[1250 | ISO-Lat2 | PC-Lat2 | Kam | MAC | ASCII]
[DÚLOS] [JEDNOTA BRATRSKÁ] [Rejstřík časopisu] [Leden] [Únor] [Březen] [Květen] [Červen] [Červenec-Srpen] [Září] [Říjen] [Listopad] [Prosinec]

JEDNOTA BRATRSKÁ

Časopis JEDNOTA BRATRSKÁ

Ročník 74 (100) Duben 1997 Číslo 4


OBSAH


Úvodník

Milí přátelé, milí bratři a sestry, v poslední době se velmi často hovoří a také píše o potřebnosti a významu církve pro celou společnost (naposledy ve velikonoční televizní debatě). Je církev pro společnost potřebná ? Dostává se jí ze strany společnosti patřičného ocenění ? Myslím, že se mnozí křesťané mohli ztotožnit s názorem premiéra Klause, který prezentoval ve zmíněné debatě, že církev má a bude mít takové postavení a takový význam, jaký si sama získá. Jestliže ve 2. kapitole Skutků je zaznamenáno hodnocení církve, - "a byli všemu lidu milí" -, pak víme, že to bylo navzdory mnohé vnější nepřízni a že to bylo dáno vahou svědectví a příkladu církve. Myslím, že to , co naše společnost dnes obecně potřebuje, je služba a nezištnost. A tím si také církev může význam a váženost získávat.

Jednota bratrská vždy kladla velký důraz na praktickou službu světu, praktické dosvědčování evangelia. Proto se také starala o to, aby tu vedle sborů byly různé sociální služby a školy. Při obnovené práci v naší zemi po roce 1860 tu dříve nežli první sbor (v Potštejně 1870) byly založeny dva sirotčince. Také dnes má Jednota bratrská po celém světě mnoho škol, nemocnic a sociálních zařízení. Protože jsme maličkou církví, neudělali jsme od roku 1989, kdy se také pro církve v naší zemi otevřely nové možnosti práce, v této oblasti mnoho. Přesto jsme velmi vděčni za vznik základní školy J.A.Komenského v Liberci, která loni otevřela již šestou třídu, za práci diakonie Beránek v oblasti pečovatelské služby a práce s tělesně postiženými, za další sociální práci (převážně pečovatelskou službu), která je konána ve více našich sborech. Stále však vidíme, že je to nedostatečné. Velmi bychom potřebovali například domov pro důchodce či penzion pro seniory.

V poslední době vede Úzká rada jednání s diakonií Beránek o možnosti využití objektů sboru v Dubé pro zřízení domova pro tělesně postiženou mládež. Jedná se o mladé lidi, jejichž pobyt v dětských ústavech je vzhledem k jejich věku ukončen a kteří bývají většinou převedeni do domova důchodců. Pro své postižení nejsou schopni se postarat o své každodenní potřeby a potřebují blízkost druhých a jejich pomoc. Toto zařízení by pro ně mělo být skutečným domovem a zároveň místem, kde se budou učit samostatnému životu. V diakonii Beránek jsou již dlouho lidé, jimž Pán Bůh položil právě tuto službu na srdce a kteří celý projekt již delší čas připravují.

Věřím, že hledání, kde a jak můžeme sloužit potřebným, jsou kroky tím správným směrem a že to je způsob, kde se jako křesťané a církev můžeme a smíme "zviditelňovat".

První měsíce roku bývají v našich sborech zároveň časem bilancování. Konají se sborové rady, ohlížíme se zpět a hledáme směr a výhled dopředu. Takové zastavení ve svém osobním životě, ale i v životě sboru a církve nutně čas od času potřebujeme.

Mám před sebou na pracovním stole statistiky z našich sborů za loňský rok. Vím, že čísla nemohou spolehlivě popsat život sborů, radosti i zklamání, vítězství a prohry, které v průběhu roku prožíváme, že nemohou postihnout hloubku naší víry ani míru lásky v našich vzájemných vztazích. Mohou však přesto naznačit jistý pohyb a vývoj v našich společenstvích. Statistiky nám ukazují, že po prudkém nárůstu průměrného počtu účastníků bohoslužeb, který jsme zaznamenali na počátku devadesátých let, se jejich počet v posledních letech opět snižuje. Tento pokles není dán v zásadě úbytkem členů, ale snižující se účastí nečlenů církve na nedělních shromážděních. Tento fakt je jenom potvrzením toho, že určitý nárůst zájmu o církev po roce 1989 opět opadl. Naše země, po léta násilně ateizovaná, patří v Evropě k nejsekulárnějším. To je jistě důvod toho, proč na několika posledních ekumenických setkáních na různých rovinách, jichž jsem se účastnil, se hovořilo o misii. Je třeba, aby naše zem byla oslovena a zasažena evangeliem.

Sdružení evangelických církví, které dnes sdružuje osm protestantských církví, iniciovalo svolání semináře o misii, kde jednotlivé církve mohou předložit své misijní plány a strategie, kde může dojít k výměně zkušeností a informací, k vzájemnému povzbuzení i koordinaci misijního úsilí. Také letošní Evangelikální teologická konference, na jejímž pořádání se chceme podílet, bude věnována tématu misie. Je to radostné a povzbuzující, že církve berou misii jako svůj společný úkol a poslání a že je této otázce věnován vážný a hluboký zájem.

V této souvislosti bych vás ještě chtěl upozornit na knížku, kterou napsal dr. Jaro Křivohlavý a která nese název Sdílení naděje. Věřím, že její přečtení se pro vás stane novým podnětem pro trvalou a vytrvalou misii.

