[1250 | ISO-Lat2 | PC-Lat2 | Kam | MAC | ASCII]
[DÚLOS] [JEDNOTA BRATRSKÁ] [Časopis/tiráž] [Leden] [Únor] [Březen] [Duben] [Květen] [Červen] [Červenec-Srpen] [Září] [Listopad] [Prosinec]

JEDNOTA BRATRSKÁ

Časopis JEDNOTA BRATRSKÁ

Ročník 73 (99) Říjen 1996 Číslo 10


OBSAH


Úvodník

Milé sestry a bratři, vážení čtenáři,

posílám Vám srdečné pozdravy a vyprošuji Vám od Pána církve radost a pokoj ve Vašich životech i v životech Vašich sborů.

Tento úvodník píšu na sklonku září a uvědomuji si, jak po těch prázdninových, poklidných měsících nastal čas, kdy k plnému sborovému provozu se přidává ještě celá řada akcí mimořádných, které se dotýkají celé naší provincie. Ale nejen jí, jak ukázalo "Setkání na hranicích", které bylo připraveno na přelomu srpna a září. I když doufám, že o tom povolanější podají podrobnější zprávu, rád bych osobně vyjádřil svou vděčnost, že mohlo být v Hrádku n.N. a v Ochranově uspořádáno toto setkání členů Jednoty bratrské z obou stran státních hranic. Musím za sebe přiznat, že moje očekávání bylo daleko překročeno. Nejen že o všechno bylo bezvadně postaráno (což jistě při takovém množství účastníků nebylo nic snadného), ale důležitější bylo, že jsme se sešli ke společnému zpěvu, modlitbám, naslouchání zvěsti z Božího slova i ke vzájemným rozhovorům. Toto všechno probíhalo ve zvláštní přátelské atmosféře, která byla spíše civilní než "kostelová" a při tom jsme pociťovali hlubokou důstojnost při všech shromážděních, která byla jistě přínosem pro všechny zúčastněné. Bylo by dobře, kdyby tato setkání mohla i nadále pokračovat.

I další dny v měsíci září byly rušné: 8.9. byli bratrem biskupem A.Ulrichem ordinováni na diakony bratři M.Boš a P.Štecha (ve stejném dni byl ÚR JB povolán v Týnci n.Sázavou br. Stanislav Škvor jako misijní pracovník). Hned následující neděli byl slušně zaplněný kostel v Železném Brodě svědkem instalace br. J. Polmy. V sobotu 21.9. se dokonce překrývaly dvě akce - znovu v Železném Brodě bylo sejití "Společnosti" a v Hejnicích měly své setkání sestry. Poslední zářijová neděle je slavnostním dnem pro sbor v Nové Pace, který slaví 85 let otevření své modlitebny. A jistě víte z oznámení ve Vašich sborech, že také v říjnu bude několik podobných akcí... Není mým prvořadým záměrem informovat o událostech minulých ani budoucích, o místu a času jejich konání. Spíše upozornit, že to jsou akce celocírkevní. Jistě ne v tom smyslu, že by byly povinné. Ale vidím v nich příležitosti, abychom se mohli z různých sborů sejít, abychom vyznávali, že máme jednoho Pána a že k tomu ještě patříme do stejné církve, za kterou neseme spoluodpovědnost. Že nám není lhostejné, jak se mají ti z "jiných" sborů. Že chceme i na místě povzbudit bratry, povolávané k určité službě a vyprošovat jim zmocnění k jejich úkolům... Vím, že by se dalo hovořit i o dalších významech těchto celocírkevních shromáždění. Jsem si jist, že je sami poznáte, když budete ochotni přizpůsobit své plány a jet i do jiného sboru. Přirovnání o vinném kmeni, tělu či stavbě určitě neplatí pouze v nějakých lokálních hranicích, ale vypovídají o širších souvislostech. Širších, než býváme schopni přijmout. Apoštol Pavel sám je nám příkladem, jak se dokázal i s velikou námahou vypravit do vzdálených míst, aby zjistil "jak se jim daří" (Sk 15:36). I kdybychom při svých krátkých návštěvách v jiných sborech získali třeba jen podnět k přímluvným modlitbám za ten sbor či město - nebylo by to zbytečné.

A tak Vás chci povzbudit: Mějme zájem jeden o druhého, poznávejme se, povzbuzujme se, modleme se za sebe navzájem. K tomu nepotřebujeme spolu ani ve všem plně souhlasit. Ale potřebujeme se opravdu ctít, uznávat a milovat bratrskou láskou.

Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem

Váš Bohumil Kejř


Biblická úvaha


Misie je věcí všech

V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Simeon zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda, a Saul. Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: "Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal." A tak po modlitbách a postu na ně vložili ruce a vyslali je k dílu.
Sk 13:1-3

Tak jak můžeme vysledovat při čtení Skutků svatých apoštolů, jak jsme se také snažili v letošních Biblických úvahách sledovat, evangelium se začalo po nanebevzetí Páně postupně šířit. Skutečně podle slov Pána Ježíše, když vysílal apoštoly, aby byli jeho svědky v Jeruzalémě, v Judsku, Samaří a až do posledních končin země. Nejprve však bylo zmocnění Duchem svatým o Letnicích, tak jak jim Pán Ježíš zaslíbil, vlastně přikázal, aby na toto zmocnění čekali a přijali jej.

Jaké měli tenkrát učedníci představy nevíme, dovídáme se však, že mnohé bylo pro ně překvapující a některé věci dokonce těžko přijatelné. Například skutečnost, že pohané jsou také dědicové plné milosti Boží, stejně jako i židé. Počet uvěřivších v Páne Ježíše rychle rostl, rychleji než počet jeho následovníků za jeho pozemského života. Nebyli to již jenom ti, kteří jej spatřovali svýma tělesnýma očima - Duch svatý zmocňoval apoštoly ke svědectví stejně věrohodnému a mocnému, jako bylo svědectví Pána Ježíše. A čteme dál - už ne jen apoštolové, ale i diakoni svědčí a jejich svědectví je stejně mocné! Už se nejedná jen o zástup, který chtěl vidět Pána Ježíše nebo se jej dotknout, aby byli uzdraveni. Jedná se o ty, kteří se s Ježíšem setkávají ve svém srdci, jejich život je proměněn a oni sami jsou zmocněni Duchem svatým ke svědectví.

U začátečního nebo povrchního čtenáře může vzniknout dojem, že zvěstování evangelia šlo jen přes určité jedince, kterých jména jsou zde uvedena. Nejdříve 11 (resp. s Matějem 12) apoštolů, pak diakoni Štěpán a Filip, pak Barnabáš a Pavel, a pak Timoteus, Titus, Sílas... Avšak s evangeliem, s Pánem Ježíšem, bylo kontaktováno mnohem více lidí, než by to mohli dokázat tito jmenovaní jednotlivci. Za pronásledování v Jeruzalémě církev, která čítala již tisíce lidí, se rozprchla a zvěstovala evangelium. Proto ten velký rozmach: každý, kdo přijal může dávat; a každý či už žid nebo pohan, může přijmout.

