[1250 | ISO-Lat2 | PC-Lat2 | Kam | MAC | ASCII]
[DÚLOS] [JEDNOTA BRATRSKÁ] [Rejstřík časopisu] [Leden] [Březen] [Duben] [Květen] [Červen] [Červenec-Srpen] [Září] [Říjen] [Listopad] [Prosinec]

JEDNOTA BRATRSKÁ

Časopis JEDNOTA BRATRSKÁ

Ročník 74 (100) Únor 1997 Číslo 2


OBSAH


Úvodník

Vážení čtenáři, milí přátelé,

na začátku roku vyhlížíme, jak dál, co je před námi. Ptáme se tak nejen osobně, ale i jako sbor, jako celá církev. Jaké je naše poslání, naše povolání od Boha, co je naším úkolem?

Jistě se mnou budete souhlasit, že nestačí do sboru chodit jen proto, že jsme tam kdysi chodit začali. Je třeba mít vědomí důležitosti, smyslu tohoto jednání; smyslu všeho, co děláme, celé naší existence jako jednotlivců i církve, krátce: je třeba mít "vizi". Tento obrat je možná módní, ale vystihuje, co jako křesťané potřebujeme a co nám mnohdy chybí - cíl, ke kterému směřujeme, dílo, které je před námi a které máme vykonat.

Obecně to je snadné: máme nést evangelium, být svědky - solí a světlem - své rodině a svému okolí, své vesnici nebo městu. Co to ale znamená konkrétně? Povolání křesťana zahrnuje tři oblasti:

Předně je důležitý vlastní duchovní růst. Abychom mohli druhým pomáhat na cestě víry, potřebujeme být sami zralí a pevní. Pevnost a stálost proklepnou různé zkoušky; nemusíme o ně prosit, přijdou samy. Z nich se radujme, jak nás povzbuzuje apoštol Jakub (1,2). A zralost? Chceme-li duchovně růst, zdaleka nestačí jen navštěvovat nedělní bohoslužby. Je třeba využívat všechny příležitosti, které jsou k dispozici pro naše vzdělávání (biblické hodiny), přímluvy (modlitební hodiny a shromáždění) i pro sdílení a konkrétní pomoc (domácí skupinky a osobní návštěvy mezi sebou navzájem).

Další součástí našeho povolání je svědectví a evangelizace. Pro jednotlivce doma i v zaměstnání je podle mých zkušeností nejúčinnějším prostředkem trpělivé a laskavé jednání. Kdosi řekl: "Život křesťana je jediným evangeliem, které čtou lidé tohoto světa". Ne mnoho slov o Bohu, ale tvá jinakost v přístupu k práci i problémům vzbudí zájem a otázky tvých sourozenců, rodičů nebo spolupracovníků. A pak teprve přichází chvíle, kdy máme být "vždy připraveni vydat počet ze své naděje", t.j. srozumitelně a jasně říci o Bohu.

Jako sbor můžeme velmi, velmi mnoho: pořádat koncerty, představení, promítání filmů, přednášky, akce pro děti, nedělní sportovní odpoledne, výlety, tábory... To jsou vynikající příležitosti, jak oslovit lidi a jsem přesvědčen, že tyto způsoby jsou účinnější a efektivnější, než "evangelizace" v tradičním smyslu (zvláštní shromáždění, vážné až výhružné poselství, naléhavá výzva k rozhodnutí...).

Třetí oblastí našeho povolání je praktická služba (podle Sk 6 "diakonská"). Při těchto aktivitách pomáháme potřebným a bez ohledu na postoj těchto lidí k víře je prioritní tato pomoc. Je to služba obtížná, protože nepřináší okamžité ovoce a příležitost ke svědectví vzniká až druhotně, jako důsledek. I zde jsou dveře otevřené doširoka, jen se zamyslet, jak je využít - pečovatelská služba, pomoc postiženým, lidem v nouzi nebo krizi, práce ve věznicích, s mládeží...

Co máme dělat, tedy víme. Ale je tu ještě druhá, velmi podstatná otázka: budeme toho schopni? Jednání o postavení církve vůči státu skutečně, objektivně postupují kupředu. Ve vládě je postupně nalézána shoda v konkrétních dílčích aspektech a není daleko doba, kdy stát přestane církve "platit". Způsob asignace (směrování části daní přímo pro církev) byl opuštěn a v nejlepším případě bude církvím možná přiznáno určité zvýhodnění formou tzv. sponzorského daru, z něhož by dárce mohl polovinu odečíst z daně.

Ale ať už bude procento zvýhodnění jakékoli, jedno je jisté: bude to jen podpora, zdaleka ne suma, potřebná pro život církve. Nemá význam nad tím naříkat, taková je (či brzy bude) realita: břemeno nejen běžných výdajů sboru, ale i platu jeho kazatele přejde plně na každičký jednotlivý sbor, rozloženo na pravidelný příspěvek jednoho každého z nás.

Chceme-li jako církev nadále pracovat, pak musí jeden každý z nás odpovědně zvážit svou obětavost a ochotu na dílo církve dávat. Už nestačí jen přispívat, a pomoc nepřijde ani od státu, ani ze zahraničí. Jako jednotlivci potřebujeme konečně najít odvahu k pravidelnému dávání desátku z příjmu - jedině tento model zajistí finanční soběstačnost církve a její skutečnou nezávislost.

S přáním Božího požehnání

Jarek Pleva


Biblická úvaha


Milí bratři a sestry,
v tomto roce se chceme na tomto místě v biblických úvahách zamýšlet nad Ježíšovými podobenstvími o království Božím. Věříme, že tyto pro mnohé důvěrně známe příběhy, nás nově osloví a povzbudí ke každodennímu hledání Božího království.

Důvod řeči v podobenstvích:

Učedníci k němu přistoupili a řekli: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?". On jim odpověděl: "Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno.

