otevíráte nové číslo našeho časopisu v době jednoho z přelomů roku: končí školní období a začínají prázdniny. Tak alespoň dělí rok ti, kdo mají děti školou povinné. Ale i pro ostatní nastává doba častějších cest na chalupu, dovolených a cestování - pro někoho dny odpočinku, pro jiného naopak zvýšené aktivity a činorodosti.
Určitě potřebujeme vypadnout ze stereotypu všedních dní a takovým svátkem, dnem odpočinku, je vlastně každá neděle. Nabízí nám příležitost k "přeřazení" na jiný rytmus, ztišení nad Božím slovem a sdílení v obecenství. Velmi často se při návštěvách a rozhovorech setkávám s přepracovaností, přetížeností a únavou: "A ještě v neděli do kostela? Jsem rád, že aspoň v neděli si můžu odpočinout!" Ale nevědí, že odpočinek potřebuje nejen tělo, ale i duše, a drobné nepohodlí (způsobené tím, že člověk nezůstane v posteli do jedenácti) je bohatě vyváženo vnitřní obnovou. A protože lidská bytost funguje jako celek, člověk prožije nakonec i občerstvení tělesné.
Jednou za delší čas však potřebujeme delší dovolenou a i ta má svůj nesmírný význam. Není vůbec obdivuhodné, když se někdo "chlubí": "Já už tři roky nevím, co je dovolená." Milý příteli, to je důvod k pokání! Náš život je darem od Boha a své schopnosti a obdarování bychom měli co nejlépe využít k Boží slávě. Naší povinností je o tělo, duši i ducha se starat a to znamená, mimo jiné, také poskytovat jim čas a prostředí k obnově a osvěžení - nebo třeba k zacelení ran, utržených v boji.
Jsme přece vojáci Ježíše Krista, kteří stojí v každodenním boji víry! Apoštol Pavel píše Timoteovi: "Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života ..." a jinde: "Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Ježíše Krista ..." (I.-6,12, II.-2,3-4).
Četl jsem kdesi, že podle údajů amerických psychologů, získaných po vylodění v Normandii, činila plná využitelnost vojáka v nepřetržitém boji přibližně šedesát dní. Křivka zachycující bojové kvality nováčka prvních deset dní po nástupu na frontu prudce stoupá, voják se stává "ostříleným". Vrcholu schopností dosáhne mezi patnáctým a pětatřicátým dnem. Potom přichází stadium přehnané sebedůvěry, které je znakem blížícího se vyčerpání. Voják asi deset dní riskuje víc, než by správně měl, ale ještě pořád nebojuje špatně. Přibližně devětačtyřicátý den pak nastává období citového vyčerpání. Voják propadá lhostejnosti a jedná mechanicky, a po šedesáti dnech boje má menší bojovou hodnotu, než nezkušený nováček.
Tomuto pozorování psychologů odpovídala praxe, získaná už v první světové válce. Britští velitelé bděli nad tím, aby po dvanácti dnech na frontě vojáci alespoň čtyři dny odpočívali. Američané většinou drželi vojáky v první linii třicet až čtyřicet dní, potom následoval oddech. Všechny armády, s výjimkou sovětské, dbaly, aby vojáci dostávali i v průběhu nejtěžších bojů pravidelně dovolenky.
Je to jen ilustrace, ale pomáhá nám pochopit určité souvislosti. Podobné zákonitosti totiž fungují i v duchovním životě, i když se nedají tak snadno popsat nebo ohraničit dny a měsíci. Je ale fakt, že také v duchovním životě platí, že kdo stále jen "bojuje" a nemá čas na "odpočinek", vzdělávání, růst ve víře a nabrání sil, ten je po určité době méně "výkonný", propadá únavě, selhává a může se nakonec dopustit větších chyb, než nezkušený nováček.
To nám vrhá nové světlo na to, jak důležité jsou i ty naše letošní prázdniny a dovolené. Nejedeme si jenom odpočinout od práce, opálit se a "zrekreovat". Dobu dovolených můžeme a měli bychom využít také k regeneraci duševních sil a duchovnímu občerstvení.
Několik nápadů: Intenzívní studium třeba jedné biblické knihy. Vezměte si k ruce nějaký komentář a po večerech se ponořte do podrobnějšího zkoumání Písma, na které v kalupu všedních dní nebývá čas. Přečtení alespoň jedné knížky křesťanského autora na téma, které je pro vás aktuální (o manželství, o výchově dětí, o službě, o práci ve sboru ...). Návštěva jiného společenství, sborů a shromáždění. Návštěva přátel, bratří a sester, které jste dlouho neviděli ... a jistě vás napadne mnoho dalších možností.
S přáním, aby prázdniny a dovolené pro vás znamenaly nejen tělesné, ale i duševní a duchovní občerstvení, abyste se s novými silami a nadšením pro Pána Ježíše Krista vrátili "bojovat ten dobrý boj víry" vás srdečně zdraví
Ve všech těchto třech oddílech Bible se hovoří o lidském životě, který si chtějme představit jako dům. Život jako dům. Každý dům, který měl u svého vzniku dobrého architekta, se pozná na první pohled.
1) Gn 1:26-31. Zde nalézáme sice jen zlomky projektu Božího, ale smíme si přesto představit, že Pán Bůh nechtěl stavět dům. Ale palác. Sídlo pána země, život člověka Bohu podobného, Stvořiteli blízkého. Pán zde říká: 1. k obrazu našemu jej tvoříme, 2. ať panuje na zemi, 3. jako muže a ženu k životu společnému a bohatému, 4. jídlo bez krve, 5. štípil jim ráj, tzn. ohraničil místo, kde měl být dostatek všeho, bezpečí a Boží blízkost a z počátku jistě i škola Boží. Život jako dům. Zde tušíme palác plný nádhery a dokonalosti a božství. To je původní Boží idea projektu života lidí na této zemi. Nebe na zemi. Na modré planetě, na té nádherné vyjímce ve vesmíru.
2) Obraz druhý - obraz vinice (Mk 12) zakončený kamenem zvaným "Hlava úhlů", od stavitelů světa zavrženým. Také na této stavbě zanechal "architekt" nesmazatelné stopy. Děsíme se, co postavili ti, kteří hned na počátku řekli Bohu - NE. Kam až se dostali ti, kteří přijali představu o lidském životě od knížete světa tohoto, od satana. Dům Boží (= životy lidí) popleněný, plný zla, podvodný pronájem vinice, neplnění povinností krádeže, násilí, nespravedlnost, ubližování až vražda dědice. Zde neulpívá náš zrak na vizi nádherného paláce, necítíme estetické uspokojení z nalezených a uplatněných proporcí. To není palác, dokonce ani dům, to je chatrč plná špíny, zápachu a chudoby, to je nevěstinec, to je stavba nahnutá jako věž v Pizze, jen spadnout. Tak vypadá lidský život - dům, který se nevyměří z "Hlavy úhlů", z Božích přikázání, z evangelia Pána Ježíše. Tak bídný je život bez Boha, plný hříchů, beznaděje, neklidu, až smrti věčné. Takové jsou dějiny lidí od doby, kdy Stvořitel na lidské -NE- odpovídá odměřením času, v němž vzbouřenci smí dokázat, kam až svět dovedou, kam až lidský život zašlapou pod vedením svého architekta, svůdce.
