rodině národů.

Návrh zákona je formulován tak, že může být uplatňován téměř neomezeně. Každý způsob evangelizační činnosti může být podle něho prohlášen za ilegální. Hrozí nebezpečí, že Izrael bude postaven na roveň totalitním režimům, kde státní moc rozhoduje o tom, co smí nebo nesmí občané číst, k jakým informacím mohou mít přístup a které mohou šířit.

Návrh zákona zakazuje "vlastnění nedovolené literatury", jež "se pokouší někoho přemluvit ke změně náboženství". Tím se stávají jisté knihy ve vlastní knihovně ilegálním vlastnictvím.

Návrh zákona dále zakazuje "tisk a rozmnožování" takové literatury. "Rozmnožování" je velice široký pojem. Mohl by být uplatněn např. i pro postih opsání osobního dopisu, jímž někdo adresátovi vysvětluje duchovní věci. Návrh zákona zakazuje šíření informací, letáků, knih či jiných nosičů informací. Současná formulace zákona může sloužit i pro postih všech forem šíření evangelia, např. osobním dárkem nebo ústním svědectvím.

Návrh zákona označuje za ilegální každou známost o aktivitách či literatuře, v níž se vybízí ke změně náboženství. Takového zákona by se dalo použít i proti tomu, kdo někoho informuje, kde je k dostání Bible a jiná křesťanská literatura.

Konečně návrh zákona zakazuje "každý pokus přesvědčit někoho, aby změnil náboženství". Izraelci mají dosud svobodu rozhodovat sami v otázkách náboženství. K tomu by však směli použít jen dovolených informací. A o přípustnosti informací rozhodují lidé, kteří se domnívají, že nikdo by neměl své původní náboženství měnit.

Bude-li tento zákon opravdu schválen, stala by se veškerá evangelizační činnost v Izraeli ilegální. Svědomí občanů by bylo podřízeno nábožensky motivované cenzuře. Občanům by tak byla uloupena jedna ze základních svobod, uznávaná ve všech svobodných státech světa.

Zákon by se mohl stát základem pro státem organizované pronásledování evangelikálních věřících. Je mimo každou pochybnost, že ortodoxní poslanci si nic jiného nepřejí.

Ptám se: Jak bude reagovat mezinárodní fórům národů na tuto fundamentální změnu charakteru státu Izrael? Jak odpoví velké světové evangelikální společenství? Postaví se za své sourozence v Izraeli a bude protestovat proti tomuto ohrožení svobodných práv?

Vaši pomoc naléhavě potřebujeme a předem Vám za ni děkujeme.

Info

Misijní odbor KJ se stejně jako AmZI, s nímž po leta spolupracujeme (naši čtenáři, kteří byli s některým naším zájezdem "Svatou zemí s Biblí v ruce" v Izraeli, znají konferenční středisko AmZI v Haifě), plně solidarizuje s Mesiášskými sbory v Izraeli.

Rádi Vám pomůžeme, abyste se mohli osobně nebo se svým sborem angažovat proti hrozícímu útoku na církev Pána Ježíše v Izraeli.

Modlete se, informujte Váš sbor, najděte spolumodlitebníky!

Vyjádřete svou solidaritu dopisem pro Mesiášské sbory v Izraeli. Můžete je poslat přímo na adresu některého Vám známého sboru v Izraeli nebo nám, a my je zašleme Židovské mesiášské alianci přes ústředí AmZI.

Rádi zašleme předlohu dopisu, který je možné poslat na oficiální místa (např. premiérovi Netanjahuovi, Knessetu, izraelskému vyslanectví v Praze) jako protest proti omezování základních lidských práv.