Jistě byli zvlášť obdarovaní jedinci nebo ti, jenž byli postaveni do čela, kterých jména známe. Celou tu práci však nedělali jen oni sami - byla to věc všech křesťanů.

Zvlášť u evangelických křesťanů je vysoce ceněna práce apoštola Pavla. Mnoho vydání Bible má vzadu přidané mapky s "misijními cestami apoštola Pavla". Pavel se stal vzorem šiřitele evangelia pro mnohé křesťany. Kolik mladých bratří už řeklo: "Já chci být jako apoštol Pavel!". Číst o jeho putování, strastech, překážkách a úspěších je skutečně napínavé. Apoštol Pavel!

Je známé, že Pavel (tehdejší Saul) pronásledoval církev. Velice dobře známé je jeho dramatické obrácení u Damašku, avšak méně již známé jsou další okolnosti jeho života, které předcházely těm jeho známým misijním cestám. Zmocnění Duchem svatým k apoštolské službě dostal Pavel již na počátku. I ujištění od Pána, že bude poslán k pohanům. Čteme také, že Pavel se do toho s velkým zanícením hned pustil... Výsledky však téměř žádné, leda že mu šlo o život. A tak Pavel byl na několik let(!) "uklizen" do ústraní do Tarzu, kde manuálně pracoval. Zatím probíhaly ty vzrušující počátky zvěstování evangelia pohanům. A až když se evangelium dostalo do Antiochie, Pavel byl Barnabášem vyhledán a znovu se "dostal na scénu". Ten pobyt v ústraní měl jistě svůj význam. Pavel mohl vnitřně vyzrát, jak se říká: všechno si to pěkně v hlavě srovnat. V kontextu však s tím nadepsaným textem můžeme vidět, že bylo potřebné, aby se také církev - sbor v Antiochii, připravil - vyzrál. Pavel zpočátku působil v Antiochii jako jeden z učitelů. Sbor byl tedy vyučován, začal Pánu sloužit, a stal se schopným slyšet a rozeznat Boží hlas. Bůh navázal na to, co již předtím Pavlovi řekl a svěřil. Nejen tenkrát u Damašku a v Damašku samotném, ale již dávno předtím, než se Pavel vlastně narodil... Pavel spolu s Barnabášem jsou vyslaní Duchem svatým, ale i církví. Poznáme to podle toho, že ostatní vzkládali na ně ruce. Vzkládat ruce to neznamená toliko něco předat, ale také se ztotožnit: "cele tě podporuji, tvoje problémy a radosti jsou také moje..." Byli tedy vysláni, jakožto vyjádření touhy a poslušnosti církve: "Záleží nám na tom, aby evangelium bylo šířeno; poznali jsme a přijali, že tito bratři mají jít."

Apoštol Pavel byl tedy vyslán, nebyla to jeho soukromá mise. Nechodil ani sám, i když byl v čele. A co je velice důležité: po vykonání cesty se vrátil do Antiochie a podal o své cestě zprávu církvi. Jeho úspěchy, dá-li se to tak v tomto případě říci, byly úspěchy všech. (My víme, od samotného Pavla, že ne on, nýbrž milost Boží pracovala...). Misie, jako věc všech. Všech křesťanů, celé církve, celého sboru. Jednotliví misionáři, jednotlivá jména - jako vyústění misijní snahy celé církve. Platilo to tenkrát, platí to i dnes. Misie není jen věcí samotných misionářů nebo misijních společností.

Také na počátku misie Jednoty bratrské v Ochranově nebylo jen několik odhodlaných a zapálených bratří; misie ležela na srdci celému společenství, protože je k tomu vedl Duch svatý.

Můžeme něco udělat my? Zajímat se, zapojit se. Zapojit především modlitbami, ale také finanční pomocí. Možností je dost.

Svetozár Slavka


Světová jednota bratrská - Misie


"Nová svědectví ve světě"

Nová misijní území

V období mezi dvěma synody Světové Jednoty bratrské od roku 1988 a 1995 stoupl počet členů celé UNITAS FRATRUM o téměř 50 %. I když jsme v některých provinciích odkázaní na hrubé odhady, působí tento růst hlubokým dojmem především v Africe. Tam vzrostly provincie o fenomenálních 80 % a k tomu přišla nová pracoviště v Malawi, Zaire a Zambii. Ale i v jiných provinciích zaznamenáváme číselný růst.

V době mezi světovými synody začala Jednota program "NOVÉ SVĚDECTVÍ VE SVĚTĚ". Zahrnuje fond, který má nárůst na 1,8 milionů dolarů.

Na Světovém synodu 1995 požádalo 10 provincií o finanční podporu uvnitř i mimo své státní hranice. Synod přislíbil na tento účel 310 tisíc dolarů. To platí do příštího synodu Jednoty. Kromě toho uznal Synod "NOVÉ SVĚDECTVÍ VE SVĚTĚ" stálým úkolem Světové Jednoty.

E. Hampton Morgen
výkonný ředitel americké rady
Světové misie
- přeložila M.Ulrichová


Růst ve východní Africe,
rozšíření až k jezeru Viktoria

Evangelizace je pravděpodobně nejdůležitější příčinou růstu církví. Jednoty bratrská v Tanzánii dosáhla nyní území u jezera Viktoria. Tam žije kmen Sukuma, který je největší ze všech tanzanijských kmenů. Mnoho Sukumů jsou kočovníci, kteří putují z místa na místo a hledají pastviště pro svoje stáda. Byli očarováni způsobem, jakým Jednota bratrská zvěstovala evangelium. Říkají, že naše bohoslužby jsou jednoduché a neobsahují žádné zbytečné elementy jako jsou extáze nebo podobné projevy. Při bohoslužbách poslouchají rádi hudbu, zvláště když zpěv je doprovázen bubnováním.

O vánočních a velikonočních bohoslužbách jsou kostely zcela přeplněny. Lidé proudí v takovém množství, že bohoslužby se musejí konat venku. Často jsme při takových bohoslužbách pozorovali i příslušníky jiných náboženství. Příležitostně se naskýtá i možnost vidět vánoční a pašijní zvěst ve scénickém zpodobnění. Lidé se cítí potom být k církvi více přitahováni.

