Milí bratři a sestry, milí přátelé,
myslím, že většina z nás v posledních týdnech spoluprožívala politické události spojené s rekonstrukcí vlády a hlasováním o důvěře vládě. Také v naší zemi zahrozila vládní krize a politické důsledky s tím spojené. Takovéto politické události se dnes bytostně dotýkají převážné většiny lidí, protože valorizace mezd, výše sociálních příspěvků a kupní síla koruny přímo ovlivňují naše rodinné rozpočty. Tento úvodník však nechce být politicko-ekonomickou glosou. Chci se s vámi nad těmito událostmi zamyslet v širším kontextu.
V této situaci jsme si nově a znovu mohli uvědomit výhody i meze demokratické společnosti. Otázka orientace a směřování země, rozdělování a využívání společného národního bohatství i výtěžku je věcí nás všech. Můžeme a máme právo a povinnost sledovat a podpořit ty síly, které nejlépe reprezentují náš názor, ať už to jsou politické strany, odbory nebo jiné subjekty celospolečenského rozhovoru. Takto se můžeme, a je to naší povinností, podílet na správě věcí veřejných. Ti, jimž je svěřeno na určitý čas spravování naší země mají být vystaveni kritickému pohledu a ze svých rozhodování skládat účty. A tento strážný, kritický pohled je svěřen také nám, "obyčejným lidem". Bylo by však nezodpovědné a alibistické se v takovýchto chvílích přidávat k nekonstruktivní kritice a lamentování, stěžování si na všechno a všechny. Demokracie nám umožňuje svým hlasem, a to nejenom hlasem voliče, jednou za pár let, se podílet na vývoji a správě naší země. Využívejme plně a konstruktivně této možnosti.
Na druhé straně tato situace vyvolala znovu vlnu zklamání a jakési frustrace mezi mnoha lidmi. Myslím, že se mnozí lidé stále ještě probouzejí ze snu o jakési dobré demokratické společnosti, která zajistí světlou a spravedlivou budoucnost. Když v nedávné době přišel kardinál Vlk s termínem "transformace srdce", rozpoutal se o této otázce mediální rozhovor. Ať už tento termín byl použit vhodně a ve správném kontextu a nebo ne, každopádně chtěl upozornit na to podstatné. Transformace společnosti v rovině ekonomické a politické může i v tom nejlepším případě vytvořit pouze rámec, prostředí pro život člověka. To podstatné pro člověka a potažmo celou společnost je proměna, transformace srdce. My, kteří známe Toho, jenž má moc lidské srdce proměnit, víme, že tuto proměnu nemůžeme přinést, zajistit, připravit, nadiktovat. Ta je milostí, darem. My se pouze můžeme a máme modlit. A právě v takovýchto napjatých situacích se můžeme z hloubi svého srdce modlit s žalmistou: Blaze národu, kterému Hospodin je Bohem".
Je to jen pár dnů co skončil XX. synod Jednoty bratrské v Nové Pace. Toto dnes již každoroční jednání kazatelů a zástupců sborů se zabývalo také otázkou proměny, tentokrát však proměny sborových a celocírkevních struktur. Nová, přibližující se situace finanční soběstačnosti církve nás vede k hledání takových struktur a vztahů, které by vedly k správnému využití finančních a personálních možností a zároveň podpořily život a růst sborů. V této souvislosti byl přijat jeden nový sbor (Nové Město p.S.) a dva sbory přijaly statut kazatelské stanice. Huntířov jako kazatelská stanice Železného Brodu a Dubá jako kazatelská stanice České Lípy. Potěšujícím rysem celého jednání byla věcnost a vstřícnost, která vítězila i v případě rozdílných a kontroverzních názorů.
Vedle toho nastal od posledního synodu značný posun v adaptaci sborů na novou situaci. Viditelné je to v pohledu na členství v Jednotě bratrské, kde je dnes téměř souhlasný důraz na vyznavačský postoj a odpovědnost jednotlivých členů. Sbory a staršovstva jsou si v mnohem větší míře vědomy odpovědnosti za práci, která je jim svěřena i za budoucí řešení finanční samostatnosti sborů a platové otázky kazatelů. Tato nová situace větší odpovědnosti sborů však zákonitě přináší důraz také na jejich větší samostatnost. Naším společným úkolem je najít vyváženost mezi právy a povinnostmi i samostatností a vzájemnou solidaritou jednotlivých sborů. O těchto otázkách jistě budete číst v budoucnu i na stránkách našeho časopisu.
Do nastávajících dnů prázdnin a dovolených vám přeji Boží ochranu a požehnání
Pamatuji si jako malé dítě, že maminka dávala droždí do mouky pokaždé, když připravovala kynuté těsto. Měl jsem vždycky dojem, že vidím malý zázrak. Do mísy nasypala mouku, cukr, nějaké koření a přimíchala kvásek. Mísu přikryla utěrkou a dala k teplu. Po nějakých dvaceti minutách jsem pozoroval, jak se utěrka zvedá a věděl jsem, že pod ním roste těsto. Potajmu jsem uždiboval, a když mě maminka uviděla, zlobila se a říkala, že musím nechat těsto v klidu, jinak nevykvasí. Z malého těsta během krátké chvíle rázem vyrostlo těsto veliké. Kvásek prokvasil veškerou hmotou a vším prorostl. Možná, že se Pán Ježíš jako malý chlapec také díval na maminku, jak peče např. chleba, a pamatoval si na onen zázrak kvašení. Je to tajemný proces, který je neviditelný, a přesto jeho účinky jsou víc než patrné. Proto se Pánu Ježíši hodilo vzít tento příklad a přirovnává kvašení ke Království Nebes.
