Ačkoliv je tento úvodník psán pro nejkratší měsíc roku, bylo by možné se zmiňovat o mnohém - chci se však soustředit pouze na tři skutečnosti:
1. Modlitební stráž - jak mnozí víte, pravidelně na druhou část měsíce února je naše Česká provincie Jednoty bratrské pověřena Modlitební stráží. Jsem přesvědčen, že i díky nepřestávajícím modlitbám, při nichž se zprvu při vzniku modlitební stráže v r. 1727 střídalo 24 bratří, mohla Obnovená Jednota bratrská vykonat to, co vykonala: že nejprve překonala všelijaká vnitřní rozdělení a pak s obrovským požehnáním misijně sloužila v oblastech dosud nezasažených vlivem dobré zprávy o Bohu, který se sklonil a sklání ke všem lidem.
Modlitební stráž byla jakousi odpovědí na biblické slovo z proroka Izaiáše: "Na zdech tvých, Jeruzaléme, postavím strážné, kteří přes celý den i přes celou noc nikdy nebudou mlčeti". Potřeba modliteb neustala; je stále stejně velká. Proto i Vaše spoluúčast je důležitá. Možná si někteří netroufáte na celou hodinu. Ale jsem si jist, že když si vezmete na pomoc naše Hesla a v nich na str. 5 podněty pro modlitby, když si otevřete přehled jednotlivých provincií a sbory naší České provincie, že budete mít dost inspirace a hodina vám bude krátká!
Vím, že mnohým nečiní nesnáz setrvat při modlitbách požadovanou dobu - ale chci upozornit, že důležité je modlit se předně za naši církev, za státy v nichž působí, za její misionáře a pracovníky v různých zařízeních... Je velikou výsadou, že se takto smíme vzájemně doplňovat a zastupovat.
2. Téma "Misie" se bude v tomto čísle vyskytovat opakovaně. I když jsme v loňském ročníku mohli sledovat výklady bratra P.Krásného o formách a způsobech evangelizace, tím jsme zdaleka tuto oblast nepokryli. A i kdybychom snad všechno věděli, je třeba tyto věci připomínat, abychom sami byli povzbuzováni k takové službě ve svém okolí.
Jsme vděčni, že dnes jsou i v naší zemi organizace, které jsou programově misijně zaměřeny. Co před několika lety nebylo možné, to se stalo skutkem. Je jisté, že týmy vyškolených křesťanů jsou schopné vykonat víc než rozptýlení a často ne příliš zkušení jednotlivci. Ale buďme si vědomi, že žádné misijní organizace se nemohou obejít i bez naší podpory - bez aktivní spolupráce, bez finančního přispění, bez modlitební podpory.
Přiznávám se, že jsem byl na loňském celosvětovém synodu Jednoty bratrské až zaražen, kolik misijních projektů bylo předloženo, schváleno a přijato. Jednání se však týkala hlavně finančního zaštítění a možností získávat spolupracovníky. Ale jsem hluboce přesvědčen, že nejvíce je zapotřebí tyto věci předkládat našim provinciím, sborům, členům a přátelům jako modlitební úkol. Mysleme proto na rozšíření práce Jednoty bratrské v Indii, v Zaire, Malawi, Albánii, v Hondurasu, na Čukotce... To je důležité poslání pro všechny členy našich sborů.
3. Počátek postního času. Přestože připravuji tento úvodník ve dnech, kdy jsou ještě na pražských ulicích k vidění omšelá torza vánočních stromečků, myslím na to, že ke konci února vstoupíme do doby příprav na velikonoční svátky a jejich zvěst. A tou jedině možnou přípravou je pokoření se před Bohem. Poznání, čím procházel Boží syn místo mě, nás nemůže nikoho nechat klidným. Toto nejsilněji prožívá člověk tehdy, když je poprvé tak adresně zasažen zvěstí o Kristově kříži. Ale každoročně se opakující rytmus církevního roku nám dává příležitost, abychom se vraceli k tomu, na co jsme možná pozapomněli: že jediné, co před Bohem platí, je naše pokání, tzn. plné přiznání, že před Bohem nijak neobstojím, že si u něj nic nezasloužím. Tak to vyznal již žalmista slovy: "Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!" (Ž 51:19b) a tato pravda platí i nadále.
S přáním Božího pokoje a milosti
Váš Bohumil Kejř
Řekl jim: "Není vaše věc znát čas a lhůtu,
kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha
svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě
a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.."
Sk 1:7-8
Člověk je tvor zvědavý, a tak i učedníci chtěli využít protekce a dozvědět se něco od Pána Ježíše, co ostatní lidé nevědí. Třeba neměli špatný úmysl, ale víte, jak je to s šířením poplašných zpráv. Na zvědavost nalákal had ženu v ráji a svedl ji k nedůvěře Bohu. Pouhá zvědavost stojí na počátku mnoha vážných hříchů. Proto zřejmě Pán Ježíš zastavil vyzvídání učedníků. Nepřísluší nám plést se do skrytých vladařských záležitostí našeho nebeského Otce. On nám zjevil životně důležité věci ve svém slovu, mluvil skrze proroky a máme dost napilno, když bereme jeho slova vážně. Přesto by nás lidi a zejména kazatele 20. století zajímalo CO, KDY a JAK, abychom to mohli zapsat do svých diářů a zařídit potřebné. Co Bůh chystá? Kdy už přijde probuzení a kdy Pán vytrhne svoji církev?? JAK se to uskuteční technicky? Ne, to není naše starost. To totiž není víra, ale zvědavost.
Pamatuji jednoho staršího horlivého bratra, který si pospojoval starozákonní proroky s vlastními úsudky a viděními a dopracoval se k jasnému závěru, že Pán jistě přijde do vánoc 1983. Začal to rozhlašovat a připravoval nás na to. Dotyčného bratra Pán života a smrti odvolal v tomto termínu. I kdybychom znali den své smrti, nebylo by nám to většině k dobrému. Je možné, že nám Pán Ježíš zjeví určitá důvěrná tajemství, ale není to proto, abychom s tím běželi na trh informací. Zpravidla je to k našemu osobnímu růstu nebo ke změně postoje. Je dobré mít na paměti verš: "O tom dni žádný kromě Otce neví." Několik božích mužů se přesto pokoušelo strhnout pozornost na sebe tvrzením: "Já to vím". Jejich důvěřiví následovníci zpravidla končili fiaskem. Je to Boží moudrost a prozřetelnost, že některé věci jsou skryté. Nepřísluší nám odtajňovat a znát termíny z Otcova diáře.
CO NÁM TEDY PŘÍSLUŠÍ? Přijmete moc Ducha svatého a budete mi svědky! Naší první starostí má být, jak přijmout moc Ducha svatého a on nás pak povede na různá místa jako svědky Pána Ježíše. Nebo to snad bylo řečeno jen tehdejším učedníkům a my o tom můžeme pouze přemýšlet ? To jistě ne. Jsem přesvědčen, že Duch Svatý je připraven zmocnit každého křesťana, který je ochoten zapřít sám sebe, vzít svůj kříž a následovat Pána. Jsme povoláni k nelehkému úkolu - ROZHLÁSIT, OZNÁMIT, DOSVĚDČIT a doslova VYTROUBIT světu důležitou zprávu:
"Ježíš Kristus zemřel za vás, jste smířeni s Bohem. Ježíš byl vzkříšen pro vaše ospravedlnění. Bylo mu dáno jméno nad každé jméno. On je cesta, pravda i život . Věřte mu."