3) Také ve třetím obraze (Ř 5) vidíme onen úpadek. Pavel jmenuje beznaděj, mdlobu, nevědomost, nevzdělanost, nemoci, bezbožnost, hříšnost Božích nepřátel. Celé dějiny jsou plné hrůz a utrpení.
Ale - svatý Pavel vidí a nabízí východisko. Volá člověka k návratu, protože Pán Bůh se nevzdal své původní představy o životě člověka. Otec posílá pomoc v Pánu Ježíši Kristu tomuto zbědovanému světu. Boží projekt, tak lidmi pošlapaný, už sice nemůže být uskutečněn v původním rozsahu, ale darem milosti je možno překlenout onu bezednou hlubinu a nekonečnou propast, která nás od Otce odděluje. Milost, to je nádherná hvězda na nebi dějin. Milost, to je nevídaný oblouk mostu, umožňující některým přejít - uniknout. Jen ten, kdo uslyší, kdo chce, kdo uvěří, může vyjít z pastoušky, kde živořil, z brlohu, kde umíral, a přejít ze tmy do světla, ze smrti do života. Pán Ježíš volá i daleko pobloudilé ovce k návratu k Božímu projektu života člověka na zemi.
Původní projekt už ale na této zemi uskutečnit nelze. Byl všeobecný, byl pro všechny lidi platný, dnes ale ani ti, (Ř 5) kteří uslyší hlas Boží a spatří lásku Otce nebeského a Kristem rozhojněnou milost a dar spravedlnosti (ospravedlnění) přijímají - nebudou již kralovati na zemi (do času), nebudou bydlet v ráji (do času), ale budou muset kralovat "jen" v životě, a to svém. A tak dokázat své rozhodnutí, svou víru. Nebudou již pány světa (do času), ale Pán Ježíš bude králem jejich srdce po zbytek času, který jim je na této zemi vyměřen.
Vykročit na most milosti znamená mít důvod k radosti, smět se chlubit nadějí, smět se chlubit Bohem, Otcem v nebi. Ještě trvá čas milosti, ještě se klene ten fantastický mostní oblouk milosti, nevídaného rozměru a dosahu. Člověče pospěš !
V Žalmu 145. čteme, že skutek milosrdenství je největší ze skutků Božích a ten, který jej dokonal, bude ozdobou království navěky.
V pondělí 15. dubna tohoto roku jsem tedy přicestovala do Londýna a ještě týž den jela do Manchestru, kde jsem byla ubytována v rodině kazatele ve Fairfieldu.
Tentýž večer jsem se zúčastnila pravidelného setkání místních sester MWA. Setkání bylo zahájeno čtením hesel. Následovalo přečtení biblické úvahy, kterou zaslala skupinkám MWA sestra Rosalind Davey, dopisu od viceprezidentky Evelyn McIntosh a zprávy o práci Jednoty bratrské v Indii. Schůzka byla zakončena modlitbami.
Z Manchestru mne a ještě jednu surinamskou sestru z Holandska sestry odvezly do malého městečka Pudsey (Yorkshire). Částí města je stará bratrská osada Fulneck, kterou jsme si následující den prohlédly. Shlédly jsme modlitebnu, muzeum (historie Jednoty bratrské), zvenčí také bratrskou školu a přilehlé budovy. Zde, v této yorkshirské oblasti, jsem se také společně s bratry a sestrami místního sboru zúčastnila společného výletu. Nešlo nevzpomenout na Jamese Herriota, který vyjížděl za svými zvířecími pacienty na yorkshirské pastviny.
Po třídenním pobytu v Pudsey jsme společným autobusem odjeli na Výroční konferenci do Leicesteru. Konference, nazývaná Annual Rally, trvala jedno odpoledne. Její náplní byly písně, kázání, modlitby, sbírka, organizační věci, představení a pozdravy hostů.
Dalším místem našeho pobytu byl Ockbrook - smíšená a dívčí škola Jednoty bratrské, ke které patří také fara, modlitebna a několik dalších obytných budov. Zde mi bylo umožněno prohlédnout si školu, třídy a trochu se seznámit s výukou na této škole.
Po dvou dnech strávených v Ockbrooku jsme odjely do metodistického konferenčního střediska, které se nalézá blízko Northamptonu. Čekaly nás čtyři dny biblického vyučování a modliteb, které pro mne byly povzbuzením a požehnáním. Vedení a vyučování bylo svěřeno bratru kazateli Geoffrey Tate z Birminghamu. Vyučování se týkalo modliteb za uzdravení se vzkládáním rukou, které je součástí plného evangelia. Tento pobyt, nazvaný "Retreat", byl zakončen shromážděním se Svatou večeří Páně a modlitbami se vzkládáním rukou, kterých se zúčastnili všichni přítomní.
Posledním místem mého pobytu v Anglii byl Londýn. Za čtyři dny jsem stihla navštívit Westminster Abbey, Tower, Tower Bridge, Oxford Street, dvě shromáždění našich londýnských sborů a také lékařskou ordinaci.
Na každém kroku mne obklopovala láska, pozornost a péče bratří a sester. Často jsem zřetelně viděla, jak přímo hledají možnosti, aby mi způsobili radost, potěšili, posloužili.
Mnoho jsem viděla, mnoho jsem přijala, mnohému se naučila. Děkuji za to Pánu i bratrům a sestrám.