Matoušova 13. kapitola je plná podobenství o Království Nebes. V této úvaze bych se chtěl zaměřit na tři důrazy: a) kvašení, b) království c) nebesa
a) kvašení
Z předchozího příkladu je patrné, že kvašení je neviditelný proces s viditelnými účinky. Přirovnávat Boží království ke kvásku je velmi vhodné. Základem kvasu je droždí - malý kousek hmoty. Základem Božího království je slovo evangelia. Jestliže se nám podaří vložit do srdce člověka slova evangelia o Ježíšově oběti, odpuštění a zmrtvýchvstání, začne toto semínko Božího slova v srdci člověka pracovat. Prorůstá jeho myšlením, cítěním i volní stránkou, až dojde k zázraku znovuzrození. Člověk přemýšlí o zprávě, kterou slyšel, ta se dotýká jeho emocí. Duch Boží mu ukazuje vinu, rozum zpracovává tento pohyb v srdci a ujišťuje se, že dál ve vlastní síle nemůže jít. V citech začne působit láska, vděčnost a touha po čistotě. A to všechno společně jemně naléhá na člověka, aby se rozhodl. Toto rozhodnutí je pak mocné a vyvolá v životě člověka revoluci. Trochu jinak je to s dětmi, vyrůstajícími v poznání Ježíše od mala. I ony v počátku všechny Boží věci přijímají bezelstně, později v období dospívání si vytvářejí vlastní názory a k rozhodnutí následovat Ježíše může dojít procesem a ne tak revolučně. Výsledek obou dvou případů je však stejný. Boží království zakořenilo v srdci člověka a prorostlo jeho citovou, myšlenkovou i volní stránkou. Jde o neviditelný proces, ale výsledky jsou viditelné. Bohu vydaný člověk je ochoten Ho poslouchat, žít ve společenství se svými bratry a sestrami, přijímat napomenutí. Ve svém životě volí jiné hodnoty než lidé ve světě, a to se odráží na jeho morálním způsobu života. Stává se solí a světlem pro své okolí. Lidé si všímají, že nepodléhá názorům svých spolužáků a kolegů v práci, že se chová tiše, vyrovnaně. Pro někoho dělá "bláznivé" kroky oběti, podporuje věci, které nejsou v módě, a tráví čas pečováním o svůj duchovní život. Nejprve se mu smějí, později u něho naleznou důvěru a bezpečí a cítí jeho upřímnou lásku. Pak se ptají, odkud čerpá zdroj svého jednání, a je tu příležitost k zasetí nového semene a příslib dalšího růstu Božího království. Člověk však také chybuje a mnohdy jedná v rozporu s oním přirozeným kvašením Božího království ve svém srdci. Jako kdyby on sám nebo ten zlý přicházel a uždiboval, a tak ohrožoval tento proces kvašení, stejně jako jsem to dělal za mlada s těstem od maminky. Úžasná je Boží milost pro každého z nás, kdy každý den je pro nás dnem nového začátku, odpuštění a nápravy. Kvašení Božího království v nás probíhá dvěma směry. Jeden se týká našeho osobního života, jeho růstu a zrání a výsledkem je , že se náš charakter přibližuje k charakteru Pána Ježíše. Druhý směr se týká našeho života navenek, kdy roznášíme a šíříme evangelium, vsazujeme semena Božího království do srdcí druhých, a tak prokvasíme své okolí a účinně působíme na celý národ.
b) království
Královstvím je označena říše. Dle tohoto podobenství je království vsazeno do Nebes. Není ještě řečeno, zda jde o místo, kde přebývá Bůh nebo o místo, kde sídlí duch vzpoury. Je to neviditelná říše. Má hranice, ale je neustále v pohybu. Není vidět, ale přesto vidět je. Pán Ježíš sám mluví o království, které je blízko, a pak o království, které je už tady. Tato říše se tedy prolamuje do tohoto světa a pohybuje se v něm. Tím, že je neviditelná, nedá se uchopit do žádné vnější struktury. Proto nemůže žádná církev říci, že se rovná Božímu království. Církev je instituce s jasnými vnějšími projevy a s pevným vnitřním řádem, kterému se všichni nějak podřizují. Nikdy se nemůže úplně ztotožnit s Božím královstvím. Boží království je věc Pána Ježíše a na druhé straně on z nás činí spolupracovníky a občany tohoto království a nám nezbývá, než pozorně sledovat jeho pohyb. Proto jsme dostali jeho Ducha a stali se tak závislými na jeho vedení, abychom byli pro šíření jeho království co nejefektivnější. Jestliže začneme sledovat více věci instituční, než věci Boží, můžeme fungovat několik let, a pak záleží na politice, jakou zvolíme pro naši další existenci. S Božím královstvím se však mineme a nedovolíme mu, aby se v naší instituci svobodně rozvíjelo. Stagnujeme a mnohým lidem v našich sborech začneme diktovat naši ideologii. V jiném případě může nastat zvláštní pohyb Božího království, které způsobí lokální probuzení. Pak se všechny naše struktury zhroutí, nastane erupce Božích zázraků a mnozí lidé přijdou a chtějí následovat Krista. Ježíš jedná se svým královstvím svrchovaně, samostatně a my mu nemůžeme diktovat, kde má být a kde nemá být. Na nás je, aby nás v našich církvích vedli lidé, kteří se Boha bojí, slyší jeho hlas a pomáhají celou instituci ke království Božímu co nejvíce přiblížit.
c) nebesa
Z prvního pohledu se zdá, že království připodobněné ke kvasu je říší Boží. Pozornému čtenáři však neunikne, že jde o Nebesa, a jak víme dobře, tato oblast se skládá z několika vrstev, z nichž jedna je ve vzpouře vůči Bohu. Zde působí ďábel a další mocnosti. I oni působí zde na zemi jako vláda tmy. Tak jak pozitivně může prorůstat do tohoto světa Boží království, tak může negativně prorůstat i dílo zla. Netýká se to jen ateistické společnosti, je tím ohrožena i církev. Pavel hovoří o bujení a podrůstání, o kořenech hořkosti a milování peněz ,a to píše křesťanům. Máme dát pozor, abychom v onom neviditelném duchovním jednání nezavdávali v ničem příčinu k růstu zla. I ono má svou dynamiku a dokáže rozdělovat přátele, sbory i celé církve. V této kapitole Pán Ježíš i v jiných podobenstvích mluví o obou účincích, Božím i ďábelském. Ony účinky jsou neviditelné, ale my je můžeme identifikovat, protože mají viditelné výsledky. Boží účinky vedou k budování, růstu, povzbuzování, naději, lásce a k závislosti na Bohu. Ďábelské účinky vedou k obviňování, osočování, urážení, nenávisti, destrukci, k sobectví, a ke svévoli. Tak můžeme rozsoudit neviditelný kvas a pokud není z Boha, zastavit jej. Nedovolit mu prorůst a zničit to, co již Ježíš svou mocí vydobyl.
Celé podobenství nás činí pokornými, protože vidíme, jak velice potřebujeme ducha rozeznání a odvahu umět se vzepřít zlému, nejen ve svém životě, ale i ve společenství církve a ve společnosti jako takové. Musíme znát způsoby, jak zastavit negativní bujení zla a jak zlé věci obracet v dobré, aby byl nakonec nadevším oslaven Pán Nebes - Ježíš Kristus.
Ve dnech 25.5. - 3.6. trávil v Praze, která jej v listopadu 1996 okouzlila, několik dní dovolené se svou manželkou Barborou vynikající Jeruzalémský žurnalista
Protože Misijní odbor Kostnické jednoty ve spolupráci s AmZI inicioval protestní podpisovou akci proti navrhovanému protimisijnímu zákonu v Izraeli, zajímalo nás, jak celá záležitost pokračuje. Dověděli jsme se, proč tento zákon byl vůbec navržen: Někdy koncem minulého roku jistý americký misionář přijel do Izraele s nákladem 4 miliónů 86 stránkové evangelizační brožury v hebrejštině, sáhl hluboko do kapsy a zaplatil izraelské poště za to, že do všech domácností tuto brožuru dodá. Důsledky byly pustošivé, protože, ač hebrejsky psaná, byla publikace velice necitlivá a mnoho Židů pobouřila (také naše mesiánské sourozence). Někteří ortodoxní Židé se pokusili knihy na dvou místech veřejně pálit, ale jak policie, tak hasiči jim v tom zabránili. Reakcí byl návrh onoho sporného protimisijního zákona.