Bez moci Ducha svatého zní tato slova jako náboženské fráze a každý z nás pak uvádí spoustu výmluv, proč tak málo svědčíme. Přitom je misie podnikáním s nejvyššími zisky. Vždyť hodnota lidské duše se nedá vyvážit ani majetkem celého světa. (Mt 16:26) A proto: Proste Pána žně, aby VYHNAL dělníky na svou žeň. (Mt 9:38 - překlad KMS) Myslím, že když budeme takto upřímně prosit, budeme jako křesťané první vyhnáni z poklidu sborového života ven na náměstí a ulice.
Nelze uspět bez moci Ducha svatého. Jak ale přijmout toto zmocnění? Jedině VÍROU. Bez víry se nemůžeme líbit Bohu. Co není z víry je hřích. Každý znovuzrozený křesťan dostává svou míru víry a je jen na něm, co s ní udělá. Může ji nechat růst z Božího slova, nebo ji nechat jen tak živořit, nebo dokonce úplně umořit. Víra je pro křesťany úžasný zdroj energie, který Bůh připravil v duchovní oblasti pro své děti a je smutné, že je tak málo využíván. Není naší věcí zabývat se prognózami a předpověďmi, ale máme být svědky Ježíšovými v Praze, Brně, Liberci, nebo kde jsme byli povoláni a sloužit tím, co máme právě teď. Je radost žít vírou a přicházet tak do Boží přítomnosti. Život víry je nádherné dobrodružství. Vírou jsme ospravedlněni a máme dědictví v Kristu. Můžeme přeskočit svá přirozená omezení, strach a deprese. Vírou poznáváme, jak je náš Pán dobrý, věrný a plný milosrdenství. Z Jeho SLOVA naše víra roste a vede nás k radostnému svědectví. Vírou víme, že všechny Boží záměry se uskuteční, i kdyby se svět stavěl na hlavu. Těšíme se na příchod našeho Pána Ježíše Krista a na mocné Boží jednání s lidstvem. Máme jasné poslání. Jednejme vírou. Duch svatý byl seslán, je tady s námi. Nejsme na to sami. Sláva Bohu.
Jan Talán
Bylo by málo, kdyby duchovní probuzení zůstalo omezeno jen na emocionální projevy či osobní užitek těch, kteří je prožili. Jedním z charakteristických rysů působení Ducha svatého je touha nést radostnou zprávu o Ježíši Kristu dál, a to bez ohledu na překážky a náklady.
Tak to vidíme v knize Skutků, že po mocném požehnání se apoštolové brzy rozešli po celém kraji. Stejně i Bratří v Ochranově. Několik let po vylití Ducha na jejich společenství (1727) přišel impuls a oni jej vzali tak vážně, tak horlivě a nadšeně, tak sebeobětavě, že začali psát úplně novou kapitolu v dějinách. Šedesát let před započetím misijní práce ostatních církví se vydávají do zemí všech kontinentů. Během deseti let jich z vesnice o 600 obyvatelích odešlo více než 70, za dvacet let založili více misií, než celá protestantská církev v uplynulých 2 stoletích, za necelých třicet let vyšlo z jediného městečka celkem 226 misionářů!
Co bylo jiskrou, která zapálila takový oheň?
V dubnu 1731 cestoval hrabě Zinzendorf do Kodaně, kde se účastnil korunovace dánského krále Kristiana VI. Tam se seznámil s hrabětem z Laurwigu, který měl jako komorníka černocha jménem Antonín, původem z dánského ostrova sv. Tomáše v dnešní Karibské oblasti (anglický název "West Indies" - Západní Indie - je zavádějící; když k těmto ostrovům připlul Kolumbus, nazval je tak, protože se domníval, že připlul ze západu k Indii). Tento černý sluha vypravoval ochranovským o ubohém životě otroků na amerických plantážích. Bratří byli otřeseni, v jaké bídě tam tito lidé žijí a byli povzbuzeni vyjádřením Antonína, že prý touží poznat pravého Boha.
21. července se hrabě se svým doprovodem vrátil do Ochranova a celému sboru vylíčili situaci. Jejich vyprávění se hluboce dotklo dvou mladých bratří, Leonharda Dobera a Tobiáše Leupolda. Aniž si navzájem něco řekli, nezávisle na sobě začali prosit Boha o radu. Dober nemohl spát a myslel na svého přítele Leupolda, se kterým se každý večer modlíval a spolu probírali uplynulý den. Rozhodl se, že se mu svěří a pokud on bude také ochoten jít, bude to považovat za Boží pokyn.
Svobodní bratří měli tenkrát zvyk scházet se každý večer v domě, kde společně bydleli. Pak se rozdělili po dvou a šli na "modlitební procházku". Zpívali, modlili se a přednášeli Pánu věci osobní i sborové. Při jedné z těchto modlitebních procházek sdělil Leonhard Dober svému příteli touhu jít nést evangelium černochům a jaké bylo jeho překvapení! Zjistil, že i Tobiáš hned tenkrát pocítil stejné povolání a ihned myslel zase on na něho.
Napsali dopis hraběti, který se z jejich úmyslu radoval. Když byl dopis čten na zpěvní hodině, ukázalo se, že i jiní mají podobné myšlenky. Matěj Stach z Moravy vídával v létě na severozápadě červánky a často ho napadalo, zda tam někde náhodou nebydlí pohané, kteří by právě takové osvícení potřebovali - nyní se jeho touha jít k pohanům znovu probudila, když se dověděl, že je třeba služby v Grónsku. Když se svěřil svému krajanovi Bedřichu Böhmischovi, našel u něj překvapivý souhlas, takže si do deníku poznamenal: "padli jsme v blízkém houští před Ním na kolena a prosili jsme jej, aby mysli naše v této důležité věci osvítil a nás pravou cestou vedl. Srdce naše byla nato neobyčejnou radostí naplněna...".
Koncem července dorazil do Ochranova černoch Antonín. Sbor se hned sešel a on je prosil o pomoc. Vyjádřil ovšem obavu, že asi nebude možné se s otroky stýkat. Jsou tak přetíženi, že jediná možnost, jak s nimi mluvit, je při práci - bude tedy nutné, aby se misionáři sami stali otroky. Dober a Leupold se nedali zastrašit a naopak prohlásili, že jsou ochotni svůj život obětovat ve službách Spasitele a stát se třeba otroky, pokud zvěstovat evangelium černochům není možno jinak.
Mnozí považovali jejich odhodlání za bláznivý nápad mladých horkých hlav, který není možno uskutečnit. Celý rok byla tato otázka ve sboru zkoumána a zvažována a stále mnozí nesouhlasili. Nakonec se hrabě zeptal Dobera, zda by souhlasil s tím, aby byl použit los. Leonhard odpověděl, že pro svou jistotu to nepotřebuje, protože si je naprosto jist, ale pro jejich jistotu ať oni učiní, co považují za dobré. Na lístku pak vytáhl slovo "Propusťte pachole, Hospodin je s ním". Tím byl konec nejistoty a protože T. Leupold si už předtím vytáhl los, aby zůstal, požádal Dober, aby s ním jako průvodce šel zkušený David Nitschmann. Ten přijal, přestože doma zanechával ženu a ještě ani ne tříletou dcerku a ročního syna.
Ve večerním shromáždění 18. srpna se oba první poslové k pohanům rozloučili se sborem a 21. srpna 1732 brzy ráno odvezl hrabě oba poutníky do Budyšína. Tam je se vzkládáním rukou odevzdal do Boží milosti a na cestu poradil: "Dejte se ve všem vést Duchem Ježíše Krista!" Každému dal dukát a bratři pěšky vyrazili přes Hamburk do Kodaně.