Tento růst a rozšíření křesťanského obyvatelstva, jak v městských tak i venkovských oblastech, pociťuje mnoho jiných náboženství, zvláště islám, jako jistý způsob ohrožení. Často bývá konvertita z islámu vyhnán z domu. Mnoho takových příkladů se vypravuje v Tabora a všude v zemi. Jednota bratrská musí jen stanovit jasné cíle a nabídnout vedení, aby se mohlo takovým novým křesťanům pomoci. Přednostním cílem je začlenit je do sboru a ihned začít s opatřováním potravy a poskytováním finanční, lékařské, ale především duchovní pomoci.

Touha dosáhnout dosud nedosažitelné vede Jednotu bratrskou v Západní Tanzánii konat pokud možno co nejvíce bohoslužebních shromáždění tzv. "z volného vzduchu". Takové lusacké bohoslužby existují již od roku 1932. Tehdy slavila misie Jednoty bratrské své 200. jubileum. Prostřednictvím takových bohoslužeb přijalo mnoho lidí Pána Ježíše jako svého osobního spasitele.

Svědectví o síle Pána v návštěvách dům od domu přivedlo rovněž mnoho lidí do církve. To praktikovaly působivě především dvě skupiny. Tou první je práce žen. V Tabora navštěvovaly ženy mnoho zarmoucených, nemocných doma i v nemocnici, svobodné matky ze všech náboženství, sirotky a mnohé uprchlíky v Kigwa, místa vzdáleného asi 50 kilometrů východně od Tabora. Tím ženy získaly jiné pro církev.

Druhou skupinou je "rozpočtový výbor", odpovědný za církevní peníze, který se snaží učit a demonstrovat, jak se důsledný růst finančně projevuje. Cílem je přivést celou provincii k finanční samostatnosti. Finanční kampaň, vykonávaná dům od domu, se ukázala být účinným způsobem, jak přivést lidi také blíže k církvi.

Tento rapidní růst obsahuje mnohé výzvy. Chybějí teologicky vzdělaní a pro duchovní službu motivovaní kazatelé, dále moderní dopravní prostředky a dobrá komunikační síť. A chybějí také moderní vyučovací pomůcky.

V Tanzánii - ale také v Jednotě bratrské - existují napětí a rozdíly mezi různými kmeny, které mohou znesnadnit pokojný sborový růst. Na mnohých místech se jeví Jednota, podobně jako také jiné denominace v této zemi, že je náboženstvím klanů a kmenů. Takovým výzvám můžeme účinně čelit, když máme způsobilé a odpovědné pracovníky na farních úřadech.

Eliah I. Kategile
2. předseda ředitelství Tanzánie-Západ
přeložila M.Ulrichová


Sbírka

Vloni na podzim se v našich sborech uskutečnila sbírka na misii. Požádali jsme tenkrát ředitelství Kontinentální provincie, aby nám dali vědět více o projektech, na které jsme sbírali. Nedávno přišel dopis:

Ještě jednou chci srdečně poděkovat za peníze, které jste z vaší provincie poslali na školu ve Mvenyane a stipendijní fondy v Nikaragui. Žádal jsi mě tenkrát o zprávu, jak projekty postupují a já se o to nyní rád pokusím.

Pokud jde o školu pro sluchově postižené děti ve Mvenyane, je třeba říci, že tato škola je ve velké oblibě a v současné době je do ní přijato přes 50 dětí. Jsou rozděleny do skupin, resp. tříd, podle stupně postižení. Je naprosto zřejmé, že tu je veliká nouze. Tu ještě zvětšuje, že třídy, které dříve sloužily jako kanceláře vedení církve, jsou malé a nedostatečně vybavené. Právě zde spoléhá jihoafrická provincie na pomoc. Také co se týče nákladů na ubytování studentů a platy vyučujících, je jihoafrická provincie závislá na pomoci ze zahraničí, např. z dalších provincií Jednoty.

Ze studijního fondu v Nikaragui mělo doposud užitek devět studentů a studentek. Studují nejrůznější obory, v současné době nikdo z nich teologii. Pro obyvatele východního pobřeží Nikaragui je nesmírně těžké získat kvalifikované vzdělání nebo absolvovat studium. Na druhé straně je vzdělání jednou z nejcennějších a nejdůležitějších forem pomoci hospodářsky tak chudému obyvatelstvu. Jsme rádi, že tento stipendijní fond zřejmě dobře funguje; je to tzv. "návratný fond" a to znamená, že studenti a studentky později, až budou mít zaměstnání, budou stipendium zase splácet zpět a tak dobrodiní této pomoci využijí další mladí lidé z východního pobřeží Nikaraguy. Před nedávnem jsme obdrželi dopis od br. Larryho Palmera, pokladníka organizace IDSIM, který nám znovu potvrdil význam tohoto fondu.

Se srdečným pozdravem a díky za Vaši pomoc,

Hans Beat Motel


Aktuálně


Být lidem ve světě bližním

Co je to za svět v němž žijeme?

"To za našich mladejch let tohle nebejvalo!", říkají starší lidé. "Co se to dneska děje, to je hrůza! Vždyť lidé už nevědí, co by dělali! Jak je ta dnešní mládež nevychovaná!" atd., atd. Když slyšíme nějakého starouška takhle vzdychat, vyvolá to v nás většinou úsměv a myslíme si své. Tehdy byla jiná doba, dnes je svět moderní, víme, co se dříve nevědělo, dovedeme si vysvětlit to, co si oni za jejich "mladejch let" vysvětlit nedovedli, a navíc tehdy měli také spoustu problémů.

Ale ono to dříve opravdu bylo trochu jiné. Dříve existovalo všeobecné povědomí o tom, co je dobré a co zlé. A lidé si nedovolili dělat špatné věci veřejně. Jistěže hřích také existoval, ale neměl zelenou, jako má dnes. Přece jen, ač i tehdy bylo mnoho zla, tehdejší svět měl určité základy křesťanské morálky. Lidé znali Desatero (nejsem si jist, že ho znají dnes). Každé dítě bylo od malička vychováváno v rodině a byly mu vštěpovány určité základní křesťanské pravdy (Bůh je, měj úctu k Bohu, úctu k Církvi, úctu k rodičům, ke státu, nesmíš krást, ubližovat druhým, vyhýbej se všemu neslušnému, musíš pilně pracovat, aby ses uživil...). Dítě bylo od malička obklopeno těmito principy. A když rodiče selhali a nevychovali své dítě, pak do určité míry převzal úlohu stát - ve škole děti opět dostávaly určité morální základy. A když ani to nepomohlo, tak tu byla policie a soudy a každý věděl, že když bude jednat v rozporu se zákony, že bude potrestán.