Okamžité protesty světového křesťanského společenství vedly k tomu, že ke tvorbě znění zákona byli přizváni zástupci křesťanských církví v Izraeli a mesiánští Židé, protože se ukázalo, že to není jen nepatrná hrstka podivínů, ale že za nimi stojí široká obec přátel na celém světě. Mezi jinými byl přizván i bratr Baruch Maoz, jehož dopis s prosbou o podporu jsme také uveřejnili. Zákon má být nyní vypracován tak, aby chránil izraelskou veřejnost před podobnými necitlivými zásahy. Většina poslanců Knessetu je si dobře vědoma, že ostřejší postup by Izrael zkompromitoval před světovou veřejností, která už tak posuzuje vše, co se v Izraeli děje, podezíravě a k Židům nepřejícně.
Příkladem je mezinárodní hysterická reakce na záměr vlády vybudovat nové sídliště pro obyvatele Jeruzaléma (Židy i Araby - prvních 30 000 bytů má být pro Palestince!) na pahorku Har Choma.
Tento nejzazší okraj na jihu města byl schválen k zástavbě už v roce 1968 prvním starostou spojeného Jeruzaléma, Teddy Kollekem, upřímným přítelem Palestinců. Tehdy ještě bylo Staré město bez kanalizace, všecka špína a splašky tekly úzkými uličkami, takže když se kdosi zeptal jordánského krále, proč nepřeložil své hlavní sídlo z Amánu do Jeruzaléma, odpověděl pohoršeně: "Do takové smradlavé stoky?" Ovšem, dnes je Jeruzalém po třicetileté péči izraelské vlády krásný a všem žádostivý. Ač nikdy tam nikdo jiný než Židé své hlavní město neměl, teď oň stojí kde kdo a stává se opravdu těžkým vzpěračským kamenem a opojnou číší všem okolním národům i celosvětovému společenství národů (Zach 12:2-3).
Ani o pahorek Har Choma nikdo nestál, ale jen začaly přípravní práce k dávno plánované výstavbě, všichni křičí a obviňují Netanjahua a jeho vládu z provokace a rušení míru na Blízkém východě. Asi 150 Palestinců se tam shromáždilo a prohlásilo tento ničím významný pahorek za svoji svatou horu. Přispěchal i pravoslavný metropolita a řekl, že je to i pro křesťany svatá hora. Zastavila se tu prý k odpočinku Maria, když ve vysokém stupni těhotenství se nejkratší cestou ubírala z Nazareta do Betléma. Když zahlédla Betlém (a ten mohla prvně vidět právě z pahorku Har Choma) usedla tu prý na kámen...
Tři mladí palestinští křesťané se zde nechali přivázat na vztyčené kříže s nápisem, že výstavbou na tomto místě Židé znovu křižují Krista! Že i u nás se křesťané dají ovlivnit palestýnskou propagandou, je vidět z článku v květnovém čísle časopisu Jednoty bratrské, kde se píše, že nepokoje v Jeruzalémě zavinili Židé, protože nechtějí upustit od budování sídliště na pahorku Har Choma!
Věru, boj o Jeruzalém začal! OSN svolala dokonce krizové zasedání, které se svolává jedině v případě nebezpečí světové války, aby Izraeli pohrozila sankcemi, neustane-li v budování sídliště na sporném pahorku! Více než kdy jindy "žádejme pokoje Jeruzalému"!
ICEJ sice další protestní archy nedoporučuje, ale z posledních zpráv AmZi (6/97) je patrné, že boj ještě dobojován není. Na různých místech bylo křesťanům vyhrožováno, že však uvidí, až vyjde nový zákon. Mesiášští Židé se pro jistotu chystají na práci v ilegalitě ve vědomí, že prvotní církev (a nejen ona! Viz Čína!) pronásledováním rostla. Obavy mesiášských Židů se opírají o následující fakta:
Proto bratr Baruch Maoz žádá, abychom v protestech neustávali, aby oficiální činitelé viděli, že se nespokojíme pouhými výpověďmi a sliby, ale že žádáme, aby zákon zmizel z politické agendy Izraele.
Zákon je totiž výrazem všeobecného vývoje od května 1996. Nálada v Izraeli se víc a víc staví proti mesiášským Židům a vyznávajícím křesťanům, ale i jiným menšinám s "pochybnými židovskými kořeny" (např. matka nebyla Židovka, jen otec, apod.)
Pracovníci AmZI svědčí o Mesiáši v Izraeli téměř 30 roků. Pronásledování a potíže měly sbory vždycky. Přesto jejich počet rostl, v posledních 10 letech rapidně. Velká část obyvatel Izraele se chtěla zabývat otázkami víry mesiášských Židů. Dokonce z ortodoxních kruhů bylo slyšet úžasné výpovědi o Kristu. Není proto divu, že se vlny pronásledování znovu zvedají. Tak to bylo od počátku.
Stůjme pevně za svými bratry a sestrami v Izraeli!
Ludmila Hallerová
....drogy jsem začal brát proto, že jsem hledal něco absolutního, něco, co je v tomhle světě nevyvratitelného. Něco, co budu mít provždycky. Neznal jsem Boha, proto když jsem začal brát drogy, myslel jsem si, že je to ono. Že tohle je cesta k Bohu. Nejdřív to bylo takové flirtování s drogou, ale postupně jsem začal zjišťovat, že už bez ní nemůžu být. Začal jsem si ji píchat a každý den ráno jsem se probouzel s tím, že drogu mám plně pod kontrolou, že můj život je v pohodě. Že prostě jedu normálně dál a ta droga je součást mého života. Ale jednou jsem se probudil a zjistil, že už to nejde, že už ten den nemůžu bez drogy prožít. To bylo dost kruté poznání. První, co mě napadlo, bylo, že se asi zabiju. Že to bude docela slušné východisko z téhle situace. Připravil jsem si takovou dávku, která mě měla zabít. Ale nezabila. Už tenkrát mě Bůh držel. Rozhodl jsem se, že když už se to takhle vyvinulo, musím se zařadit mezi komunitu těchto lidí. Abych byl s nimi a abych si na tu drogu mohl nějakým způsobem vydělat. Odjel jsem do Prahy a stal se členem jedné organizace, gangu, který drogy prodával. Stal jsem se jejich zaměstnancem, takže od té chvíle jsem už neotročil jen té droze, ale už jsem otročil lidem. Bylo to šílené. V té době už jsem vážil asi 45 kg a už jsem ani nevěřil, že se z toho dostanu. Už jsem jen čekal na smrt. Hrozně jsem si ji přál. Že až přijde, bude konec. Odepsal jsem maminku, rodinu, všechny, vůbec jsem je nepotřeboval, protože droga mi nahradila všechno: lásku, přátele, ... Ale v Praze to bylo ještě horší v tom, že jsem tam neměl vůbec žádné kamarády. Takže všichni noví kamarádi, které jsem poznal, byli vlastně narkomani nebo dealeři. Vrátil jsem se proto do Liberce, ale tam jsem byl jen chvíli. Stalo se to, co se stát muselo: jako dealer jsem přestupoval zákon, a tak mě zatkli. Já jsem nevěděl za co, neměl jsem absolutně pocit viny. Měl jsem dojem, že dávám