S přáním Božího požehnání Ondřej Halama


Biblická úvaha


Zaseté semeno, aneb - růst je Boží věc

"S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země, ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu." (Mk 4:26-28)

Království Boží - interkonfesijní, internacionální, intergenerační, lidmi nedefinovatelné společenství víry. Jakási Boží republika, Boží království. Takto trefně nazývá Sváťa Karásek tu velikou skutečnost, Bohem nám seslanou. V Kristu se toto společenství přiblížilo k nám. Vešlo do našich dějin.

Jaká jásavá zpráva! Jsme nadšeni, strženi a chceme ji také šířit, být u toho, "pomoct" Pánu Ježíši. Tu svoji lidskou aktivitu napřít správným směrem a trochu se na té slávě přihřát.

A najednou sprcha! Království Boží jako to semeno vzchází a roste, člověk ani neví jak. Země sama od sebe plodí. Žijeme ve století vědy, co my všechno víme a čemu jsme už přišli na kloub. Když něco nevíme, cítíme se zaskočeni a přistiženi. Člověk těžko snese, že neví. Je pro nás těžké pochopit, že Pán Bůh s naším nevěděním programově počítá, ba co víc, on si to tak přeje.

Království Boží roste, a my ani nevíme jak. Je dobře, že je nemáme pod kontrolou a není v naší režii. Jak rádi býváme režiséry svých životů i životů svých bližních, někdy i v dobré víře, že si nás používá Pán. Ale přiznejme si, jak jsme netrpěliví a nervózní, když se nedaří. Propadáme skepsi, když nevidíme hned ten očekávaný rozbřesk nového věku. Pak nám unikne, že Kristus zajiskří někde úplně jinde, někde ve "všedním terénu života". "Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná" (Kaz 11:5).

Nechtějme všechno vědět, dirigovat a své okolí přetvářet do svého obrazu Božího království. I při naší upřímné otevřenosti síle shůry máme tolik chyb a slabostí. Nechtějme tomu velikému Božímu daru předepisovat, jak jedině má působit.

To nejdůležitější v našem životě není dílem naší snahy a našich programů. To nejdůležitější přichází jako dar. Království Boží, to úžasné nepopsatelné společenství, je roztroušeno po celém světě. Tam, kde je mezi lidmi neokázalá, nezištná láska, tam, kde jsou k sobě lidé milosrdní. Můžeme jen žasnout a být vděčni.

Kam tedy máme svou lidskou aktivitu napřít? Je marné se snažit? Ne, my máme zasévat!

"Rozsévej své símě zrána, nedopřávej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré" (Kaz 11:6).

Zrno, které samo od sebe roste, nese v sobě naději dobrého ovoce, tak jako naše každé neokázalé, milosrdné a laskavé snažení se v tomto světě.

Hana Jalušková


Světová Jednota bratrská


Společné budování sboru v Tanzánii

"Jedni druhých břemena neste, a tak plňte zákon Kristův" (Gal 6:2). Snad nikde neplatí tato slova více než v Tanzánii, jedné z nejchudších zemí světa, kde je nutné to "spolunesení" vzít doslova. Kvůli rychlému růstu nových křesťanů se církevní budovy vlastní prací rozšiřují nebo nově stavějí. Všude kolem leží stavební materiál, který snesli členové sboru. Velké kameny pro základy dospělí, malé k upevnění podlahy už čtyř nebo pětileté děti. Téměř každý se nějakým způsobem na stavbě účastní. Ženy donášejí vodu k výrobě cihel, které mladí formují a zdi stavějí společně všichni pod vedením zkušených. Pomoc z vnějšku je nutná pro konstrukci střechy a vysoké náklady při nákupu vlnitého plechu a několika pytlů cementu. Peněžní prostředky opatřují skupiny, které provozují drobné zemědělství. Ženy pěstují fazole a kukuřici, muži kultivují kávovníkové keře, mládež se stará o pole s cukrovou třtinou nebo o kus lesa. Děti z Mchewe sklízejí vlastní výpěstky burských oříšků, které plní před prodejem do použitých plastikových sáčků po cukru. Bohatství nápadů je udivující. Naše mladé sbory v Africe se mohou spokojit jen s malým počtem placených spolupracovníků. Jak naši bratři a sestry v Tanzánii organizují s nepatrnými prostředky svůj sborový život, je v mnohém ohledu také pro nás příkladné. Zvolení starší jsou odpovědní v částech sboru za konání bohoslužeb a vyučování ke křtu a konfirmaci. Podobně zvolení "diakoni" spravují sborové finance. Mnoho členů sboru se angažuje v četných pěveckých sborech a při evangelizaci.


Mládež v Tanzánii - její podíl na budování sboru

V Dar es Salaamu ve sboru Uhuru se každou neděli odpoledne scházejí ke zkoušce zpěváci vybraní z deseti městských sborů. Vedoucí tohoto dětského sboru je čtrnáctiletá dívka, která písně sama píše a předává je dál. Ona a mnoho dalších spolupracovníků se starají o velké skupiny mladých členů sboru, které znamenají opravdové bohatství naší Jednoty v Africe.