Tehdy v době mládí našich prarodičů byste těžko viděli někoho "chodit za školu", aniž by o tom učitel nevěděl. Těžko byste viděli patnáctileté děti opilé. Těžko byste viděli děvčata poflakovat se po městě a kouřit a sprostě mluvit (leda prostitutky). Těžko byste viděli, jak někdo fetuje. Těžko byste viděli v novinových stáncích pornografii. Těžko byste se v časopisech pro " áctileté" dočetli o různých druzích antikoncepce. Tehdy, když spolu lidé před svatbou intimně žili, každý to považoval za hřích. Nebylo mnoho dětí, které by se po setmění potulovaly po městě, protože byly doma ve svých rodinách. Rodiny aspoň určitým způsobem fungovaly. Rozvod byl považován za velký hřích a byl skandální záležitostí. V celé společnosti existovalo určité vědomí dobra a zla. Všichni věděli, že každá příčina má svůj následek, že akce vyvolá reakci, a že právě tak jako platí, že 2+2=4, tak za špatné jednání přijde odplata.

Jak je ten svět dneska jiný! Dnes lidé (a zejména ti mladí) žijí zcela, jak se jim zachce a vůbec je nenapadne ptát se, jaké to bude mít důsledky. "K čertu s takovým moralizováním a puritánstvím. Mě to nezajímá, starej se o sebe!"

Co se to jen s tím světem stalo? K tomu, abychom to trochu pochopili, musíme se podívat trochu do historie, až tam, kde můžeme vystopovat počátky naší moderní doby.

Začalo to v době humanismu a zvlášť v době osvícenství, kdy se vzdělaní lidé začali odvracet od Bible, začali propagovat "nová, revoluční myšlení", s cílem změnit svět a vytrhnout se ze jha starých zažitých zvyků. Někteří filosofové začali zcela otevřeně psát proti náboženství (Voltaire, Diderot, Feuerbach) a ač měli v mnohém pravdu, začali útočit proti samému základu morálky, proti víře v Boží existenci. Začali tvrdit že Bůh neexistuje. Tak položili první ze základních pilířů moderní společnosti. Brzy se toto myšlení přelilo do společnosti, a tak lidé začali pochybovat o Boží existenci.

Pak přišel další základní zvrat - Příliv východní filosofie. Prvními nositeli takových myšlenek byli Hegel a Schoppenhauer. Tvrdili, že věci nejsou tak jednoduché, jak je vykládalo křesťanství. Věci jsou složité, svět je jeden celek, ve kterém se prolíná dobro a zlo, všechno se vyvíjí ve věčném koloběhu. Každá akce vyvolává reakci, ale nejdůležitější ze všeho je jejich syntéza, výsledek. A tak, když se stane něco zlého, nemusí to vlastně být zlé, záleží na tom, co z toho vzejde. Už není pravda, že věci lze rozdělit na dobré a zlé, vše je tak, jak má být ve věčném vývoji světa k dokonalosti. Proto také zlo nepotřebuje být potrestáno, protože spolu s dobrem přispívá k vývoji lidstva. Tak lidé začali pochybovat o tom, že to je dobré a ono zlé. Začalo se vytrácet vědomí základních hodnot. Vše je relativní, neexistují žádné absolutní hodnoty.

Pak přišel Ch.Darwin se svou teorií evoluce. Začal tvrdit, že člověk vznikl vývojem z nižších vývojových stupňů, tedy z opic a je v podstatě jen dobře vyvinuté zvíře (což je mimochodem jedna z tezí satanismu).

Tyto názory nesmírně ovlivnily myšlení moderního světa. Takto dnes přemýšlí svět. Většina lidí je dnes přesvědčena, že Bůh (tak, jak o Něm mluví Bible) neexistuje, že neexistují absolutní normy a tedy každý si může dělat co chce, a že vše je produktem evoluce, nikoliv stvoření.

V minulém a tomto století pak přišli další, kteří rozpracovávali tyto myšlenky a vyvozovali z nich důsledky. Není-li Bůh, všechno je dovoleno. A tak proč bychom měli uznávat nějakou morálku? Proč bychom měli uznávat nějaké autority? Proč by mladí lidé měli ctít své rodiče? Proč by ženy měly být poddané svým mužům a být doma s dětmi? Proč by sex měl být omezen na manželství? Proč bychom si nemohli užívat života, jak chceme, když na to máme a když nás to baví? Pryč s takovými zákazy! Jsme svobodní lidé! To, co platilo dříve, to už neplatí!

Toto myšlení proniklo do umění (malířství, sochařství, literatura, hudba), a tak jste najednou mohli vidět, jak se umělci přestávají držet pevných forem a začínají ztvárňovat věci pokřiveně (oranžové moře, modrá tráva, disharmonie, básně, které nedávají smysl nebo pobuřují) Začaly vycházet časopisy, které publikovaly díla umělců, kteří žili velmi nemorálním životem. Jejich myšlenky se začaly šířit do společnosti, která jimi snadno nasákla. Pak vznikl film a pomocí filmu se začaly šířit i tyto myšlenky. A tak od 20. let našeho století je naše společnost zaplavována zcela bezbožným myšlením. Ani dvě světové války nezastavily svět v jeho bezbožnosti. Poválečná generace ještě přidala plyn.

Od 50. let je patrný celosvětový odklon od křesťanství. Vzniká rocková hudba, přichází tzv. sexuální revoluce, hnutí hippies, které v rámci veřejné vzpoury proti všem tradičním hodnotám s sebou nese rozmach drog a šíření východních náboženství spojených s okultismem. Představiteli tohoto hnutí jsou předně hudební skupiny Beatles, Rolling stones, Doors, které připravují pole mnoha dalším. A přestože lidé vidí na mnohých umělcích důsledky nemravného života, vrhají se bezhlavě do stejného způsobu života. Narůstá manželská nevěra, šíří se pohlavní nemoci, množí se rozvody a spolu s tím povstává celá generace dětí, která je duševně narušená a neschopná spořádaného života. Tito lidé pak mají děti, ale protože sami žijí ve zmatku, nejsou schopni dát svým dětem dobrý základ pro život a místo dobré výchovy je nechávají napospas televizi, filmům a časopisům. Narůstá stres, množí se duševní poruchy. Mnoho mladých lidí trpí hlubokými depresemi. Lidé nevědí kam se obrátit se svými duševními problémy.

A tu přichází na řadu spousta sekt a nových náboženských směrů. Na západě dochází k nebývalému rozkvětu východní mystiky. Lidé se učí meditovat, cvičí jógu, a spolu s tím přijímají učení o reinkarnaci, věčné karmě, koloběhu bytí. Snaží se "splynout s vesmírem" a komunikovat s vesmírnými bytostmi. Nastupuje filosofie Nového věku. Mnozí očekávají, že na přelomu tisíciletí nastane velká změna na Zemi. Nastane nový věk, tzv. Věk Vodnáře, evoluce lidstva dosáhne svého vyššího stupně, lidstvo se sjednotí a zavládne mír. Křesťanství svou úlohu dohrálo a nyní se vytvoří jedno celosvětové náboženství, které bude spojením všech dosavadních. Proroci Nového věku předpovídají příchod jednoho člověka, který bude stát v čele tohoto Nového věku, a který se nazývá Mesiášem, Kristem, Krišnou, Buddhou, na názvu prý nezáleží, neboť se jedná o jednu a tutéž osobu. A tehdy na zemi zavládne pokoj.