Podivuhodné jsou cesty Páně! Rok 1862 je rokem prvních krůčků do života pro Václava Vančuru v elementární škole v Čáslavi. A je rokem prvních krůčků pro Jednotu bratrskou v "zemi otců". Ochranovský synod doporučil ředitelství Jednoty započít misijní práci v českých zemích. Pro tento úkol bylo ustaveno tak zvané Českomoravské komité. Jednota bratrská měla konat jen pomocné dílo misijní a evangelizační, pomáhat stávajícím církvím. Jedním z nejvýznamnějších diasporních pracovníků, který stál u vzniku Evangelické bratrské církve (název pro Jednotu bratrskou do roku 1921), byl Vilém Hartwig ve východních Čechách. Mimo jiné založil v Horní Čermné roku 1870 bratrský sirotčinec. Do tohoto místa a práce podporované modlitbami církve přichází roku 1877 jako učitel Václav Vančura. V Čermné zraje a uzraje v bratru Vančurovi myšlenka na aktivní práci pro Boží království. Na tehdejší Evangelickou bratrskou církev se zaměřuje zřejmě díky sblížení s V. Hartwigem. Ochranov nezná, ale jeho sestra a manželka (sňatek 31.10.1880 s Annou Markovou) byly žákyněmi bratrských výchovných ústavů v Německu. Církvi nabízí svou službu prostřednictvím faráře Th. Reichla v Potštejně, 17.4.1893 mu píše: "Po mnohém a všestranném uvažování, s modlitbou, by jen Páně vůle se stala, obracím se k Vám s důvěrným sdělením, že jsem hotov práce na rozšíření království Božího v církvi ev. bratrské - byla-li by mi svěřena - s úplným vědomím mdloby a nezpůsobnosti vlastní spolu však s důvěrou, že Páně moc i v mé nemoci se dokoná, a s touhou, bych věrným Mu v mále i ve mnoze nalezen byl, se podjati ... A chtěl bych práce té nyní se chopiti, kdy nejen snahu vroucí v duši, ale i sílu v těle cítím ... Konečná příčina, pro kterou nyní se hlásím, jest v práci samé, kteráž - jak mi sděleno - potřebuje v Čechách více sil ..."
Jeho nabídka věrné služby byla přijata. On sám dostál slibu pokory a neúnavné píle v díle Páně. Proto právě na něho byla vložena důvěra celé církve při volbě prvního českého biskupa. Proč až v roce 1946?
Třebaže generální synod Jednoty bratrské v roce 1931 prohlásil "české dílo", spravované až dosud z Německa, za novou provincii Jednoty, byly styky s bratrským zahraničím živé a bez překážek, a proto i noví kazatelé byli ordinováni především německými biskupy. Otázka vlastního biskupa vyvstala s naléhavostí během druhé světové války, kdy byli mnozí kazatelé vězněni a na sbory nastoupili neordinovaní pracovníci. Ordinace z ciziny byla nemožná. Proto Václav Vančura dostal písemné pověření od biskupa S. Bauderta, aby jako nejstarší presbyter vykonal potřebné ordinace.
Po válce nastoupila další řada mladých pracovníků do služeb Jednoty a otázka biskupství se znovu přihlásila a byla projednávána na synodu v Železném Brodě 27.2 - 1.3.1946. V synodních záznamech se píše: "Po věcné debatě přijat návrh rady starších sboru turnovského, aby Synod k volbě prvního českého biskupa přikročil, a bratr kazatel J. Dušek ve svém návrhu vyslovil to, co jsme všichni v té chvíli cítili: Jediným kandidátem pro úřad biskupský je toho času bratr Václav Vančura, farář Jednoty bratrské v.v. Synod u vědomí vážnosti a velikosti chvíle přikročil k tajnému hlasování, jehož výsledek byl přijat s pocitem hluboké radosti a vděčnosti vůči Pánu. Shromáždění povstalo a dalo výraz svým přáním pro zvoleného zpěvem písně: "Račiž pečeť Ducha svého, svědka pravdy nebeského, mocně v duši jeho vrýti, ať se při něm moc Tvá cítí .."
V symbolický pamětní den založení Jednoty bratrské 1. března byl zvolen biskupem Václav Vančura! Bylo mu 89 let, žil na odpočinku v Poděbradech, a protože se nemohl synodu účastnit, byla mu volba a žádost o její přijetí oznámena písemně. Odpověděl: "...Podrobuji se tomuto přání u víře, že se tím také podrobuji pokynu Páně, abych ještě na sklonku svého života posloužil bratřím v církvi. Ukáže-li tedy Pán, že bych směl ještě něco málo vykonati na Jeho vinici, budu to považovati jako zvláštní milost, jakož jsem vždy za velikou výsadu považoval, že jsem Mu sloužiti směl .. "
Slavnostní ordinace byla stanovena na 20.
červenec 1946, konala se ve starobratrském sboru v Mladé Boleslavi.
Ordinující biskup C. H. Shawe připomenul o biskupství v Jednotě
bratrské:
"Pro naši dnešní církev, pro její zachování a rozkvět bylo i zachováno biskupství. Připomeňme si tu, co sv. Pavel praví o církvi. Církev podle jeho slov je tělo Kristovo, ztělesnění ducha Kristova. .. Ten duch, který měl Kristovo tělo zde na zemi, užíval i jeho rtů ke slovům milosti, jeho rukou a nohou k dílu milosrdenství a sebeobětování, tento duch nevymizel, když Pán vstoupil na nebesa. Ten duch byl dán novému tělu, byl dán první církvi tehdy o letnicích, byl vtělen společnosti učedlníků. A po všecky věky, kdekoli vznikla pravá církev, byla to vždy společnost prodchnutá a řízená a vedená duchem Kristovým a proto konala i dílo Kristovo - společnost, která byla nástrojem k účelům Kristovým. To má na mysli Pavel, když církev nazývá tělem Kristovým. Církev je svaz mužů a žen učedlníků Kristových, jenž je povolal k tomu, aby ztělesnili a osvědčovali jeho ducha a tím vydávali svědectví ve všech situacích a okolnostech. A biskupství je zřízeno pro církev. Z církve vyrostlo a bylo dáno, aby napomáhalo církevnímu životu. Odedávna bylo prvním úkolem biskupa, aby byl pravým a věrným představitelem a ochráncem Božích účelů v církvi, jak udává sv. Pavel. Představitelem v tom smyslu, že sám má míti pravou známost a zkušenost víry, kterou církev vyznává, představitelem v tom smyslu, že na otázku: "Jaký má býti pravý člen církve?" by bylo lze odpověděti: "Pohleďte na biskupa, on představuje ten pravý typ." Biskup však byl vždycky také strážce církve, strážce, který vždy bděl nad čistotou víry a bránil poblouzení, pastýř vždy hotový vodit své stádce k nových pastvám Božího slova. Odtud tedy je biskupu uložena odpovědnost za to, kdo má být připuštěn k službě slova a svátosti v církvi. Nazýváme to "ordinací", to je zachování řádu ve vlastním díle církve, jež má být svěřováno pravým osobám."