Devět set kilometrů na jihozápadě Tanzánie, v Mbozi 1, v jednom z třinácti částí sboru se konají dětské bohoslužby. Pětset sedmdesát dětí naplní polovinu kostela. Je jasné, jak významná je práce dětí pro sbor a společný život všech obyvatel tohoto místa. Mnohé z dětí přicházejí pěšky z domova vzdáleného sedm kilometrů. Čtyřicet osm pomocníků a pomocnic dětských bohoslužeb zvládá úspěšně tuto práci. Jsou dobře organizovaní. Mají předsedu, sekretáře a vlastní pokladnu. Starají se o pomůcky a o své další vzdělávání. V každé části sboru jsou přinejmenším čtyři učitelé nedělní školy, kteří vyučují každou neděli ve čtyřech třídách, do nichž jsou děti rozděleny podle věku. V nejnižší jsou děti do tří let, v dalších čtyř až pětileté, šesti až osmileté a v nejvyšší třídě devíti až dvanáctileté. Mají společnou úvodní liturgii a na závěr společný zpěv. Po něm se koná sbírka, z níž se financují knihy a jiné pomocné prostředky. Děti jsou nadšené, protože samy předávají zvěst o Ježíši, který lidi miluje a zachraňuje. Mluví a zpívají o víře ve škole, ve sboru a na ulici, zvou přátele a známé.

Toto nadšení a radost ze spolupráce se ani lety neztrácí. V Msiya, malé vesničce blízko Mbozi, působí sbor mladých. Léta střádali každý halíř, aby si mohli opatřit elektrické kytary a malý klávesový nástroj. Protože vesnička není napojena na elektrickou síť, vypomáhají si autobateriemi. Maličké kazety nechávají pořádně lomozit (rámusit), takže jejich zpěv spíše přehlušují než doprovázejí. Tradiční hudební nástroje vystřídala nová technika. I tu je možno v nejodlehlejších částech Tanzánie využívat k evangelizaci.


Alisoni Mwazyunga

Žije v Itimba, malém sboru Jednoty bratrské, blízko Utengule, v Jihozápadní provincii v Tanzánii. Nemůže říci přesně, jak je starý, neboť jeho matka zemřela, když mu byly tři roky a také otce záhy ztratil. Mohlo by mu být asi 55 let. Pracoval v nejrozmanitějších povoláních na různých místech, také jako strážce v Mbeya. Nyní hlídá olejový mlýn, který patří naší církvi v Utengule. Vedle toho byl vždycky rolníkem, pěstoval kukuřici, fazole a několik keřů kávovníků.

Alisoni Mwazyunga Alisoni Mwazyunga miluje děti a jeho hlas zní docela tiše, když se někdo ptá po jeho vlastních. Ne, měl jen jedno, ale to umřelo. Dvacet pět let je bezplatným učitelem náboženství. Vyučuje žáky ve čtyřech třídách na základní škole v Iwala. Kromě toho je vedoucím vyučování náboženství v církevním obvodu s patnácti učiteli na devíti školách. To znamená, že musí být vedle svého povolání a zemědělství stále na cestách, vždycky pěšky, protože na nákup kola nelze vůbec pomyslet. Vyučování je a bylo vždycky jeho velkou radostí. Je jen smutný z toho, že není dost křesťanů, kteří se pro tuto důležitou službu rozhodují. Myslí, že to záleží na "tíži srdcí" - tedy na lhostejnosti a nedostatku připravenosti ke službě a také proto, že není k dispozici dost peněz na pracovní prostředky a další vzdělávání.

Ze zahraničních pramenů Jednoty bratrské přeložila
Marie Ulrichová


Nová kniha


Jaro Křivohlavý:

Sdílení naděje

Obsah

Úvodní kapitoly přibližují soudobé poznatky psychologie naděje a psychologie sdělování zpráv v mezilidském styku. Speciálně jde zde o nejvyšší formu sociální komunikace - sdílení tajemství. Uveden je teologický význam misie, evangelizace a konverze - radikální změny přesvědčení a víry (metanoia).

Druhá část podává přehled různých druhů modelů misie a evangelizace - charakteristických znaků misijního působení Ježíše Krista, forem misie v prvotní církvi, misie příkladem vlastního života (uvedeno podle životopisu Karla de Faucaulta). Následuje model misie životem ve vlastní rodině, misie mezi přáteli, misie v pracovní skupině (model práce čínské misionářky Agnes Liu). Uvedeny jsou klasické modely misie a evangelizace i nadějné modely soudobé - formy misie sekularizovaných lidí a misijní působení ve velkých městech a sídlištích. Velká pozornost je věnována misijní práci formou odborných seminářů, škol a tzv. malých křesťanských skupin.

Třetí část je pokusem o využití sociálně-psychologických poznatků o účinném sdělování při vytváření soudobých forem sdílení křesťanské víry. Pojednává o verbální (slovní) a neverbální (mimoslovní) komunikaci a pozornost věnuje zvláště nejdůležitější formě sdělování - dosvědčování víry činy. Tyto poznatky konkretizuje na příkladech misijních a evangelizačních rozhovorů s dětmi, dospívajícími a dospělými. Podán je i přehled nejčastějších chyb, kterých se při tom dopouštíme.

Závěrečná kapitola je hlubším pohledem na problematiku psychologie přesvědčení, postojů i názorů a změn, k nimž v nich dochází při vzájemném ovlivňování.

Kniha je uvedena povídkou a končí básní.

Hlavním záměrem autora bylo naznačit, jak poznatky sociální psychologie mohou být pomocí při sdílení toho nejvzácnějšího, co nám bylo našimi otci předáno - křesťanské víry. Šlo při tom zvláště o toto sdělování sekularizovaným lidem kolem nás v naší tzv. postmoderní společnosti.