Když 15. září dorazili do Kodaně, nikdo nemohl pochopit jejich rozhodnutí. Všichni jim vysvětlovali, že to není možné, že je žádná loď nevezme na palubu, a i kdyby se na ostrov dostali, neuživí se tam a pokud jde o zvěstování evangelia, k otrokům se ani nedostanou. Když odpověděli, že se chtějí sami stát otroky a s černochy pracovat, aby s nimi mohli mluvit, vysmáli se jim. Dokonce i ředitelé Západoindické obchodní společnosti, kteří byli Zinzendorfovými přáteli, je odmítli vzít na loď. Nakonec se jim podařilo nalodit se na holandskou loď a po deseti týdnech plavby vystoupili 13. prosince 1732 na ostrově sv. Tomáše. David Nitschmann během plavby zhotovil kapitánovi lodi pěknou skříň na šaty a ten oba Moravany vřele doporučil bělochům na ostrově.
Když navázali kontakt s černými otroky, domlouvali se s nimi směsicí němčiny a holandštiny, kterou se po cestě učili z holandské Bible a pochytili od lodníků. Otroci vděčně naslouchali poselství o Boží lásce (ne už jejich pánové: žádný div, že se chtěli zbavit buřičů, kteří namlouvali otrokům, že jsou plnohodnotné lidské bytosti a Bůh je miluje stejně jako "bílé"). Doberovy pokusy o hrnčířčinu na ostrově ztroskotaly - byla tam nevhodná hlína a také neměl pořádnou pec. David Nitschmann však byl jako tesař tak zručný, že svou prací dokázal uživit oba.
Po čtyřech měsících se David Nitschmann vrátil zpět do Evropy a Leonhard Dober zůstává sám. Když mu nový guvernér ostrova nabídl, aby se stal správcem jeho domu, přijal pouze s podmínkou, že po splnění povinností se v době volna bude moci věnovat černochům. Začátkem roku 1734 těžce onemocněl a poté požádal o propuštění, protože na vlastní evangelizační práci neměl dost času. Živil se příležitostně a to mu vyhovovalo; měl čas na rozhovory s těmi otroky, kteří se duchovně probudili.
Už rok a půl neměl z domova zprávy; představte si jeho radost, když 11.6. připlul Tobiáš Leupold a s ním dalších 13 bratří a 4 sestry, kteří měli na vedlejším ostrově založit bratrskou osadu. Zároveň přinesli zprávu, že byl zvolen za staršího církve v Ochranově, takže 12. srpna odplouvá a 5.2.1735 se vrací do Ochranova.
To byla první cesta a z Ochranova pak vyrážejí misionáři každý rok novým směrem - a vždy k těm nejztracenějším a nejopovrhovanějším: 1733 k Eskymákům do Grónska, 1734 k Laponcům, 1735 k Indiánům v severní i jižní Americe, 1737 ke Křovákům do Jižní Afriky...
Nebyla to žádná procházka a patří jim náš obdiv a úcta, těm desítkám a stovkám obětavých Sester a Bratří, kteří se vydali až na smrt pro zvěstování evangelia. Když např. 1734 připlulo na St. Thomas 18 dobrovolníků, během 3 měsíců jich 10 pohřbili. V květnu 1735 přibylo dalších 11, ale z celkových 19 jich nezvyklé nemoci a vražedné podnebí zahubily opět 12. Přesto vyráželi další a další s radostnou zprávou.
Jediná myšlenka ve mně hlodá poté, co jsem sobě i vám připomněl počátky misie: Jak moc vážně bereme úkol nést evangelium my dnes? Tlačí nás nouze spasení druhých tak naléhavě, abychom byli ochotni se vzdát svého pohodlí a dostatku a dělat víc, než je pravidlem, víc, než je běžné, víc, než je žádáno? A jestli ne, jací jsme to potomci? Kéž by i nás zapálil oheň, planoucí v srdcích "Moravanů" před čtvrttisíciletím!
J. Pleva
Jak jsme ho znali? Starý pán, m nší postavy, s bílým vousem a krátce zastřiženou bradkou, s přívětivýma očima, oblečen vždy v černém, s bílým tvrdým límcem okolo krku. Když kázal nebo přednášel, mírně se mu chvěl hlas, když se modlil vroucně a vřele, tu to člověka bralo za srdce. Věděli jsme a cítili jsme, že je to někdo, kdo miluje svého Spasitele a kdo mu chce sloužit celou duší i celým srdcem.
Kdo byl bratr Chleboun a jaká byla cesta, po které ho jeho Pán vedl? Narodil se 1. června 1866 v Hrádku u Ústí nad Orlicí v rodině reformovaných evangelíků. Jako mladík se dostal v Ústí nad Orlicí do styku s Jednotou bratrskou. Kazatel Eugen Schmidt, který poznal jeho touhu po vzdělání, mu umožnil studium v Německu. V roce 1884 byl přijat za člena Jednoty bratrské, v níž také začal pracovat. Od roku 1888 studuje na misijní škole v Nízkém, která měla dát budoucím misionářům potřebné vzdělání nejen teologické, ale i jazykové a znalost některých řemesel. Po skončení školy, nežli odejde skutečně na misii, stává se nejprve pomocníkem u bratra kazatele Schmidta ve sboru v Dubé. V srpnu 1893 pak dostává povolání do misijní služby v západní provincii Jižní Afriky. Jeho cesta vede přes Anglii, kde se ještě zdokonaluje v anglickém jazyku a 4. května 1894 vstupuje na africkou půdu, aby ji po příštích dvacet let neopustil.
První rok zůstává v Genadendalu, dalších šest let pracuje jako samostatný misionář v oblasti Nedělní řeky, pak je na devět let povolán do Elim, odkud se znovu vrací na Nedělní řeku, tentokrát na čtyři roky.
Genadendal, kde si bratr Chleboun měl osvojit metody misijní práce a domorodou řeč, a Elim, kde pracoval v letech 1901 - 10, byly už v té době vzkvétající misijní stanice a sbory a on zde mohl pracovat po boku jiných misionářů. Byly to sbory křesťanů z kmene Hotentotů. V Genadendalu si osvojil africkou holandštinu, takže mu kromě služby v místním sboru a dvou filiálních byly ještě svěřeny další dvě stanice k samostatné misijní práci. Kromě toho je pověřen prací mezi mládeží. To vše pohlcuje všechen jeho čas i sílu, ale cítí se přitom velice šťasten. Sám o tom píše: "Jsem v plné práci, krásné, skvostné práci, kteráž mě velice šťastným činí a kteráž je hodna toho, aby jí člověk veškeré síly i všechen čas věnoval".
Později v Elim byl správcem dvou misijních škol a věnoval se dětem a školní mládeži. Obsluhoval pravidelně filiální sbor, vyučoval konfirmandy, v Elim kázal a vedl zpěvní hodiny. V době tyfové epidemie převzal za bratra Marxe vedení misijní stanice, obsluhoval nemocné a připravoval léky. Mnoho času mu zabrala správa mlýna a obchod s mlýnskými výrobky.
Jeho předním úsilím bylo všude zvěstování evangelia, ale většinou mu k tomu byla vložena na bedra řada dalších úkolů. Množství práce jej vysilovalo, hlásila se znovu jeho stará choroba. Píše: "Často nestačí k tomu tělesné zdraví. Prsní nemoc má hlásí se vždy znovu, bývá mi často těžko u srdce". Přesto znovu a znovu vyjadřuje svou vděčnost Pánu za to, že ho do této služby povolal a lásku k těm, k nimž ho posílá.