Proč o tom píšu? Protože tohle je svět, v němž žijeme! Tohle je způsob, kterým dnes přemýšlí většina mladých lidí! Tohle myšlení svět denně pumpuje lidem do hlavy v rádiu, televizi, časopisech, knížkách, hudbě, ve škole, v zaměstnání, všude! Nemylme se, naše země a Evropa jako celek už dávno není křesťanská, nýbrž ryze pohanská. Kdo tomu nevěří, ať se jde podívat do knihkupectví nebo se dívá chvíli na televizi. Každý den jsou mladí lidé povzbuzováni k lehkomyslným vztahům, flirtování, předmanželskému sexuálnímu životu, sexuálním perverzím, každý den jsou bombardováni horoskopy, vybízeni k okultismu a používání drog, požitkářství. Každý den jsou k tomu vybízeni, aniž jim kdo řekne o důsledcích. Lže se jim! Chybí jim vědomí toho, že každá příčina má svůj důsledek. Tvrdí se jim, že si mohou žít vesele jak chtějí a že je to nic nebude stát. To je lež, protože předně je to stojí ztrátu věčného života a také spoustu trápení zde na zemi. Všude kolem nás vládne absolutní vzpoura proti Božím řádům.

Mnozí z lidí, kteří takto žijí, mají jednou být Božími služebníky. A my v tom máme sehrát určitou úlohu. My je máme přivést ke Kristu, máme je vychovat tak, aby oni mohli přivádět ke Kristu další. A to, proč o tom píšu, má jeden důvod: aby na nás dýchlo trochu toho, v čem tito lidé žijí a abychom začali volat k Bohu po probuzení.

Jan Salaba


Práce s dětmi


Letařovice `96

I letos pořádali Lenka a Bohdan Čančíkovi tábor Jednoty bratrské v Letařovicích u Českého Dubu (10.-24.8.). Zvládnout 90 dětí jim pomáhalo dalších 14 vedoucích.

Účastníci tábora byli rozděleni do 8 smíšených oddílů. Jeden z nich tvořily retardované děti z Raspenavy. O ty pečovala jejich paní učitelka Líba Lžíčařová spolu se sestrou Alenou Zajíčkovou. Zde jsou autentické postřehy větší části jejich oddílu:
   Štěpán: "Mám se tady dobře, jsem ve stanu s Vojtou. Každé ráno se těším na rozcvičku a na nástup. Nejvíce se mi líbilo, jak jsem na olympiádě přešplhal provazovou lávku."
   Vojta: "Na olympiádě se mi líbilo, jak jsem házel koulí. Líbil se mi výlet - šli jsme s Járou na kopec."
   Maruška: "Líbilo se mi koupání... a taky dopolední programy, protože tam všichni zpíváme a dovídáme se různý příběhy z Bible."
   Marta: "Mně se hrozně líbilo, jak jsme šli polní cestou nahoru a že jsem se mohla podívat, jak vypadá zdejší okolí z výšky a chci poděkovat těm, kteří mi pomohli dostat se nahoru."

Co se týče biblického vyučování, byla probraná kniha Jonáš, příběhy z první poloviny Daniele a dvě dopoledne byla věnována osobě Ducha svatého.

O hostech ze zahraničí referuje Rut Hedánková: "Andrea a Kathrin - tak se jmenují dvě německé sestry, které od úterka po celý týden budou na našem táboře. Jsou poprvé na táboře v zahraničí a jsou spokojeny. Kathrin i o dva roky starší Andrea se skamarádily s táborovým světem brzo. Kromě toho, že mluví německy, anglicky a Andrea i francouzky, učí se i česky (ticho, přestaň, Honzo, Jardo, čas, lípa, ahoj, kamarád, mám hlad atd.) Kromě toho hrají na trubku, jako rodiče a všech jedenáct sourozenců. Otec je kazatelem v německém Bad Bol, kde Biedermannovi bydlí (na faře)."

připravil Pavel Hejzlar
(zkráceno)


LETAŘOVICE II

Tak jako v minulých letech, tak i letos se konal dětský tábor Jb v Letařovicích. Několikrát v minulosti jsem se ho účastnil jako jeden z vedoucích, a tak jsem mohl o něm psát jako ten, kdo byl "při tom". Tentokrát to ale bylo jinak. Na táboře byly pouze naše 2 starší děti ( tedy přesněji - za naši rodinu), a tak jsem se pokusil dostat informace jinou cestou. Zvolil jsem "interviu" s vlastními dětmi. Hodně jsme se u toho nasmáli a kdybych chtěl vypsat všechno, o čem jsme si povídali, asi by nám toto číslo nestačilo. Tak se pokusím o stručný výběr.

Nejdřív požádám o představení:
   Já jsem Vlastík, je mi 12 let, chodím do 7. tř.
   Já jsem Kristýna, je mi 11 a chodím do šestky.

Kolikrát jste už byli na takovém táboře?
   Kromě jednoho Potštejnského zatím na všech (od r. 1990).

Těšili jste se na tábor?
   Vlastík: Ano!
   Kristýna: Hodně!

Byli jste letos ještě na nějakém jiném táboře?
   V: Ano.

Mohli byste odpovídat jinak, než jednoslabičně?
   K: Pokusíme se.

Takže: Byli jste ještě na jiném táboře?
   V: Na táboře dorostu v Rokytnici n.Jiz.
   K: Na táboře Severáčku v Letařovicích.

Tak to jsi byla dvakrát v Letařovicích! Já se ale vrátím k začátku. Říkali jste, že jste se těšili na tábor. Na co nejvíc?
   V+K: Na to, že to je tábor, že nejsme doma, a že tam nejsou rodiče, že jsme v přírodě a taky na kamarády.

Jaký byl režim tábora?
   V: Budíček v 7.00, po rozcvičce a hygieně snídaně, pak práce...

Jaká práce?
   K: Byla po oddílech a byl to úklid v okolí tábora, oprava stezky z tábora do mlýna (tam bylo technické zázemí), a pod. A taky měl každý den jeden oddíl službu v kuchyni a večer noční hlídku.
   V: To ale bylo jen tehdy, když strašně nelilo.

Bylo ještě něco dopoledne?
   K: Byl ještě biblický program ve mlýně.
   V: Bylo to nejdřív o Jonášovi, o Duchu svatém a pak o Danielovi.

K čemu to bylo zaměřené?
   K: Abychom upevnili svou víru....