Autor je emeritním univerzitním profesorem sociální psychologie. Znám je svou publikační činností - viz např. "Povídej - naslouchám", "Jak si navzájem nejlépe porozumíme", "Já a ty", "Rozhovor lékaře s pacientem", "Konflikty mezi lidmi", "Tajemství úspěšného jednání", "Mít pro co žít" atp.


Nad Biblí aktuálně

Zapomětlivost

Zapomětlivost je běžná lidská vlastnost. Nedá se kategoricky říci, že je jednoznačně záporná. Je pravda, že si často posteskneme, co všechno jsme již zapomněli. Známé jsou různé vtipné i méně vtipné výmluvy žáků, kteří zapomněli probranou látku ve škole. Avšak zapomětlivost má i svou dobrou stránku, zapomínáme na různé životní těžkosti a pouštíme se znovu do života - bez zapomenutí bychom se v mnohém stali asi apatičtí...

V Bibli se, samozřejmě také mluví o zapomínání. Nás křesťany asi hned napadne výrok apoštola Pavla: "...zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli..." A tak bez výčitek svědomí klidně na všechno minulé zapomínáme ("následujeme v tom apoštola..."). Avšak právě v Bibli můžeme najít, že je důležité rozlišit na co máme zapomínat a co si máme naopak pamatovat. Možná si teď vzpomeneme na známý žalm 103., kde se mluví: "Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!" A to není, samozřejmě jediné místo. Ve Starém zákoně můžeme číst dost míst, kde je použito slovo vyjadřující opak zapomínání - pamatování - jako určité napomenutí až příkaz: pamatuj! Také zde najdeme několik smutných konstatování - lid zapomněl na Hospodina...

My jsme lid Nové smlouvy a na Boha nezapomínáme, pamatujeme na Ježíše Krista, který vstal z mrtvých. Jistě, ale o to tu nejde; chtěl bych naši pozornost zaměřit na zapomínání věcí z naší minulosti. Na základě již citovaného výroku apoštola Pavla z listu Filipským by se mohlo zdát, že skutečně na všechno, co je za námi, máme zapomínat - vůbec si to ani nepřipomínat, nepřipustit. Je tomu však skutečně tak? Podívejme se na jiná místa v Novém zákoně, kde se mluví o této problematice: Ve Zjevení Janově jsou známé listy sedmi maloasijským sborům. V listu do Sard čteme: "Rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej jej a čiň pokání." Takže nejen konstatování: slyšel jsi i přijal, ale - rozpomeň se, jak to bylo. Co tě k tomu vedlo, v jakém jsi byl tenkrát rozpoložení... Vzpomeň si! Nejde jen o jakousi nostalgii, Pán Ježíš to připomíná za určitým konkrétním účelem - má to být pomoc, aby se cele k němu navrátili. Možná až příliš smělá je myšlenka, že stav, do jakého se křesťané v Sardách dostali, byl způsoben tím, že na ten svůj počátek zapomněli.

Apoštol Pavel jde ještě dál, ještě zpátky před obrácení, a do Efezu píše: "Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě." Otevřeně o tom píše (řekli bychom dokonce - veřejně), a říká: "Pamatujte na to!" A o kousek dál: "I vy jste kdysi byli tmou..." - dnes bychom třeba řekli, že to od Pavla nebylo taktní, takto veřejně jim to říkat, avšak on věděl, proč tyto skutečnosti připomíná. Křesťan nesmí zapomenout, že to, čím v Kristu je, je pouze z Boží milosti, bez ní bychom byli mimo. Pavel na každém tom místě nezapomíná, po připomenutí minulosti, ukázat na přítomnost: "...ale nyní vás Pán učinil světlem."

Apoštol Pavel se tedy nebojí poukázat na minulost adresátů svých listů, avšak nezakrývá také ani svou minulost. Klidně řekne, že není ani hoden jména apoštol, protože pronásledoval církev Boží. Nezdá se nám to velice netaktické? Který politik by si dnes troufl říci o sobě něco tak negativního? Apoštol Pavel to mohl říci, protože poznal a přijal Boží milost.

Přijetí milosti, však neznamená zapomenout na to, co bylo před ní. Nikoho nenabádám, aby žil ve své minulosti, aby pořád ty staré věci probíral, popř. se nimi trápil - je nutné, abychom přijali, že to byla minulost, kterou Pán Ježíš vyřešil, odpustil hříchy, očistil nás svou krví a nyní máme nový život. Když toto Jeho dílo ve víře přijímáme, tak s klidem můžeme i o své nedobré minulosti mluvit, protože je vyřešena, je za námi. Naopak se zdá, že ten, kdo tají svou minulost, ještě plně ve víře nespočinul v tom, že Pán Ježíš na sebe vzal všechny naše hříchy.

Moment našeho obrácení - přijetí Boží milosti, je jistě nejdůležitější, je potřebné si jej pamatovat, důležité také je nezapomínat, co bylo předtím (i když to už "neplatí"). Co však bylo potom? Na to můžeme zapomenout? Období prvních samostatných kroků křesťanského života, prožívání blízkosti a lásky našeho Pána, otevírání se nových obzorů života... To si někdy připomínáme, s povzdechem, jaké to bylo krásné. Nezapomeňme však také na mnohou naivitu, která toto období provázela. Dnes připouštíme již, že to naivita byla, tenkrát jsme však všechno tvrdili s naprostou vážností a nekompromisností. Možná jsme někoho dokonce do něčeho nutili, možná jsme někoho ranili, třeba i mnohé naštvali. Že jsme si toho nevšimli, že nám to nikdo neřekl, že nás měli ostatní rádi? - - - Nebo kolik již učení či důrazů jsme již přijali, o kterých jsme se později přesvědčili, že nebyly dobré nebo pro nás vhodné. Nebo to už je tak dávno, že to nestojí za řeč? Nám se to možná může zdát dávno, jiným se to tak nemusí jevit.

