srdečně Vás zdravím v tomto předvelikonočním čase. Nad všechny zprávy je ono poselství velikonočního nedělního jitra, které zvěstuje, že Kristus byl vzkříšen. Ovšem tato událost nepřišla sama od sebe, ale byla až vyvrcholením dlouhého a obtížného Ježíšova života, jímž chtěl poslušně naplnit Boží záměr. Toto nesmíme nijak přeskakovat a obcházet. Proto patří k dobrým způsobům, že se v Jednotě bratrské připomíná při zvláštních setkáních Ježíšovo utrpení. Má z nich vyniknout, že Boží milost není laciná. Že jsme "draze vykoupeni". Připomínám si v této souvislosti výroky z epištoly Židům: Kristus řekne: "Zde jsem, abych konal tvou vůli"... Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo. Je úžasné, že Pán Bůh měl od počátku na mysli naše dobro, naše posvěcení, náš návrat do jeho přítomnosti. Ale tato vůle musela být uskutečněna. Díky Ježíši, který šel tak daleko, že kvůli nám obětoval i své tělo!
V našich sborech jsme se v posledních 14 únorových dnech připojili k modlitebnímu řetězu, který obepíná celý rok a na kterém se podílí všechny provincie Jednoty bratrské. Věřím, že jste mnozí při účasti na modlitební stráži prožili i takové osobní povzbuzení. Přiznávám se, že jsem letos prožil, jak moje přímluvy za sbory i jednotlivé lidi ovlivňuje i můj vztah k nim. Jistě i toto může být jedna z cest, které by nám mohly napomoci překonat všelijaké rozdělení: budeme-li se za sebe vzájemně více modlit, budou i naše vztahy laskavější a pokornější.
Únor byl také měsícem, kdy Úzká rada splnila pověření synodem a ustanovila 2 nové sbory (de facto šlo o rozdělení jednoho "dvojsboří"). A tak se radujeme se sestrami a bratry v Novém Městě pod Smrkem a ve Frýdlantě z dalšího důležitého kroku v životě jejich společenství a ze srdce jim vyprošujeme Boží zmocnění k duchovnímu růstu, ale i zdar v navazování dobrých vztahů jak s ostatními sbory naší provincie, tak i s ostatními místními církvemi.
Už je málem pravidlem, že se v těchto úvodnících objevuje nějaký komentář na pokračování rozhovorů o poměru mezi státem a církvemi. 14. února se konalo na Ministerstvu kultury jednání, jehož se měli spolu s představiteli církví účastnit ministři J.Talíř, I.Kočárník a P.Bratinka. Nakonec vypjatá situace v parlamentu způsobila, že větší část setkání byli přítomni zástupci zmíněných ministrů. Velkou kritiku vyvolal materiál ministra financí p.Kočárníka, který uvedl, že: "MF nemůže souhlasit s myšlenkou, že církev je "společensky prospěšná...". Mnozí představitelé církví vyjádřili obavu, do jaké úlohy začíná být zase církev některými politiky zatlačována. Častokrát však také zaznělo, že pro mnohé církve je potřebné, aby současná finanční podpora pokračovala, nemá-li být jejich působení silně redukováno. Asi nemá příliš cenu tuto věc nějak podrobněji rozebírat, konečná podoba tvz. "odluky" nebude patrně příliš formována přáními církví.
A to mě vede k poslednímu tématu tohoto zamyšlení: je na nás, abychom každodenním svědectvím a křesťanskou službou přesvědčili o prospěšnosti, ano nenahraditelnosti církve pro celou společnost. Ale abychom to byli schopni dokazovat co nejdříve bez finanční podpory od státu. K tomu jsou potřebné dvě věci:
Všem, kteří už tak činí, přeji radost z vykonávané služby. A těm ostatním odvahu a odhodlání nést větší díl spoluodpovědnosti než dosud. S upřímným pozdravem
Vnějšně se zdá, že velikonoční svátky jsou svým vlivem i významem ve společnosti daleko za svátky vánočními. Žádné veliké přípravy a potom následné dlouhé slavení. Žádné naděje na příměří a obnovu lidských vztahů. Žádný příslib míru a pokoje. A přece jsem přesvědčen, že velikonoce mnohem hlouběji ovlivňují i naši společnost a naši kulturu nežli vánoce. Skrytě, ne nápadně, ale hluboce. Na jak mnoha místech se setkáváme se symboly kříže a ukřižování, které nám velikonoční příběh připomínají. Jak se znovu a znovu myšlení i umění vyrovnává s otázkou utrpení, viny a oběti, s otázkami, které nás k velikonocům přímo i nepřímo odkazují.