Ale největší láskou bratra Chlebouna bylo jeho působení v oblasti Nedělní řeky mezi Kafry. Jestliže do Genadendalu a Elim přišel mezi křesťany, zde šlo o misijní práci ve vlastním slova smyslu, mezi pohany dosud nedotčenými civilizací ani křesťanstvím. Polem jeho působnosti se stalo údolí Nedělní řeky na západ od misijní stanice Enon. Tato stanice byla založena už v roce 1893, ale dosud nebyla trvale obsazena. Tady se bratr Chleboun ubytoval a odtud navštěvuje svěřenou oblast. Dává se do práce s velkým zápalem. Učí se kaferštině, ale ještě potřebuje tlumočníka. Pohanští Kafři však měli k bělochovi velikou nedůvěru a dávali mu to najevo. Proto spolu s tlumočníkem jde za nimi do jejich osad, navštěvuje pohanské kraaly a v rozmluvách ukazuje posluchačům na to, že v Ježíši Kristu s nimi chce jednat sám Bůh - že jim nabízí spasení. Během několika měsíců se vytvořilo ovzduší důvěry, misionář byl všude vítán a domorodci začali navštěvovat shromáždění i školu.
Bratra Chlebouna velmi trápilo, že někteří misionáři pohanům křesťanství vnucovali. Sám připravuje ke křtu jen ty, kteří se sami přihlásili, vyučuje je základům víry, chce, aby rozuměli "spasitelným pravdám", požaduje nazpaměť Desatero, Apostolikum a znalost odpovědí na otázky katechismu a seznamuje je s Jednotou bratrskou, jejímiž chtějí být členy.
Práce v této oblasti se soustřeďuje na dvou místech: Je to Etembeni, kde se už v roce 1896 může radovat z prvních úspěchů. Je tu mezi Kafry několik probuzených lidí, kteří se scházejí pravidelně k modlitebním hodinám. Další kazatelskou stanicí pak je Elindele.
Byla tu práce velmi vyčerpávající, ale bratr Chleboun směl vidět i její ovoce. V roce 1897 čítal sbor v Etembeni na Nedělní řece 108 členů a mnozí se osvědčili jako opravdoví křesťané.
V tomto roce přivítal bratr František v Kapském Městě také svoji dosud neznámou nevěstu, učitelku Marii Nesemannovou, kterou mu vybrali bratří v Ochranově a poslali ji za ním, aby mu byla oddanou ženou i pomocnicí.
Těžko dnes můžeme pochopit, jak mohl jediný člověk zvládnout takové množství úkolů a povinností, které zde na něj byly vloženy. Kromě vlastní práce kazatele učil ve škole, když se nedostávalo domorodých pracovníků, spolu se ženou vedl misijní obchod, jezdil na koni vyučovat do vzdálených míst. Když vypukl dobytčí mor a padla mu za oběť všechna stáda, zasadil se o to, aby na území misijní stanice Enon dostali domorodci půdu, která by je uživila. Tak vznikl v Enon z přesídlenců nový sbor - Bersaba.
Právě tak se snažil pomoci, když po dlouhém suchu přišla nouze a hlad. Vypukla burská válka a bratr Chleboun se postavil na stranu těch, jimž se děla křivda - domorodců. Byl obžalován ze spojení s Bury, zatčen Angličany a postaven před válečný soud. Teprve po dlouhém vyšetřování byl propuštěn.
Přírodní katastrofy, válka a další mnohé těžkosti vážně ohrozily, ba téměř znemožnily práci na Nedělní řece. Tak zde byl ponechán jen domorodý pracovník a bratr Chleboun byl povolán do Elim. Do Enon se vrací po devíti letech, aby se znovu ujal vedení misijní stanice a svou pastýřskou moudrostí aby zvládal obtížné problémy. Sbor je rozdělen, pln řevnivosti, mnozí jej opustili. A misionář musel podle platných řádů nést celou tíži odpovědnosti nejen za stanici, ale i za obecní správu. Se strachem přijal bratr Chleboun tento těžký úkol, ale s pomocí Boží se mu podařilo překonat nejtěžší krizi sboru, takže má velkou naději do budoucna. S radostí pokračuje ve vyučování ke křtu i konfirmaci, do sboru přicházejí znovu lidé, kteří už léta nebyli v kostele. A znovu má na svých bedrech řadu funkcí: je správcem školy, zdravotníkem, vede obchod i poštovní úřad, koná stavební dozor, vede správu obce. Připravuje potřebná data k novým zákonům o misijních stanicích. A znovu a znovu musí usmiřovat kmenové nepřátelství ... Enonský sbor se však konsoliduje a znovu roste. A Pán dal bratru Chlebounovi dočkat se dne, kdy v říjnu 1912 při sborové slavnosti došlo k velikému probuzení, skutečnému pokání a sjednocení sboru. Jeho tělesné síly však byly vyčerpány a on odjíždí na dovolenou do Evropy, aniž tuší, že se ke svým milovaným bratrům na Nedělní řece už nikdy nevrátí. Vždy se mu zdálo, že zvěstovat evangelium pohanům je ta největší výsada. A proto se později v jeho životě stále ozývají slova, která napsal již po dvouletém odloučení od této práce: "ve vzpomínkách mých nejdražších zůstává misie mezi Kafry".
Ačkoliv nastoupil roční dovolenou, neumí bratr Chleboun ani v této době odpočívat. Koná přednášky o misii především v Německu, ale i v Čechách a na Moravě. Když se po roce chystal nazpět do Afriky, vypukla první světová válka, která mu návrat znemožnila. Byl proto jmenován kazatelem v Turnově. Pracoval tedy v tomto sboru i v okolí - zvláště v Rovensku - a mnoho času věnoval také přednáškám o misii po sborech Jednoty i jiných evangelických církví. Během několika let se ukázalo, že není dobře možné, aby jediný člověk plně obsluhoval sbor a zároveň se věnoval misijní práci. Proto byl bratr Chleboun v roce 1923 uvolněn, aby se stal zástupcem bratrské misie v ČSR. Měl přednáškami získávat pro misii nové přátele a budovat zázemí pro misijní dílo. K tomu účelu také začal vydávat časopis Radostné poselství. V něm formuloval misijní poslání církve, jak mu z evangelia porozuměl: "Ježíš Kristus řekl, že chce, aby všichni lidé byli spaseni, a proto je povinností jeho věrných, aby se ze všech sil zasadili o uskutečnění rozkazu svého Mistra a Pána. Jsme zodpovědni za své pohanské bratry a jakýkoli nezájem o to, aby byli spaseni, nese pečeť Kainovy otázky. Je proto třeba, aby se každý křesťan zapojil do misijního díla a pamatoval na ně svou modlitbou a obětavostí".
Vždy na jaře a na podzim odjížděl na šesti až osmi týdenní turné, při němž konal téměř každý den v některém sboru přednášku. Léto a zimu trávil v Turnově v přípravách na další cestu. Finanční přínos pro misii z této činnosti byl značný a rok od roku se zvyšoval. V roce 1932 vydržoval tento kruh přátel misie jednoho domorodého evangelistu v Jižní Africe a o tři roky později již dokonce tři. Bratr Chleboun otiskoval ve svém časopise dopisy těchto evangelistů a vedl čtenáře k tomu, aby se cítili spoluzodpovědni za tuto oblast misijní práce v Africe.