Mt 13:10.11

Jsme-li pravidelnými nebo alespoň občasnými čtenáři evangelií, nepřekvapí nás, když narazíme na podobenství. Naopak. Tyto příběhy ze života, jsou často poutavým čtením a především vděčným námětem na biblickou úvahu nebo kázání. Jinak je to však s těmi, kteří Bibli otvírají poprvé, kteří se začínají s jejím obsahem teprve seznamovat. Ti se mohou oprávněně ptát. Proč zde jsou tyto příběhy, které něco říkají a něco jiného říci chtějí? Proč to není řečeno na rovinu? Tak se také ptali učedníci Pána Ježíše. Proč k nim mluvíš v podobenstvích?

Podobenství jsou literárním útvarem, který právě v evangeliích našel své rozvinutí. Vždyť více než třetina Ježíšových slov je v Písmu uchována právě ve formě podobenství. Nebylo to však v tehdejším světě něco zcela neobvyklého. Pán Ježíš tímto způsoben navazuje na určitou rabínskou tradici, která také velmi ráda používala obraznou mluvu. Je znám rabínský citát, který říká, že "s podobenstvím lze pochopit slova tóry tak, jako když král pomocí malého knotu lampy nalezne v paláci ztracenou perlu". Tak je tomu také s Ježíšovými podobenstvími. V obrazech a příbězích z běžného denního života jsou přibližovány myšlenky, principy, způsoby jednání, které odpovídají životu podle Božích měřítek, životu v Božím království. O to jde, a proto také velký počet podobenství je jako podobenství o království Božím přímo označen.

Zvěst o království Božím je ústřední zvěstí Nového zákona. Někdy se nám tato skutečnost ztrácí v domění, že šlo o jakési časově omezené zvěstování přítomnosti Pána Ježíše v době jeho života na této zemi. Je dobré si připomenout, že tato zvěst byla nejenom v centru zvěstování Jana Křtitele, Ježíšova předchůdce, ale také jeho učedníků, církve, před i po Ježíšově vzkříšení (např. Lk 10:9; Sk 1:3)..

Chceme-li jednoduše vysvětlit, co to Boží království je, můžeme říci, že je to prostor a dění, kde je pánem Bůh . Předně je to tedy skutečnost a prostor, do něhož jsme skrze Pána Ježíše povoláni a postaveni, kde smíme přijímat z hojnosti Božích darů a zároveň, kde na toto Boží jednání odpovídáme vírou, slovem, skutkem. Je to prostor Božího pozvání, Božího smíření a vykoupení. Proto může Pán Ježíš říci svým učedníkům : "Království Boží je mezi vámi" (Lk 17:21). Království Boží se nám ale nesmí zúžit jenom na otázku osobní spásy. Královstvím, panstvím Božím je celý svět se vším, co je na něm a také celý kosmos. Tuto šíři kralování Boha a jeho Syna zdůrazňuje například "chvalozpěv o Kristu" v listu Koloským. On je Pánem nad viditelným i neviditelným, nad panstvy, mocnostmi i národy. Tuto skutečnost nesmíme přehlédnout. Byli jsme povoláni Bohem ke správě této země a neseme za ni odpovědnost. Boží panování, Boží království se týká také života společenského, politického, vztahu k přírodě a zemi vůbec.

Zároveň je ale Boží království tajemstvím. Tento termín, tajemství (mysterion), byl v antickém světě povýtce náboženský. "Mysteria" byly tajemné kulty, kde "pravé duchovní poznání" bylo zprostředkováno pouze zasvěceným a předpokladem toho byla účast na tajných náboženských obřadech. Při povrchním výkladu bychom tak mohli rozumět i výše citovaným slovům Pána Ježíše. Ale snahou Ježíšovou není zastřít realitu Božího království a její poznání, ale naopak ji přiblížit. Skutečností však je, že Boží jednání a Boží záměry, Boží myšlenky a plány zůstávají našemu přirozenému poznání nedostupné. Pouze v blízkosti Ježíšově, v naslouchání jeho slovům a jeho příběhům a na pozadí jeho osobního životního příběhu se nám otvírají a můžeme jim rozumět. Tak také evangelijní podobenství zůstanou pouze "mudroslovím", moudrým ponaučením, jestliže nepoznáme, kdo je Ten, který je vypráví.

Právě vyprávěná podobenství podtrhují, že Boží království není něco, co je hotovo, co je dáno, ale něco, co se děje, co se stává událostí. To však není v Písmu něco převratného. Biblické myšlení a biblická zvěst je charakteristická touto dynamikou dění. Již příběh o Mojžíšově setkání s Hospodinem v hořícím keři nás vede tímto směrem. Boha není možno jednoduše pojmenovat a definovat. On je tím, který nás potkává na naší cestě a kterého můžeme poznávat jenom tehdy, když za ním v důvěře vykročíme. Tak je to také s Božím královstvím. Proto je příběh tou nejpříhodnější formou, jako něm hovořit.

V podobenstvích tedy nejde o pravdy, které bychom se měli naučit a podle nichž bychom se měli zařídit. Vyprávěná podobenství nejsou jen pouhou informací, ale jsou zároveň osobní výzvou. Kde stojíš ty sám, kde je tvé místo, kdo je tvým Pánem, komu patří tvůj život? Každé podobenství nás staví před rozhodnutí. Jsi tou úrodnou půdou anebo půdou zarostlou trním, jsi tím kdo prodá vše, co má, aby získal poklad, jsi tím, kdo přijímá pozvání na hostinu a tím, kdo nezmešká příchod ženicha ?

Zaposlouchejme se proto pozorně do Ježíšova vyprávění a nezůstaňme dlužni odpověď.

Ondřej Halama


Světová Jednota bratrská


Marjorie Matlock-Andersen

Šestatřicetiletá Marjorie Matlock-Andersen z Labradoru je diplomovaná ošetřovatelka, ale dnes pracuje ve zcela jiném oboru. Je ředitelkou Jednoty bratrské v Labradoru a laickou kazatelkou.

Marjorie se narodila a vyrostla v Makkoviku. Několik let pracovala v Newfoundlandu, vdala se a má dvě děti, kterým je dnes čtrnáct a šestnáct let. Po ztroskotaném manželství se vrátila zpět do Makkoviku a vybudovala si svou novou existenci. K ní patří také její třetí dítě, adoptované inuitské děvčátko. V Makkoviku se stala starostkou, ale začala se angažovat stále více ve své církvi.