Za MO KJ: Ludmila Hallerová, Ve vilách 7, 140 00 Praha 4


Z našich sborů


Chrastava

Za poslední období náš sbor početně nijak výrazně nevzrostl, pouze pár lidí se zatím nesměle rozkoukává před důležitým krokem víry. Přesto zřetelně cítíme, že s námi Bůh jedná, a to nejen v rámci našeho sboru, ale celého Těla Kristova, jehož jsme údy. Při sdílení a komunikaci s ostatními zástupci sborů z okolí i daleka je zřejmé, že nastala doba, kdy Bůh začal svůj soud, a to od Božího domu (1. Petr 4:17).

Situace ve společnosti (politika, ekonomika ...) vyvolává obrovský tlak na lidi, který se samozřejmě nevyhne ani křesťanům. Tak se stává, že občas přijde někdo ze sboru s tím, že ztrácí střechu nad hlavou (nový majitel domu), nebo ztrácí zaměstnání (likvidace podniku), nebo naopak zaměstnavatel vyžaduje delší pracovní dobu (honba za ziskem) atd. Zpravidla prožíváme zkoušky v té oblasti, kde nejsme zbudováni a zcela závislí na Pánu. Častou oblastí bývá také zdraví, které se může stát pro někoho modlou. Něco velikého a krásného se stalo také ve vztazích ve sboru a celkovém zaměření víry (žel zatím ne u všech).

Když si to tak srovnám, vychází mi něco, co koresponduje se stavem celé Kristovy Církve, co ale není zdaleka nic nového, snad je to jen intenzivnější: - Bůh buduje, brousí a přetavuje naše charaktery, abychom se Mu co nejvíce podobali, rozuměli Jeho záměrům tam, kde nás postavil a byli vystrojeni do všech bojů a zkoušek. S tím úzce souvisí i misijní povolání pro každého z nás, ke kterému nás povolal sám Ježíš (Mat 28:19-20) a které nikdy neskončilo, naopak nabývá na aktuálnosti. Takto tedy Duchem svatým formováni vstupujeme do období (jaro - léto) , kdy na základě vizí a zaslíbení budeme vycházet do ulic a na náměstí a budeme se snažit oslovit "svět" různými formami evangelizace.

..... "Brzy přijde Pán, času je málo!"

Jan Kriegel


Skupinky v České Lípě

Stalo se již dobrým zvykem, že v našich sborech se organizuje sborový život do skupinek. Taková skupinka je velmi dobrá věc. Ovečce se v ní dostane základní pastorační péče, učí se žít v obecenství, sdílet své radosti i starosti ve společenství, zapojovat se do služby evangelia.

I u nás v České Lípě probíhá převážná část aktivního sborového života ve skupinkách. Skupinky se rozdělují na ty, které bychom mohli nazvat pastorační a na skupinky služebné.

V pastoračních skupinkách probíhá základní vyučování, sdílení a vzájemné přímluvy jejich členů. Ti, kteří je navštěvují, se sdružují podle věku nebo podle bydliště. Tak máme dvě skupinky maminkovské, které navštěvují maminky s malými dětmi. Tím hlavně je také toto obecenství zvláštní, neboť rytmus a program skupinky se musí značně podřídit potřebám kojenců a batolat. Přesto zůstává modlitba, Boží slovo a sdílení hlavním důvodem setkávání.

Na seniorské skupince se scházejí rodiče dospělých dětí. Živé Boží slovo přijímané vírou je nejlepším lékem na šrámy, které přináší život ve světě, který je pod mocí hříchu.

Každý, kdo byl někdy v posledních deseti letech v České Lípě, ví, že je to město panelových sídlišť. Převážná většina našich členů bydlí či přespává v této betonové džungli. Ale toužíme přinést evangelium i sem. Proto každý čtvrtek na dvou největších sídlištích, Lada a Špičák, máme otevřené domácí skupinky, které nenavštěvují jen stálí členové sboru, ale i další příchozí.