"Avšak tato činnost měla i druhou kladnou stránku" - jak píše Pavel Glos ve své knížce o bratru Chlebounovi. "Ve sborech, v nichž přednášel a kázal, působil mnohé oživení a upevnění ve víře. Přinášel jasné svědectví o tom, že evangelium je opravdu mocí, která vítězí nad pohanskými temnotami."
Je třeba také zmínit, že nejvěrnější přátele misie mimo vlastní církev nacházel na Slovensku, kde byl vždy vřele vítán mezi slovenskými luterány. Tam také získal i řadu přispívatelů na misijní dílo.
Tyto své cesty nekonal bratr Chleboun jen po Československu, ale zajížděl i do Německa, Holandska, Polska, Švýcarska, Rakouska, Maďarska, Jugoslávie, Itálie a svými přednáškami probouzel zájem i obětavost pro africkou misii.
Pro obnovenou Jednotu bratrskou v Čechách a na Moravě to byla velká věc, že mohla mít svého misionáře v cizině tak dlouhou dobu. Misijní úkol patří bytostně k životu zdravé církve, a jestliže malá Jednota, která měla v té době jen několik sborů, mohla mít nejenom několik sirotčinců doma, ale i svého misionáře v Africe, dávalo jí to vědomí odpovědnosti za ty, kteří dosud neuvěřili. A byl to misionář tak vřelého srdce, který konal vše s plným nasazením a vší jeho prací i celým životem prozařovala veliká láska ke Spasiteli. Vždyť stál ve službě evangelia, která stojí za to, aby se v ní ztrávil - jak napsal.
Po válce, na podzim 1945, zajel zase na své milované Slovensko, kde přednášel o misii a konal sbírky na toto dílo. Na zpáteční cestě onemocněl a zemřel v přerovské nemocnici dne 28. října.
"A může-li nás ještě dnes jeho dílo něčemu naučit - pak jistě trpělivé a tiché službě našim bližním a životu, který by byl svědectvím o tom, že i za nás Ježíš Kristus zemřel a že i pro nás bylo vydobyto odpuštění hříchů."
(Podle knížky Pavla Glose: "Misie bratra Františka Chlebouna")
Jindřich Halama sen.
Je to více jak dva roky, co jsem převzal misijní dílo v Dobrušce. Tehdy se ve spontánně vzniklém společenství začala vytvářet určitá struktura. Nedělní shromáždění, biblická hodina, besídka, skupinky, setkání vedoucích. Nejlepší předpoklady pro to, aby přišli noví lidé. Místo toho však spousta lidí přestala mít zájem. Slovo zaseté do trní bylo udušeno časnými starostmi.
Nastalo období zrání. To málo co vzešlo, musí růst a zrát pro čas žně. Mnozí z toho byli zmateni. Už neprožívali to, co na počátku. Jako by je Bůh opustil. Musím přiznat, že práce na misijním místě v této situaci je velice nesnadná. Je to vše malé a křehké, plné zranění ze starého života. Stačilo by málo a celé se to rozpadne. Po dva roky se nám nedaří vytvořit odpovědný tým vedoucích, nebo chcete-li, zárodek budoucího staršovstva. Během těch dvou let jsme museli některým lidem ukončit členství.
V Dobrušce se začalo s prvními shromážděními v roce 1992. Nejprve v malé domácí skupince, později na biblických hodinách v městském muzeu. Pořádali jsme nejednu evangelizaci a několik akcí pro veřejnost. Biblické hodiny byly svého času nejfrekventovanějším shromážděním. V loňském roce však byly pro nezájem zrušeny. Těžiště se přesunulo na neděli a skupinky. V současné době máme jednu domácí skupinku v Dobrušce a jednu v Turnově, kam jednou týdně dojíždím. Na skupinkách nyní probíráme lekce nazvané "Pozvání k přímluvným modlitbám". Věřím tomu, že nás chce Pán v současné době naučit věrnosti v modlitbách.
Kdykoliv si sednu nad seznam všech členů, podívám se na děti, které nám dal Pán ve své veliké milosti, napíšu si všechny potencionální věřící, jsem Pánu nesmírně vděčný. Vždy to vidím jako veliký důkaz jeho lásky k nám.
Pokud by někdo z vás, čtenářů, měl zájem se pravidelně přimlouvat za tuto práci, napište mi a já vám jedenkrát až dvakrát měsíčně budu posílat dopis pro přímluvce. Naše adresa je: Jednota bratrská, Orlická 979, 518 01 Dobruška. Zároveň děkuji všem, kteří se již za naši práci modlí.
Miroslav Boš
Hrádek nad Nisou je městečko, v němž žije přibližně 7.500 obyvatel. Leží na místě, kde se setkávají státní hranice ČR, SRN a Polska. Toto město nebylo až donedávna nijak významné. To se však asi před třemi lety změnilo, když byl zde otevřen velmi důležitý hraniční přechod do Polska a SRN. Jen pro vaši představu: do Ochranova je to asi 23 km, do Žitavy (nejbližší město v Německu, kde mám úzký kontakt s křesťany) asi 3 km, do Chrastavy (nejbližší sbor Jednoty bratrské v ČR) asi 10 km, do Liberce asi 21 km.
První evangelizační aktivity zde byly vyvíjeny v roce 1990. Tehdy se sbor Jednoty bratrské v Liberci pokusil zasáhnout evangeliem v podstatě všechna větší města tak zvaného Frýdlantského výběžku. Hrádek nad Nisou byl jedním z nich. Přibližně po roce se povedlo v každém z těchto měst zformovat jádro budoucích sborů, nebo alespoň založit skupinky věřících, kteří se pravidelně scházeli. Později v těchto místech vznikly nové sbory Jednoty bratrské (Chrastava, Hejnice, Frýdlant v Čechách a Nové Město pod Smrkem). Hrádek nad Nisou byl ovšem jediným místem, kde se nepodařilo ani založení skupinky, která by ve městě působila (a to i přes prvotní poměrně značnou odezvu na evangelizacích). Teprve po čase vznikla skupinka v Chotyni, což je vesnička vzdálená asi 3 km od Hrádku nad Nisou. Bratři a sestry se zde věrně modlili a Pán pomalu začal přidávat nově obrácené lidi. Ke konci roku 1993, když skupinka s občasnými výkyvy měla okolo 12 - 15 lidí, se začaly objevovat otázky jak dál. Opět byly učiněny pokusy "dostat" se do Hrádku a začít zde pracovat. Tehdy jsem prožil vnitřní volání od Pána k této práci a veliké břímě modliteb a přímluv za toto město. Končil jsem tehdy civilní službu. Od dubna 1994 jsem byl úzkou radou povolán jako misijní pracovník pro toto město. V roce 1994 jsme se rozhodli sehnat místnost v Hrádku a začít pracovat zde. To se po značných problémech podařilo. V červenci 1994 se konalo několik evangelizačních shromáždění. Jejich odezva však byla takřka nulová. Bylo jasné, že se musíme začít více modlit a hledat před Bohem, jak máme pokračovat. Mnoho z věcí, které jsme měli v oblasti evangelizace v úmyslu udělat, se nedařilo, a tak jsme vstoupili do ještě intenzivnějšího modlitebního zápasu. Do této situace k nám v září Pán, jako k manželům, promluvil. Jeho vedení bylo jasné: "je potřeba, abyste se do Hrádku přestěhovali". Trochu nás to zaskočilo, protože jsme si až do té doby mysleli, že budeme ještě tak dva až tři roky bydlet v Liberci a teprve až se práce v Hrádku rozroste, tak bychom uvažovali o přestěhování. Jen na okraj: asi dva měsíce před tím, než jsme přijali pokyn k přestěhování, jsem dodělal náš byt v Liberci. Dobře si pamatuji, jak jsem si tehdy v duchu říkal: "No, teď nevím, co bych dělal, kdyby nám Pán řekl, abychom se někam odstěhovali." Škádlil jsem tím moji ženu Janičku, která se na mě kvůli tomu trošku zlobila. Umíte si tedy asi představit, jak mi bylo, když jsem za ní v září přišel a řekl jí, že si myslím, že bychom se měli přestěhovat. Velmi jsem se obával její reakce. Jak jsem byl překvapen, když jsem jí to řekl a během jedné minuty nám bylo oběma jasné, že to je "ono". Nejprve jsme hledali pronájem, ale nakonec jsme se rozhodli prodat náš byt v Liberci a koupit byt v Hrádku, což se také v dubnu povedlo. Přestěhování samozřejmě přineslo mnohé změny. Již od začátku jsme se rozhodli postavit službu Pánu v tomto městě na modlitbách a Božím slovu. Stále jsem si uvědomoval, a až do dnešního dne si uvědomuji, že se neustále musím učit od Pána. Našel jsem si svůj "modlitební lesík", kde Pán, když se modlím, moje srdce pokořuje, ale i povzbuzuje. Toužil jsem po tom, abychom ještě v roce 1995 udělali nějakou evangelizaci, ale nestalo se tak.