Sbor v Makkoviku neměl žádného stálého faráře. Jeden z Texasu, který příležitostně vypomáhal, seznámil Marjorii s úkoly farního úřadu. V dubnu 1955 byla do něj oficiálně uvedena. Několik měsíců později byla zvolena předsedkyní církevního vedení. To je něco nového v historii Jednoty bratrské : žena bez teologického studia. Marjorie se mezitím vzdala vedení farního úřadu, ale ředitelkou zůstala. Kdo se s ní setká, pozná ženu, která jedná s každým přímo a otevřeně, žije svou vírou, zajímá se o druhé, za něž se zasazuje, má trpělivost a smysl pro humor. Se zaujetím vypráví o své zemi a jejích lidech a o víře, která je všechny nese.

Ze zahraničních materiálů přeložila Marie Ulrichová


Můj názor na ...


Vážení čtenáři,
v této nové rubrice bychom Vám chtěli předkládat úvahy či zamyšlení několika lidí na aktuální problémy naší společnosti i církve. Nebude se jednat o nějaké vyučování či oficiální stanoviska naší církve, a ani redakce našeho časopisu. Chceme tím ukázat, že tatáž věc se může z různých pohledů jevit zcela odlišně a porozumět dané problematice můžeme jenom, když ji zkoumáme z co nejširšího hlediska. Dnes otiskujeme zamyšlení dvou autorů nad vztahem církve a státu:

Církev a finance

To, jak to s financemi v církvi vypadá, je do určité míry obrazem a ukazatelem víry jedince i sboru. Pán Ježíš se zajímá o naše finance, o naše "poklady", říká: "Kde je váš poklad tam bude i vaše srdce" (Mt 6:21). S přinášením obětí Bohu se setkáváme hned na začátku lidských dějin. Vírou obětoval Ábel lepší oběť než Kain (Žid 11:4). Proč? Ábel dal to nejlepší, co měl, aby Boha uctil, a Bohu se to líbilo. Kain dal z přebytku své úrody se špatným postojem v srdci a Bůh oběť nepřijal. Hodnota daru je určována jinými měřítky než lidskými (viz chudá vdova Mk 12:43), záleží na postoji srdce, se kterým obětujeme část toho nejlepšího, co máme, Bohu - svému Stvořiteli, Dárci i Spasiteli našeho života. Kdo vidí v Bohu milujícího Otce, který se stará o své děti, nemá problém jeho lásku opětovat a snaží se Bohu prokázat úctu tím, že dává s radostí část toho, co sám z Boží štědrosti přijímá. Vírou přijímáme, že On se o nás vždy postará, a jsme pak svobodni k dávání. To nelze nařídit a mechanicky požadovat organizační směrnicí. Ochotné dávání vychází a roste z naší duchovní podstaty promítnuté do všedního života. To je víra v praxi. Důvěřujeme Pánu a chceme ho svojí obětavostí potěšit.

Bible - Boží slovo je pro nás správným ukazatelem v oblasti dávání a obětavosti. "Radostného dárce miluje Bůh" (2Kor 9:7). "Kdo dává chudému, půjčuje Hospodinu" (Př 19:17), atd... V Bibli můžeme najít mnohá zaslíbení ohledně ochotného dávání. "Přinášejte do mých skladů úplné desátky, a pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů. Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání?" (Mal 3:10) "Kdo štědře rozsévá bude i štědře sklízet." (2Kor 9:6). Mnohým lidem je to utajeno a mnohý kazatel si to vykládá po svém.Faktem zůstává, že církev Kristova je založena na oběti Pána Ježíše Krista, a lidé, kteří v ní žijí vírou, jsou obětaví, aniž by je k tomu kdo nutil. Vědí skrze Ducha svatého, že svoboda a nový život v Kristu není pouze jejich soukromou záležitostí, že jsou vyslanci Božího království. Podřídí tomuto poslání svůj čas i finance. Tak můžeme v církvi vidět nádherný zázračný koloběh obětí, zasévání, požehnání a sklízení. A Bůh je nad tím vším jako Pán žně i zdroj. "Jemu patří celá země se všemi poklady."

Církev potřebuje finance i odpovědné správce, kteří s nimi budou správně nakládat, tak, aby rostlo Boží království a naplnila se Boží vůle na zemi. Sborům, které jsou zaměřeny misijně, Bůh přidává obětavé dárce a misie roste. S růstem ve víře přichází i spoluodpovědnost členů za sbor. Na kazatelích je, aby povzbuzovali a vyučovali Boží lid v souladu s Písmem a sami byli dobrým příkladem obětavosti.


Církev a stát

Prvotní církev čelila velkému útlaku a pronásledování a přesto rostla. Žádné politické rozhodnutí ji nemohlo zastavit. Za růstem byl Bůh, a šlo to bez státních financí. Podobně vypadá církev dnes v Číně i na jiných místech, kde Bůh jedná a dává probuzení - bez souhlasu a podpory vlády. Záleží na kulturnosti a poznání vlády, jak se vůči církvi postaví. Zda vidí v církvi nepřítele nebo Boží zásah k ozdravení společnosti.

Vztah církve a státu v naší zemi je deformován dědictvím po předchozím totalitním režimu. Církve dostávají od státu určitou finanční dotaci na platy kazatelů podle "neprůhledného klíče". Dřívější režim se snažil církev ovládat, kontroloval a potlačoval. Finance byly nástrojem. Současná vláda, díky Bohu, nediktuje církvím své požadavky a s rozpaky zachovává dotace do doby, než se vše vyřeší legislativně. Jak dlouho bude trvat toto přechodné období? Nevíme. Odluky církve od státu se však nemusíme bát, vždyť víme, že Bůh má moc zahrnout nás všemi dary své milosti, abychom vždycky měli dostatek všeho, co potřebujeme, a ještě nám přebývalo pro každé dobré dílo (2Kor 9:8).