Biskup Shawe však oslovil i celou církev k závazku:
"Nejste a nesmíte být jen diváky, kteří mají jen zvědavý zájem. Vy jste církev, a toto zasvěcení je vaše činnost. My zde před vámi nejednáme jako jednotlivci nebo z vlastní iniciativy. Jednáme jako zástupci, jednáme pro vás a vaším jménem. Vy jste církev a toto je vaše věc. Zapřísahám vás ve jménu Kristově, jenž jest Hlavou naší církve, abyste dnes obnovili ve svém srdci slib věrnosti Pánu. Snažte se o to, aby vaše církev byla taková, jak podle slov Pavlových (Ef 5, 27) Kristus ji chce sobě postavit - slavnou, nemající poskvrny, ani vrásky a aby byla svatá a bez úhony. Usilujte o to, aby to byla církev "vzdělávající se v lásce" - pravá "jednota bratrská." Kéž tento den zasvěcení vašeho biskupa je zároveň dnem zasvěcení církve k dílu Páně. "Protož prosím vás, bratří, skrze milosrdenství Boží abyste vydávali těla svá v oběť živou, svatou, Bohu dobře libou, rozumnou službu svou." (Ř 12,1)."
Biskupové C. H. Shawe z Londýna, G. W. Mac Leavy z Bristolu a Dr. S. H. Gapp z Bethlehemu vložili ruce na bílou hlavu klečícího Václava Vančury a z úst biskupa Shawe zaznělo: "Ordinuji tě na biskupa církve Boží ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Hospodin požehnějž tobě ..." Dr. Walser H. Allen z Winston-Salem jménem celé církve předal V. Vančurovi ordinační listinu a biskupskou pečeť.
Biskup V. Vančura pak ordinoval na presbytery Jednoty bratrské Pavla Glose z Turnova, Františka, T. Petra ze Železného Brodu a Karla Reichla z Potštejna. Jako poselství staré Jednoty bratrské bylo možno číst na zachovalé výzdobě Sboru: "Kaž slovo Boží, ponoukej v čas neb ne v čas, tresci, žehři, napomínej.." (2.Tim 4,2). Tento verš se znovu naléhavě vryl do paměti shromážděných kazatelů, a to tím spíše, když se ozval v ordinační řeči nového biskupa.
Mnoho pozdravů zaznělo přímo, mnohé byly zaslány písemně. Připomeňme si slova L. Mašínové, která přes 50 let neztratila na aktuálnosti:
"Drazí bratří, drahé sestry! Sešli jste se, abyste byli přítomni ordinaci prvního biskupa české větve Jednoty bratrské po Janu Amosu Komenském. Jste "na Karmeli", v místě, kde žilo v dávných staletích několik generací věrných bratří a sester a kde působilo ke cti Boží a k užitku národa tolik opravdové cti hodných biskupů staré Jednoty. Představuji si je, kdyby mohli být mezi Vámi, jak by jim bylo. Myslím, že by dojetím plakali. Radostí nad tím, že Jednota přece žije a dnes že v ní ožívá duchovní úřad biskupa české větve, žalem nad tím, že mnoho zahynulo z jejich čistého odkazu. Bratr biskup se ujímá své práce se srdcem naplněným pokorou. V tom je záruka, že bude dobrým pastýřem svěřeného sobě stádce a že s ním bude požehnání shůry ... Je na nás především, abychom do nového období života naší drahé Jednoty vstupovali s touž pokorou. Na každém z nás lpí kus viny, neznamená-li Jednota bratrská pro náš nárok co by její česká větev znamenat mohla a měla... Obávám se, že my, členové české větve Jednoty bratrské , zklamáváme očekávání národa, že mu neumíme dát radostné poselství Kristovo dost statečně a účinně. Obávám se, že mnohdy zklamáváme samou hlavu naší Jednoty, Pána Ježíše Krista, že mezi námi není taková vroucí jednota srdcí, jak bývala mezi Bratřími kdysi, ani tolik živé víry, tolik lásky a důvěry v Boží pomoc. Jedno však nás může utěšovat a budit nové naděje pro budoucnost: že máme mezi sebou dost vzácných bratří a sester, v nichž duch staré Jednoty žije... Dokud mezi námi láska neumřela, má náš Spasitel nač navázat a bude-li chtít, může Jednotu bratrskou u nás opět postavit na svícen, aby svítila národu a byla solí země jako kdysi."
Ačkoli byl Václav Vančura vynikajícím učitelem - jeho žáci na něho po celý život s láskou vzpomínali - přece jen ho to táhlo do plné evangelizační služby v církvi. Neudiví nás, že v roce 1893 vyvrcholily jeho styky s Ochranovem tím, že vstoupil do Jednoty bratrské a přijal povolání za pomocného kazatele do Dubé. V roce 1895 jej pak posílá ochranovské ředitelství do Mladé Boleslavi, aby se pokusil na těchto historických místech založit bratrský sbor. Bratr Vančura začal v Mladé Boleslavi i v širokém okolí rozsáhlou evangelizační činnost, v níž se mu od těch dob nikdo jiný v naší Jednotě nevyrovnal. A Pán jeho práci žehnal. V roce 1899 na jaře se v Mladé Boleslavi započalo se stavbou modlitebny, která byla v říjnu téhož roku slavnostně otevřena. Sbor se na tomto místě osamostatňuje v roce 1907.
Neutuchající misijní práce přináší výsledky hlavně v severním podhůří. Bratr Vančura káže všude, kde má k tomu příležitost, vyučuje náboženství na mnoha školách, zakládá sbory v Nové Pace, v Turnově, začíná práci v Plavech, v Železném Brodě a na jiných místech. Zapojuje se také do práce v redakci Bratrských listů, kam přispívá svými články, a sám se pak stává jejich redaktorem. Pracuje v komisi připravující vydání nového zpěvníku, píše knížku o dějinách obnovené Jednoty.
Od roku 1909 do roku 1926 je členem Úzké rady, která vede rozvíjející se českou větev k samostatnosti. V roce 1930 odchází bratr Vančura jako 73 letý z aktivní služby na odpočinek. Když ve válečných letech přichází se svou nemocnou manželkou znovu do Mladé Boleslavi, do péče naší Diakonie, tu on sám, svěží tělesně i duševně, vydatně pomáhá místnímu kazateli bratru Duškovi ve sborové práci, vysluhuje svátosti, spolu s ním připravuje mladé lidi ke konfirmaci a konfirmuje je, koná pastorační návštěvy, je zpovědníkem i rádcem mnohých.
V plné svěžesti duševní byl i ve svých 89 letech, kdy byl zvolen biskupem. V české Jednotě požíval vždy plné vážnosti a důvěry. Jeho patriarchální postava vzbuzovala úctu a jeho laskavý přístup k lidem do konce jeho života přitahoval mnohé i z okruhu mimo církev.
Úřad biskupa zastával 6 let. Toto období jeho života bychom snad nejlépe vyjádřili slovy: biskup - modlitebník. Už jako učitel se scházel s čermenskými k modlitebnímu společenství, i ve své početné rodině dbal na to, aby se všichni pravidelně scházeli ke čtení Písma a modlitbám. Byl znám také svými přímluvnými modlitbami za druhé. Jeho syn o něm jednou řekl: "Znal jsem Čermnou a čermenské z modliteb svého otce." Ti, kdo byli důvěrně blízcí starému bratru biskupovi, mohou dosvědčit, že si poznamenával jména lidí, kteří mu zvláště leželi na srdci a za něž se pravidelně modlíval, zvláště když už je nemohl navštěvovat. Když odešel dne 26. května 1952 jako 95 letý v Poděbradech ke svému Pánu, ztratila v něm Jednota jednoho z nejpilnějších dělníků a nejvěrnějších modlitebníků.