Velikonoce byly a jsou skutečně středem křesťanské zvěsti. Jsou událostmi, které si stále znovu opakujeme a připomínáme. A význam tohoto připomínání není závislý na časovém odstupu a běhu dějin. Toto upamatovávání se na Ježíšův život a především jeho konec bylo právě tak důležité pro Timotea ve druhé generaci církve, jako je důležité pro nás. Čteme-li evangelia, pak nás musí napadnout, že je tu velký nepoměr. Zvláště v evangeliu Markově vynikne skutečnost, že měsícům a snad i několika rokům Ježíšova veřejného působení je dáno jenom o málo více prostoru, nežli vypsání několika posledních dnů Ježíšova života.To proto, že právě velikonoční dny jsou těžištěm oněch zapamatování hodných událostí. Pamatuj na Ježíše Krista. Tak jako starozákonní slavnost hodu beránka odkazovala k tomu pradávnému příběhu vyvedení Božího lidu z Egypta a z generace na generaci se předávala ústní tradice o tomto Božím činu záchrany, tak je také nám svěřeno evangelium, příběh o Božím díle spásy v Ježíši Kristu, abychom jej uchovávali a předávali dál. Ona pobídka pamatuj totiž znamená také připomínej, zmiňuj se, nes to dál. Boží jednání v Ježíši Kristu již není záchrana pouze pro vyvolený a připravený Boží lid. Jde o záchranu světa, kosmu. Jan o Ježíši vyznává :"Hle beránek Boží, ,který snímá hříchy světa". Toto velikonoční evangelium je zvěstí pro celý svět, celé stvoření. Je nám svěřeno jako dar, z něhož se smíme radovat, i jako úkol, ke kterému jsme povoláni.
Čteme-li pašijní a velikonoční příběhy, jsme strženi jejich dynamikou a během událostí. Ať už máme na různá literární nebo muzikálová ztvárnění Ježíšova života jakýkoliv názor, jedno je jisté. Ježíšův příběh a především jeho vyvrcholení se pro takovéto pokusy přímo nabízí. Je totiž plný života. Každý "poctivý" čtenář evangelií musí poznat, že nejde o vyfabulované příběhy, ale že jde o historii. Ano, to je důležitá skutečnost. Ježíšův příběh není nějaký starý mýtus, není nějaký poučný, obrazný příběh. Jde o tvrdou realitu. To nebylo něco naoko. Zrada, opuštěnost, výslech, bičování, posměch, hřeby, smrt. To jsou reálné zkušenosti Ježíšova života. Když církev od svých počátků vyznává v apoštolském vyznání o Ježíši "trpěl pod Pontským Pilátem", pak tím odkazuje ke konkrétním dějinám. Tehdy a tehdy, tam a v tom čase se to stalo. Proto apoštol k tomu nejzákladnějšímu připojuje dovětek "původem z rodu Davidova". Ježíš tu má své předky, svůj rodokmen, své příbuzné. To není věc druhotná, ale zásadní. Toto dějinné Boží jednání je specifikem křesťanské víry. Jsou náboženství, jejichž podstatou jsou duchovní principy a duchovní zkušenosti a vůbec nezáleží na tom kdo, kdy a kde je řekl. Podstatou a základem křesťanské víry je právě jen Boží jednání v Ježíši Kristu, v dějinách, v prostoru a čase.
Tato historická informace je nutná k tomu, abychom porozuměli Božímu aktuálnímu jednání dnes; tento pohled zpět nám otevírá výhled do budoucnosti. Ježíš Kristus z rodu Davidova je Ten Vzkříšený. Tak se to tenkrát neslo Jeruzalémem i do širokého okolí: "Ježíš byl vzkříšen, Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých". Tato zvěst velikonočního rána přesahuje historii a stává se vyznáním víry. Ano, hrob je prázdný, ale to může mít různé vysvětlení (Mt 28:13). Kdo popírá reálnost Ježíšova života, ignoruje historické poznání. To, že lidé nevěří v živého, vzkříšeného Ježíše Krista, není dáno nedostatkem informací. To je věc víry a nevěry.
Sami učedníci, kteří tak dobře Ježíše znali, se v příbězích o setkání se vzkříšeným Pánem zmítají mezi vírou a nevěrou. Je to on ? Je to vůbec možné ? A je to On sám, ne jejich dedukce, kdo jim otvírá oči, kdo jim dává poznat ten nový rozměr společenství mezi člověkem a Bohem skrze ukřižovaného a vzkříšeného Božího Syna.
Je to On sám, kdo otvírá naše oči i dnes. Nejen o velikonoční neděli smíme radostně vyznávat, že ukřižovaný a vzkříšený Ježíš je také naším Pánem. Je to on, kdo nás potkal na našich cestách, Je to on, kdo vstoupil do dějin našich životů, kdo nám dal odpuštění, naplnil naše srdce radostí a otevřel nadějný výhled do budoucnosti.
V letech 1991 - 1992 začala konečně nová misijní práce mezi sibiřskými Inuity na Čukotce, v níž jsme směli velmi aktivně spolupracovat a s níž zůstáváme nyní také v důchodu dále ve spojení.