Nikoho nechci zdeptat - jistě následujeme našeho Pána Ježíše Krista tak, jak umíme. Tyto věci připomínám, abychom nezpyšněli, abychom si uvědomili, že milost Pána Ježíše Krista potřebujeme stále, že jsme Jej nepotřebovali jen kdysi na počátku k vyřešení našeho starého života. Jsem smutný, když slyším někoho tvrdit, že od svého obrácení již jde pořád dobře, že nikdy nezbloudil, i když bych to každému ze srdce přál. Nezapomínejme, avšak vězme: Milost Boží je mnohem větší, než naše chyby a pobloudění. Bůh nás miluje, Pán Ježíš nás neopouští - byl, je a bude s námi! A v tomto slova smyslu již mohu citovat slovo apoštola: "...zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli..."

Svetozár Slavka


Z historie

V únorovém čísle našeho časopisu jsme v rubrice "Můj názor na ..." otiskli zamyšlení nad financováním církve. Dnes otiskujeme článek z historie potštejnského sboru, který pojednává také o jakémsi finančním modelu zabezpečení sboru, i když tento model v původním účelu měl sloužit jako pomoc chudým a utiskovaným členům tohoto sboru.


Knoflíkárna

Počátky potštejnského sboru spadají do doby velkých hospodářských obtíží v celém tehdejším Rakousku, které vyvrcholily r. 1873 krachem na vídeňské burse. Následující krize zasáhla pak všechna průmyslová odvětví ve státě a tvrdě poznamenala především dělný lid i drobné řemeslníčky, kteří žili jen práce svých rukou.

Následky všeobecné krize pocítilo i naše Podorlicko, především tkalci a krajkářky. K jakés takés obživě jim pomáhala domácí "kozí" hospodářstvíčka nebo podělkování na velkostatcích. Bída a nedostatek dolehly i na členy potštejnského sborečku, lidi nezámožné nebo chudé. Jejich nesnáze se stupňovaly, když začala proti nim nepřátelsky vystupovat také místní vrchnost. Baron Dabrzenský všemožně bránil ustavení bratrského sboru na svém panství, a když neuspěl, počal členy sboru utiskovat jinak. Nepřijímal je do práce na velkostatku, vypovídal jim nájem panských palouků, ba tlačil i na majitele domků, u nichž někteří bratři a sestry bydleli, aby "berany" ve stavení netrpěli a vypověděli je.

Do takových obtížných poměrů přišel r. 1872 první potštejnský kazatel, br. Eugen Schmidt. O své budoucí práci věděl, že nebude lehká, neboť šlo o sbor církve státem neuznané. Počítal s lecjakým hořkým kořínkem, který bude musit překousnout, ale nelekal se těžkostí. Věřil, že vůle Boží ho posílá do Čech, do jemu neznámého Potštejna a v síle této víry šel svému sboru sloužit a v jeho prospěch pracovat.

Pochopitelně mu nebyla lhostejná ani bída mnohých členů sboru. Ale jak tu pomoci? Co dělat, když baron byl příliš mocným protivníkem a ani ostatní potštejnští občané neviděli Jednotu rádi?

Tu navštívila Potštejn (v létě 1873) sestra Berta Boullaire z Zeistu. Poznala obtíže sborečku, který musil tuho zápasit o svou existenci, poznala nedostatek jeho příslušníků. Uviděla je za tkalcovskými stavy a krajkářskými poduškami, u práce, která dala sotva na suchý chléb a brambory.

Jako ženu ji upoutala výroba krajek. Obdivovala obratné ruce žen, jejich trpělivost i fantazii, s jakou vytvářely vzory. A právě toto řemeslo bylo nejbídněji placené. Domlouvala se s kazatelem Schmidtem o možnostech prodeje krajek přátelům v Německu, kteří by jistě zaplatili více. Ale br. Schmidtovi se tento návrh nezdál dost reálný. Tak přišla s. Boullaire s jiným nápadem. Holandská církevní firma WEES a WEIS v Zeistu potřebovala výrobce nitěných knoflíků, o které byl zájem především v Anglii, ba i za mořem. Což kdyby se v Potštejně založila filiálka této firmy, jakási faktorie, která by zadáváním domácí výroby zajistila chudým ženám práci?

Kazatele Schmidta, člověka podnikavého i agilního, zaujal tento návrh. Bez odkladů zahájil korespondenci s firmou WEES a WEIS. A již v říjnu příštího roku přijel do Potštejna zástupce firmy br. Christian H. Müller s br. Enequistem a s. Orteplovou, aby na místě prozkoumali situaci a ověřili si možnost založení faktorie.

Ještě však chyběla vhodná místnost pro faktora a chyběl sám faktor, který by domácí dělnice zapracoval a faktorii vedl. Tyto problémy vyřešil kazatel Schmidt v krátké době. Podařilo se mu najmout velkou světnici v Potštejně čp. 113 a našel také faktora v br. J. Vašíčkovi z Horní Čermné, vyučeného krejčovině. A teď už všechno záleželo na firmě. Ta přijala Schmidtova opatření. Znovu přijeli z Zeistu br. Müller s pomocníky, aby faktorii zavedli a vyučili první dělnice v šití knoflíků.