Jaké bylo odpoledne, co po obědě?
   V: To byl polední klid. Ale po něm byly kroužky, jako např. modelářský, kde se slepovaly modely autíček, malířský , několik sportovních, hudební, taky se učila angličtina,....

Měli jste i skupinky? A co jste na nich dělali?
   V: Měli, byly po svačině. Dělily se po oddílech, někdy ještě na kluky a děvčata.
   K: Tam jsme si opakovali to, co jsme měli dopoledne a trochu víc to rozebírali. A když byly nějaké problémy mezi námi, tak jsme tam o tom také mluvili.

Počasí vám zrovna moc nepřálo, jak jste to snášeli? Nehádali jste se, nebo nenudili?
   K+V: Ne! Vždyť pršelo jen jednou!

Jednou??!! To myslíš od pondělka do pátku?
   K: Nó, to tak strašné nebylo...

A co táborák, taky byl?
   K: Jo, dokonce asi 2x. Ale to jsme odbočili od programu. Skončili jsme u skupinek. Takže pak byla večeře a po ní "chvály", buď ve mlýně, nebo u ohniště. Kdo chtěl, mohl přijít a společně jsme zpívali a modlili se. A pak už byla večerka, to bylo v devět.

V minulých letech se pořádával ve mlýně koncert. Byl i letos?
   V: Jo, byl.

No to je hodně stručná odpověď. A co třeba takhle táborová hra, poklad nebo stezka odvahy?
   V+K: To taky.

Tedy - z vás něco dostat...

Nakonec jsem se ještě dozvěděl, že děti měly také olympiádu, dokonce s olympijským ohněm, při které se hodně sportovalo, a taky "Bratrskou olympiádu", kde byly i jiné disciplíny než sportovní - např. znalost Bible, skládání veršů, hra na hudební nástroje, atp. Vedoucí je prý nezlobili a podle tvrzení dětí - ony nezlobily je.

Ještě jedna zajímavá informace vyplynula z rozhovoru, a sice, že na táboře bylo také 6 postižených dětí, 4 z Prahy, zbytek z liberecka. Měly vlastní oddíl i vlastní program, ale někdy se také začlenily mezi ostatní. Za to, myslím, patří opravdu uznání a poděkování všem vedoucím.

Ještě poslední otázka pro Kristýnu: ty jsi už letos v Letařovicích byla. Být na stejném místě na dvou různých táborech, to se nestává často. Můžeš to nějak porovnat, v čem byly hlavní rozdíly?
   K: Ten první pobyt, to bylo soustředění Severáčku. To se skoro celý den pořád jen zpívaly, zkoušely a nacvičovaly nové písně. Nebyl to křesťanský tábor. A počasí bylo ještě horší. Dokonce tak, že se řeka Mohelka vylila z břehů a my jsme na pár dní museli vyklidit tábor. A ten druhý, to byl ten, o kterém jsme teď mluvili.

Úplně na závěr: jak se vám líbil pobyt v Letařovicích a jak přemýšlíte o tom příštím?
   V: Celkový dojem z tábora mám hezký...
   K: Příští rok? Samozřejmě!

Děkuji vám za rozhovor!

Ze svých dětí "doloval" jejich otec
Jan Votrubec


Meziprovinční


Sejdeme se!
Wir kommen zusammen!

Pod tímto názvem se konalo dvoudenní setkání křesťanů, členů Jednoty bratrské, na česko-německo-polském pomezí. Poslední srpnový den proběhlo na české straně v Hrádku n.N., druhý den, už 1.září to bylo v  Německu v Ochranově.

S nápadem uspořádat takovou akci přišel bratr Christoph Fischer, kazatel sboru Jednoty bratrské v Niesky a brzy pro to získal další spolupracovníky jak z německé, tak i z české strany. Z nich se utvořil přípravný výbor, který postupně rozpracovával a formoval jednotlivé návrhy na program setkání. Kromě br. Chr.Fischera v něm byli také br. K.E.Langerfeld a G.Kreusel a za "nás" manželé Čančíkovi, Lydie Halamová a Jan Talán, tehdy ještě z Chrastavy.

Jistě vás zajímá, jak to všechno vlastně začalo, co bylo původním záměrem setkání, jak se ho podařilo naplnit, kolik tam bylo lidí a podobné otázky. Zeptal jsem se jednoho člena výboru a protože ze "všech" jazyků ovládám nejvíc češtinu, ptal jsem se česky a Češky (všimněte si, jak malý háček dokáže změnit význam slova!). Odpovídá Lydie Halamová z Jednoty bratrské Liberec:

Tak tedy : Kdy ses dozvěděla o nápadu udělat sejití na hranicích?

Matně si vzpomínám, že to bylo jednoho slunečného dne někdy na podzim roku 1995, kdy se Christoph Fischer zastavil u mě v Liberci a kromě jiného jsme hovořili i o jeho nápadu takovéto setkání uspořádat. Myslím si, že již v té době o tom hovořil na pastorální konferenci kazatelů v Německu. Tento návrh se pak dostal i na naší podzimní pastorálku, kde byli zároveň zvoleni i čeští zástupci do přípravného výboru. Mezi jinými (bez mého vědomí) i já.

Co dalo podnět k takové myšlence?

Již dříve jsme s Christophem měli možnost hovořit nejen o vztazích mezi Němci a Čechy v JB, ale také o vztazích mezi Čechy a Čechy v JB. Je mnoho sborů v této příhraniční oblasti jak z české tak i z německé strany. Po otevření dalších hraničních přechodů se vzdálenosti velice zkrátily (např. Liberec - Herrnhurt 37 km) a bylo by dobré těchto možností více využívat. Na druhé straně mělo být toto setkání určitou rovinou pro setkání bratří a sester z JB z Čech bez ohledu na věk, názory či sbory.

Myslím si, že v první fázi se počítalo spíše s účastí sborů, které leží blíže hranic. Velice nás však potěšil zájem hlavně z české strany a tak se z toho stala celocírkevní akce.

Jak se spolupracovalo v přípravném výboru? Neměli jste příliš odlišné pojetí, či návrhy? Nenarážely na sebe německá důkladnost a přesnost s naší národní povahou?

Práce v přípravném výboru (a doufám, že mohu mluvit za všechny) byla velice dobrá. Nechyběl nám ani potřebný humor. Nebyla to vždy lehká práce. Potýkali jsme se s mnohými technickými i organizačními věcmi (zajištění dostatečných prostor, najít alternativní řešení při nepřízni počasí, sestavit program pro nejširší věkové skupiny a také dostatečně pestrý, aby v něm každý našel to, co by ho zaujalo.)

A co se týká německé důkladnosti? Mnohdy se nám Čechům zdá až nepochopitelná, ale byli jsme za ni vděčni. Jen tak se nám podařilo připravit vše do posledních detailů, i když mnohé jsme dotvářeli až přímo na místě. Právě různorodost týmu umožnila vytvořit pestrý program, který měl u všech zúčastněných veliký ohlas. A to samo o sobě je velikou odměnou.