Tato spojená evangelická misie z Aljašky se stala nádherným svědectvím Ježíšovy lásky způsobem, jakým spolupracovali luteráni, reformovaní, bratři z Jednoty bratrské, metodisté, bratři a sestry ze svobodných evangelických církví a překladatelé Wykleffovy Bible, aniž by tam chtěli vytvořit právě svou "vlastní" církev nebo práci. Tak Pán již v tomto roce požehnal založení samostatného sboru Inuitů na Sibiři, který je v Moskvě oficiálně uznán a registrován.
Tato událost byla spojena s mnoha slzami a velkými nesnázemi, protože starší bratři, kteří se dali pokřtít, v krátké době na to zemřeli. A tak sestry musely s těžkým srdcem převzít po nich vedení se všemi úkoly. Jejich službě Pán požehnal.
Bratři a sestry se dnes nazývají Církví živého Boha v protikladu k mrtvému Leninovi, komunistické modle, které ještě před lety věřili. Dnes vyznávají se vší horlivostí Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Kromě domorodých pracovníků nemáme na Sibiři žádné trvale usedlé misionáře. Všechny přímé misijní služby zvěstování Božího slova vykonávají věřící Yupik-Inuiti.
Přesvědčujeme se, že je možné zakládat další sbory praobyvatel, které by se mohly dále samostatně rozvíjet. Počátek byl učiněn. Naši domorodí misionáři, Tim Howard a Della, při své službě na Čukotce objevili u sibiřských Inuitů zájem o křesťanskou víru. Tito zájemci byli před třemi roky pozváni ke krátkodobému studiu na biblických školách na ostrově Sv. Vavřince. Tak vznikla z působení Ducha svatého malá domorodá řídící skupina, která dnes už vede práci v Sereniki a Novém Čaplinu na Čukotce.
Ze zahraničních materiálů přeložila Marie Ulrichová
Situace: Řím po neúspěšných pokusech zlomit českou reformaci křižáckými výpravami vsadil na diplomacii. Vyjednavačům basilejského koncilu se podařilo národ vnitřně rozdělit a do kompromisní dohody (kompaktát) se nedostalo téměř nic z tezí obnovy církve. Umírněné straně (Pražanům) byli radikálové (Táboři) stále nepřijatelnější; nakonec se proti nim spojili s katolickou šlechtou a povraždili je v bitvě u Lipan (1434). Král Zikmund přiděloval zemské úřady těm, kdo mu šli na ruku, začala rekatolizace (Kapistran) a zemský správce Jiří z Poděbrad ve snaze sjednotit národ a dosáhnout uznání české reformace zlikvidoval Tábor a jeho vůdce uvěznil až k smrti.
Bylo mnoho těch, kdo stav církve podobojí těžce nesli a toužili po obnově podle Božího slova. Čtenáři a žáci Petra Chelčického, posluchači husitského arcibiskupa Jana Rokycany i další toužili následovat Ježíše Krista cele, bez výhrad. Chtěli se v praktickém životě opravdu řídit jeho slovy, povzbuzováni také Rokycanou, který ve svých kázáních zlořády a hříchy otevřeně káral. Bratr Řehoř ho prosil, aby se stal jejich vůdcem a dostál tak svým vlastním kázáním, ale Rokycana se k tak radikálnímu kroku neodvážil - "to by mu přišlo na tvrdo skočiti ..."
Přimluvil se alespoň u krále a ten skupince Bratří povolil usadit se na jeho litickém panství u Žamberka v pusté osadě Kunvald (za husitských válek vypálené křižáky). A jak sděluje později Lukáš: "tu se mnozí věrní shromáždili netoliko z lidu obecného, ale i z rytířského i z kněží ... přidrželi se kněze Michala, faráře žamberského, a od něho služebností požívali..." Usazením v Kunvaldě se tedy datuje vznik společenství, které se nejdříve nazývalo "Bratři a sestry zákona Kristova" v duchu původní myšlenky bezvýhradného následování Krista podle "kázání na hoře". Později přijali název "Jednota bratrská" (latinsky Unitas fratrum).
Zřetelně definovali, co je jejich nejvyšší normou: "Potom jsme se svolili na tom, abychme... zákonem Božím se spravovali. A co můž zákonem Božím se vyměřiti, to jsme za dobré usoudili a oblíbili, a což se nemůž... za nejisté odsoudili." Zcela jistě jim nešlo o vznik nové církve, chtěli jen být poslušni svého Pána tak nejvíc, jak jen bylo možno: "My jsme ti, jenž jsme se na to vydali, abychom samým evangeliem se spravovali a příklady Pána Krista a svatých apoštolů v tichosti, v pokoře, v trpělivosti, v milování nepřátel, jim dobře činíce i dobrého přejíce i za ně se modlíce."