Česká Lípa není jen městem paneláků, ale i dětí a mládeže. Pro naše školáky a jejich spolužáky máme u nás Klub dobré zprávy. Nedávno si děti vybudovaly klubovnu. Jejich biblické programy, hry a další zajímavé činnosti lákají obvykle i děti ze sousedství, které jsou vděčné uprostřed televizního marasmu a rodičovských hádek za přijetí a smysluplné naplnění volného času. Zdá se, že právě tyto odložené děti potřebují Klub dobré zprávy více, než naše děti "věřících" rodičů. Alespoň podle jejich zájmu to tak vypadá. Jsem moc vděčný za brášky, kteří klub vedou.

Naši mládežníci jsou už ostřílení borci, a myslím, že i dobrá parta. Už vědí, co sborová práce obnáší, a jejich pomoc je více než zřejmá. Scházejí se každý pátek, a kromě biblického vyučování a plánování nových dobrodružných výprav, přemýšlejí o praktické aplikaci víry do života.

Skupinky služebné se zaměřují na určitý způsob nesení evangelia dle obdarování jejich členů.

Tak máme hudební skupinku, jinak také nazývanou chválící tým, která slouží prakticky na všech sborových shromážděních a uvádí nás do chval a uctívání našeho Pána. To vyžaduje nejen kus muzikantské dřiny, ale i stálé hlubší obecenství s Kristem a sourozenci.

Máme velkou radost z divadelní skupinky, která nacvičuje vlastní divadelní kus, kterým chce oslovit mladé lidi a ukázat cestu od drog a jiných závislostí k Bohu. Součástí divadelního představení je i skeč taneční skupinky. Již brzy je čekají veřejná vystoupení v novoborském divadle, a tak na ně pamatujeme na modlitbách

Sportovní skupinka vznikla původně jen z potřeby bratří hýbat se, ale ukázalo se jako dobré, přizvat i naše nevěřící přátele a sousedy a navázat s nimi kontakty. Toužíme po tom, aby i skrze tyto vztahy byli oslovitelní evangeliem.

Každá skupinka má svého vedoucího. Vedoucí se spolu se staršími a bratrem kazatelem scházejí jednou za měsíc, aby se sdíleli o životě ve skupinkách a modlili se za ně i za sebe navzájem, a tak se udržovala sborová sounáležitost.

Ostatně touha po hlubším sjednocení a obecenství, otevřených vztazích a přijetí je zřejmá. Ozývá se z mnoha svědectví a modliteb ve sboru. Toužíme po tom, aby se do skupinek zapojila stále větší část členstva a abychom tak vrůstali do jednoty.

Tomáš Krajník


Dětem


Důležitý svátek

Po velikonocích byli Ježíšovi učedníci plni strachu před Židy. Báli se na veřejnosti o svém Pánu hovořit, a tak se shromažďovali tajně. Až do dne, kdy je někdo strachu zbavil.
  1. Kdo to byl? (tajenka označená hvězdičkami)
  2. Kdy se to stalo - jak se nazývají ty svátky?
Učedníci v Jeruzalémě veřejně kázali o ukřižovaném a vzkříšeném Ježíši Kristu lidem různých jazyků a národů.
  1. Jak se jmenuje učedník, jehož kázání z toho dne máme zaznamenáno ve Skutcích apoštolů?


1 - 4: v lese ji sbíráš do košíku
3 - 6: prodává se tam zboží
5 - 8: kdo má velký nos?
7 - 10: nápad, plán
9 - 12: vzor všech umazanců a špindírů
11 - 14: pestrá květina na záhonu
13 - 16: kdo má špatný zrak, nosí ...
2 - 15: předmět pohanského uctívání

Jiří Polma


Vyluštění pošlete do konce června do redakce! Správné odpovědi z březnového čísla jsou: 1. - 1457; 2. - ano; 3. - IV, LI, MB, PŘ.
Výhercem je Barbora Knoppová z Vesce.


[DÚLOS] [JEDNOTA BRATRSKÁ] [Rejstřík časopisu] [Leden] [Únor] [Březen] [Duben] [Červen] [Červenec-Srpen] [Září] [Říjen] [Listopad] [Prosinec]