Práce to nebyla namáhavá. Dělnice si na kovový kulatý kroužek natočila nejprve bavlnu. Pak knoflík obšívala irskou přízí. Hotové knoflíky se po tuctech našívaly na kartony. Materiál, tj. kroužky, bavlnu, přízi i kartony vydával faktor, který pak hotovou práci přijímal. Dělnicím vyplácel zálohy a prováděl vyúčtování. Krom toho vedl obchodní knihy a odpovídal firmě za provoz faktorie. Knoflíky šly na odbyt a dělnice si na jejich zhotovování vydělaly víc než paličkováním.

V počátcích je šilo asi 10 - 12 žen, z nichž 9 bylo z Jednoty. Další pracovnice přibývaly. Podle odevzdané práce si vydělávaly od 1 - 5 zlatých týdně.

Sama firma z výroby mnoho neměla. A také po výdělcích nebažila. Bylo to vlastně jakési dílo lásky. Výdělky dělnic byly slušné, režie ne velká, proto zájem o faktorii stoupal. Přebytky z provozu ukládala firma do tzv. České pokladny a církev jich užívala k podpoře práce v Čechách (např. k zakoupení sborového domu v Ústí n. O., k úhradě nájmu za modlitebnu v Praze apod.).

Faktor Vašíček vedl knoflíkárnu do své smrti r. 1877. Po něm převzala vedení vdova za pomoci tovaryše br. Haüslera z Čenkovic a posléze br. Vincenc Schiller z Čermné. Roku 1880 koupila firma v Potštejně domek čp. 8 od pekaře Suchánka a převedla do něho celý knoflíkářský podnik. To už s br. Schilerem pracoval br. Frant. Dostál, poněvadž faktorie zaměstnávala 70 - 80 domácích pracovnic.

Práce byla kvalitní, odbyt dobrý. Záměr kazatele Schmidta se zdařil. Mnozí chudí lidé našli v šití knoflíků podstatný příspěvek k polepšení živobytí. Až první světová válka potštejnskou výrobu knoflíků ochromila. Odbyt do Anglie byl stále menší, odběratelé si zvykali na strojovou výrobu knoflíků, ruční práce se nevyplácela. Faktorie po válce ještě několik let živořila, až konečně r. 1926 likvidovala.

Adolf Vacovský
JB 4/77


V lese

Les krážem plouhaný
v slunečním jasu
krokem na sudo i licho.
Stromy bez pohany
veleslaví ticho
hedvábnou přástvou snu.
Jen obejmout sosnu
a mysl věčně hravá
v tep lesa
se zaposlouchává.

Z bludiště tajemství -
ze zelené tůně
se šipka cesty stkví.
Výstřel lesní vůně zasahuje cíl -
ač člověka neskolil.

Les připažil kmeny
v němém salutu.
Voda dýchá bahnem
v líném zákrutu.
Vodní hláď lokáče
tichá, nevzrušená,
kreslí tam podobu:
žena. Stará žena.

Ten obraz velí:
važme času!
Není už celý -
dávno ne půl.
Jen nebýt sůl
promarněná -
jen nebýt zem,
která se točí
kolem své osy
sobecké já.

Milena Kolmanová


ICEJ

Již od roku 1995 pracuje v naší zemi česká pobočka Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ). Jeho posláním je navázat a přihlásit se k práci ICEJ, které vzniklo v Jeruzalémě na podzim roku 1980. Toho roku izraelský parlament schválil zákon, prohlašující Jeruzalém za věčné a nedělitelné hlavní město Izraele. V následném tlaku arabských zemí mnoho států přemístilo své velvyslanectví z Jeruzaléma do Tel Avivu. Tehdy se skupina křesťanů žijících v Jeruzalémě rozhodla založit organizaci, která by byla signálem, že někdo stojí na straně Izraele. Velvyslanectví nezastupuje oficiálně žádnou zemi, ani denominaci, ale zastupuje křesťany, kteří věří, že Bůh nezrušil svou smlouvu s Izraelem, a že existence židovského státu je v souladu se SZ proroctvími.

ICEJ pořádá akce reprezentačního a symbolického charakteru, z nichž nejznámější je každoroční křesťanská oslava Svátku stánku v Jeruzalémě. Těžiště práce ICEJ je však především v charitativní a sociální oblasti. V Izraeli organizuje několik desítek projektů pro konkrétní skupiny: pomoc chudým Židům, chudým Arabům, učebnice a kurzy hebrejštiny pro nové přistěhovalce, podporu dětským domovů a domovům důchodců, pomoc při rehabilitaci narkomanů atd.

Mimo Izrael se podílí zejména na pomoci při imigraci Židů z různých zemí, v poslední době hlavně z bývalého Sovětského svazu. Organizuje autobusovou dopravní síť, která sváží Židy z Ukrajiny do tranzitních center a podílí se na jejich letecké dopravě do Izraele. Má i své pobočky v různých zemích po celém světě.

Mezi křesťany slouží ICEJ především k porozumění biblické zodpovědnosti, kterou křesťané vůči Židům mají, a chce být nástrojem smíření mezi křesťany a Židy. Svou publikační činností rovněž přibližuje skutečnou situaci v Izraeli a na Blízkém východě a je hlasem, který se pozvedá proti antisemitismu a terorismu.

Po dobu svého trvání má česká pobočka ICEJ za sebou již také spoustu aktivit. Zorganizovala sbírku na obnovu vyhořelého lesa v oblasti mezi Tel Avivem a Jeruzalémem, připojila se k petici proti rasismu a antisemitismu. K třítisícímu výročí vyhlášení Jeruzaléma za hlavní město Izraele králem Davidem uspořádal kulturní večer za účasti velvyslance Izraele v ČR. Díky obětavým dárcům jsme mohli v září 1996 předat zástupcům ICEJ v Jeruzalémě šek na 2.000 USD a tím splatit půjčku, kterou jsme dostali na zahájení činnosti. Mimo to jsme poslali další příspěvky ve výši 780 USD.