lidem to nejlepší, co můžu dát - drogy! Není nic lepšího, tak proč mě zavírají? Ale zavřeli mě a nemohl jsem s tím nic dělat. Zavřely se za mnou ty těžký, železný dveře a v tu chvíli jsem věděl, že se teď něco stane. Buďto se zblázním, nebo ... Byl jsem tam sám, bez nikoho. Když jsem byl na cele asi měsíc, tak jsem se ráno probudil a měl pocit, že dneska je to dobré, že tady se mnou někdo je. Nevěděl jsem kdo. Už jsem nebyl sám, měl jsem krásný den, a nevěděl jsem, co se děje. Na zaprášené skříni ležel Nový zákon. Šel jsem tam, sundal ho a říkám si - co to je? Nový zákon - to je nějaká detektivka? No, přečtu si to a uvidím. Tak jsem to otevřel a četl. Najednou jsem zjistil, že čtu sám o sobě, že Bůh ke mě přichází. A že celou dobu šel vedle mě a já jsem ho jenom odmítal. A že jestli mě někdo může z té závislosti na drogách dostat, tak je to on. Když už jsem byl v takové - dá se říct, pohodě, a už jsem ten Nový zákon četl a hltal jsem opravdu každé slovo, tak se otevřely dveře cely a převezli mě do jiné věznice. První, co jsem tam udělal, bylo, že jsem požádal o Bibli a o někoho. O někoho duchovního, kdo by za mnou mohl jezdit. Bylo mi jedno z jaké církve, hlavně někoho. No a Bůh mi poslal Martina. Když jsem šel na první setkání s ním, představoval jsem si, že to budě nějaký kněz v taláru a ani jsem nevěděl, jak ho mám pozdravit, jestli si mám kleknout a říkat mu "svatý otče" .... Tak se otevřely dveře a tam seděl nějaký kluk v šusťákový bundě, uřícený, jak přijel na kole ... tak jsem si říkal, že je to asi nějaký opravář, a tak jsem se rozhlížel a říkal si - vždyť on tady není, tak proč mě sem zavedli? No a on vstal, přišel ke mě a řekl: "Já jsem Martin a jsem z Jednoty bratrské z Liberce". Pro mě to byl šok. Říkal jsem si - no, co je na něm zvláštního, vypadá stejně jako já. Sedli jsme si a já potřeboval, aby se se mnou někdo o tom bavil. Četl jsem v bibli o Kristu, ale nevěděl jsem, proč tam je. Věděl jsem jenom o Bohu. Ale Martin mi začal mluvit o Kristu, který zemřel ne za nás, ale za mě. Přímo za mě! Tenkrát, v tu chvíli jsem pochopil, jak to vlastně celé je - že Bůh přišel pro mě! Měl jsem strašný pocit viny. Kleknul jsem si a začal strašně brečet. Všechno zlé jsem ze sebe vypovídal. Martin byl u toho a byl mi velkou oporou. Myslím, že Bůh mi ho poslal v pravou chvíli. Byl jsem strašně rád.
Bylo dohodnuté, že za mnou může jezdit každý týden. Sice jen na hodinu, ale strašně moc mi to pomáhalo. Už v tom vězení byl se mnou Kristus. Uvědomoval jsem si, že i když jsem zavřený, jsem svobodný. Ale měl jsem veliké pochybnosti, jestli až se vrátím mezi lidi, jestli to není jen náhražka - ten Kristus, jestli ty drogy zas nepřijdou a nevezmou si mě zpátky! Nevzaly! Vrátil jsem se, měl jsem přátele v Církvi bratrské, kteří mi tam začali psát, takže jsem měl sbor, kam jsem se mohl dostat. Dneska jsem v CB, mám tam skvělou rodinu, lidi, které mám strašně moc rád a kteří mě drží.
Co pro mě znamená Ježíš Kristus? Nejen to, že mě zbavil závislosti, ale já jsem pochopil, že můžu jít ještě dál, že on je opravdu cíl mého života, že jediný význam, co tady má, je jít za ním. Žít pro něj a nestarat se o nic jiného. Mít rád lidi, mít rád jeho. Já ho miluju, protože on mi zachránil život proto, abych já mu ho mohl dát. A poznal jsem tu jedinou správnou cestu. Na konec bych vás všechny chtěl poprosit, abyste na svých modlitbách mysleli na lidi, kteří jsou ve vězení a na lidi, kteří jsou závislí na drogách. A nejen na drogách, taky na všem ostatním kromě Ježíše Krista. Děkuju vám!
Den 13. srpna 1727, bývá označován jako den obnovení Jednoty bratrské v Ochranově. Letos slavíme tedy již 270 výročí této události. Co se tehdy stalo? "Požehnaná Svatá večeře Páně v Berthelsdorfu!" - odpoví někdo. Jiný snad řekne: "Vylití Ducha svatého!" Samotní Bratři říkali, že prožili svoje letnice. Ačkoli se jednalo o jedinečné suverénní jednání Boží, přesto tato událost nebyla jedinečná v tom smyslu, že by jí nic nepředcházelo a nic z ní nevycházelo. Předcházelo jí pokání a vzájemné odpuštění, vycházela z ní úžasná touha, požehnání i moc ke svědectví o Kristu po celém světě. Skutečně - moc s výsosti pro zvěstování evangelia. "Moc s výsosti" je také název knížky Johna Greenfielda, popisující události kolem 13. srpna 1727; z ní je také i následující úryvek:
To, co se stalo ve středu dopoledne 13. srpna 1727 při zvlášť stanovené svaté Večeři Páně v Berthelsdorfu, nikdo z účastníků nemohl plně popsati. V poledne toho dne byli v domě Božím naplněni takovými pocity, že nevěděli, zda žijí na zemi anebo již odešli do nebe. Několik let později hrabě Zinzendorf podal o tom v anglickém shromáždění tuto zprávu: "Bylo třeba míti svatou Večeři Páně s pocitem laskavé blízkosti Spasitele. To bylo velkou útěchou. Tento den stal se před jednou generací dnem slavnostním, neboť toho dne před 27 lety sbor ochranovský se shromáždil k svaté Večeři Páně v berthelsdorfském kostele a všickni tehdy byli sami v sobě nespokojeni. Přestali jeden druhého odsuzovati, poněvadž každý byl usvědčen o svých nedostatcích před Bohem a měl pocit při této Večeři Páně, jako by viděl vznešenou tvář Spasitelovu.
Ó hlavo plná trýzně, běd, ran i soužení!
Při pohledu na tohoto muže bolesti pravila jim jejich srdce, že On jest jejich ochránce, jejich kněz, který okamžitě změnil jejich slzy v olej radosti a jejich bídu v blaženost. Tato pevná důvěra změnila je v jednom okamžiku v lidi šťastné, jakými jsou až podnes. Od oné chvíle přiváděli tisíce lidí k blaženosti skrze vzpomínku na onen den a pomoc udělenou jim nebeskou milostí a od té doby mnohotisíckrát potvrzenou."
Souhrn o této události jest podán naším milým biskupem Edwardem Rondthalerem těmito slovy:
"Zinzendorf, který nám podává nejhlubší a nejživější zprávu o oné předivné události, praví, že všichni přítomní členové byli najednou obdařeni pocity Kristovy blízkosti: bylo pak to tak jednomyslné, že dva členové, kteří pracovali 20 mil daleko, a ač nevěděli o tom shromáždění, v té chvíli byli hluboce pohnuti týmž požehnáním."