Osobně jsem vděčný za postoj naší vlády k církvi (vždyť by to mohlo být horší), i za každou dotaci. Zdravé církvi to může být k užitku, neboť ušetřené příspěvky na platy kazatelů zatím může investovat do oblastí zanedbaných v minulém období. Víme však, že státní dotace mohou mít i negativní dopad na církev, např. možnost nesprávného zacházení s těmito dotacemi nebo udržování jakýchsi umělých "křesťanských spolků", kde chybí pravá víra projevující se obětavostí.

Modlíme se za požehnání naší vlády a parlamentu za to, aby činila správná rozhodnutí, a to i ve věci odluky církve od státu. Jak by vše asi vypadalo, kdyby se naplnily naše prosby a většina vlády i parlamentu by se stala opravdovými křesťany ??? Jaký by pak byl vztah církve a státu?? Nejprve však musí být hlásáno evangelium chudým. Kéž už by tady bylo probuzení!

Jan Talán

Vztah státu a církve

V minulém režimu byl také definován vztah státu a církve. Byl přesně stanoven počet povolených církví na území republiky, nad kterými stát měl dozor a pečoval o ně - platil jejich zaměstnance. Byl na to vytvořen určitý systém, například faráři a kazatelé byli formálně zaměstnanci okresních národních výborů. Stát se zavázal, že bude o církve pečovat, avšak za cenu přísného dozoru skrze strukturu církevních tajemníků. Hned po revoluci v roce 1989 padla jedna část tohoto systému: dozor. Vzpomínám si, že jsem právě byl u okresního církevního tajemníka vyřizovat nějaké záležitosti, když do jeho kanceláře vstoupili představitelé místního Občanského fóra a žádali po vystrašeném tajemníkovi vydání všech klíčů... Jedna část systému padla, druhá část zůstala - část finančního zabezpečení farářů a jiných pracovníků. I když je jasné, že je potřebné v nově uspořádané společnosti nově definovat také vztah státu a církve, přesto tento přechodný stav pořád zůstává a různými peripetiemi se prodlužuje. Jsou církve, které z vlastního rozhodnutí tento vztah rázně vyřešily - odmítly placení svých duchovních státem a platí si je z vlastních zdrojů. Jsou církve, které mají za to, že v minulém režimu se stát prohřešoval proti církvím a nyní tímto financováním duchovních vlastně splácí jakýsi morální dluh vůči nim. Obecně je vyřešení financování církví spojováno s vyřešením problémů kolem restituce církevního majetku. Je nutno dodat, že někomu toto období celkem vyhovuje...

Je patrné, že stát se touto otázkou zabývá, nezdá se však, že by parlament přistoupil na řešení - od určitého data nic! Jsou různé návrhy, jak zabezpečit chod církví. Církve očekávají, jak to bude...

Pomiňme nyní tyto různé modely finančního zabezpečení církví a zkusme si položit základnější otázku, zda-li vůbec demokratický stát může zabezpečit chod církví.

Nejdříve by musel stát jednoznačně definovat, co je církev. A hned zde je ten velký problém: podle jakých kritérií bude postupovat? Pokud má být demokraticky spravedlivý, musel by tuto kategorii rozšířit vlastně i o jiná náboženství. A i kdyby zůstal jen u křesťanství, tak jak by odlišil tzv. církve od sekt? Je jasné, že my si myslíme, že to víme, avšak stát chce rozhodovat demokraticky! Pokud se zeptá, která skupina se považuje za církev, možná právě ty skupiny, které my považujeme za sekty, budou nejrozhodněji tvrdit, že oni jsou tou pravou, ne-li jedinou církví. Jestli mu poradíme, aby vzal historické měřítko, tak kde začít? V minulém režimu? Před církevním zákonem? V předválečné republice? Těsně po reformaci? Po vzniku Jednoty bratrské? Nebo budeme důslední a půjdeme až ke Kristu? Stejně však bychom popřeli Boží suverenitu, že On si může povolat svůj lid z lidu, který jeho lidem nebyl...

Nebo snad poradíme, aby kritériem byl počet členů? Také by to právě z našeho křesťanského postoje nešlo obhájit.

Snad má postupovat na základě předložených vyznání víry, konfesí? Nemůže, a to hned ze dvou důvodů:

  1. O tom, kdo v církvi je, ví jenom Bůh.
  2. Popřel by vlastně demokratičnost svého rozhodnutí.

Demokratické by bylo - buď všechny nebo žádnou. Pokud by jakýmkoli způsobem udělal výběr, už by to nebylo demokratické podporování církví, alespoň podle mého názoru.

Samozřejmě, že existuje řešení, a jistě jich je celá řada. Například, že stát bude podporovat církve ne už na základě vyznání jejich víry, ale na základě dalších jejich prohlášení a programů, jak budou konkrétně prospěšné společnosti. To už se ale dostávají trochu do kategorie jiné, mezi ostatní veřejněprospěšné organizace, a jistě by musely spolu s nimi být také posuzovány.

Mám za to, že církve by si měly samy znovu a nově ujasnit svoje postavení ve světě a na základě toho hledat i iniciovat svoje postavení v dnešní společnosti i právní postavení v našem státě.

Svetozár Slavka


Blahopřání


70. narozeniny

V neděli, 9. února oslavil své 70. narozeniny bratr Miroslav Hloušek, t.č. na odpočinku v Turnově.

Asi málokdo může ve zpětném pohledu říci, že byl v aktivní službě kazatele celých 50 let. O vánocích 1945 odpověděl na zvěst evangelia o narozeném Spasiteli osobním rozhodnutím, že chce Kristu a bližním sloužit jako tlumočník evangelia. Nejprve pomáhal br. F. T. Petrovi v Železném Brodě jako pomocný kazatel, samostatně působil krátce na sboru v Loučkách (1950), pak v Rovensku pod Troskami (1950-1972) a svou službu dovršil opět v Železném Brodě (1972-1995). Pracoval v několika komisích při ÚR, v redakční radě, byl členem ÚR 1984-86. - To je telegrafický přehled jeho služby v Jednotě bratrské - ale ten nemůže vystihnout, kolik vztahů, kolik sebezapření, zápasů, ale i radosti je v těch 50 letech kazatelské služby. Chci proto připojit něco z osobního pohledu na br. Hlouška.