Ale skončila válka a česká provincie si uvědomila, že přišel čas obnovit po staletích úřad biskupa Jednoty bratrské v naší vlasti. O tomto úmyslu se dlouho jednalo jak u nás, tak se zahraničními provinciemi. Konečně byl na den 1. března 1946 svolán synod do Železného Brodu, který měl zvolit prvého českého biskupa obnovené Jednoty.
Byl jsem tenkrát kazatelem rovenského sboru a vzpomínám si, jak jsme se sjížděli s radostným očekáváním, ve slavnostní náladě. Synod projednával ovšem řadu běžných záležitostí, ale volba biskupa byla přece jen tím nejdůležitějším. O kandidátu nebylo pochyb. Při první volbě dostal ihned br. Václav Vančura, tehdy 89 letý, naprostou většinu hlasů (kromě jediného). Hned po volbě jsme zazpívali starobratrskou píseň a společně jsme se radovali z toho, že máme biskupa, muže ryzí víry, moudrého, zkušeného pastýře a modlitebníka. Rozjížděli jsme se z toho památného synodu skutečně radostní a těšili jsme se na konsekraci, která byla určena na 20. července a konala se ve starobratrském sboru v Mladé Boleslavi. Tehdá ještě sloužila tato budova muzeu s neuvěřitelně velikým množstvím všelijakých předmětů, zvonů, soch a pod., takže zde nebylo dost místa pro takovouto církevní slavnost. Přesto se sem sjelo veliké množství členů Jednoty, zástupců ostatních církví i hostí. Za čsl. vládu byl přítomen ministr Drtina. Ze zahraničí přijeli čtyři biskupové, dva z Anglie a dva z USA, aby vykonali konsekraci našeho zvoleného biskupa. Dodnes si pamatuji na poněkud rozechvělý hlas br. Vančury, když k nám promlouval a když pak po své konsekraci ihned ordinoval tři z našich kazatelů.
Sídlem br. Vančury byly tehdy Poděbrady, kde bydlel na odpočinku ve vile svého syna. Tam přijímal návštěvy těch, kteří se s ním chtěli sejít, poradit a potěšit se v jeho přítomnosti.
v r. 1948, kdy bylo br. Vančurovi už 91 let, žádal sám, aby byl zvolen ještě další biskup. Stalo se tak na památném synodu dne 1. března 1948 v Ústí nad Orlicí. Tentokrát byli kandidáti dva, bratří Pavel Glos a Karel Reichel. Už při první volbě dostal br. Reichel převážný počet hlasů a byl tedy zvolen druhým biskupem Jednoty.
Bratr biskup Vančura setrval ve svém úřadě až do r. 1952, kdy jako 95 letý patriarcha byl Pánem odvolán z tohoto světa. Církev se s ním rozloučila ve starobratrském sboru v Mladé Boleslavi, na místě, kde byl před pěti lety konsekrován na biskupa.
Jsou lidská slova
jak uštknutí zmijí.
Lze tvrdit znova, že slova nežijí?
Vždyť právě slova tak mnohá, mnohá
očima bezdranného mluvky
zoufale křičí ze zásuvky?
Ve velkých rozpacích,
kdy jazyk zcela tich
přilnul ne dáseň
jak na živé ráně,
chtěla bych - chtěla bych
zpívat Ti báseň
k tvé chvále, Pane!
---
Připomeňme si, že hlavní proud evangelizačního úsilí Petra a především Pavla šel směrem na západ, s největší odezvou u Římanů. To byla právnická a politická velmoc, jejíž pohanští bohové měli pestré mythologické osudy vhodné pro vyprávění dětem. O své božství se tito bohové dělili s politickými vládci, podobně jako v Egyptě. Hlavní vážnosti se tam těšila moc, armáda, bohatství i umění a filozofie, Spojení s ostatní přírodou bylo jaksi nepřímé, z části přes básníky, ale polní práce obstarávali hlavně otroci a mnoho plodin se dováželo.
V době apoštolské církve byli křesťané krutě pronásledováni. Změnu přinesl až Konstantinův Edikt milánský (r. 313), kdy se křesťanství stalo legálním náboženstvím. Tím však vzniklo osudné spojení křesťanství s politikou, čehož neblahé důsledky cítíme dodnes. Byla to i jedna z velkých příčin, proč se od tohoto "západního" směru oddělili roku 1054 pravoslavní, aby mohli po svém prožívat Boží blízkost. A jak těžce se s tímto stavem později potýkala reformace!
S naším národem jsou úzce spojeni Keltové. Znalci říkají, že máme průměrně 1/3 jejich krve. Keltské počátky se objevují z temnot dávnověku v široké oblasti, sahající od podhůří Alp až k pomezí Sibiře. Je tedy pravděpodobné, že Keltové vznikli splynutím několika etnických proudů. Jisté však je, že vystupují z anonymity spolehlivě už 700 let před Kristem. (J. Filip) - Nemáme v úmyslu sledovat jejich vývoj, jen připomeneme, že měli svérázné přírodní pohanské náboženství. Uctívali všechno živé, žehnali stromům, úrodě, stádům. Pěstovali spojení se vším stvořením, s celým vesmírem. Kromě toho byli na výši ve věcech technických, ovládali dobře i výrobu železa. Je zachován výrok římského vojevůdce, když při srážce s nimi zoufale vykřikl: "Jsme ztraceni, mají železné zbraně a my jen bronzové". (Keltsky se řeklo železo isarno, gótsky eisaren, později germánsky eisen - Filip). Jejich dovednosti převzali z velké části Slované i Germáni. Keltové bydlívali dlouho ve stanech, proto se bez obtíží stěhovali. Tak se v prvním a druhém století po Kristu setkali i se zvěstí evangelia. Je dokonce pravděpodobné a tradice to také tvrdí, že se tak stalo při evangelizačních cestách Janových a možná i Jakubových (Jakub Veliký, Janův bratr). Nicefor píše, že se na tyto cesty Jan vydal po roce 48, po smrti Panny Marie a s přestávkami konal takové cesty až do začátku druhého století, kdy pak ve věku 94 let zemřel (Sýkora, Salman). Tak začal v dějinách křesťanství druhý vyznavačský proud. Je dokázané, že právě tento keltský křesťanský vliv byl první, který již ve 4. a 5. století oslovil i naše předky.