Jiří z Poděbrad vsadil na politické řešení. Za cenu ústupků (tím byl i závazek pronásledovat "kacíře", který se obrátil i proti Bratřím) byl korunován českým králem, ale proradnost Říma se stejně brzy ukázala. Roku 1462 se už papež nebál husitských zbraní a basilejská kompaktáta prostě zrušil. Bratří však dál rostli ve svobodě a poznání Božího slova, došli k porozumění všeobecného kněžství věřících a v odvaze víry si r. 1467 zvolili vlastní kněze. Boží slovo, svoboda v Kristu a ujištění Ducha svatého jim bylo víc, než církevní hierarchie a tzv. apoštolská posloupnost.
Následoval růst a rozmach Jednoty bratrské, která, ač pronásledována, se rozšířila po celých Čechách i na Moravu. Naší úcty i napodobení je hodno odhodlání Bratří jít za Kristem cele a nekompromisně, ať to stojí, co stojí. Nepřízeň krále a útlak, odmítnutí církevní autoritou a pronásledování od také "věřících" - nic z toho nebylo pro Bratry důležitější, než poslouchat Ježíše Krista a žít věrně a důsledně podle jeho Slova. To si připomínáme, protože totéž potřebujeme i dnes.
Nebudu zde probírat historii těchto her, chci jen vzpomenout na představení, které se konalo před 30 lety v přírodním divadle v Železném Brodě v době totality. Největší zásluhu o to měl jistě dr. Jan Kopecký, který jako odborník si troufl připravit a nastudovat pašijovou hru i v tvrdě ateistickém režimu. Poprvé viděli diváci tuto hru v Mahenově divadle v Brně 1965, naposledy se hrála v létě 1967 a pak byla zakázána. Krátce před tím jsme mohli shlédnout tento lidový skvost v nastudování Realistického divadla v Železném Brodě.
Plakáty, které se tenkrát objevily, vzbudily odpor věřících a rozpaky ateistů: Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. - Ten název byl však historicky věrohodný, protože slovo komedie používali naši předci místo dnešního slova hra. Se smíšenými pocity jsme se na představení vypravili s nebožkou mojí první ženou. Hlediště přírodního divadla bylo již dost dlouho před začátkem úplně plné. Vzali jsme s sebou obě děti, bylo krásně teplo, ale v té době bývaly časté bouřky, takže jsme pro jistotu měli pláštěnky. - Hru uváděl odpovědník, který i v jejím průběhu měl občas vysvětlující poznámku.
Hned na začátku byla scéna veselé hostiny, asi svatba v Káni. Trochu nás překvapilo, jak živě se do té atmosféry zařadil Mistr. Ale urážlivé to nebylo, neodešli jsme, vždyť se radoval s radujícími. - Jak hra postupovala, přestávali jsme být diváky a stávali jsme se její součástí. Šlo zde o nás. Pak se jasná obloha zatáhla bouřkovými mraky, spustil se liják a bouřka propukla v plné síle přímo nad námi. Na scéně v tu chvíli přibíjeli Krista na kříž. - Objevily se deštníky a pláštěnky, ale nikdo neodcházel. Při okamžiku "Dokonáno jest" dosáhla bouře vrcholu, většina diváků cítila, že je vhodné vzdát poctu a povstala. - Herci byli zcela promoklí, ale hra pokračovala bez přerušení a kazu dál. V závěrečné části se před námi odvíjely události Vzkříšení. V ten čas bouřka ustala, vítr mraky rozehnal a na modrém nebi zářilo jasné slunce. Přímo nad jevištěm se klenula duha. Slunce tak hřálo, že v průběhu závěru hry kostýmy herců uschnuly. Úplný konec hry patřil zase odpovědníkovi. Když se uklonil, nikdo z diváků nevstával, nikdo netleskal, bylo naprosté ticho. Lidové vyjádření největší události v dějinách lidstva nás plně oslovilo a tomuto kouzlu podlehli i herci. Zůstali stát nepohnutě na scéně a ta chvíle, kterou jsme vnímali jako tichou děkovnou modlitbu, trvala snad dvě minuty. Teprve potom znovu herci defilovali za velkého potlesku na jevišti.
Velký dav diváků se rozcházel do svých domovů opět zcela tiše. Všichni jsme byli naplněni prožitým dějem, který byl pro někoho důvěrně známý, jiní jej viděli poprvé. O divadle se v Železném Brodě pak mluvilo ještě nejméně měsíc. I já jsem tu událost považoval za jednu z nezapomenutelných v mém životě, byla to upřímná a věrohodná evangelizace. Jsem rád, že jsem mohl být při tom.
Ivan Šolc
A žádným jiným způsobem se nedá svět přivést k lepším mravům, než nápravou mládeže.
Marně tedy dávají teologové, politikové a filozofové předpisy světu takovému, jaký je. Nejdříve musí být přiveden zpět k rozumu podrobením smyslů k pozornosti a k poslušnosti.