Když jsme se společně na konci minulého roku ohlíželi zpět, viděli jsme, že rok 1995 byl pro nás, jako pro skupinku, rokem upevnění:
Poslední dva měsíce minulého roku jsme na modlitbách hledali, co máme dělat tento rok. Přijali jsme, že rok 1996 bude rokem velkého "zasévání". Chceme proto v moudrosti sdělit evangelium co nejvíce lidem a použít k tomu všechny dostupné prostředky. Chceme uspořádat promítání filmu "Ježíš", velikonoční koncert, přednášky pro veřejnost o aktuálních problémech (např. o sektách). Chtěli bychom, aby při všech těchto akcích mohli lidé slyšet jasné, srozumitelné evangelium. Chceme se ještě více modlit: Kromě pravidelného modlitebního shromáždění (máme jej jednou týdně), chceme udělat zvláštní postní a modlitební týdny. Každý den se pak bude někdo z nás postit, a každý den se sejdeme k společným modlitbám. Každý z nás se rozhodl vytrvale se modlit za 2-3 lidi, kterým bychom pak chtěli vydat svědectví o Pánu Ježíši, popř. je přivést mezi nás, protože si uvědomujeme nenahraditelnost osobní evangelizace skrze navazování vztahů a přátelství s nevěřícími. Toto všechno jsou zatím plány, uvidíme, co vše se uskuteční.
Nenapsal jsem zdaleka vše, co mi leží na srdci. Uznávám, že se jako člověk dopouštím chyb, prožívám zápasy a hledání, jako mnozí z vás. Nebýt Pána a jeho milosti, byl bych už dávno ztracen. Žasnu, když si uvědomím, že si Bůh jako spolupracovníky vybral nás, chybující lidi - to ve mne vzbuzuje bázeň a touhu sloužit mu co nejlépe.
Chtěli bychom našeho Pána ještě více chválit zpěvem, to je oblast, ve které máme slabiny. Když se za nás budete modlit, prosím, vzpomeňte i tuto oblast.
Daniel Heřman (red.upr.)
Misijní škola M. L. Zinzendorfazahájila svou činnost na podzim r. 1991 korespondenčním kurzem. Tento kurz je určen pro širokou křesťanskou veřejnost a má za hlavní cíl prohloubení osobního vztahu člověka s Bohem, praktické aplikace a porozumění církvi dnes. Tehdy jsme se ještě nejmenovali Misijní škola, ale Biblická škola při sboru JB Liberec. Již v té době jsme však měli v srdcích denní studium, které by bylo založeno na principech obnovené Jednoty bratrské z Ochranova - Herrnhutu. S denním studiem jsme začali na podzim r. 1994.
Začali jsme naplňovat vizi, kterou měli i bratři z počátku osmnáctého století. Tehdy v Ochranově rozhádané skupiny křesťanů činily pokání a Bůh na to odpověděl mocným vylitím Ducha svatého. To zasáhlo velké množství lidí, byl to však pouze začátek - toto vylití následovala horlivost ve všech oblastech křesťanského života. Velké probuzení prožily malé děti, které zavedly 24 hodinovou modlitební stráž. Ta se stala tradicí Jednoty bratrské. Dále toto probuzení vyústilo v misijní zápal a položilo tak základy moderní křesťanské misie. Až do dnešní doby se slaví datum vyjití prvních misionářů z Ochranova jako celosvětový den misie. Bratři však neměli při misii zájem pouze zvěstovat Boží slovo, ale ruku v ruce též přinášeli pomoc v sociálních oblastech.
Na těchto kořenech jsme se rozhodli vybudovat naši školu a podle těchto kořenů, které symbolizují naši touhu dělat podobné věci na stejných principech jako naši bratři z Jednoty bratrské z 18. století jsme naši školu nazvali Misijní škola M. L. Zinzendorfa - po představiteli této obnovy, hraběti Zinzendorfovi. V denním studiu máme především zájem o budování mladých služebníků. Máme touhu po evangelizaci naší země a chceme jí pomáhat i v oblastech sociálních. Chceme však jít i dál a naše studenty připravovat na misii v jiných zemích. Úkoly to jsou velké, ale velmi cítíme nedostatek zbudovaných služebníků, kteří by šli a sloužili v moudrosti, citlivosti, ale i v moci Ducha svatého tomuto světu. V současné době máme studium jednoleté, ale již od příštího školního roku chceme naši školu koncipovat jako dvouletou vyšší odbornou školu, kterou bychom postupně prodloužili ve studium tříleté se třemi specializacemi: pastorační - zde by studovali pracovníci v církvi jako kazatelé, nebo samostatní služebníci určitých celků velkých sborů (práce s mládeží, dětmi...); misijní - v této oblasti by se studenti připravovali na misii v zahraničí; sociální - tito studenti by se připravovali na službu starým lidem, postiženým a rizikovým skupinám.
Od začátku naší činnosti začalo korespondenční kurz studovat asi 500 studentů - na toto studium nedostáváme žádné dotace od státu. Studenti si platí školné, kurz však ještě není zcela zkompletován; vytiskli jsme 5 učebnic a dalších 5 nám zbývá vytisknout - z toho jedna je již připravena pro tisk a druhá se v nejbližší době dává k překladu. Problémem tohoto typu studia je, že mnoho studentů začne studovat první učebnici, avšak málo pokračuje s dalšími, protože zjišťují, že studovat něco pravidelně a delší dobu není tak jednoduché.