Porovnejme oba zmíněné křesťanské proudy. První, západní, byl ovlivněn římským zaujetím pro instituci. To se brzo promítlo i do církevního zřízení. K tomu se přidala i světská touha po moci a po majetku. Druhý proud - nazvěme jej keltský - byl poznamenán přírodním učením druidů a šamanů. Ač historikové tvrdí, že Keltové v Evropě zanikli zhruba v polovině prvního tisíciletí po Kristu, není to pravda. Jistě, byli vytlačeni do Irska, Walesu, Skotska, kde byli vzdáleni římské moci, ale většina prostého lidu se nestěhovala, rodiny zůstaly na svých místech. Tam se mísily s ostatním lidem, takže řada keltských prvků existuje mezi námi dodnes. I František z Assisi (1182 až 1226) byl osloven nejen výzvou k chudobě (Mat. 10,9), ale i láskou ke všemu stvoření. Rovněž Albert Schweitzer hlásal podobné pojetí křesťanské víry, vyjádřené stručně jeho heslem "Úcta k životu".
Keltské křesťanství nemá rozvinutou instituci, vyznává plnost Písem a při tom si velice váží všeho stvoření, stará se o ně a žehná mu. Keltové byli první, kdo našemu národu přinesli zprávu evangelia. Teprve po nich se tu objevili germánští misionáři, kteří však neměli zcela čisté úmysly. Proto povolal Rostislav Konstantina a Metoděje. To všechno je všeobecně známé z dějepisu. Vzpomeňme však na začátky Jednoty bratrské. Ta velice toužila seznámit se podrobně s životem církve apoštolské a následovat ji. Pro tuto touhu byly nastoupeny i výzkumné výpravy, mezi nimiž vynikají cesty bratra Lukáše a bratra Kabátníka. Bratr Martin Kabátník dospěl nejdále a své cesty popsal. Poznatky z těchto výprav však byly z náboženského hlediska málo uspokojivé, proto bratří postavili za základ svého životního stylu přímo Písmo.
Jednota bratrská nebyla nikdy zákonicky založená. Proto stále hledala svůj Pánem určený úkol. Z pohledu dnešního světa, který bezohledně ničí a hubí přírodu, i z pohledu novějších poznatků o křesťanském životě našich keltských předků máme povinnost bránit svěřenou nám přírodu a vštěpovat lásku k ní i mladé generaci.
V následujících řádcích bych se chtěl pokusit najít na tyto otázky odpověď. Nemyslím si, že to bude odpověď vyčerpávající - spíš to budou podněty, které mohou posloužit k dalším úvahám. V první části bych se rád podíval na biblickou perspektivu v otázce modliteb za děti. V další části bych rád krátce pojednal o postojích rodičů v modlitbách za děti.
V této situaci můžeme vidět jasný záměr:
Tyto závěry bych chtěl doložit Božím jednáním s Izraelem od praotce Abrahama, jeho vyvedení z egyptského otroctví, zabydlování v zaslíbené zemi až po náboženský úpadek v době královské.
Z těchto míst je cesta k úspěšné výchově shrnuta nejlépe v Dt 6:6-7, kde je napsáno: "A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat". Základem úspěchu je, že v první řadě sám rodič musí mít Hospodinova slova ve svém srdci. Nejde zde pouze o snahu o morální život podle biblických zásad, ale o vybudovaný vztah s živým Bohem. A to, co jsem poznal, mám pak při každé vhodné příležitosti předávat svým dětem. Jde o to, abychom při normálních situacích rodinného života ukazovali na Boha a jeho cestu - nejde tu v prvé řadě o náboženské výrazy, ale o zprostředkování živé víry našim dětem. A tak je vhodné mluvit o Boží moci a dokonalosti při stvoření, když jdeme s dětmi na výlet, proto je dobré vzdávat Bohu díky před jídlem - nejen pro naši osobní vděčnost, ale i proto, aby si děti od počátku mohly uvědomovat zdroj našeho zabezpečení, proto je dobré mluvit o Bohu s dětmi před spaním a modlit se s nimi, mluvit s nimi o našich zápasech a o tom, jak nám Bůh pomohl - vždyť živá víra má mnoho příležitostí k tomu, aby se v každodenním životě prokázala a naše děti to mají vidět. Při přechodu Jordánu měli Izraelci postavit na znamení tohoto Božího zázraku mohylu - když se pak jejich děti při míjení této mohyly ptaly: "Proč tady ty kameny jsou, co se kdysi stalo", bylo to příležitostí mluvit o Božím mocném skutku. I v našich rodinách můžeme vytvářet takové "památníky" Božích zásahů, které si budeme připomínat a kdy budeme mít příležitost se s dětmi podělit s tím, co pro nás Bůh vykonal. Děti tedy nemají být stranou, mají vidět, že Bůh, ve kterého věříme, Bůh Bible, je Bohem osobním, Bohem živým a jednajícím i dnes v našich životech. A právě v tomto živém vztahu s Bohem je modlitba součástí - jako komunikace, jako vyjádření díků, chvály, úcty, proseb za odpuštění, očištění, naplnění potřeb a přímluv za druhé.
Nejde pouze o to, uchovat si víru pro sebe, ale též o to, jak ji účinně předat. Je vidět, že generace, která tyto velké věci zažila, selhala v jejich připomínání, selhala v procesu výchovy svých dětí v Boží bázni. Je docela možné, že jejich slabinou bylo "slovo v srdci". Oni viděli Boží mocné skutky, avšak jak dalece Hospodina milovali? Nesloužili mu pouze proto, že měli strach? Tento odklon od Božích cest měl pro národ tragické důsledky. Několikrát je v knize Soudců napsáno: "Každý si dělal, co chtěl"! (Sd 17:6, 21:25 ...) Tím se národ dostával do bludného kruhu kdy byl ve vzpouře vůči Bohu, pak Bůh posílal cizí národy, které Izraelce různě trápily, a to lid volal k Hospodinu o vysvobození, ten mu posílal soudce, avšak po vysvobození přišel brzy opět úpadek ve víře. Kruh se tím uzavírá a nastává další soužení od cizích národů. Toto neporozumění Hospodinu se stalo trvalým problémem Izraele a vyústilo v další tragédie.
Z toho, co bylo napsáno výše, můžeme vidět, jak je velmi důležité sepjetí opravdové zbožnosti, výchovy v Hospodinově bázni a modlitby (jako určitým náboženským obřadem). Bez těchto kořenů je nebezpečí, že se modlitba stane pouze prázdným rituálem, který nenese žádné ovoce. A co víc, může to dojít dokonce tak daleko, že ji Bůh nazve něčím odporným.