Bude třeba se postarat, aby si žáci neodnášeli ze škol učené knihy, nýbrž řádně vypěstovanou mysl, srdce, jazyk a ruce, aby tak po dny svého života nenosili moudrost v knihách, nýbrž ve svém nitru a aby ji osvědčovali svými skutky. Aby to všichni v posledním věku moudrosti uměli, k tomu je třeba vedení všeučitelů.
Ale kdo je to všeučitel? Je to učitel pansofický, který umí všechny lidi vzdělávat ve všem, co přivádí k dokonalosti lidskou přirozenost, aby se lidé stali všestranně dokonalými. Za takové učitele ustanovil Kristus apoštoly. I musíme se starat, aby takoví byli ti, kteří po časech apoštolských přejímají výchovu lidí, a také, aby takovými mohli být.
Vzdělavatelé lidí mají tedy být ze všech lidí nejvybranější, zbožní, počestní, vážní, přičinliví, pracovití a moudří, zcela takoví, v jaké by měl vyspět podle našeho přání všechen lid posledního věku, osvícený, pokojný, zbožný a svatý. Tedy vzhledem k tomu cíli mají být:
Každý všeučitel však musí brát v úvahu všeobecný cíl celého lidského vzdělání - vrátit se ke ztracenému obrazu Božímu, to jest ke ztracené dokonalosti svobodné vůle, jež záleží ve volbě dobra a zamítání zla, aby se tak lidé naučili pravdivé znát, dobré chtít, potřebné konat, tj.:
(Vybráno z Obecné porady o nápravě věcí lidských)
Jiří Polma
V této situaci se v Prostějově sešlo osm bratří starších, aby se radili, jak pokračovat. Byli to - Jan Černý, Matěj Červenka, Matouš Strejc, Pavel Paulin, Jiří Izrael, Václav Čech, Jiří Ujec a Václav Holý. Jejich jednání bylo ztíženo tím, že bratr Augusta předchozího roku na jejich dotaz napsal, že nemají světit žádné nové služebníky a kněze.
Po dlouhé poradě bylo rozhodnuto svolat Synodu do Přerova. Tam byli zvoleni za biskupy Jan Černý pro Čechy a Matěj Červenka pro Moravu a byli vysvěceni skrze vzkládání rukou bratřími spolustaršími Matoušem Strejcem a Pavlem Paulinem.
Řádné předávání duchovního úřadu bylo pro naše otce důležité, jak na začátku, tak o sto let později. Každý sbor v Jednotě bratrské si prostě nemohl dělat, co chtěl. Šlo jim o to, aby v rámci své církve měli jasné řády. Byli si vědomi také toho, že jsou jednou z církví Kristových a že nesou odpovědnost vůči druhým církvím. Přes to všechno chtěli zůstat spojeni se starou církví až k apoštolům, i skrze toto znamení - biskupské vzkládání rukou. Vidíme ale také, že v mimořádných situacích nemohl být normální řád tím nejvyšším zákonem. Z rozhodnutí roku 1553 také jasně vyplývá, že biskupský úřad v Jednotě není hierarchickou špicí, ze které vše vychází. Je to církví ustanovený úřad, tak jako diakon, presbyter a jiné služby.
Jak k tomu došlo? V prvních deseti letech Ochranova ještě nebylo patrno, že z toho vznikne samostatná církev. Zinzendorf byl luterán a myslel si, že by měla nová osada sice mít vlastní řád, ale církevně by měla najít domov v saské luterské církvi. Proto se na kázání, ke křtu a ke Svaté večeři Páně chodilo do Berthelsdorfu. Protože se ale v Ochranově rozvinul nejen život nové komunální obce, ale také čilý duchovní život s modlitebními a zpěvními hodinami a s malými kroužky, byly již po dvou letech zřízeny úřady, zvlášť pro bratry, zvlášť pro sestry: starší (ti, ty), pečovatelé(ky) o chóry, ošetřovatelé(ky) a jiné.
Takže vedení sboru bylo především v pravomoci starších. Nemohu teď vysvětlit, jak se úřad starších vyvíjel dále. Chtěl bych pouze zmínit, že byl později vrchní starší a generální starší. Když pak vznikaly další sbory v Evropě a na misijních polích, bylo jasné, že nemůže mít vedení pouze jeden generální starší. Proto poprosili Ježíše Krista, jako toho jediného Pána a Staršího církve, aby řídil tento úřad. Pro jednotlivé sbory byly pak v budoucnosti konference starších (dnes staršovstva) a pro celou Jednotu konference starších Jednoty (v Anglii se používá ještě dnes název - Provincial Elders Conference.)