Na denním studiu studovalo v prvním ročníku 11 studentů. V letošním školním roce studuje denní studium 20 studentů. Někteří z našich studentů pracují nebo budou pracovat v církvi na plný úvazek. Jsme rádi, že Pán dává této škole vzrůst, máme však i při tomto studiu různé potřeby. Jde například o některé knihy, které jsou již nyní normálně nedostupné. Jde zejména o knihy z historie Jednoty bratrské. Takové knihy by bylo dobré mít v knihovně. Další naší potřebou je pokrytí mzdových fondů. Škola je částečně dotována státem, to však hradí spíš její provoz než platy. Potřebovali bychom ročně 150 000,- Kč na pokrytí mzdových fondů, které se nám nedostávají. Zatím to děláme kompromisem, že nikdo ve škole není zaměstnán na plný úvazek, ale tato situace se bude muset časem změnit minimálně u ředitele školy a administrativní pracovnice. Další naší potřebou do budoucnosti je vhodná budova pro školu. Nyní jsme v pronájmech, které jsou dost nejisté. Máme touhu mít v budoucnosti pro školu vlastní budovu s malými ubytovacími možnostmi pro studenty, kteří nemohou být přijati na internát, či pro manželský pár. Tento projekt by však střízlivým odhadem v současné době stál 6 milionů Kč.
Jsme vděčni za každého, kdo má o naši školu zájem, fandí ji, přimlouvá se za ni u Pána. Víme, že nejsme závislí v pokrytí našich potřeb u lidí, ale u Hospodina, který má hojnost. Přesto si uvědomujeme, že Pán si k pokrývání našich potřeb používá lidi, jichž se naše potřeby dotknou. Jsme vděčni za jakoukoli pomoc podle možností, jaké kdo má - od jedné knihy, pravidelného měsíčního příspěvku na školu, až po ty největší částky. Jsme též vděčni za rozšíření známosti o naší škole a o naší touze budovat a vysílat služebníky.
ing. Jiří HELIS
ředitel školy
Organizace byla založena v roce 1989 několika vedoucími sborů, převážně z ČCE a JB. Její založení mělo v podstatě dva důvody:
1) Vytvořit platformu pro sdílení a spolupráci různých křesťanských vedoucích a sborů, aniž by tito vedoucí museli opouštět nebo měnit své teologické názory, způsob bohoslužby nebo dokonce denominaci. Podmínky členství byly pouze tři, a to znovuzrození, závazný vztah k Písmu a ochota ke spolupráci s křesťany jiných teologických směrů.
2) Vytvořit organizaci, která by byla schopna organizačně a duchovně zajistit různé akce přesahující jednotlivé sbory. Aktuálním úkolem bylo převzít konání akcí od MOKJ Praha 7, který musel svou činnost ukončit. Do čela KMS byl zvolen Užší výbor, ve kterém byli při jeho vzniku zástupci ČCE, ECM, JB a řkc.
Oba tyto úkoly se podařilo naplnit. Platformou pro spolupráci různých křesťanů KMS je dodnes a rozšiřuje se počet spolupracujících křesťanů, i když dosud nespolupracují úplně všichni evangelikální křesťané a je v této oblasti co zlepšovat. V současné době je nejvyšší počet členů KMS z AC, JB a Křes. spol., ale účastní se i sbory a jednotlivci z ČCE, ECM, BJB, CB, CČSH. Snaha o jednotu a spolupráci vyvrcholila v roce 1994 vstupem KMS do Evangelické aliance.
KMS pořádá mezicírkevní akce, připomenu každoroční křesťanskou konferenci, Pochod pro Ježíše, podíl na organizaci evangelizací s Billy Grahamem.
Původní činnost se stále rozšiřuje. KMS začala na podzim 1990 vydávat časopis Život víry, který v současné době dosáhl nákladu 4 200 kusů a odebírá ho mnoho křesťanů i mimo KMS. KMS se zabývá i publikační činností. Zatím její největší počin bylo vydání nejnovějšího překladu Písma Nová smlouva. Této knihy se prodalo již bezmála 10 000 kusů.
V poslední době zahájila KMS i činnost, která je v jejím názvu, tedy misie. KMS připravuje vysílání misionářů, školící programy pro misionáře i místní sbory. Letos vysílá první misionářskou rodinu do Chorvatska a připravuje vyslání krátkodobých misionářů, a to i do Indie.
KMS za pět let své činnosti prodělala vývoj a má další vývoj před sebou. Stala se pomocnicí místních sborů, nikoliv jejich konkurencí (díky tomu, že není církví a nezakládá vlastní sbory) a získala si i důvěru některých sdělovacích prostředků.
ing. Lubomír Ondráček
tajemník KMS
je nevýdělečná organizace, která vznikla ze zájmu o misii mezi čtenáři Kostnických jisker ještě v dobách, kdy se o misii moc nahlas hovořit a nápadně psát nesmělo. Kostnické jiskry občas ale nějakou zprávu ze světoširé misie uveřejnily, mezi jiným dopis Dr. Wasserzugové, ředitelky Biblické školy ve švýcarském Beatenbergu, v němž vybízí přátele manželů Eichenbergerových, pracujících na severu Kamerunu, aby je podepřeli, protože jejich mateřská misijní společnost je už dále nemíní podporovat. Odmítli se totiž vrátit jako "přestárlí" domů, protože Hans chtěl dokončit překlad Bible do jednoho domorodého jazyka a domorodci, kteří je měli jako otce a matku, je prosili, aby zůstali. Dopis vyvolal značný ohlas mezi čtenáři. Hlavně chtěli vědět, jak mohou pomoci. V roce 1985 nebyla téměř jiná možnost než posílat individuální balíčky. Tak vznikla široká akce. Eichenbergerovi (mimochodem moji spolužáci z Biblické školy v Beatenbergu) mi vždy poslali adresy dárců a já jim posílala poděkování. V rámci Kostnické jednoty jsme uspořádali několik přednášek s bývalými misionáři v Čadu a Kamerunu, manžely Landoltovými, také absolventy Biblické školy v Beatenbergu. Protože zájem o misii i korespondence vzrůstala nad možnosti jednoho člověka, vznikl při druhé návštěvě Landoltových v září 1989 Misijní odbor Kostnické jednoty. Jeho předsedkyní se stala sestra Jarmila Elisová, tajemnicí sestra ing. Jana Hrdá. Hlavním cílem zůstalo informovat o misijní činnosti celosvětové církve Pána Ježíše a motivovat děti Boží k aktivní účasti modlitbami a dary, po otevření hranic i vlastním nasazením.
Dosud trvá zasílání dárkových balíčků (a balíků) na různá misijní pole, do Kamerunu, Gambie, Indie. Jenže porto enormně stouplo. Dnes za odeslání 10 kg balíku platíme okolo 1.000,- Kč. Posíláme hlavně trvanlivé potraviny, ošacení pro děti a školní potřeby, vše dle dohody s jednotlivými misiemi. Humanitární pomoc jsme zaměřili také na Ukrajinu, kam jsme ve spolupráci s misijní organizací Samaritán několikrát dodali kamión šatstva a potravin, sponzorované také přáteli ze SRN a Rakouska. Pro děti z oblasti Černobylu jsme uspořádali dvakrát rekreaci, při níž se několik dětí vydalo Pánu Ježíši. Organizujeme společnou rekreaci početných rodin u Božího slova.
Pořádáme také přednášky z různých misijních oblastí. Byli zde manželé Schmucki z Filipín, sestra Marlies Lückeová z Gambie, Stumpfovi a Rose Löfflerová z misie mezi muslimy v Anglii a Mali, několikrát zástupci misie mezi muslimi a Židy v Izraeli, organizovali jsme několikrát koncerty Davidovských chval po celé naší zemi manželů Watsonových z Kanady a skupiny žáků misijního semináře z Friedrichshafenu, kteří k nám jezdí již řadu let.
Do Izraele pořádáme dvakrát ročně zájezdy "Svatou zemí s Biblí v ruce" a zprostředkováváme dlouhodobé i krátkodobé brigády v Izraeli v konferenčním křesťanském středisku v Haifě na Karmeli.