Asi nejlépe můžeme Ježíše sledovat v přímluvné modlitbě v evangeliu Jana - 17. kapitola, kde zápasí o své učedníky. To může být vodítkem i pro naši přímluvu za děti. I v této kapitole můžeme vidět spojení modlitby s výchovou, když Ježíš říká: "Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je ve tvém jménu, které jsi mi dal, ochránil jsem je, takže žádný nezahynul ..." (J 17:12). Krásně zde můžeme vidět zodpovědnost a vytrvalost v přímluvě.
Na závěr bych rád shrnul, že v zápase o spasení našich dětí neexistuje cesta nějakého "zaručeného návodu". Bůh chce, aby se tento zápas odehrával na základě našeho hlubokého vztahu s ním, vede nás k zodpovědné výchově našich dětí a k roli věrných přímluvců. Pro tento zápas však máme velká zaslíbení.
Několika účastníkům synodu jsme před zasedáním položili otázky:
(Po zasedání se bratr Borski vyjádřil, že synod byl určitým krokem kupředu.)
Synod započal společnou pobožností již ve čtvrtek 13. června v 18 hodin. Při schvalování programu se ukázaly určité rozpaky nad návrhem, aby některé synodní návrhy byli projednávané v komisích. Myslím, že za těmito rozpaky byly určité obavy, aby některá komise nerozhodla "o nás bez nás". Po vysvětlení, že návrhy by byly v příslušných komisích jen "předjednány" a pak předány plénu ke schválení popř. ještě k další diskusi, byl program schválen a komise ustaveny. Byly čtyři: teologická, pro řády, finanční a rezoluční. I když v naší provincii bylo jednání v komisích nové, v jiných provinciích je běžné a i synod Světové Jednoty jedná v komisích.
Po zvolení potřebného aparátu (sčitatelé hlasů, zapisovatelé) synod započal vlastní jednání. Jako první byla projednávána zpráva Úzké rady za minulé období. Nejživěji, jak už to bývá, byly diskutovány otázky personální, otázka obsazování sborů apod.
Zpráva Úzké rady byla dokončena až příští den, v pátek, kdy byly předneseny i další příslušné zprávy - o hospodaření a zpráva revizní komise.
Pak následovalo projednávání návrhů. Jednání v komisích se přes počáteční obavy ukázalo dobré a užitečné. Nejen že se tím zkrátilo jednání v plénu, ale jednání v menších skupinách přineslo také větší vzájemné porozumění a sblížení synodálů.
Mezi návrhy nebyl letos nějaký zvlášť převratný, který by ve svých důsledcích podstatně změnil chod života ve sborech. Snad nejzávažnější, aspoň podle mě, bylo nepřijetí návrhu o příspěvcích sborů do ústředí pro rok 1996. Příspěvky sborů jsou určeny jednak pro potřeby ústředí, jednak jsme jako provincie povinni přispívat na Světovou Jednotu bratrskou. Původní návrh tedy přijat nebyl a rozpočet ústředí na tento rok není zcela pokryt. I když si to mnozí snad ani neuvědomují nebo nepřipouští, ukazuje to, že potřeba fungování ústřední kanceláře není pro mnohé sbory to nejdůležitější. Každý sbor má své výdaje, své plány ... Bylo potřeba sáhnout k úsporným opatřením - prvním je, že sbory budou pro své delegáty hradit výdaje spojené se zasedáním synodu a pastorální konference.
Projednávání návrhů, snad právě díky komisím, bylo vcelku pokojné a věcné. Někteří synodálové očekávali až do konce zasedání na volbu druhého biskupa naší provincie, žádný návrh však podán nebyl, a tak volba nebyla.
Bratr biskup Adolf Ulrich několikrát během jednání vystoupil se slovem napomenutí i povzbuzení pro celou naši církev a také na konci zasedání vyslovil závěrečné požehnání.
Po skončení jsme se několika bratří zeptali, s čím hlavním ze synodu odjíždějí.
Jinak se přiznávám, že tento synod byl klidnější a střízlivější než jsem očekával, že se osvědčila práce v synodních komisích. Neřešila se patrně žádná tak závažná věc, u které by došlo k nějakému zásadnímu neporozumění. Z toho mám celkem příznivý dojem.
Osobně mě mrzí, že nebyly sbory ochotny se domluvit na tom, aby hradily náklady ústředí v plné výši.
Již určitou dobu na schůzkách redakční rady při rozhovorech o náplni našeho časopisu jsme naráželi na otázku, koho vlastně oslovujeme, co mu chceme sdělit a také, o co vlastně mají členové Jednoty bratrské zájem. Čtenářských ohlasů je velice málo, proto jsme se rozhodli pro anketu.
Zajímalo nás také, proč poměrně málo členů Jednoty bratrské náš časopis odebírá a tím vlastně i čte. Proto jsme anketu rozšířili i na nečtenáře - členy resp. návštěvníky shromáždění Jednoty bratrské. Anketní lísky byly vytištěny univerzální - pro čtenáře i nečtenáře. Podle statistiky o průměrné návštěvnosti nedělních bohoslužeb, byl do všech sborů JB poslán odpovídající počet anketních lístků s prosbou o vyplnění a zaslání do redakce. Pro ty, kterým je časopis rozesílán poštou, byly lístky vloženy přímo do květnového čísla.
Z jednotlivých sborů přicházely vyplněné lísky většinou bez průvodních dopisů, často i bez označení odesílatele, takže ani nevím, kolik lístků bylo vlastně rozdáno, tudíž ani jaké procento z toho jsme dostali odpovědí.
Dostali jsme 348 vyplněných lístků, z nichž některé byly vyplněny neúplně, v jiných byly zaškrtnuty protichůdné odpovědi, v několika případech bylo vidět, že sousedé jeden od druhého "opisovali". Děkujeme však všem!
Anketa byla uspořádaná především pro potřeby redakční rady, chceme však také vás, čtenáře, o výsledcích alespoň částečně informovat.
Klíč k vyhodnocení odpovědí byl stanoven takto:
Protože jsme toho názoru, že náš časopis by měl sloužit především členům Jednoty bratrské, nejvíce směrodatnými jsou pro nás odpovědi pravidelných čtenářů - členů Jednoty bratrské.
Výsledky oblíbenosti jednotlivých rubrik u této kategorie čtenářů jsou v následující tabulce:
(odpovídalo 125 respondentů; každý mohl uvést více oblíbených rubrik.)
pod 20 let 20-30 30-50 nad 50 let celkem
úvodníky 10 31 30 71 biblické úvahy 1 11 33 46 91 světová Jednota 5 31 43 79 naše sbory 12 41 46 99 historie 5 21 36 62 aktuality 3 13 29 38 83 svědectví 2 13 35 35 85 polemiky 4 22 19 45 dětem 2 7 17 23 49
Stejným způsobem byly vyhodnoceny i ostatní kategorie čtenářů. Pořadí oblíbenosti jednotlivých rubrik po součtu je toto:
Poznámka: Hodnocení oblíbenosti rubriky "Dětem" je jen orientační - odpovídají zde dospělí a rubrika je vlastně určena dětem, které se ankety nezúčastnily.