Zmiňuji to proto, protože historicky viděno je to ten hlavní důvod, proč se vedení církve a ordinovaný úřad v Obnovené Jednotě bratrské nespojují. Úřad starších byl ještě před úřadem biskupa. Když ale vyšli první misionáři roku 1732 do dánské Západní Indie a následující roky do Grónska, Laponska, Pennsylvanie a Surinamu, bylo důležité zavést pro ně ordinaci.
Zinzendorf byl již od roku 1729 ve spojení s berlínským dvorním kazatelem a zároveň reformovaným seniorem a biskupem polské Jednoty - Danielem Ernstem Jablonským, vnukem Komenského. Tak vznikla myšlenka přenést starobratrský biskupský úřad na jednoho ochranovského misionáře. Jablonský s tím s radostí souhlasil. Pro něho to bylo vyslyšení modliteb, že Bůh chce Jednotu po rozprášení během 30.leté války znovu povolat k životu.
Zinzendorf oficiálně poprosil Jablonského v jednom dopise, aby ordinoval moravského misionáře Davida Nitschmanna staromoravským způsobem na seniora pro zaoceánské kolonie (misijní stanice), i pro budoucí kolonie se všemi sbory a služebníky. Použil zde označení senior, což mělo v Jednotě stejný význam jako biskup a ještě více se používalo v reformované církvi.
Původně si Zinzendorf myslel, že tento obnovený moravský biskupský úřad by měl platit pouze pro misijní sbory v zámoří, protože v Evropě ho není třeba. Ve skutečnosti ale vysvěcením Davida Nitschmanna 13.3.1735 vznikla Jednota bratrská jako církev v nové formě. O několik let později nebyli ordinováni již pouze misionáři pro svoji službu, ale pro duchovní službu ve sborech byli ordinováni i bratři a sestry v Evropě - jako diakoni a diakonky, presbyteři a presbyterky.
Úřady ve sboru - starší, vedoucí chórů atd. se odlišovaly od úřadů v církvi - diakon, presbyter, biskup. U sborových úřadů šlo především o obvyklý běh života sboru, ve shromážděních i denní práci. U církevních úřadů šlo o řádné udílení svátostí a o církevně -právní uznání od jiných církví, které také měly biskupský úřad.
Po druhé světové válce to netrvalo dlouho a jedna provincie po druhé se stávaly samostatnými. V Mladé Boleslavi byl roku 1946 ordinován na biskupa bratr Václav Vančura a první generální Synod Jednoty po válce v roce 1957 v Bethlehemu (USA) potvrdil samostatnost České provincie.
Synod v Bethlehemu a pak zvláště generální Synod 1967 v Potštejně pracovaly na nové ústavě Jednoty. Nejenom staré provincie - tedy "bílé" sbory, ale všechny měly v budoucnu v Jednotě rovnoprávně rozhodovat. Znamením tohoto vývoje bylo to, že již začátkem šedesátých let byli ordinováni bratří Rudolf Doth v Surinamu, Selwin Hastings na Jamajce a Hedley Wilson v Nikaragui jako první domorodí biskupové na tehdejších misijních polích.
Při přípravě potštejnského Synodu šlo také o otázku, jak má být popsán biskupský úřad v Řádech. Přitom hrál vztah biskupského úřadu a církevního vedení důležitou úlohu. Byly dvě tendence, které stály proti sobě. Jedna z nich je jasně vyjádřená ve stanovisku africké regionální konference v Rungwe k přípravě generálního Synodu 1967: "Aby mohl biskup vykonávat své duchovní povinnosti, měl by mít také určité správní povinnosti ... Biskup by měl být oficielním členem provinční rady ... Abychom jasně ukázali, že duchovní úřad je to nejvyšší v církvi, jsme toho názoru, že pokud je to možné, bylo by žádoucí, aby byl biskup předsedou rady." Za tím vidíme praxi evropských "misijních biskupů", kteří v minulosti spojovali úřad biskupa a vedení církve v jedné osobě, jak to bylo obvyklé i v jiných církvích. Ta druhá tendence vychází ze zprávy výboru britského provinčního synodu z roku 1963: "Aby byl zachován duchovní charakter biskupského úřadu, měl by být biskup uvolněn z jakýchkoliv správních úřadů." Udivující je ale to, že v té samé zprávě dále stojí: "Biskup by měl být ex officio předsedou provinčního synodu." Myslí se tím, že synod je duchovnější, než synodem dosazené církevní vedení?
Generální synod 1967 se nepřiklonil ani k jedné z těchto dvou tendencí. Biskup může, ale nemusí být členem provinční rady. Jeho úkoly v tomto úřadu jsou jiného druhu. Které to jsou, zmiňuje § 688 současných Řádů Jednoty bratrské. Jsou výsledkem potštejnských jednání.
Ve velkých afrických provinciích Jednoty se na základě rozhodnutí z roku 1967 vzdali starého pohledu na biskupa jako hlavu církve. Na biskupy se spíše pohlíželo (když ještě nejsou v důchodu) v první řadě jako na vizitátory a jsou nadále ve velké míře uvolňováni z vedení církve i správy sborů.