Letos už potřetí pořádáme autobusový zájezd do "Kanánu" k Mariiným sestrám, s nimiž seznamujeme v knihách zakladatelky sestry Basiley Schlinkové, jichž jsme několik také vydali (Jak se stát jiným, Reality, Zrcadlo svědomí a j.).
Vydavatelská činnost misijního odboru je dána především cílem seznámit věřící u nás s dlouho opomíjenou oblastí také našeho pověření: poslední končiny země. Tak vznikl občasník "Evangelium celému světu" (ECS). První dvě čísla jsou pestrá, třetí je věnováno Izraeli a misii mezi Židy, čtvrté Latinské Americe, páté je monografií o islámu a misii mezi muslimy (za muslimy se koná už po několikáté světoširé modlitební nasazení během jejich postního měsíce Ramadanu s pohyblivým datem, letos 21. ledna až 19. února, k němuž jsme vydali průvodce "30 dní modliteb za islámský svět"), šesté je příběh zakladatele celosvětového tažení pro Krista, pionýrské misie WEC, Charlese Studda. Řadu ECS uzavírají letos vydávaná čísla 7 - 9, která jsou překladem knihy "Modlitba za svět", kde se během roku čtenář modlí za celý svět a seznámí se s problémy misie v jednotlivých zemích světa.
Z pera ing. Jany Hrdé vyšla objemná publikace "Pominutí" o zdrojích a původu sekt a bludných náboženských směrů. Sestra Hrdá se angažuje v práci mezi tělesně postiženými, protože sama příčně ochrnutá a upoutaná na invalidní vozík (taková naše "Joni") ví, zač je toho loket.
Protože jsme v dlouholetém modlitebním spojení s řadou misijních společností, jsme schopni zajistit zájemcům informace o různých misijních nasazeních, krátkodobých i na plný úvazek.
Ludmila Hallerová
Misijní texty jsou cílově orientovány: pro rodiny, nemocné, děti, mládež, ženy, starší generaci, lidi s problémy aj. Texty povzbuzují v těžkých obdobích života, pomáhají překonat stresové situace, závislost na alkoholu a drogách, vyzývají k obnovení rodiny, morálky, pomáhají nalézt smysl života, varují před sektami aj.
Vyzýváme všechny křesťany, aby se stali aktivními misionáři v místě, kde žijí. Každý zájemce o spolupráci obdrží na ukázku soubor vydaných a seznam připravovaných materiálů. Misijní texty jsou neprodejné. Jako nevýdělečná společnost zasíláme texty za dobrovolný finanční příspěvek, který použijeme ke krytí nákladů na tisk a režii. Zdarma poskytujeme texty těm, kteří nemohou z finančních důvodů přispět.
Skupinek na kolejích postupně přibývalo, Bůh přidával k těmto malým společenstvím ty, kteří přicházeli s touhou poznat nový život, přijmout vysvobození a sloužit Mu. Je pochopitelné, že skupinky, existující víceméně odděleně, začaly hledat cesty k sobě navzájem. Nejblíže k sobě měly skupinky z kolejí Hvězda a Větrník. A právě na Hvězdě se koncem roku 1993 konalo první společné modlitební setkání, jehož se zúčastnili členové několika skupinek z celé Prahy. Od té doby se společná setkání konají každý měsíc s výjimkou letních prázdnin. Pravidelně se začali scházet i vedoucí skupinek. Někteří z nich vytvořili přípravní výbor pro pořádání studentské konference 1994 společně s FICS (Fellowship International Christians Students). Situace si vyžadovala nové služebníky, kteří by byli ochotni vzít na sebe zodpovědnost za konkrétní služby v dalších plánovaných akcích.
Začalo být zřejmé, že tomuto studentskému setkávání i dalším aktivitám by bylo dobré i praktické dát oficiální statut. A tak se v dubnu 1995 sešli vedoucí patnácti skupinek z různých kolejí, aby po modlitbách a společném hledání Boží vůle dali vzniknout občanskému sdružení - Studentské křesťanské misii (SKM).
SKM sdružuje křesťany různých sborů a denominací. Není jejím cílem přebírat úlohu domovských sborů jednotlivých studentů.
Naší touhou je, aby se studenti z Prahy (a nejen z Prahy) mohli scházet k pravidelným přímluvám za Boží jednání mezi mladými lidmi v celé naší zemi. Věříme, že nás to může povzbudit k nasazení při zvěstování radostné zprávy v našem okolí. Rádi bychom byli studentům prostředníky povzbuzení k tomu, aby se právě dnes osobně setkávali s živým Bohem a Jeho mocí. K tomu chceme směřovat společně s dalšími studentskými organizacemi např. s SHK, VBH. Naším záměrem je pořádání akcí (koncerty, semináře, evangelizační přednášky...), služba středoškolákům, podpora sborů v naší zemi a vzájemná spolupráce. Bude-li to Boží vůle, je možné, že služba SKM se rozšíří i do jiných měst naší země.
Rádi bychom, aby další směřování činnosti SKM bylo závislé na poznání Boží vůle.
Daniel Marek,
předseda SKM
Jeho bohoslužebný program připravily křesťanské ženy z Haiti, "první černé nezávislé republiky Nového světa". Zdraví nás slovy "Bonjou ki jou ou ye". To je obvyklý pozdrav lidí, když se potkají a chtějí si říci více než jen "Dobrý den". Chtějí vědět, co ten druhý dělá a jak se mu vede. Je to vřelý pozdrav.
Haiti, dříve nezávislý a svobodný stát, byl od 7. února 1986 zavlečen do politické krize, která ohrozila nebezpečně jeho suverenitu. Krize trvající devět let ničí ekonomiku státu. Doprovází ji přísné ekonomické sankce ze strany mezinárodních organizací.
Bezdomovci, inflace, nedostatek základních životních potřeb, přídělový systém vody a elektřiny, pašeráctví, to vše jsou průvodní jevy této neblahé situace.
15. října 1994 vysvitla Haiťanům nová naděje. Prezident Jean-Bertrand Aristide, zvolený 16. prosince 1990 a žijící v exilu od 30. září 1991, se vrátil a ujal se úřadu podle státní ústavy. Tento tak dlouho očekávaný návrat k ústavě předpokládal změny ve veřejném životě, které by zaručovaly nastolení demokracie. Tento rozsáhlý úkol však nemůže být splněn bez pomoci přátel. Ochuzený stát nemůže vyhovět naráz nesčetným potřebám a požadavkům občanů. Haitský problém je především ekonomický.
Prezident Aristide vyzývá a povzbuzuje Haiťany k míru a usmíření. Ale rány, způsobené bojem o moc, které trvají devět let, jsou stále otevřené a těžko se hojí. Vzrůstá také volání po spravedlnosti a nápravě křivd. Tomu všemu musí vláda čelit a vysvětlovat, že všechno nelze vyřešit ihned a naráz.
Křesťanské ženy z Výboru SDM v Haiti se každou třetí neděli v měsíci scházejí v metodistickém kostele a modlí se za svou zemi. Vyzývají ostatní země celého světa, aby se připojily podle apoštola Jakuba k vroucí a vytrvalé modlitbě za obnovu a obrodu Haiti. Děkují Bohu, že je s nimi a v nich a pokorně ho prosí, aby je učinil nástrojem lásky, míru a spravedlnosti.
Marie Ulrichová
podle zpráv z kontinentální provincie přel. O.H