Měl jsem tu výsadu, že jsem již jako kluk znal osobně většinu našich kazatelů z návštěv na ujkovické faře. Bratr Hloušek byl jedním z nich. Proto jsem pak jako student bohosloví mohl vstoupit do už známého prostředí kazatelského sboru, byť s ostychem generačním. To jsem ještě nevěděl, jak blízká budoucnost mě pracovně, a to nutně znamená i ve vztazích, propojí s br. Hlouškem. Nastupoval jsem na jeho místo v Rovensku v r. 1972 do malého sboru, ale naplněného láskou a soudržností. Velice mi tehdy pomohlo, že mi br. Hloušek mohl předat své zkušenosti z práce na tomto místě. Byl také tím, kdo podpořil můj zájem o historii Jednoty bratrské a jedním z těch, od kterých jsem se učil mít opravdově rád to malé společenství Jednoty bratrské. To bude má trvalá vděčnost br. Hlouškovi.

Ke společné práci jsem byl sveden s br. Hlouškem v komisi pro řády, kde jsem mohl poznávat, jak velice mu záleží na JB a jejím profilu. Společně jsme přemýšleli o práci komise pro přípravu jubilea J.A.Komenského. Velikou pomocí mi byla spolupráce a podpora od br. Hlouška při mém redaktorování tohoto časopisu. A společně při osobních návštěvách (Turnov a Ž.Brod nejsou daleko) jsme sdíleli obavy JB v posledních letech... Až přišla chvíle, kdy jsem měl br. Hlouška opět vystřídat v kazatelské službě - tentokrát v Železném Brodě.

Jak bratra Hlouška znám z četných vztahů osobních i pracovních, mohu o něm vydat svědectví, že své povolání kazatele JB bral vážně a odpovědně, že "svou" církev má nad mnohé rád - a proto mu musí vadit každé znevažování bratrských tradic a rychlé přijímání cizích vlivů, často pochybné teologie. To mu přineslo nepřízeň mladých kolegů - možná proto, že se nedovedou dívat jako on v kladném slova smyslu "žárlivou" láskou na Jednotu bratrskou, do které ho Pán Bůh povolal, které dal své schopnosti kazatele...

Nechť Pán Bůh přidá své požehnání svému služebníku a jeho manželce i v čas odpočinku!

J.Polma


Na aktuální téma


Biskupský úřad v Jednotě bratrské

Nejdříve několik všeobecných poznámek k otázce: "Kdo řídí církev?". Opravdu platná odpověď může znít pouze : Ježíš Kristus, hlava svého těla, Pán své církve. Dá se předpokládat, že tuto odpověď by všechny církve přijaly se souhlasem a platí také od samého začátku. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už byl položen, a to je Ježíš Kristus. (1.Kor3:11).

Je ale nezbytné, aby mezi Ježíšovým nanebevzetím a jeho druhým příchodem měl konkrétní sbor i celá církev také lidské vedení. Jak takové vedení má přesně vypadat, na to není ani v Novém zákoně (NZ) ani v církevních řádech žádný zákon, který by se dal v každé době jednoduše přejmout.

V průběhu církevních dějin se vyskytovaly zhruba tři typy církevního vedení:

  1. hierarchické vedení - v určitém žebříčku od duchovních nositelů úřadu až po monarchickou špici se rozhoduje o celocírkevních otázkách v oblasti teologie, personálních otázkách až po správu majetku.
  2. synodální vedení - ze sborů jsou povoláváni či voleni zástupci a jsou čas od času svoláni na konferenci. Konference se radí o příslušných otázkách a rozhoduje. Těmito rozhodnutími se pak vedoucí sborů i církev mají řídit.
  3. vedení jedním duchovním vůdcem - Duchovní vůdce se jako apoštol nebo prorok cítí být povolán k určitému úkolu. Jeho přívrženci ho vidí jako vůdce, který je bezprostředně veden Duchem Božím a řídí se jeho pokyny ve všech duchovních, morálních i organizačních otázkách.

Každý z těchto typů církevního vedení má své přednosti a může se odvolat na NZ. Známe zdůvodnění Petrova úřadu v římské církvi: na té skále zbuduji svou církev. Dá se říci, že hierarchicky vedená církev vykazuje vnější a často i vnitřní stabilitu. Bohoslužebný řád, teologická linie i správa jsou uspořádány v rámci, který přetrvává celá staletí. Synodální církve mohou poukazovat na to, že v NZ platí všeobecné kněžství. Celý sbor je novým Božím lidem a Ježíš je jediný velekněz. V NZ jmenované služby a úřady nechtějí dokazovat nadřazenost a vládu, ale chtějí uplatnit celou rozmanitost darů Ducha svatého. V takto vedené církvi se můžeme setkat s nebezpečím, že jednotlivý vedoucí může získat příliš veliký vliv a svoji moc může i nevědomky zneužít. I třetí typ má biblické vzory. Kromě Mojžíše a Jozue, kteří byli Bohem pověřenými vůdci do zaslíbené země, mohou uvést Ježíše samotného, který řekl: Můj Duch vás uvede do všeliké pravdy. V NZ nejsou církevní řády a zatuhlá dogmata, ale je tam volání k pokání, k obnově života skrze Ducha svatého.

Každý z těchto tří typů má i svá nebezpečí, tak jak ukazují i církevní dějiny.

Ve skutečnosti nepatří církve nikdy pouze k jednomu typu. Existují nerůznější smíšené formy, a je to tak dobře. Důležité je, abychom viděli nebezpečí přehnaných důrazů, ať je to v papežské struktuře, sborové demokracii nebo ve spirituálním vedení.

Biskupský úřad patří zjevně pouze do první skupiny církví a je u těch druhých dvou přebytečný. Platí to ale pouze tehdy, když v biskupovi vidíme monarchickou špici - hlavu. V Jednotě bratrské a částečně i v jiných církvích úřadu biskupa rozumíme jinak. Z biblického hlediska je to úřad vedení církve (sboru) - to je jasné. Ale má vycházet z církve a stát více v ní, než nad ní. Má být viděn společně s ostatními službami, které nejsou pouze ku pomoci biskupovi, ale mají svůj význam a vážnost. Především nemá být nikdy zapomenuto přes veškeré lidské vedení na to, že Ježíš Kristus je hlavou a Pánem církve a každého jednotlivého sboru. Stará i Obnovená JB toto v různých historických situacích viděla a zdůrazňovala.