A jak to skutečně probíhalo?

První setkání bylo, jak už jsem psal, v Hrádku n.N., v městečku na samých Polských a Německých hranicích. Příjezd se některým účastníkům trochu zkomplikoval, protože se omylem uvedlo dvojí označení pro místo setkání - Dělnický a Kulturní dům. Obojí totiž v Hrádku je, naštěstí ne daleko od sebe. I já jsem si udělal "okružní" jízdu po Hrádku. Když jsme dorazili k tomu DOMU, (ani nevím, jestli kulturnímu, nebo dělnickému), právě se tam začali rovnat trubači z Německa. Zhruba půl hodiny hráli bratrské chorály a jiné duchovní skladby. Mezitím přijížděli další a další účastníci setkání. Po 10.00 hod. jsme se přesunuli dovnitř onoho domu, kde bylo oficiální zahájení. Už z programu bylo patrné, že sobotní setkání bude mít sportovnější průběh. A tak po krátkém zamyšlení nad textem z Hesel nastalo vzájemné představování se. To si vzal organizačně na starost b. Langerfeld, který nás nenechal chvilku v klidu a vtipně nás neustále různě přeskupoval - jednou podle zemí, pak podle místa rodiště, (problém byl, kam umístit jednoho Američana, když se narodil až "za vodou"...), a pak zase podle jednotlivých sborů... Celkem nás v tom sále bylo něco přes 200 a tak jsme se aspoň částečně mohli poznat. Mezitím se hodně zpívalo, bratři z Německa k tomu dovezli tříjazyčné zpěvníčky.

Občerstvení bylo jednoduché. Každý přinesl tolik jídla, co sní, dal to na společný stůl a pak si zase mohl vzít něco jiného. Myslím, že nikdo neměl hlad. Dětem, kterých tam bylo dost, se to zvlášť líbilo. K některým vytipovaným talířům se pro jejich zájem nebylo možno ani dostat... Odpolední program probíhal na dvou místech. Tím prvním byl i nadále sál, kde byla diskusní skupina zabývající se tématem "Jakým přínosem jsou starší lidé pro sbor?" Úvodní slovo si připravila s. Libuše Votrubcová.

Druhým místem byla pláž vodní nádrže Kristýna. Tam probíhalo asi na 6 stanovištích veselé sportovní zápolení, na jednom dokonce i hudební. Aby to nebylo tak jednoduché, musela se vytvořit důsledně mezinárodní družstva, která navíc musela mít i děti. A tak to byla i příležitost neformálně se seznámit.

Podvečerní a závěrečná část setkání se odehrávala opět u dělnického domu, tentokrát na zahradě. Byl to táborák s opékáním buřtů. Ještě před tím zakončil tento den biblickým slovem a modlitbou b. Jan Talán.

Neděle měla už podstatně jiný ráz, i když začátek byl hodně podobný předchozímu dni. Vše se odehrávalo na druhé straně hranic, v německém Ochranově. V prostorách zahrady ústavu "Förderungszentrum" se konalo dopolední shromáždění, při kterém kázal na starozákonní text Hesel (Ž 4:8) b. Martin Bukovský ze sboru v Novém Městě p.Smrkem. V čase, který po bohoslužbách zbýval do oběda, bylo možné navštívit různá památná místa. Bylo milé, že všude byl zajištěn odborný výklad, a to i s překladem.

Odpolední program se odehrával ve velkém sále. Není možné se rozepisovat o všech, kteří se ho nějak aktivně účastnili. Střídaly se pozdravy, svědectví, biblické slovo, zpěvy shromáždění i pěveckých sborů (jeden mezinárodní vznikl dokonce až na pódiu a zpívat v něm mohl každý, kdo měl odvahu a znal noty...). To vše bylo zarámováno do obecenství při hodech lásky. Když doznělo závěrečné slovo b. biskupa Th.Gilla, mnozí si možná povzdechli, "škoda, že to tak rychle uteklo!" Počáteční rozpaky, kdy málokdo věděl, co má vlastně od setkání očekávat, byly už dávno pryč. Místo toho zaznívalo velice často přání, aby to nebyla ojedinělá akce, a aby se příští rok opakovala.

Velký dík za uspořádání setkání patří celému přípravnému výboru a zvláště pak bratřím z Německa, kteří na sebe vzali břímě finančního zabezpečení. Zrovna tak chci za mnohé poděkovat Lydii Halamové za neúnavnou službu při překladech. Měla toho opravdu hodně a zvládala to výborně.

Setkání se zúčastnil a jeho průběh sepsal:
Jan Votrubec


Z našich sborů


PRAHA

24. července 1996 jsme se na smíchovském hřbitově v malém kroužku několika bratří a sester rozloučili krátkou pobožností se sestrou MARTOU HOTMAROVOU. Přešla tiše a plná nadějného očekávání do nebeského domova. Završila tak svou pozemskou cestu, která od jejího obrácení k Pánu Ježíši Kristu neztrácela jistý směr. Její fyzická schránka byla poznamenána vysokým věkem, ale mladistvá horlivost a vroucnost srdce ji neopustily do posledních dní. Sestra Hotmarová byla vnímavou básnířkou, která dokázala mnohé své zkušenosti a vjemy přetavit do slov, která vypovídají o jejím vztahu k Bohu a ochotnému posluchači se mohou stát pomocí na jeho vlastní cestě. Je užitečné upozornit, s jakou vytrvalostí a stálostí zpívala své písně Bohu v časech dobrých i zlých. Věřím, že i pro váš užitek vybírám ze sbírek, které vydala vlastním nákladem, tři básně:

MODLITBA ZA VLAST

Panovníče všehomíra a Pane náš,
Otče svatý,
rozkvílely se k Tobě všechny sirény mého srdce.

Za vlast! Za vlast! Za vlast!

Za louky a blatouchy a stráně s petrklíči,
za hluboké zelené lesy,
za města na západě a hory na východě,
za veliké srdce pod Petřínem,
jehož ulicemi proudí milost svobody,
když svrhl jsi v prach pyšné otrokáře,
pro tu minulost a pro tu přítomnost,
buď s námi i v budoucnosti.

Obživ mrtvé, probuď spící
a oslav se ještě jednou.

Rozkvílely se k Tobě všechny sirény mého srdce,
žalostně a přece důvěřivě,
dříve než nepřítel bude v bráně.

  /březen 1938/

PROMĚNA

Dnes v kadlubu bolesti hněten
ztrácíš své vlastní já.
Dnes pláčeš slzami beznaděje
jak střípek zrcadla,
když poslední obraz skytnul.
A dlouze míjí noc
jak dech hvězd vymřelých.