Co se týče věku respondentů ohledně oblíbenosti jednotlivých rubrik, tak se ukazuje, že mladší raději čtou aktuality a zajímavosti a s přibývajícím věkem roste zájem o biblické úvahy i historické články.
Nakonec se chci zmínit o šesti odpovědích, kde pisatelé uvádějí, že "již" nečtou náš časopis. Čtyři z nich uvádějí určité důvody proč, dva z nich však nekompromisně tvrdí, že jim v časopise nelíbí nic.
Ještě jednou děkuji všem, kteří vyplnili a poslali anketní lístky, v redakční radě výsledky probereme a zvážíme, jak dál. Je jasné, že nemůžeme vyhovět všem požadavkům, vždyť, jak vidíte, mnohé jsou protichůdné. Znát Váš názor je však užitečné pro naši práci.
Ačkoli já vím, že
vykupitel můj živ
jest. Job 19,25
26. 5. 1996
Vážená redakcia,
veľmi rada sledujem časopis Jednota bratrská, aj keď nie som členkou JB.
Poznali sme br. biskupa Reichla, keď sme s mamičkou a sestrou boli v Prahe, pozvali nás na návštevu.
Až doteraz spomínam na ich milé prijatie. Bolo to už veľmi, veľmi dávno, možno r. 1955-6.
Čítam celý časopis, niekedy ma zaujme úvodník, inokedy aktuality.
Veľmi rada čítam osobné svedectvá. Ale aj články z histórie JB a o práci v zboroch svetovej Jednoty.
Vidím v tom zrejmé pôsobenie Božieho Ducha, požehnanie vyplývajúce zo zjednotenia v Ochranove.
So srdečným pozdravom
O bohoslužbách pro rodiny - přibližně jednou za měsíc - se těšíme s našimi dětmi, maminkami a přáteli sboru.
Děti přicházejí do našeho sborového domu třikrát týdně:
Kroužek Jednoty bratrské je pro malé děti (6-7 let), dvě skupiny chodí do náboženství - devítileté 1. skupina, dvanáctileté 2. skupina. Výuku střídáme s hrami, zpíváním a kreslením - obrázky posíláme i do soutěží.
S dětmi slavíme první neděli adventní, vánoce, velikonoce, svatodušní svátky, ale i svátek matek a dětský den.
Pravidelné nedělní bohoslužby míváme o půl desáté. Kázáním nás také povzbudili bratři Jan Halama a Ruben Kužel. Díky střídavé účasti maminek dětí z kroužků se nám pomalu snižuje věkový průměr účastníků.
Biblické hodiny jsou v zimním období v rodinách starších členů sboru.
Měli jsme radost z návštěvy bratří a sester z Holandska a z Königsfeldu. Dovolenou u nás strávila čtyřčlenná rodina z Neuwiedu. Občas se objeví několik bratří a sester z Berlína II. - našeho sesterského sboru.
Prožíváme radosti, ale i starosti - o náš sborový dům je třeba neustále pečovat, začíná být aktuální řádná oprava střechy.
S modlitebním úsilím se ovšem spojila i obětavost: vykonané sbírky vynesly celkem 35.000,- Kč, což s radostí dáváme na vědomí všem zúčastněným s přáním Božího požehnání ochotným dárcům. Protože však nemáme možnost přímo podpořit naše bližní na Haiti, byla sbírka věnována dětem s mentálním a kombinovaným postižením v denním stacionáři ve Vrchlabí.
Při této příležitosti můžeme sdělit, že se již pracuje na přípravě modlitebního programu pro příští rok. Jeho autorkami jsou sestry z Jižní Koreje a tématem je slovo Pána Ježíše o zrnu zasetém do země, které vzejde a přerůstá všechny byliny (Mk 4, 30 - 32).
Člověk je náchylný ke hněvu.
Ale jak je to dál?
Ovládáte hněv nebo se jím necháte ovládnout?
Jak jste pohotoví se rozzlobit, umíte stejně rychle i odpustit?
Přečtěte si, co říká Pán Ježíš o hněvu a o vztahu k nepřátelům: Matouš 5, 21 - 26 a 43 - 48.
Hněv je tedy vážná věc! Nebezpečná. Jak čelit nebezpečí? To napovídá apoštol Pavel: ve dni, kdy se pohněváš, také se usmiř! Jinými slovy je to obsaženo v tajence, kterou máte vyluštit podle návodu.
Úkol:
+---+ +---+
| Z | | |
| +---+ | +---+
| O U | | |
+-------+---+---+---+---+ +-------+---+---+---+---+
| E Ch| N | N | E J | | E Ch| | | E J |
| +---+ | +---+ | | +---+ | +---+ |
| S | A D | E N | E | | S | | | E |
+---+-------+-------+---+ +---+-------+-------+---+
| V | H N | A D | Á | | | | A D | |
| +---+ | +---+ | | +---+ | +---+ |
| N C | E | N | L U | | | | N | |
+---+---+---+---+---+---+ +---+---+---+---+---+---+
| A P | Ě V | | | Ě V |
+---+ | +---+ +---+ | +---+
| T | M | | | M |
+---+---+ +---+---+
Přemístíte-li správně pevně stanovené třípísmenné shluky z levého
obrazce do pravého, můžete si v řádcích přečíst tajenku.
Vyluštění pošlete do konce srpna do redakce!
úvodní 4-denní kurz biblické hebrejštiny s možností následného dálkového pokračování.
Kdy: září 1996
Kde: H.I.B.U. Kostelec n.O.
Cena: 200 Kč kursovné (14 lekcí) + 100 Kč učebnice a cvičebnice + 200 Kč ubytování a strava.
(Pro přispívající členy ICEJ bez poplatku za kursovné.)
Přihlášky posílejte do 31. 7. 1996 na adresu:
H.I.B.U.
P.O.B. 2
517 41 Kostelec nad Orlicí
Kurs je koncipován na základě učebnice J.Weingreena: "A practical grammar for classical Hebrew", jejíž část převedl do češtiny učitel kursu ThMgr. Michal Krchňák.
Kurs probíhá tímto způsobem: Společné vyučování 4 hodiny denně (dopoledne), odpoledne samostatné procvičování probrané látky ve cvičebnicích. Za čtyři dny jsou probrány a procvičeny souhláskové a samohláskové znaky a značky v písmu, tak aby účastník mohl číst biblický text a postupně probírat gramatiku.
Po absolvování kursu může jeho účastník pokračovat dálkovou formou, tj. zasílat k opravě vypracovaná cvičení.