Jelikož nemohu projít celé dějiny 530 let, chtěl bych nejdříve jmenovat 3 důležité události z minulé doby, které utvářely a ovlivnily naše chápání biskupského úřadu. Pak bych chtěl zmínit některé vývoje v našem století.

1500

Nejprve bych chtěl jmenovat rok 1467, kdy byli vysvěceni ve Lhotce první bratrští kněží knězem Michalem ze Žamberka. Chtěl bych tento začátek bratrského biskupství zmínit pouze okrajově, protože se domnívám, že je vám všeobecně znám. Jeden z těch vysvěcených - Matěj z Kunvaldu, byl velice brzy označován jako biskup, ale mnohem častěji se o něm hovořilo jako o starším. Dlouhou dobu je uznáván jako duchovní vůdce a první mezi staršími. To vyplývá i z dokumentů tehdejší doby, kde je Jednota označena jako "Bratr Matěj s bratřími". To ale neznamenalo, že autoritativně rozhodoval. Ani to nebylo jeho přirozeností. Úzká rada se stala spíše pospolitým vedením Jednoty.

V posledním desetiletí 15. stol. byla Jednota otřesena hlubokosahajícím rozdělením v postoji ke světské moci. Také postavení bratra Matěje vzalo újmu (pokleslo), protože nebyl sto (nedokázal) přispět k ujasnění a zaujmout za svou osobu jasné stanovisko. V lednu 1500 Matěj zemřel a teď bylo ještě naléhavější nově promyslet a ujasnit otázku vedení. Ve skutečnosti bylo pro další vývoj v této otázce rozhodující to, na čem se usnesla Rychnovská Synoda v dubnu 1500. Proto jsem také vybral tento letopočet.

Při jednání šlo o to, zda má být na místo Matěje zvolen jeden či více biskupů. Diskuse ukázala, že není radno zvolit pouze jednoho. Jediný biskup by se mohl, tak jako papež, povyšovat nad druhé nebo být bratry neúměrně uctíván. V době války a pronásledování by bylo řízení (vedení) skrze jednoho biskupa mnohem těžší a nebezpečnější. Pro více biskupů by bylo jednodušší vidět se jako sluha Krista a bratří a hledět ke společné hlavě - Kristu.

Tak bylo rozhodnuto, že (tenkrát dvanáctičlenná) Úzká rada bude mít nadále hlavní vedení. Z ní byli pak volbou určeni čtyři, kteří jako biskupové ordinovali a také mohli svolávat ÚR. Dva z nich, Tůma z Přelouče a Eliáš z Chřenovic měli právo ordinovat již dříve. Vložili tedy ruce na druhé dva zvolené - Lukáše Pražského a Ambrože ze Skutče. Od té doby se dbalo na to, aby bylo vždy více biskupů a Jednotě nejlépe prospělo společné vedení.

V další generaci byl sice opět jeden, který zvlášť vynikal a Jednotu ovlivnil svou teologickou jasností a vzděláním jejích kněží - Lukáš Pražský. Přesto bylo v ústavě jasně stanoveno, že vedení se děje skrze grémia, Synodu, Úzkou radu a biskupy.

(přednášku bratra biskupa Theodora Gilla z Ochranova (Herrnhutu) přeložila L.H.)

Pokračování příště


Z našich sborů


Novoroční koncert ve sboru JB v Nové Pace

Neděle pátého ledna byla pro mne a pro mnoho milovníků krásné hudby z Nové Paky a okolí nezapomenutelným zážitkem. V nedávno opravené sborové budově totiž proběhl Novoroční koncert, jehož program tvořila hudba baroka a romantismu, koledy a lidové písně evropských národů v podání profesionálních i amatérských umělců, kteří svým v pořadí již druhým vystoupením v cyklu koncertů vážné hudby pořádaných zdejším sborem, výrazně obohatili kulturní život tohoto malého městečka, což je zároveň dokladem toho, že i naše církev může působit v oblastech, které jsou mnohým z nás spíše neznámé, ne-li cizí, což je rozhodně velká škoda.

Během bezmála dvouhodinového koncertu se v pestrém a zajímavě sestaveném programu vystřídalo celkem devět účinkujících. Úvod patřil pěveckému kvintetu rodiny Čančíkovy s provedením staré vánoční koledy a dvou Michnových písní ze sbírky Loutna česká. Tento soubor, který tvoří téměř kompletní rodina novopackého kazatele Bohdana Čančíka, se již několik let věnuje na amatérské, ale velmi dobré úrovni staré a lidové hudbě, v poslední době pod vedením Milana Uherka, známého sbormistra libereckého dětského pěveckého sboru Severáček a upravovatele lidových písní. Ten také celý koncert poutavým a živým slovem provázel a představil se sólovým vystoupením na klavír dvěma skladbami F. Chopina. Technicky náročnou a bravurně zvládnutou Bachovou suitou pro sólové violoncello zaujal někdejší člen Symfonického orchestru Hl. M. Prahy FOK Jan Halama, nyní evangelický farář v Jičíně. Varhanní vstupy patřily profesionální varhanici z Liberce Julii Kobrlové, která nám přiblížila dílo českých barokních a klasicistních skladatelů J.I.Linka, J.K.Kuchaře a B.M.Černohorského. Při pěveckém vystoupení učitelky Misijní školy L. Zinzendorfa v Liberci Lydie Halamové, se možná nejednomu návštěvníkovi vybavily "pohřební" scény z filmu Kolja, neboť zazněly dvě z Biblických písní Antonína Dvořáka a jednou z nich byla právě ona známá "Hospodin je můj pastýř", podaná s opravdových citem a pokorou, přivádějící určitě mnoho přítomných k zamyšlení nad obsahem stále platných, téměř tři tisíce let starých slov Žalmů. Na příčnou flétnu zahrála jednu ze skladeb R. Schumana Lenka Čančíková, členka již zmíněného kvintetu, který během pořadu zazpíval za klavírního doprovodu Milana Uherka, ještě několik písní francouzské a české lidové tvorby. Koncert byl ukončen společným zpěvem předtištěné kancionálové písně "Dobrořeč duše má Pánu" z roku 1665, při němž se celý sál proměnil v jedno pódium, neboť účinkujícími byli v závěrečné části všichni přítomní.