Ó, zářivá rána svítání,
v nichž ruka hrnčířova
svým božským dotekem
z ubohé hlíny divy tvoří.
Dnes zmíráš v černé beznaději,
aby jsi zítra vstal
jak nádoba nová
ke cti Toho, který tě naplní
svatým obsahem.

  /11.4.1949/

KAŽDÝ DEN ZNOVA

Uzlík svých všedních dní
pevněji utáhnu řemenem naděje,
oči víry pročistím rosou modliteb
a na srdce přitisknu růži,
růži lásky, která nezklamala
a směle vykročím.

Ráno, v poledne, večer.
Dnes, zítra.

Nejdu sám, jen ve šlépějích Mistra,
který mne předešel k cíli,
abych já mohl šťastně dojít.

Přes hluk a víření prachu země
zní Jeho vlády hlas:
Neboj se, já jsem přemohl svět.

A proto šťastně jdu.

  /1977?/

Děkujeme laskavému Bohu, že sestře Martě Hotmarové tolik svěřil a že ji i použil, aby také jejím prostřednictvím promlouval i k nám.

Bohumil Kejř


Noví diakoni

V neděli 8. září 1996, odpoledne, ve sboru Jednoty bratrské v Ústí nad Orlicí byli bratrem biskupem Adolfem Ulrichem ordinování dva noví diakoni - Miroslav Boš a Petr Štecha.

Slavnostní ordinační shromáždění vedl předseda Úzké rady bratr Ondřej Halama, který měl také kázání. Vlastní ordinaci provedl bratr biskup. Oba nově ordinovaní bratři pak společně vysluhovali Svatou večeři Páně. Po požehnání uděleném bratrem biskupem, bylo společnou písní shromáždění ukončeno. Jak už to v ústeckém sboru bývá zvykem, pro všechny účastníky bylo připraveno pohoštění.

Několik životopisných údajů nově ordinovaných diakonů:

Miroslav Boš - narozen 23. 2. 1967 v Olešnici v Orlických horách. Vyučen mechanikem a opravářem kolejových vozidel. Boha začal hledat ve svých 18 letech. V roce 1988 nastoupil do přípravného ročníku na Husově teologické fakultě v Praze, studium však nedokončil. V roce 1993 byl povolán misijním pracovníkem do Dobrušky - kazatelské stanice potštejnského sboru. Je ženatý a má dva syny.

Petr Štecha - narozen 15. 6. 1967 v Mladé Boleslavi. Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze. Ve svých 18 se setkal s evangeliem, dostal se do Jednoty bratrské a uvěřil. Už za svých studentských let pracoval s mládeží v Jednotě bratrské. Do služby na plný úvazek byl povolán Úzkou radou v roce 1994 jako správce sboru v Ústí nad Orlicí. Je ženatý a má jednoho syna.

red


Železný Brod

Dne 15. 9. 96 odpoledne se konalo slavnostní shromáždění spojené s Hody lásky ve sboru Jednoty bratrské v Železném brodě, u příležitosti uvedení nového kazatele br. Jiřího Polmy. Je to v 75 leté historii sboru celkem čtvrtý kazatel. Slavnostní kázání měl br. Bohumil Kejř a vlastní akt uvedení provedl br. Ondřej Halama, předseda ÚR.

Slavnostní slib před zaplněnou modlitebnou potvrdil br. Polma podáním ruky členům staršovstva i br. O.Halamovi, který mu současně předal jmenovací dekret.

Vyslechli jsme pozdravy br. biskupa A. Ulricha, dále předsedy MÚ Mgr. Horáčka a několika kazatelů od nás i z Německa. Do programu přispěl i dětský pěvecký sbor Řetízek se svými sólisty.

Jsme opravdu vděčni a naplněni radostí, že po delší době (3/4 roku) máme opět vlastního kazatele. Přejeme br. Polmovi, aby ho Pán vedl a požehnal jeho práci, která ho čeká - a jíž nebude málo - tak, aby tento železnobrodský sbor byl místem, kam budou všichni rádi chodit.

Plíva


Setkání sester z Jednoty bratrské v Hejnicích

Když jsme na jaře tohoto roku vybírali místo a termín příštího setkání sester z našich sborů, nabídli jsme setkání v Hejnicích. Ne proto, že bychom se chtěli "drát dopředu", ale proto, že na podzim je u nás pod Jizerskými horami krásně. Do žluta zabarvené listy stromů dávají jinak syrové přírodě nádech tepla a přijetí a babí léto zve k procházce po úpatí hor. Avšak počasí si dělalo své, koneckonců jako celý letošní rok. Místo krásné přírody byly vidět jen obrysy hor zahalené do mlhy, ze které chvílemi vypadávaly kapky drobného deště.

O co chladnější byla podzimní příroda, o to teplejší a vřelejší byla atmosféra uvnitř klubovny zahrádkářů, kde se schází hejnický sbor Jednoty bratrské. Po přivítání, krátkém úvodu a modlitbě bratr Helmut Michel (starší sboru) pověděl krátce o krátké historii sboru v Hejnicích. Jsme zatím nejmladším sborem naší provincie (založen 4. dubna 1993), ale věříme, že Pán Bůh přidá nové sbory.

Před obědem sestry i někteří bratři vyslechli přednášku místního kazatele na téma: Utrpení v životě křesťana. Podle reakce mnohých posluchačů bylo znát, že je to téma, které se dotýká nás všech. Vždyť kdo z nás si žádným utrpením neprošel? Jedna jistota nám však vždy může znít v uších: Náš Pán Ježíš Kristus o tobě ví, ať procházíš jakýmkoliv utrpením, nikdy tě neopustí a dává sílu vše unést.

Po obědě a krátké procházce jsme všichni vyslechli zajímavou přednášku sestry Ulrichové o Izraeli spojenou s promítáním diapozitivů. Je vždy dobré vidět zemi, kde žil Ježíš Kristus a připomenout si místa, kde se odehrávaly důležité události i mého spasení. Je to motivující zvláště pro nás, kteří se za Izrael modlíme.

Po krátkém rozloučení se sestry rozjely do svých domovů. Co si odvážely ve svých srdcích nevíme, víme však, co zůstalo v našich - radost z nově navázaných vztahů a kontaktů. Vždyť mnohé z našich sester byly poprvé na celocírkevní akci Jednoty bratrské.

Jaký je smysl těchto setkání? Jeden je jistě vzájemné poznávání a sblížení, aby mohlo platit slovo: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

A+J. Zajíčkovi


[DÚLOS] [JEDNOTA BRATRSKÁ] [Časopis/tiráž] [Leden] [Únor] [Březen] [Duben] [Květen] [Červen] [Červenec-Srpen] [Září] [Listopad] [Prosinec]