Všickni tito členové byli laici, avšak i kazatelé a misionáři, diakoni, presbyteři a biskupové vyšli z tohoto, předivně požehnaného shromáždění. Všickni byli laiky, když tuto zkušenost s Kristem prožívali a zase v jiném slova smyslu všickni byli služebníci Kristovi - kněžstvo svaté, k obětování duchovních obětí, vzácných Bohu skrze Ježíše Krista." (1.Pet. 2,5)
"Byl to mladý sbor, který 13. srpna obdržel ono požehnání. Zinzendorfovi, jejich vůdci, bylo právě 27 let. I ostatní členové oné skupiny byli tak staří jako Zinzendorf. Zprávami o první práci této obnovené církve jsme usvědčeni, že poměrně mladí muži a mladé ženy podnikali s úžasnou věrou veliké věci pro Ježíše Krista."
A skutečně dějiny moravské církve potvrzují učení velkého amerického evangelisty o potřebě a možnosti křtu Duchem svatým. Duchovní zkušenosti Moravských bratří před dvěma sty roky podobají se hodně letniční moci a výsledků v době apoštolské. Ona skupina věřících, jak v Jerusalemě, tak v Ochranově, čítala ke 300 duší. Oba sbory byly úplně prosty světského vlivu, moudrosti, moci a bohatství. Jejich nepřátelé je znali, "že jsou lidé neučení a prostí". Jejich nejlepší přítel označil je těmito slovy: "Vidíte zajisté povolání své bratří, že nemnozí moudří podle těla, nemnozí mocní, nemnozí urození, ale což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné. A neurozené u světa a za nic položené vyvolil Bůh, anobrž které nejsou, aby ty věci, kteréž jsou, zahladil." (1. Kor. 1,26-28)
Roztrhněte srdce vaše
a ne roucha vaše.
Joel 2:13
jen ústy věříme a slova zní
a víra bez lásky jen raní.
Ty, bože, struny srdce rozezni,
ať mluví život o pokání
a plamen Tvůj ať zaplane
jen na Tvém věčném žárovišti.
My máme srdce spoutané
a dnes jde kolem Tvoje příští.
Vítězná sílo potrhaných pout
vhoď naši víru do plamene,
ať můžem srdce roztrhnout
a svrhnout pláště roztržené.
Současná politická scéna zvětšuje sociální rozdíly, opět vznikají chudé rodiny i jedinci, stoupá nezaměstnanost. Majetek národa přechází postupně do rukou cizinců. Sdělovací prostředky se tím netají, je to plánovaný vývoj, i když kdesi v budoucnosti prý přijdou lepší časy.
Nedejme se mýlit růžovými slovy. Zprávy Římského klubu, který objektivně sleduje světový vývoj, dokazují vážnost situace. K nedávno vyšlému svazku těchto zpráv: "Překročení mezí růstu" napsal předmluvu dokonce prezident Havel. Zdá se tedy, že vize bezstarostných zítřků je značně iluzorní.
Je to smutné, ale není to tragédie. Je to jen pres Boží, který potvrzuje, že náš národ je stále Bohu milý. Rodiny, které na majetkovém žebříčku stojí nízko, totiž potřebují naději pro život. Jak říká Vercors, čím větší je bída, tím více je potřeba mít naději metafyzickou, která se nedá uchopit do ruky, ale která vede a září v každé situaci. Tady je velký úkol křesťanů a specielně i Jednoty bratrské, která dostala toto důvěrné cítění s potřebnými jako osobité charisma. Hic Rhodus, hic salta! Čili volně přeloženo: Tady ukaž, za co stojíš! Není výmluvy. - Možná, že tyto řádky trošku předbíhají dobu, ale ne o moc. Snad o rok, či o dva? Je však nutné začít, hledat způsoby oslovení. Vychovávat se k pravdivosti, upřímnosti i obětavosti.
Je dobré vědět, že ti, kdo klesají, třeba až ke dnu, si většinou neuvědomují, co jim může pomoci. Když je však nevezmeme za ruku, mohou se v nouzi chytit i něčeho špatného. Kdysi to býval i spiritismus. Jeho působení se odvozuje od Emanuela Svedenborga, jehož k tomu inspirovala pobělohorská doba. Další rozvoj až do nedávných časů podporovaly bez výjimky sociální krize. Velkou vinu na šíření spiritismu nesla církev, která potřebné nepřijímala, nebo dokonce odmítala (viz též M. Plecháč: Spiritismus v Podkrkonoší, Praha 1931). Při tom šlo vesměs o lidi věřící, kteří svým počínáním nechtěli zarmucovat Hospodina, ale lepší cestu jim nikdo neukázal.
Dnes je většina lidí Bohu vzdálena. Upadnou-li do existenčních (nebo i jiných) těžkostí, hledají útěchu v drogách, nedobrých sektách, nebo v mafiánské pomstě. Je to nesrovnatelně horší než kdysi, kdy se národ k Bohu hlásil.
Tyto úvahy nejsou výsledek vize, je to střízlivá analýza skutečnosti. Je to výzva, je to práce, jsou to starosti. Ale především to je radostná naděje, že náš národ, který si nesporně Bůh dávno vyvolil pro své záměry, bude brzo donucen svého Spasitele znovu hledat. Máme výsadu být při tom a vzít na sebe dokonce úkol učitelů. Ale pozor: Zvěstovat Kristovo evangelium znamená rozdávat také sebe!
Velké evangelizace ve městech přivádějí jen 0,1 % nových členů sborů.
Návštěvy. Ani ty nejsou příliš účinné. Jenom 1 až 2 % lidí přichází touto cestou.
Přednášky, mimořádné akce. Zde už je procento vyšší, odhaduje se, že 3 až 5 % lidí je získáno tímto způsobem.
Osoba faráře hraje určitou úlohu. Jeho vystupování, způsob kázání, jeho osobnost přitahuje 3 až 5 % nových lidí. Další faktory jsou křesťanská výchova v rodině, biblické hodiny, určitá osobní situace, do které se lidé dostanou, atd.
To všechno dohromady činí asi 20 % přístupů do sborů. Proč přichází zbývajících 80 %? Odpověď zní možná trochu překvapivě: přivádějí je přátelé a příbuzní. Je to osobní svědectví, které vydáváme v práci a v rodině, přátelům a známým při zcela přirozených setkáních.
To Bible potvrzuje. Ondřej a Filip se setkali s Ježíšem, jdou za ním a ihned to říkají lidem, kteří jsou jim blízcí. Ondřej přivede svého bratra Petra, Filip přivede svého přítele Natanaele. To je evangelizace ne na základě programů nebo metod, nýbrž na základě osobního svědectví o setkání s Ježíšem. Další příklady bychom našli ve Skutcích. K evangelizaci docházelo při setkání s přáteli a příbuznými, takže "stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili v Pána".
Dalším důležitým zjištěním je, že člověk v době, než se připojí k církvi, udržuje průměrně 14 kontaktů s nekřesťany. Čím víc se pak člověk zapojuje do obecenství sboru, tím víc ubývá těchto kontaktů a přibývá kontaktů s křesťany. Původních 14 kontaktů s nekřesťany se po dvou letech zredukuje na 8 kontaktů a později na nulu. Jinými slovy, starší křesťan nemá zpravidla žádné nekřesťany mezi svými přáteli.