V současné době se činnost ICEJ v ČR dělí do tří hlavních oblastí. První: oblast publikací a veřejné angažovanosti. Sem patří vydávání časopisu SLOVO Z JERUZALÉMA, který je možno si objednat na adrese ICEJ. Ve spolupráci s nakladatelstvím Sborový dopis vydáváme knihy. Pořádáme též přednášky s videem, které můžeme nabídnout jednotlivým sborům. Pod naší hlavičkou vystupuje i hudební skupina Chesed.

Druhá oblast je oblast humanitární pomoci. V loňském roce jsme se podíleli na humanitární pomoci pro Ukrajinu. Chceme také podporovat projekt EXOBUS (svážení židů z Ukrajiny do Maďarska a jejich následný odlet do Izraele). V současné době se na nás obrátili konkrétně dvě židovské rodiny z Mukačeva s prosbou o pomoc při vystěhování.

Třetí oblastí je oblast sociální péče. Sem patří brigádnická pomoc při obnově židovských památek a hřbitovů a určitý druh pečovatelské služby. Tvoří ji malá skupinka sestřiček, které slouží v Praze zejména starým a nemocným židovským spoluobčanům. Jedná se o osamocené nemocné lidi, na kterých zanechala druhá světová válka nezhojitelné rány, a pro které vzhledem k jejich věku je vše již velmi těžké. Naše služba představuje především návštěvy ke společnému popovídání, ale také nákup, ošetření, pomoc a úklid domácnosti apod. Tuto práci koordinujeme také i v jiných městech.

Každý sbor nebo jednotlivec se může stát přispívajícím členem ICEJ v ČR. Finanční příspěvky lze zasílat přímo převodem na účet ICEJ ČR Komerční banka Praha 7, Expozitura Palmovka, č. účtu 3747530257/0100 nebo složenkou A na náš účet. Více informací můžete získat na adrese:
ICEJ, Andrštova 4, Praha 8, 180 00
nebo u Petra Krásného, místopředsedy výkonného výboru.

(PK)


Oznámení


Letní tábor pro děti ve věku od 1. do 4. třídy

Bude letos opět patrně v Bílém Potoce pod Smrkem v termínu od 12.7. do 19.7. Tábor je omezen počtem na 35 dětí. Předběžné přihlášky se jménem dítěte, datem narození, bydlištěm a rodným číslem je možné zasílat do konce května na adresu:
Jednota bratrská
(Rut Rucká)
B. Němcové 54/9
460 01 Liberec
případně telefonicky:
048/5106384 (fara JB)

Cena tábora bude stanovena podle počtu přihlášených dětí.

Vzhledem k omezené kapacitě tábora je lepší přihlásit dítě včas a nečekat až na poslední chvíli. Po zaslání předběžné přihlášky budou zaslány kompletní informace o táboře.

S přáním Božího pokoje

Rut Rucká - Sbor JB Liberec


Tábor Jednoty bratrské pro děti ve věku 9 - 15 let

bude letos opět v Letařovicích
termín: 9. - 23 srpna
cena: 1 150,- Kč

Přihlášky s jménem, věkem a přesnou adresou posílejte na adresu:

Lenka Čančíková
Kollárova 456
509 01 Nová Paka


Oznámení o táboře dorostu

Letos se opět bude konat tábor pro dorostence, chlapce a děvčata ze sborů Jednoty bratrské. Je samozřejmě možné s sebou vzít i kamarády z jiných církví a sborů stejně jako nevěřící. Podmínkou je, aby jim bylo v rozmezí 13 - 15 let věku včetně.

Tábor bude letos v UjkovicíchMl. Boleslavi v termínu 14.- 27. července. Tedy proti předcházejícím dvěma letům bude delší - 14 dní. Tábor bude mít také větší kapacitu oproti loňsku (asi 50 míst). Jeho cena by neměla převýšit 1200,- Kč za jedno dítě. Chlapce a děvčata čeká letos napínavý táborový příběh, který ... je zatím tajný ...

Do 15. června je možné zasílat předběžné přihlášky (stačí na koresp. lístku jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo dítěte a adresu bydliště) na adresu:

Sbor Jednoty bratrské
"Dorost"
B. Němcové 54/9
460 01 Liberec

- výjimečně telefonicky na čísle 048/5120614 přímo Martinu Škodovi.

Po zaslání předběžné přihlášky obdržíte další informace o táboře. Prosím, nečekejte s přihlašováním dětí na poslední chvíli. Je třeba, abyste dostali všechny informace včas.

S přáním Božího pokoje

Martin Škoda - Sbor JB Liberec


Tábor mládeže Jednoty bratrské v Ujkovicích

27.7. - 10.8. 1997

Tábořiště: v přírodě, stranou civilizace, u rybníka Borečák, nedaleko Mladé Boleslavi. Spí se ve stanech s podsadami a lůžky (ve spacáku). Celkově jsou zde spíše "polní" podmínky.

Program: různorodý ve všech směrech, tedy od vysloveně odpočinkových atrakcí až po kvalitní duchovní program.

Doporučený věk účastníků 16 - 26 let (výjimky nutno konzultovat na tel.č. níže).

Cena: 1.200 Kč
Tento tábor není pouze pro členy JB, ale zváni jsou i ostatní zájemci.