Jedna zvláštnost bratrského biskupského úřadu v poslední době silně vystupuje do popředí: je to úřad, který nás spojuje v celé Jednotě. V Řádech stojí: "Úřad a úloha biskupa platí všude v celé Jednotě." I když převážná část jeho činnosti probíhá v té provincii, kde biskup bydlí, přesto není biskupem "jedné farnosti", ale biskupem Jednoty bratrské. Může být jinými provinciemi požádán o ordinaci, návštěvu nebo v kritických situacích o radu. Když před dvanácti lety došlo mezi dvěma tanzánskými provinciemi (jižní a jihozápadní) ke sporu, zasadil se bratr G. Birtill z Anglie intenzivně o řešení tohoto konfliktu.
O jednotlivých výrocích § 687 - 690 Řádu Jednoty by se dalo říci ještě mnoho. V diskusi pak můžeme prohovořit otázky, které vás nejvíce zajímají. Já jsem svoji přednášku vypracoval (postavil) z hlediska dějin Jednoty, protože si myslím, že znalostí historie se dá mnohé ze zvláštností našeho biskupského úřadu vysvětlit.
Lidé, také kazatelé a biskupové, jsou omylní. My všichni potřebujeme odpuštění a každodenně nové vedení Duchem svatým. On nás vede svým Slovem, osobní domluvou i skrze bratry a sestry, které nám postavil po boku. I když my mnohdy nejsme věrní - Bůh je věrný. Dějiny naší církve jsou dějinami věrného Boha. On povolal Jednotu k životu a mnohostranně požehnal. Můžeme důvěřovat tomu, že nás spolu s ostatními církvemi chce použít i dále ke své chvále a službě jeho lidem.
(přednášku bratra biskupa Theodora Gilla z Ochranova (Herrnhutu) přeložila L.H.)
V minulém čísle našeho časopisu jsme otiskli informační článek o evangelizačním projektu "Nový život 2 000". Dnes bychom jej ještě chtěli doplnit o svědectví sestry, která se již do tohoto projektu zapojila:
Společně s jedním bratrem nám byl přidělen jeden vchod v panelovém domě, kde jsme nejprve rozvěsili na kliky bytů letáčky informující o nabízeném vánočním dárku. Několik dní před vánocemi jsme pak do těchto domácností šli videokazety a knihy nabídnout. Postupovali jsme vždy od osmého poschodí směrem dolů. Výhodou pro nás bylo, že právě v tomto vchodě v osmém patře bydlela jedna rodina z našeho sboru. U nich jsme se vždy před návštěvami mohli modlit za Boží vedení. V horních poschodích dárek přijímalo jen velmi málo lidí, spousta jich také nebyla doma. Změnilo se to až ve třetím patře. Tady lidé nejen přijímali nabídku, ale chtěli s námi i mluvit. Někteří nás dokonce zvali dál, na což jsme ale neměli čas, takže jsme jim museli vysvětlit, že s nimi budeme hovořit až je znovu navštívíme s anketou poté, co si přečtou knížku nebo zhlédnou film. To pro mne bylo velkým povzbuzením. Později jsme s nabídkou navštívili znovu byty, kde před tím nebyli doma. Nakonec ve vchodě o 32 bytech přijali nabídku ve 13 domácnostech. Po vánocích jsme ty, kteří přijali dárek, znovu navštěvovali s anketou. První setkání bylo s paní, na které bylo vidět, že by to ráda měla rychle za sebou. Někteří lidé ještě nestihli přečíst knihu nebo se podívat na film. Začala jsem mít obavy, že nikdo nebude mít zájem o další kontakt. Trochu odevzdaně jsme šli do spodních pater. Tady to bylo zase úplně jiné. Lidé byli nadšeni. Zvali nás dál a chtěli s námi mluvit, což nás znovu povzbudilo. Představovali jsme si, že když to bude moc dobré, budeme moci s lidmi hovořit tak 15-20 minut mezi dveřmi. Nečekala jsem, že s některými budeme moci mluvit i hodinu nebo hodinu a půl v jejich bytě, protože jsem si myslela, že lidé budou mít obavy, které způsobily sekty. V několika rodinách nás takto pozvali dál. K jednomu pánovi jsme přišli o dost později, než jsme se s ním původně domluvili, protože jsme se hodně zdrželi na předcházejících návštěvách. I když je takovým typem člověka, který asi nemá moc volného času, pozval nás dál a mluvil s námi až do pozdně večerních hodin. V jiný den v další domácnosti byli manželé. Pán již o křesťanství hodně věděl, ale prostě to nějak nepřipouštěl k srdci. Jeho manželka naopak nevěděla o křesťanství téměř nic. Měla však přesto zájem. Dále jsme se setkali s jednou paní, která je mormonka. Během rozhovoru přiznala, že mnohé věci v jejich učení jsou špatné a v rozporu s Biblí. V podstatě všichni, kdo film viděli, říkali většinou něco v tom smyslu, že by bylo dobré, kdyby ten film vidělo co nejvíce lidí. Že by se pak k sobě lidé lépe chovali. S některými lidmi se budeme ještě znovu setkávat. Vidíme ve sboru, že je to spíše práce na delší čas.