Co dodat na závěr? Snad jen skromné přání, aby tato akce motivovala i jiná místa, kde by se našlo několik dobrých hudebníků a pomocníků schopných promluvit tímto způsobem ke světu. Vždyť duchovní vážná hudba může oslovit a přivést mnohé k přemýšlení o Bohu a jeho oběti pro člověka stejně dobře jako zpívání jednoduchých evangelizačních písní, které třeba nezasáhne tu část lidí, jež se nám v naší církvi, přiznejme si kriticky, spíše nedostává - intelektuály a osobnosti s širokým vzděláním, vytvářející opravdové kulturní duchovní hodnoty. Však dosti již, vraťme se k hudbě. Příští koncert by se měl v Nové Pace uskutečnit zřejmě na jaře. Nechcete se přijít podívat?

Jiří Just


Modlit se ...

to není jen mluvit ústy,
vynášet nějaká formulovaná slova.
Tvá modlitba může se státi i tichou,
pokud necháš své nitro promlouvat s Nebeským Otcem.
Ze srdce vyvěrající modlitba,
ta občerstvuje naše duše, je upřímná.
Nech také občas své nitro zpívat novou píseň Otci,
On je jí hoden.
Modlit se ...
to není jen mluvit ústy,
pronášet prázdná slova.

Z deníku osmnáctileté


Světový den modliteb žen

se koná 7. března 1997 na téma: Jako semeno, z něhož vyroste strom.

Informace o zemi, v níž byly vypracovány bohoslužby k letošnímu SDM:

Korejská republika má asi 45 milionů obyvatel. Sousedství s Čínou a Japonskem mělo převládající vliv na její kulturní dědictví. Korea byla vystavena útokům obou těchto zemí. Od roku 1910 - 1945 ji okupovalo Japonsko. Na konci II. světové války byla rozdělena na sever s komunistickým režimem a jih s vládou, kterou prosadili Američané. Severní Korea napadla v roce 1950 Jižní Koreu. Tento konflikt trval až do roku 1953. Byl vyřešen klidem zbraní, který rozdělil zemi na dvě části. Hranicí se stala 38. rovnoběžka severní zeměpisné šířky. Toto rozdělení rozhodlo těžce o lidech na jihu. Důsledkem rozdělení je roztržení rodin. Omezený vstup do demilitarizované zóny byl v roce 1985 dovolen některým rodinám, které se mohly poprvé setkat po 45 letech.

Zemědělství bylo do šedesátých let hlavním zaměstnáním obyvatel Jižní Koreje. V posledních letech došlo k rychlé industrializaci, kterou určují tzv. "tygří ekonomie", které jsou orientované na export. To mělo obrovský dopad na celý národ. Nezaměstnanost je nízká, činí asi 3 %. Ovšem velká část národního důchodu připadá na obranu, což je jistě ke škodě pro blaho lidu.

Jižní Korea má náboženskou svobodu a prožívá značné duchovní probuzení. Hlavní město Soul má přes dva tisíce církví, které stále rostou. Některé z nich mají největší sbory na světě! Křesťané jsou aktivní v evangelizování a vroucí ve svých modlitbách, zvláště za znovusjednocení své země a smíření mezi severem a jihem.

Přes všechen pokrok, ke kterému v jejich zemi došlo, pociťují ženy a dívky stálou diskriminaci. Těší se na dobu, kdy dojdou uznání osobních hodnot a důstojnosti. Od bohoslužeb Světového dne modliteb z celého světa zasetá semena vyrostou ve stromy přinášející plody smíření a jejich listy poskytnou blahodárný stín lásky a pokoje pro všechny lidi země.

V Kristu není východ nebo západ,
v něm není jih nebo sever,
ale velké obecenství lásky
na celé tváři země.


Misijní aktivity


Nový život 2000 - neobvyklý projekt

Drazí bratři a sestry, hledáte při svých misijních aktivitách způsoby, jak v současné složité duchovní situaci přiblížit lidem v naší zemi evangelium? Máte touhu, aby bylo naplněno poslání Pána Ježíše, které nám zanechal, ještě než odešel k Bohu Otci (Matouš 28, 19-20)? Toužíte po tom, aby každý člověk v naší zemi dostal, pokud možno osobním způsobem, nabídku slyšet evangelium? Zde je zajímavý návrh, jak můžete tuto vaši touhu uskutečnit ve vašem městě nebo v okolí vašeho sboru.

Nový život 2000 je projekt, ve kterém věřící ze sborů z různých denominací nabízí zdarma do domácností videokazetu s filmem "Ježíš" (natočený podle ev. Lukášova, v r. 1991 nejnavštěvovanější zahr. film v našich kinech) a knihu "Více než tesař" (hovoří o důvěryhodnosti Bible a o Kristově zmrtvýchvstání). Podmínkou darování je ochota ze strany obdarovaných vyjádřit svůj názor v anketě, se kterou je věřící asi po dvou týdnech znovu navštíví.

V čem je projekt neobvyklý

Je možné projekt uskutečnit

Projekt už byl realizován. Se všemi detaily tak jak jsou uvedeny výše, zatím však na menším území. Proběhl v okrese Vsetín v období před velikonocemi 1996. Zapojilo se zde 10 sborů ze šesti denominací, celkem okolo 150 věřících. Bratři a sestry na Valašsku s vírou prošlapávali cestu dosud nevyzkoušeným metodám a Pán Bůh je provázel a žehnal jim. Díky jim okolo 15 tisíc domácností dostalo nabídku slyšet evangelium. Bylo darováno 1600 videokazet a 2100 knih. S mnohými lidmi pak bylo možné dále rozvíjet kontakt, z nichž někteří uvěřili a nyní se začleňují do společenství věřících. Ohlasy ze strany bratří a sester, kteří byli zapojeni do projektu, jsou plné radosti z toho, že mohli s úplně neznámými lidmi, kteří by třeba nikdy na žádnou evangelizaci nepřišli, navázat kontakt a rozhovor o Ježíši. Všem se jevil způsob, jakým byl projekt veden, jako velmi přirozená, přátelská a nenásilná forma zvěstování.