Co z toho plyne? Za prvé, je-li správná statistika, že 70 až 90 procent lidí bylo získáno osobním kontaktem, pak to znamená, že bychom tuto skutečnost neměli přehlížet. Průzkum ukázal, že naše společnost stojí do velké míry na osobních vztazích. Naše angažovanost v církvi silně ovlivní úsudek našich přátel. Přijde-li za mnou přítel, který je přesvědčeným křesťanem, a pozve mne, abych šel s ním, abych "šel a viděl", pak je značně velká pravděpodobnost, že se jednou dám pozvat.
A za druhé: Měli bychom usilovat o to, abychom nové členy sboru zapojili do programu sborového růstu. Pokud, na rozdíl od nově přišlých lidí, už sami nemáte spojení s nekřesťany, pak je nasnadě, že se s nimi vydáte za jejich starými přáteli. Váš nový bratr nebo vaše nová sestra budou vědět o osobách, které jsou přístupné a otevřené pro rozhovory o víře. Zároveň pomůžete novým křesťanům, aby se jim stalo přirozenou samozřejmostí, že půjdou za přáteli, známými, sousedy a spolupracovníky a pozvou je do živého křesťanského obecenství.
Zbývá ještě jedna otázka: Jak dobré je obecenství vašeho sboru? Můžete bez rozpaků pozvat blízkého přítele, aby "přišel a viděl"?
vds
(přetištěno ze "Slovo a život" 2/97)
Nemám nic proti výchově dětí ženami, chci jen zdůraznit, že otec, táta, často tragicky chybí a vyrůstají nám silné ženy a slabí mužové. A tak vás volám: "Táto, nespi, probuď se, děti jsou už dávno vzhůru a čekají na tebe". Chci vás povzbudit, i to nejmenší miminko touží, aby bylo u své matky, ale stejně tak i u otce. Ono to potřebuje a je mu velice líto, když to tak není. Chci vás vyzvat, abyste se modlili za moudrost, jak nakládat s časem vymezeným pro své děti, vždyť času a energie je po zaměstnání někdy tak málo. Proste Pána, ať Vám dá víc lásky, síly a nápadů pro vaše děti a buďte s nimi, chovejte je, dotýkejte se jich, povídejte si s nimi, ukažte jim, že je máte rádi, že je přijímáte, že jsou vám vzácní. Moc to potřebují slyšet, cítit a oni na to čekají!
Přemozte únavu a vyprávějte jim každý večer před spaním příběhy a pohádky, vyprávějte jim o našem Pánu Ježíši, vyprávějte jim své vlastní svědectví a pravidelně se za děti a s dětmi modlete. Ty jsi, táto, ta Bohem určená autorita a kněz rodiny a služba otcovství Ti nezačíná až v -nácti letech. To je pozdě!
Povzdech: "To máme dnes mládež" vůbec nemíří do řad mládeže samotné, ale do výchovy v rodině, která je povětšinou nejistá, tolerantní a materiální a otcovství postrádající. Apel na změnu musí mířit v prvé řadě do rodin, ne do škol nebo do jiných vůči rodině podružných institucí. Věř mně, že nemůžeš lépe investovat svůj čas, nežli do dětí, i když Tě to bude stát absenci nějakého povyražení, ustájení Tvých koníčků poníčků nebo dokonce kariéru. To vše je pomíjivé pachtění a honba za větrem. Tvé děti potřebují slyšet o Ježíši, který zemřel za tebe, i za každého z nás, i za každé dítě a který Tebe spasil! Oni přece potřebují být také spaseny. Potřebují si svůj život postavit na pevném základě a seřadit si pravé a trvalé hodnoty.
Chcete být vysokým politickým lídrem nebo dosáhnout uznání a udělat kariéru nebo se stát jiným borcem z pohledu tohoto světa a nechat přitom děti plavat do rozbouřeného moře bez výbavy, stabilní lodě a hlavně směru jízdy?
Byl jsem účasten semináře učitelů NŠ ze sborů JB konaném v Liberci a rád bych se s Vámi na závěr podělil o několik myšlenek, které jsou zásadní a aplikovatelné nejen při vedení NŠ. Přednášeli Janette Mc Kee a Jarek Pleva.
Pán Vám při výchově dětí mocně požehnej
David Fajfer
JB Liberec
Na setkání měli učitelé možnost vyjádřit se v anketě k aktuální situaci v nedělních školách i k otázkám vlastního semináře. Z této ankety mimo jiné vyplynulo, že je třeba se modlit za:
(Pochopitelně se všechny věci netýkají všech sborů)
Témata, o kterých by učitelé rádi měli vyučování:
Z ankety také vyplynulo, jak by mohl vypadat budoucí seminář. V podstatě jsme se všichni shodli na tom, že další seminář ano. Najdeme vhodný termín. Bude nutné do přípravy zapojit víc učitelů. Pokud by to byl seminář zaměřený na vyučování a sdílení služby v NŠ, tak ho rozhodně rozšířit o možnost účasti učitelů z jiných denominací a sborů. Pokud by mělo jít o budování vzájemných vztahů, pak by měl být seminář určen spíše užšímu kruhu učitelů v rámci JB.
Toto jsou hlavní body, které vyplynuly z ankety. Osobně zastávám názor, že učitelé už delší dobu budují naddenominační vztahy prostřednictvím různých jiných seminářů a setkání. Třeba i během táborů. Ti co cítí povolání Boží k tomu, aby sloužili dětem, mají k sobě blízko i bez denominací. Dovolím si vyslovit ještě ten názor, jelikož se občas také některých setkání zúčastňuji, že učitelé (podobně jako jiní služebníci v Pánu) k sobě mají mnohem blíž na rovině skutečné služby dětem než na rovině oficiální denominační struktury. Proto bych se klonil spíše k budování vztahů na otevřeném semináři. Problémem by mohl být snad jen nedostatek času. Je to věc modliteb a sdílení nás všech. Pán Bůh je svrchovaný a nakonec může být všechno jinak. Ještě bych chtěl poděkovat všem účastníkům, zejména těm, kteří se svou pomocí na semináři nějak podíleli. Sestrám Floře a Ivoně za bohaté pohoštění. Sestře Lydii za vedení chval. Bohu patří dík za všechno, zejména za to, že mně a Rut zbavil postupně nervozity, což pozitivně "odnesla" druhá půlka semináře. Bůh vám všem žehnej!
Martin Škoda
JB Liberec
Synod se sešel již ve čtvrtek (12. 6.) v 18 hodin a po úvodní pobožnosti nastala slavnostní událost - ordinace 5 nových diakonů. Bratři: Martin Bukovský, Daniel Heřman, Jan Kriegel, Tomáš Růžička a Vojtěch Samko byli bratrem biskupem Adolfem Ulrichem ordinováni na diakony Jednoty bratrské.
Další den zasedání synodu pokračovalo zprávou Úzké rady, zprávou o hospodaření a zprávou revizní komise.