Projekt se nám moc líbí a byli jsme překvapeni, že se do něj zapojilo více sborů. Někteří křesťané mají na tento způsob evangelizace ode dveří ke dveřím negativní názor, protože si myslí, že takto podobně působí sekty. Já v tom však vidím velký rozdíl. Líbí se mi citlivý přístup, kdy lidé dostali letáček a mohli se svobodně rozhodnout. Neubírali jsme jim čas. Stačilo, aby si přečetli leták a rozhodli se, jestli na kliku dveří vylepí nebo nevylepí puntík, který je součástí letáčku, a vyjádří tak svůj nezájem o nabídku, takže bychom je vůbec nenavštívili. Chtěla bych povzbudit i další bratry a sestry, aby se do projektu zapojili, protože je to přirozený způsob, jak můžeme oslovit lidi, kteří by k nám sami nepřišli. Poznali jsme, že většina lidí vlastně nezná evangelium. Přestože drtivá většina lidí je silně proti působení např. jehovistů nebo mormonů, jsou někteří lidé, kteří jsou ochotni je pozvat dál. Tyto sekty tak vlastně mnohdy těží z toho, že jsou někteří lidé třeba právě v nějaké těžké situaci a jsou ochotni s nimi mluvit. My právě takto můžeme oslovit i tyto lidi a třeba je tak i uchránit setkání se sektami. Nesmíme dávat sektám možnost takto lidi získávat. Je výhoda, že film, který se lidem tak líbil, u nich zůstane a budou si jej moci od nich půjčit třeba známí, kteří přijdou na návštěvu.
Lenka Spurná, BJB Olomouc
Nezáleží na počtu. Spasitel snížil počet členstva na míru myslitelně nejmenší, tak, aby se nikdo netrápil jeho malostí a nemyslel snad po židovsku, že sbor musí mít nejméně 10 mužů, aby byl sborem. Staří Židé to požadovali. Nyní však stačí už jen dva. A nemusí to ani být právě muži nebo hlavy rodiny. Mohou to být třeba i poslední členové rodiny, zavržený syn a dcera; selka s husopaskou, hospodář s čeledínem. Kdokoli může říci: "Ty a já", ten smí mluvit o společenství a odvolávat se na zaslíbenou Páně milost Jeho účastenství. Ovšem, že taková "církvička" je malá, nepatrná, ubohá, nedostatečná, přece však je Jeho a to jí stačí.
Vychází se ze zcela jiné základny, než se obyčejně myslí. Nezáleží na tom, aby sbor byl početně veliký, neboť jeho jedinou stanovou jest "aby jedno byli v Jeho jménu".
M.L. Zinzendorf
12. září 1750
Jiří Polma
Odpovědi posílejte do konce dubna 1997 na adresu redakce:
Jednota bratrská
Nerudova 320
HOLEŠOV
769 01
Hosté:
Stuart McAllister - Evropská evangelická aliance (Skotsko)
Pari Rickard - YWAM Frontier Missions (USA)
Dan Drápal - KS Praha (ČR)
Garold Andersen - pantomima a pohybové divadlo (USA)
Tikwa - taneční skupina (Německo)
Go Festival bude také zahrnovat mimo jiné i praktické semináře, evangelizační večer pantomimy, hudby a tance a Pochod pro Ježíše na území Německa, Polska a České republiky.
Registrační poplatek: 130,- Kč (do 20.5.), 150,- Kč (po 20.5.)
Ubytování A: 80,- Kč (20,- Kč/1 noc) - spací pytle a karimatky
Ubytování B: 320,- Kč (80,- Kč/l noc) - ubytovna,
postele s povlečením
Stravování: 260,- Kč (80,- Kč/l den) - zahrnuta všechna jídla včetně
čtvrteční a nedělní snídaně
Registrace: složenku použijte POUZE k zaslání registračního poplatku (adresa viz níže). Následně vám zašleme přihlášku, na které budete moci označit typ ubytování a stravu. Ubytování a strava se bude hradit až při registraci na GO Festivalu.
Podrobnější informace získáte na adrese:
YWAM, P.O.Box 307, 306 07 Plzeň 1, tel./fax: 019/724 84 45
[DÚLOS] [JEDNOTA BRATRSKÁ] [Rejstřík časopisu] [Leden] [Únor] [Duben] [Květen] [Červen] [Červenec-Srpen] [Září] [Říjen] [Listopad] [Prosinec]