Můžete se zapojit i vy

V současné době sice ještě probíhá ověřování projektu na několika místech Severomoravského kraje při účasti 18 sborů z 9 denominací, ale už v lednu tohoto roku byly rozeslány do všech moravských sborů a farností propozice s pozváním k zapojení se do projektu Nový život 2000 - Morava. Dá-li Pán Bůh, bude realizován před vánocemi 1997 na celé Moravě. Jednotlivé sbory jsou kontaktovány již teď, aby si mohly tuto misijní aktivitu po modlitbách a přemýšlení naplánovat do svých sborových misijních plánů. Dopisy byly rozeslány podle adresáře agentury JAMI a je možné, že adresy některých sborů se nějakým nedopatřením do adresáře nedostaly (např. některé sbory zapomněly adresu zaslat při výzvě této agentury) anebo některé sbory změnily sídlo. Pokud se k vám z různých důvodů propozice v lednu nedostaly, napište na adresu NŽ 2000, nebo zavolejte. Pokud jste z Moravy a zajímá vás, zda se váš sbor do projektu zapojí, ptejte se, prosím, na podrobnosti u svého kazatele, k jehož rukám byly zaslány propozice. V dalších letech až do roku 2000, dá-li Pán Bůh, bude projekt realizován postupně na celém území naší republiky.

Iniciátorem projektu je mezicírkevní misijní hnutí Hlas pro Krista, jež je členem České evangelické aliance a kromě misie v přímé spolupráci se sbory v naší zemi (Nový život 2000) dále rozvíjí misijní službu mezi vysokoškoláky (Studentský hlas pro Krista), mezi sportovci (Atleti v akci) a mezi politiky a podnikateli.

Řekli o projektu

"Projekt velmi doporučuji, protože ho považuji za přirozený, přátelský a hlavně nenásilný způsob, jak přiblížit lidem Ježíše Krista. Jsem přesvědčen, že projekt též může účinně přispět k ozdravení mravního klimatu a k obnovení duchovního života v naší zemi."
Ernest Welszar, předseda České evangelické aliance

"Projekt NŽ 2000 je výbornou příležitostí předat evangelium nenásilným způsobem poměrně velkému počtu spoluobčanů a přitom neztratit kontakt s těmi, kteří byli osloveni. Je to naše velká úloha obeznámit naše okolí s dobrou zprávou a k tomu je třeba "dobrou strategii" - tento projekt ji poskytuje. Pokud sbor má pracovníky, kteří umí osloveným vysvětlit první kroky víry a pak je vést k následování Ježíše Krista, přinese oživení sboru. Těžiště této evangelizační služby vidím hlavně v "zasévání" a v menší míře ve "sklízení" těch, které Pán připravil ke spasení. Přínos pro náš sbor je jednoznačný."

ing. Stanislav Stebel, kazatel Církve bratrské, Vsetín

"Celý projekt je výborným plánem jak plošně zasáhnout evangeliem naše nevěřící spoluobčany. Výborný je individuální přístup, a to jak individuální zapojení jednotlivých křesťanů, tak i individuální a citlivý přístup k těm, kterým zvěstujeme. Předností je také mezicírkevní báze projektu, která více zdůrazňuje potřebu přivádět lidi ke Kristu než naše osobní církevní pozadí."

ing. Lubomír Ondráček, tajemník Křesťanské misijní společnosti

"Jde o vhodnou kombinaci osobní evangelizace s předcházejícím oslovením filmem a literaturou. Pán žehná tam, kde se jde za lidmi a ve víře se jim slouží."

ThMgr. Pavel Černý, předseda Rady Církve bratrské

"I náš národ potřebuje školu pravého lidství. Touto školou je jedině následování Ježíše Krista. Projekt, který umožňuje mnohým lidem poznat Krista a rozhodnout se pro jeho následování, je smysluplný a stojí za námahu i velké oběti."

ThMgr. Stanislav Kaczmarczyk, kazatel CČE, koor. hnutí Nová východní Evropa pro Krista

Pokud máte náměty, otázky, nebo jakékoliv připomínky k výše popsanému projektu, můžete napsat na adresu:
Nový život 2000
Plzeňská 166
150 00 Praha 5
nebo zavolat:
(02) 53 70 73
(068) 52 22 522,
fax (02) 53 71 32

Koordinátor projektu:

Karel Šustek, člen Církve bratrské Praha - Žižkov


Dětem


Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra!

My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: "Já miluji Boha," a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Naše víra není jen soukromá, určuje i naše vztahy k druhým lidem. Dovedete podle obrázků popsat, co Pán Ježíš pověděl svým učedníkům? Nebo snad někdo najde i oddíl evangelia?

Snažte se nejen vyluštit hádanku, ale také vždycky žít podle uvedeného přikázání i podle slov Pána Ježíše.

Zdraví vás

Jiří Polma

Svoje odpovědi posílejte na adresu redakce do konce března.

Správná odpověď z prosincového čísla je: víra, naděje, láska. Výhercem je Jiří Hlubuček z Klokočí.


Různé


Pátý seminář pro učitele a zájemce o dějepis, český jazyk a občanskou nauku

se bude konat jako obvykle ve sboru ČCE v Pardubicích, Sladkovského ulice č. 638 a to v sobotu, dne 8. března 1997 v 9.30.

Témata přednášek:

Historická společnost pro aktualizaci české reformace VERITAS

oznamuje, že svolává valnou hromadu na sobotu, 11. dubna 1997 na 9.30 hod do sboru ČCE v Praze Vinohradech, Korunní 60.

Hosté jsou srdečně zváni.


[DÚLOS] [JEDNOTA BRATRSKÁ] [Rejstřík časopisu] [Leden] [Březen] [Duben] [Květen] [Červen] [Červenec-Srpen] [Září] [Říjen] [Listopad] [Prosinec]