Synod ještě v plénu prošel zprávy ze sborů, komisí a děl, případné dotazy byly zodpovězeny. Z návrhů byl přednostně projednán a přijat návrh ohledně schválení ustavení nového sboru České provincie Jednoty bratrské - a to sboru v Novém městě pod Smrkem. Naše provincie však nemá o jeden sbor navíc, protože dva sbory stávající - Dubá a Huntířov změnili svůj statut a stali se kazatelskými stanicemi.
Podstatnou část jednání synodu zabral návrh "Komise pro řády" ohledně změn řádu naší provincie. I když byl návrh v komisi dobře připraven, měl svou logiku i návaznost, nedalo se projít ho bez širší diskuse v plénu, a pak i diskusí v jednotlivých komisích synodu. Komise synodu byly zřízeny jako vloni - čtyři: teologická, pro řády, finanční a rezoluční. Některé navrhované změny řádů byly ryze formální a přijetí nečinilo žádné potíže, jiné byly naopak živě diskutovány. Z těch nejzávažnějších to byl návrh ohledně členů synodu, především těch "z moci svého úřadu". Bylo schváleno, že to budou: správci sborů, členové ÚR, biskupové naší provincie a zástupci misijních stanic schválených synodem.
Změn jednotlivých paragrafů bylo mnoho, projednávání vyžadovalo jak prostudování předem, tak i naprostou soustředěnost při sledování. Stalo se proto, že někdo prostě "vypadl" - nestačil sledovat a nepostřehl, že už se projednává bod další...
Velice důležitou částí zasedání synodu bylo projednávání návrhů speciálně ustavené finanční komise ohledně koncepce finančně soběstačné církve. Tato komise vypracovala a synodu předložila několik návrhů. Jak je známo, nejzávažnější je otázka platů kazatelů, proto se návrhy zabývaly především touto problematikou. Otázka je poměrně složitá. Zatím jsou kazatelé placeni státem, platy však nejsou valorizovány... Jak to bude potom? Co mzdový fond, do kterého však některé sbory nepřispívaly? Je možné z něj již čerpat? Podle jakého klíče? Projevila se již únava a nesoustředěnost, zazněly úplně odlišné hlasy z pléna, hlasovalo se, a pak se halasování zpochybnilo... Zkrátka - návrh nebyl přijat, situace zůstala otevřená, nedořešená! Možná bude muset být svoláno mimořádné zasedání synodu, které by se zabývalo pouze touto otázkou, protože již nyní finanční situace v rodinách některých kazatelů (zvláště těch, které mají více dětí) je neutěšená.
Tak skončilo zasedání XX. synodu České provincie Jednoty bratrské. Bylo uzavřeno biskupským požehnáním a hymnou Jednoty bratrské.
Do světnice vstupuje mladá žena s dítětem v náručí, postaví dítě na zem a podává mi ruku. Ano, měla přijít už dříve, ale dítě dostalo spálu, musela je dát do nemocnice a tím se o dva měsíce zdržela. Zatímco matka obšírně vypravuje, rozhlíží se malá Věruška modrýma očkama kolem sebe. Nevidí tu jiných dětí, jsou všecky ve škole, ale přece poznává: tohle není nemocnice. Zřejmě se jí tu líbí. Pojednou odhodlaně dřepne na zem a hlasitě si libuje: "Doma šem".
Mnoho dětí jsme v tomto domě vítali a jejich příchod nebyl vždy tak prostý. O tom nechť vypráví tato příhoda. Byl mlhavý podzimní den. Studený vítr a déšť se sněhem způsobil, že téměř nikdo nevycházel. Stmívalo se již a všichni jsme si libovali u teplých kamen, když se u dveří ozvalo klepání. Do síně vstupují dvě promoklé, zimou se třesoucí postavy s kufry - nová chovanka s průvodkyní. Neměly ani deštník. Odkud přicházejí? Čekali jsme je vlakem okolo poledne. Inu, byly z Prahy a zdálo se jim zbytečné oznámit příchod určitě, jinak bychom jim přišli naproti. Věděly, že od nádraží k nám není daleko a v malém místě se přece snadno doptají. Ptaly se tedy na chudobinec a po delším hledání došly k osamělému stavení při cestě do Litic. Když se tam doptávaly na dům "kde jsou děti", byly poslány do "ozdravovny", která leží odtud asi 4 km daleko při doudlebské silnici, osamělé v širém poli. Tam jim řekli, že musí jít po vamberecké silnici až k Záměli. A ubohé cestovatelky putovaly tam a zpět po celém okolí, až konečně našly "sirotčinec", kde se mohly ohřát, usušit a občerstvit.
A teď jste jistě uhodli, že to byl potštejnský Dětský domov, o kterém tu vyprávím.
Nastal obrat. Dítě se stavělo na nohy, chodilo, nevyhledávalo už tmu, řadilo se k ostatním dětem, účastnilo se jejich her. Za tu zimu vyrostlo o 22 cm. A když konečně přišla nabídka, že by dítě přijali v kterémsi pražském klášteře, nemohli jsme se už s naší Maruškou rozloučit. Zůstala u nás a přišel den, kdy si s radostí poskočila oběma nožkama najednou. To byl u nás svátek.
Potom už byla přijata i ve škole a děti ji vozily na vozíku a v zimě na sáňkách. Ale z jara si to Maruška energicky zakázala. Sama bude chodit.
Letos mne navštívila. Má normální výšku, chodí po rovných nohou, pracuje na nádraží, je vdaná a má tři děti. Na Dětský domov vzpomíná s láskou a vděčností až dojemnou.
A jabloň byla bohatá a štědrá i v tomto roce. Byl krásný den koncem srpna a děti si venku pokojně hrály. Měli jsme toho času devět dětí pokřtěných na jméno Marie, ba i pomocnice se tak jmenovala. Proto zde byla Marie, Mářa, Mařka a Mařenka, Máňa a Mánička, Maruška, Máša a Magda. Když pak přijela ještě Marie Luňáčková, přezvaly ji děti prostě "Luna", a to jí zůstalo. Luna byla z Prahy, o Praze však mnoho nevěděla, protože "víte, my šme žůštávali ve 4. poschodí (Luna silně šišlala), maminka a šeštra chodily do práce a já šem byla šama doma." A nakupovat jsi nechodila? "Ne, on byl dole hokynář a maminka ši všecko šama přinešla." A co v neděli? "Maminka a šeštra byly ošpalé a večer šme šly do fiografu."