Všechny sbory JB (duchovní správci a vedoucí mládeží) obdržely přihlášky již koncem února. Pokud se však k tobě přihláška nedostala, můžeš ji získat na adrese:

Daniel Heřman
Liberecká 598
463 34 Hrádek n.N.

tel.: (048) 5945 310


Seminář učitelů nedělní školy

Milá učitelko, učiteli nedělní školy,

zveme Tě srdečně na společné setkání učitelů nedělních škol ze sborů Jednoty bratrské. Jsi-li nadšený(á) službou dětem. Miluješ-li našeho Pána a jsi-li otevřený(á) hledat stále nové vztahy s bratřími a sestrami ve službě a nové podněty, přijeď a zúčastni se našeho společného setkání s názvem:

"Děti v církvi"

Cíl semináře:
  1. Vzájemné seznámení se službou dětem a jejím rozsahem v Jednotě bratrské
  2. Vzájemné seznámení učitelů mezi sebou, diskuse o různých přístupech k vyučování v nedělní škole
  3. Modlitby a vlastní vyučování

    Seminář bude mít dvě části:

    dopoledne: 9,30 - 12,30 hod. bude mít slovo sestra Jeanette Mc Kee na téma:

    Být učitelem nebo kamarádem

    odpoledne: 13,30 - 15,30 hod. bratr Jaroslav Pleva na téma:

    K čemu slouží nedělní škola ve sboru

    Po každém bloku bude příležitost k diskusi a vzájemnému sdílení.

    Kdy??? Seminář se koná v sobotu 10. května 1997 od 9,30 hodin.
    Kde??? Ve škole J. A. Komenského, Ruprechtická 254, Liberec 14 (přihlášeným můžeme zaslat přesný popis a plánek cesty po Liberci)

    Prosíme zaslat do 30. dubna přihlášky se jménem na adresu:

    Sbor Jednoty bratrské
    (M. Škoda nebo R. Rucká)
    B. Němcové 54/9
    460 01 Liberec

    nebo telefonicky: 048/5106384

    (Je to kvůli obědům a zajištění případného noclehu pro vzdálenější účastníky.)

    Za pořádající sbor JB Liberec: Martin Škoda a Rut Rucká


    Dětem


    Jednej také tak!

    Mnozí lidé rádi shromažďují nejrůznější věci, potřebné i nepotřebné. A závidí si je. A okrádají se. Ubližují si. Pán Ježíš však chce po svých následovnících něco jiného. Radí, aby si na věcech příliš nezakládali, ale shromažďovali si poklady v nebi. Tak třeba pobízí bohatého mládence: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi, pak přijď a následuj mne. (Matouš 19,21) Jak ne? Jak ano?

    Podobnou praktickou radu vám napoví dvojice obrázků. Pán Ježíš ji vyslovil, když učedníkům vykládal smysl Božích přikázání. Napište, k čemu nás pobízí, jak máme jednat.

    Jiří Polma

    Svoji odpověď pošlete do konce května na adresu redakce!

    Výhercem z lednového čísla je Hana Hlubučková z Klokočí, napsala 22 jmen.

    Výhercem z únorového čísla je Monika Michálková z Číčova.


    V našem běžném denním životě se setkáváme s určitými prvky, které samy o sobě hříšné nejsou, ale mají tendenci ke hříchu svádět, jestliže se jich zneužije. Výraz "zneužít" nebo "zneužívat" znamená doslova užívat extrémní způsobem; a nadměrné užívání věcí se v mnoha případech zákonitě stává hříchem. Zábava sama o sobě je dobrá a opodstatněná. Je "zákonná", když se lidé baví přiměřeně, ale stává se "nezákonnou", když se jí začne zneužívat. Ctižádost je podstatnou součástí našeho charakteru, ale musí být zaměřena na "zákonné" předměty a uplatňována ve správných proporcích. Naše každodenní zaměstnání, literatura, oblékání, přátelství jsou legitimní a plně opodstatněné, ale velice snadno se mohou stát nelegitimními, nepotřebnými a škodlivými. Přemýšlení o věcech, které jsou k našemu životu nezbytné, je také podstatnou záležitostí, ale na druhé straně si musíme dát dobrý pozor na to, aby nesklouzly až k úzkostlivé péči a pak, jak nám to ve svém podobenství připomíná Kristus, aby ty všechny starosti o náš pozemský život neudusily duchovní setbu v našem srdci. Vydělávání peněz je k životu nutné a nezbytné, ale od "dělání peněz" je jen krůček k "milování peněz" a pak už se k tomu velice snadno přidá dvousečné bohatství a celý náš duchovní život může být zakrátko tentam. Takže vidíme, že světskost není nijak zvlášť přesně ohraničena. Neexistují do důsledku stanovené meze - ať už v našem jednání, chování, či způsobu života. Nemůžeme prostě oddělit jeden druh našeho konání od druhého a jednu věc nazvat světskou záležitostí, zatímco druhou nesvětskou... jednu duchovní a druhou neduchovní. Světskost, to je určitý duch, atmosféra, vliv, který proniká celým životem a který prosakuje celou lidskou společností. Je třeba, abychom je hlídali. Je třeba mít se před nimi na pozoru. Neustále a přísně.

    Dr. Griffith Thomas


    [DÚLOS] [JEDNOTA BRATRSKÁ] [Rejstřík časopisu] [Leden] [Únor] [Březen] [Květen] [Červen] [Červenec-Srpen] [Září] [Říjen] [Listopad] [Prosinec]