Luna byla venku šťastna, po Praze se jí nestýskalo a toho dne měla na chvíli hlídat krávu, aby nezaběhla. Po chvilce jsem se šla na ni podívat, ale nevidím ani děvče, ani krávu. Luno, Lunoóóó. A hle, tu sedí Luna ve větvích staré jabloně zimní a zkouší tvrdá jablka. Kde je kráva? "Já nevím, myšlím, že šla na šilnici". Lunu to zřejmě nerozčilovalo, že šla na silnici, ale já jsem běžela nejkratší cestou od okna v ložnici přes kuchyň ven, zavřít přední branku. V kuchyni se zastavím - co je to? Kráva vstrčila celou svou rohatou hlavu do kuchyně, zvědavě se rozhlížejíc. No, tady zatím kráva nic neprovede, myslím, a jdu k brance. Ale kráva se zatím otočila, uviděla pod jabloní červená jablíčka a už si na nich pochutnávala. To si však děti nedaly líbit. Sběhly se a s velikým křikem odháněly krávu od jablek a rozumné zvíře odcházelo klidně přímo do chléva. Tam podle všeho později vyprávěla kozám o svém dobrodružství, neboť druhého dne začaly se i kozy o jablíčka zajímat. Zvláště ta veliká bílá šla odvážně vpřed. Nebyla trkavá, ale rohy měla a některé děti moudře ustupovaly. Za to jiné křičely, kozu vyháněly a dráždily. Koza však pořád tvrdila "mé, mé", ale konečně se rozzlobila, sklonila hlavu jako býk a hnala se přímo na děti. V tom naše Magda, vytáhlá dvanáctiletá brunetka, shrnula všecky své černé vlasy dopředu přes obličej, spustila se na ruce a čtvermo lezla přímo ke koze. Koza zůstala ztrnule stát. Takového tvora ještě neviděla. Popadla ji hrůza. Prudce se obrátila a pelášila odtud, co jí nohy stačily.
Hlasitý smích všech dětí ji provázel. A hrdinná Magda se vztyčila, uhladila si vlasy dozadu a s pyšným úsměvem přijímala obdiv malých i velkých.
Vzpomínám na chvíli, kdy ji matka k nám přivedla. Zatímco jsme spolu hovořily, čtyřleté děvčátko už běhalo čile po zahradě. Sotva matka odešla (spěchajíc k vlaku, ani se s dítětem nerozloučila), běžím za Olinkou, ale nemohu ji nalézti a na mé volání se neozývá. Konečně jsem ji nalezla pod hrází rybníka, seděla jako myška ve stínu vrboví, pěkně ukryta a bylo jí tak dobře.
Pojď Olinko se mnou, přijdou děti a budeme obědvat. Olinka nedůvěřivě, ale poslušně vyleze, nechá mi i ručku, ale pak vyhrkne "A po obědě mne nezavřete?" Ale kdepak, půjdeš si hrát všude po zahradě, ale musíš se ozvat, když zavolám. Dítě vážně přikývne. "Myslela jsem, že mne zavřete do světnice a já chci být venku."
Co asi děláš, Olinko? Nemohu si tě představit jinak než s traktorem - měla jsi vždycky sklon k chlapské práci. A své děti jistě nezavíráš do drsné světnice, když chtějí mít vzduch a slunce, viď?
Ba ne, to se už nedělá.
A celý dům se připravoval. Děti hrály divadlo, učily se písním a básním, chystal se průvod - věru sotva na všecko stačily. Panečku, takový průvod - to už něco je. Vpředu hudba, našich 18 dětí s malými praporky v ruce připojilo se k ostatním školákům, páni učitelé je vedli a my dospělí jsme pochodovali za nimi k Lípě svobody. Ta radost, ta radost. Šli jsme oklikami, toť se ví, úzká dřevěná lávka se prohýbala pod tíhou zástupu, vydržela však. Tak už jsme tady. Jak jsi krásná, Lípo svobody. Víme, nejsi nijak laciná, krví jsi vykoupená, Lípo. - Hoši od Zborova, klidně v zemi spíte, vy se nikdy více domů nevrátíte - vy se nevrátíte nikdy více zpátky, nikdy nespatříte svoji rodnou zem. - Drahá jsi, Lípo ... -
Děti tomu ještě nerozumějí. Zítra budou vílami a skřítky, velký drak se žárovkou v rudé tlamě bude se plazit po jevišti a Jirka nad ním zvítězí. - Smuteční pochod je u konce, lidé se rozcházejí. Zítra je svátek Svobody.
Následoval týden večerů pod stromečkem. Rozsvítily jsme jen jednu svíčku či dvě, větve stromku utvořily stinnou besídku a tu jsme sedávaly až do Nového roku při zpěvu a vyprávění, pokud nás nezaujaly zas všední povinnosti doma i ve škole. Bylo po svátcích.
Knihu jsem kdysi "zhltl" za jeden večer (jde to, je tenká a není tuhá - na čtení). Nejenže mě pobavila jako křesťanské science-fiction, ale přinesla mnohé ponaučení. Chtěl bych na ni upozornit především ty, kteří by si ji rádi přečetli. Dobře se kupuje i čte a tudíž asi i rychle zmizí z prodejních pultů.
Martin Škoda.
mezilidských vztahů, úspěšných kariér a příjemných činností - pochopitelně s podmínkou, že Mu budeme prokazovat určitou míru oddanosti? Nebo je onen život plný zurčících pramenů něco zcela odlišného?... Může snad něco o skutečném pokoji a odpočinutí vědět rodič, jehož dospělý syn se zcela vzdálil Pánu?... Jestliže Pán slíbil prameny živé vody všem, kteří přijdou, proč je potom život mnohých křesťanů naplněn takovou bolestí? Dr. Larry Crabb hledá v této knize cesty k pravdivému křesťanskému životu, při kterém se nemusíme přetvařovat, že už tady na zemi prožíváme to, co nám může dát až nebe, ale uprostřed reality, ve které žijeme, můžeme čerpat z jediného skutečného zdroje naplnění, a tím je Kristus. Kniha od velmi oblíbeného autora je stále k dostání za 82,- Kč. Když ji někomu koupíte jako dárek, přečtěte si ji nejdříve sami. Tato kniha není psychologickou lahůdkou pro hloubavce, spíše jsou v ní pilulky pro naše mnohdy zkoušené křesťanské sebevědomí.
Martin Škoda.
Kniha stojí 40 korun. Na obálce je červená růže, pero s kalamářem a uvnitř pomoc možná právě pro vás spolu s hlubokou osobní účastí autorky. Myslím, že stojí za to do ní nahlédnout tomu, kdo slouží pastoračně ženám a dívkám nebo vedoucím domácích skupinek a vůbec každému, kdo touží přejít k hlubšímu pojetí pastorace, spojenému s Kristovou láskou k hříšníkům.
Martin Škoda.
Nastávající připojení tedy vzbuzuje v zemi značné obavy a to také především mezi křesťany. Značná část křesťanů v Hongkongu jsou stále totiž ti, kteří uprchli z Číny po roce 1949, kdy započaly tvrdé protikřesťanské represe. Křesťanské církve v ČLR, které byly diskriminační politikou přinuceny k užšímu naddenominačnímu sjednocení, jsou i dnes trvale omezovány.
V Hongkongu působí dnes asi 100 křesťanských denominací a paracírkevních organizací, z nich mnohé jsou členy Křesťanské rady Hongkongu. Společným jmenovatelem církví v Hongkongu je důraz na sociální práci a vzdělávání. Dnes asi 60% sociálních pracovníků jsou křesťané a 40% škol a 20% nemocnic patří církvím. Nejpočetnější jsou zde církev římskokatolická (250.000), dále anglikánská (80.000). Evangelikálních křesťanů je zde asi 130.000 v 800 sborech. V Hongkongu je 18 teologických a biblických škol.
V této situaci žádá Ekumenická rada Hongkongu křesťany celého světa, aby tuto situaci měli na paměti i ve svých modlitbách.
Tajenka je v kruhu s puntíky.
Svoje odpovědi posílejte do konce prázdnin na adresu redakce: