Milí bratři a sestry,
jsem vděčný za to, že se můžeme i v novém roce setkat nad stránkami našeho časopisu. Možná také patříte k těm, kteří se vždycky znovu těší na to, až otevřou nové číslo. A možná také patříte i k těm, kteří vidí, že by náš časopis mohl být pestřejší a aktuálnější. Jsme si toho také vědomi, ale zároveň víme o našich finančních a personálních možnostech. Přesto se snažíme reagovat na vaše podněty a připomínky. Svědčí o tom návrat k obálce s fotografií. Jsme vděčni bratru I. Mixánkovi, který připravil sérii fotografií pro tento rok. Chceme také vyjádřit dík redaktorovi časopisu, bratru S. Slavkovi, který se, tak jako všichni jeho předchůdci, potýká s nedostatkem příspěvků i nespolehlivostí přispěvatelů. Přes všechny představy a předsevzetí pak často číslo vypadá jinak, nežli by on sám chtěl. V této souvislosti se obracíme i na Vás, čtenáře. Vaše připomínky, náměty a příspěvky by mohly časopis zpestřit a obohatit. Již před časem jsme se pokusili otevřít rubriku "dopisy čtenářů". Po několika příspěvcích však ohlasy utichly. Chceme Vás však znovu vyzvat. Napište své připomínky a představy, co byste v časopise chtěli nacházet, jak jej "vylepšit", nebojte se reagovat a být kritičtí, ale nebojte se také povzbudit nebo pochválit.
Chci se ještě spolu s Vámi ohlédnout k závěru minulého roku. V polovině prosince se konalo v našem sboru v Ústí nad Orlicí setkání užšího kruhu kazatelů Jednoty , Úzké rady a biskupů Jednoty. Vedle našeho br. Ulricha se zúčastnili také tři biskupové kontinentální provincie, bratři Gill, Reichel a Schlimm. Šlo o rozhovory, které navázaly na předcházející rozhovory o současnosti a vývoji Jednoty. Vedle základních teologických otázek byly projednávány také otázky zcela praktické, otázky osobních vztahů i událostí, které vyvolaly různá napětí a nedorozumění. To, co bylo na těchto rozhovorech nejpřínosnější, byla jejich atmosféra. Mohli jsme prožívat vzájemnou ochotu naslouchat jeden druhému, snahu porozumět, dříve nežli jsou vyneseny protiargumenty. Žijeme ve společnosti, která je plná rozporů, problémů a konfliktů. Této situaci se nemůže vyhnout ani církev. Vždy, ať už na úrovni sborů a staršovstev nebo církve a církví, budeme muset řešit různá napětí a nedorozumění, hledat cestu pro uplatnění různých forem a způsobů práce. Jako křesťané bychom ale měli být zvláště tvořiví a schopní hledat řešení a cesty, které vedou a ukazují k tomu podstatnému a k Tomu, jenž je naším Pánem.
Závěrem roku v našich sborech proběhlo mnoho akcí a shromáždění, která byla nad rámec "standardních" sborových sejití. Ať už to byla adventní, vánoční nebo silvestrovská sejití, jejich společným jmenovatelem bylo, že byla určena pro veřejnost. Je radostné, že v našich sborech dovedeme využít příležitost a čas - a adventní a vánoční čas patří k těm nejvhodnějším - zvěstovat evangelium těm, kteří dosud neslyšeli. Ať už tato shromáždění měla jakoukoliv formu a konala se kdekoliv, věřím, že přinesla a časem přinesou ovoce.
I v tomto roce Vás chceme v úvodnících seznamovat s těmi nejaktuálnějšími otázkami života sborů a Jednoty, sdílet s Vámi naše pohledy a zkušenosti " z domova i ze zahraničí" a referovat Vám o tom, co nás v Úzké radě zaměstnává a které věci řešíme. A proto Vás chci na začátku roku právě na tomto místě poprosit o přímluvné modlitby. Vím o těch, kteří se za nás v Úzké radě pravidelně modlí a věřím, že se za nás modlí mnozí další. Chceme Vás ujistit, že jsme za tyto modlitby velice vděčni a že víme, jak velmi je potřebujeme. I v tomto roce před námi bude jistě mnoho důležitých rozhodnutí, jednání a akcí a naší touhou je mít poznání Boží vůle a srdce služebníků.
s přáním hojného Božího požehnání v roce 1996 Vám za Úzkou radu přeje
Veliké jest milosrdenství Hospodinovo,
když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávají zajisté slitování jeho.
Pláč 3:22
Milí bratři a sestry,
jak jinak bychom měli začínat rok nežli s pohledem upřeným na Boží
milosrdenství. Jak jinak začínat rok nežli s vděčností,
že nás Bůh zachovává. Nový rok je pro mnohé chvílí nových rozhodnutí
a předsevzetí, chvílí, kdy hledět zpátky je pozdní a zbytečné.
Je krásné, nadějné a povzbuzující, že smíme, my, křesťané, Boží lid,
hledět zpět s vděčností a radostí. Ne na naše skutky a naše dílo,
ale na Boží milosrdenství. Na jeho slitování.
S vděčností, že jsme to, co jsme, a že jsme "do konce nevyhynuli".
Toto prorocké obrácení se k Božímu milosrdenství je pro nás výzvou,
abychom navázali a vždy navazovali na tu vánoční radostnou zvěst
o Božím sklonění se k člověku. To je střed,
jádro biblického poselství, které má být vždy vynášeno a zvěstováno,
z kterého smíme a máme žít i tento nový rok.
Můžeme se proto pokusit vyjádřit tento Boží příklon k člověku z
několika pohledů.
Boží milosrdenství je především VĚRNOST SMLOUVĚ. Bůh je věrný ve své smlouvě. To, co řekl, za tím také stojí. Vztah člověka a Boha je vztahem smlouvy, není to však vztah rovnocenných partnerů, kteří by spolu uzavřeli dohodu. Tato smlouva je jednostranná a velkolepá Boží nabídka. Pozvání pro hříšného a svévolného člověka ( mne a tebe ) do Boží blízkosti, do života v jeho lásce. A Bůh za tímto svým pozváním stojí. Naše pády, odmítání, hříchy, vzdor a sobectví neotřesou jeho milosrdenstvím. Ono trvá, nepomíjí (ek.překlad). On neucukne se svojí napřaženou rukou pomoci a lásky. Jeho smlouva není vázána na naši poslušnost a solventnost. Jsme pozváni k tomu, abychom Boží milosrdenství prožívali i tento rok. Buďte si jisti, že nikdy není pozdě vrátit se k Bohu. Znovu vstoupit do té smlouvy lásky. Jeho nabídka zní a bude znít vždy nově, každého dne a "každého rána".
Boží milosrdenství je také jeho rozhodnutí PROKAZOVAT DOBRODINÍ. Bůh dal svá zaslíbení a on je také chce uskutečnit v našem životě. Jedna z nejsilnějších biblických spojnic Starého a Nového zákona je právě "zaslíbení a jeho naplnění". Je to jen několik dnů, co jsme si připomínali naplnění toho, co "proroci od dávna nám jsou zvěstovali" (píseň 64). Tak to také vyznává prorok v situaci lidsky zoufalé a bezvýchodné, která dala vzniknout citované biblické knize, v situaci po dobytí Jeruzaléma a pádu chrámu . On ví, že je to jenom Jeho milosrdenství, které je zachovalo, zaslíbené a prokázané dobrodiní. Můžeme si být jisti, že tento rok je rokem, kdy Bůh chce naplňovat svá zaslíbení. Také v naší zemi, v našich sborech i v našich životech.
A Boží milosrdenství je jeho ODPUŠTĚNÍ. Odpuštění je základní podmínka života před Boží tváří. Náš život, realita světa poznamenaná hříchem musí být proměněna Božím odpuštěním, aby byla vytržena ze zániku a zachráněna pro Život. A Bůh je ten, kdo odpouští. Ježíš je ten, kdo prosí o odpuštění pro ty, kdo jej ponižují, týrají a mučí. Boží odpuštění lze těžko chápat, ale smíme je prožít a prožívat. On dal sebe sama za nás, abychom my mohli žít. Cesta dopředu vede jen skrze Boží odpuštění. I v tomto roce, pro nás osobně i pro celou církev. V pokání, v pravdivém poznání své bídy, smíme vždy znovu přijímat odpuštění a povstávat k novému životu.
A Boží slitování, které je v básnické formě knihy Pláče Jeremiášova užito jako synonymum pro Boží milosrdenství, nám ukazuje Boží vztah k člověku ještě z jedné strany. Boží slitování je vlastně jeho SOUCÍTĚNÍ. V jiné podobě je toto slovo užíváno jako centrum lidského ( i Božího) citu. Bůh, Stvořitel a Pán je ten, kdo s námi soucítí, kdo je pohnut ve svém nitru námi a naší situací. Citovost, emocionalita, byla a je často nahlížena jako něco slabého až slabošského a zároveň nebezpečného a nekontrolovatelného, narozdíl od racionality, rozumovosti. Je tragedií, že tomuto pohledu podlehla v mnohém také církev. Nejen že náš život je určován mnohem více stránkou emotivní nežli racionální, ale naše odpověď víry na Boží citový vztah k nám nemůže být prosta citu. Když se Pán Ježíš po svém vzkříšení setkává s Petrem, učedníkem, který zklamal na celé čáře, jeho otázka zní : "Máš mě rád ? Miluješ mně?". Smíme mít jistotu a poznání, že Boží vztah k nám je plný citu a soucítění, plný porozumění a chápavé citlivosti. A proto také naše odpověď víry na jeho lásku smí být osvobodivě emocionální. Vždyť "Jeho milosrdenství je věčné".
Ondřej Halama
S. Marjorie Matlocková, laická kazatelka v Makkoviku na Labradoru, byla mezi 18 účastníky Semináře světové Jednoty bratrské. O své provincii nám napsala.
"Naše provincie Labrador leží na velmi rozeklaném pobřeží severovýchodní Kanady. Labrador má krásnou přírodu a bohatství divoké zvěře. Země přechází do hustých lesů a písčitých pláží k obrovským pohořím s ledovci a ke mnoha fjordům, které se nacházejí hlavně na severu. Labrador má také velké přírodní bohatství, ale málo rozvinutý průmysl činí z této provincie jednu z nejbohatších a nejméně poškozených částí světa. Její podnebí je velmi drsné. Zimní teploty klesají z -20° až k -70°C, nejchladnější měsíce jsou leden a únor. Sněhová pokrývka leží přibližně sedm měsíců v roce. V létě prožíváme ovšem tropické teploty dosahující 34°C. Léta jsou velmi krátká a trvají obvykle 2 až 3 měsíce. Potom se počasí znovu ochladí a nastává podzim.
Bratrští misionáři přišli kázat Inuitům evangelium kolem roku 1770. Mnoho lidí mluví o Inuitech jako o Eskymácích, ale toto slovo se dnes neužívá, protože znamená "jedlíky syrového masa barbarským způsobem". Zato slovo Inuit znamená "lidi velké země". Jednota bratrská na Labradoru stála tváří tvář mnoha nesnázím a zápasům. Nejdříve byla německou misií a po 2. světové válce se dostala pod ochranu Britské provincie. Pro velkou vzdálenost k Británii se labradorští Moravané cítili velmi izolováni a zvažovali, jestli by nebylo výhodnější stát se oddělenou provincií pod ochranou Rady světové misie v Americe. K této změně došlo v roce 1980.
Zdejší práce je stálým zápasem. Kvůli mnoha změnám v duchovenské službě nebyli lidé vlastně nikdy informováni o tom, co znamená být samostatnou provincií, zvláště co se týkalo finančních záležitostí. Dnes má provincie velký schodek.
V labradorské provincii jsou 4 sbory a 2 společenství.
Tři ze sborů a jedno společenství se nacházejí na severním pobřeží.
Sbor Nain je nejsevernější komunitou s 1.500 členy, z nichž většina zdůrazňuje věrnost Jednotě. Tamějším kazatelem je br. L. Junek (českého původu), který se svou ženou Barbarou přijal službu v Nain v roce 1992. Oba manželé se rozhodli prodloužit svou službu o 2 roky a vrátit se do Texasu v roce 1997. Br. Junek se učí jazyku Inuitů a může proto pomáhat při bohoslužbách domorodců.
Dalším sborem je Hopedale. Jak v Nain i zde tvoří většinu z 500 členů Inuité, kteří jsou pokřtění Moravané. Kazatelem je br. Renatus Hunter, jediný ordinovaný Inuit. Br. Hunter má vážné zdravotní potíže a půjde pravděpodobně v tomto roce do důchodu. Sbor v Hopedale bude potom neobsazený. Sborová budova v Hopedale byla prohlášena za historickou stavbu. Je jedinou, dodnes užívanou budovou, která byla přivezena z Německa misijní lodí "Harmony" a postavena v roce 1770. Budova bude zrestaurována a bude sloužit jako turistická atrakce.
Přibližně 30 mil (míle je přibližně 1,6 km) na jih od Hopedale je Postville. Toto malé společenství tvoří většinou letniční. I když je zde jen hrstka Moravanů, br. Leonard McNeill koná pro ně každou neděli služby Boží ve svém domě. Ti z Moravanů, kteří si přejí, aby měli své děti pokřtěné, čekají obyčejně na kazatele z Goose Bay (Husí záliv), který tuto svátost udělí.
Makkovik, můj domovský sbor, je hlavně společenstvím osídlenců. V jeho počátcích stál můj pra-pradědeček Toston Andersen, který sem přišel z Norska v roce 1840. Na pozvání Andersenů otevřeli Moravané stanici v roce 1896. V Makkoviku není ordinovaný kazatel. Můj sbor a provinční rada mě ustanovily, abych zde sloužila jako laická kazatelka. Mou povinností je vysluhovat svátosti (jen v tomto sboru) a všechny ostatní kazatelské služby. Věřím, že získám teologické vzdělání a budu ordinována.
Čtvrtý sbor Jednoty bratrské je v Happy Valley na Goose Bay. Tento sbor obsluhuje br. Walter Edmunds, ordinovaný kazatel, který pochází z Labradoru. Sbor byl založen v době, kdy skupina Moravanů ze severního pobřeží odešla pracovat na vojenskou základnu v Goose Bay v roce 1950.
Naše Jednota bratrská na Labradoru zažila mnoho zkoušek a pokušení, ale vykazuje stále mnoho kladného. Nový kostel v Makkoviku byl posvěcen a otevřen 16.května 1993, a to znamenalo začátek duchovní obnovy sboru. Sestra Bridgette Schlossová, laická kazatelka, která bydlí v St. John`s na Newfoundlandu, položila základ církevního obecenství. Má báječný dar služby bližním, navštěvuje Moravany, kteří přicházejí z Labradoru a jsou v St. John`s z různých důvodů, např. v nemocnici, ve škole, ve vězení atd. Koná tam i pobožnosti. Všechny peníze, které jsou pro tyto služby potřebné, dává sama sestra Schlossová. Pán jí žehnej!!
Vloni v dubnu cestovala skupina bratří a sester z Makkoviku do Hopedale na motorových saních. Vezli jsme děti z nedělní školy, aby tam zpívaly. Doufali jsme, že to sbor v Hopedale povzbudilo. Také jsem tam jela. Naše cesta trvala 7 studených hodin, jeli jsme přes zamrzlý Atlantický oceán a cestou bylo vidět mnoho jelenů karibu. Náš zpěv a svědectví měly velký úspěch a my doufáme v počátek duchovní obnovy Hopedale. Sbor v Makkoviku a Happy Valley se staly v minulém roce plně soběstačnými.
V srpnu 1996 oslaví Makkovik 100 let svého trvání. Naše přípravné komise pracují pilně jako včely, aby se tato významná slavnost mohla uskutečnit. Všichni jste k nám srdečně zváni! S prosbou o vaše přímluvné modlitby končím slovy apoštola Pavla: "Všechno mohu v Kristu, který mne posiluje..."
Přeložila Marie Ulrichová
(Strom zasazený Pánem Ježíšem Kristem)
"Požehnán buď muž, který dův řuje Hospodinu... Bude jako strom zasazený u vody... V roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody." (Jeremjáš 17:7,8)
Pro obyvatele Ladaku, kteří tráví celý život ve velmi studené poušti, je zavodňování jediný způsob, jak dostat vodu do polí. Ke každému stromu je voda přiváděna s velikou péčí, aby mohl růst a v drsných zimách být všemožným způsobem chráněn, aby se dočkal příštího jara. Stromy rostou jen když se o ně pečuje; nejsou jako lesy v divočině. Proto je pro obyvatele tibetské vysočiny a Ladaku tak snadné porozumět slovům "jako strom zasazený u vody". Člověk, který o něj pečuje, odpovídá za zavodňování, hloubí mini-kanály nebo vyměňuje zařízení na měření průtoku vody u starých kanálů tak, aby jeho plantáž neuschla. A teprve, když je přívod vody zajištěn, může strom rodit ovoce a přinášet plody v očekávané době a neohrozí ho letní sucho nebo zimní chlad.
To byla zkušenost nás křesťanů v Ladaku. Asi 150 křesťanů v budhistickém a muslimském moři nemůže mnoho očekávat, protože jsou odříznuti od církví v jiných částech Indie stovkami kilometrů pohoří Himaláje. Když mnoho kostelů muselo být leckde zavřeno nebo počet jejich duchovních pastýřů omezen, v Lehu jsme byli schopni čerpat sílu a naději z Boží přítomnosti a ochrany. Nedělní bohoslužby byly vždy zdrojem obnovy a vyučování mnohých lidí vedle členů Jednoty bratrské. Křesťanští vojáci z různých částí Indie a mnoho zahraničních návštěvníků v létě činí z našeho kostela opravdu světoobčanský sbor. Středeční večery jsou věnovány dům od domu modlitbám a biblickým hodinám. Toto shromáždění, kterých se účastní jen několik členů z okolních míst, nám poskytují čas k důvěrné a cílevědomé konverzaci.
Jazyk je hlavní překážkou pro čtení Bible - mnozí, kteří mluví ladacky (tibetský dialekt), ji nečtou dobře, protože ve změněné situaci zde se klade větší důraz na znalost hindustánštiny a angličtiny., To platí také pro ladacké písně. Proto usilujeme o to, aby se Bible četla mnohem více v kostele a v jiných shromážděních. Jsme velmi vděčni za to, že Pán nám poskytl ve sboru dost možností, abychom byli schopni podporovat naše sesterské sbory v Khalatse a Shey a také indické domorodé misie, které pracují v ostatních částech Indie.
Náš sbor se stará o řadu chudých dětí ze vzdálených oblastí Ladaku a máme z toho velikou radost. Naší modlitební snahou je, aby sbor v Lehu neztratil nikdy svůj zájem o svět a byl vždycky blízko Pána. Hlavní duchovní prací Jednoty bratrské v Lehu je udržování Misijní školy Jednoty, která má více než 1 000 zapsaných studentů ze všech částí a komunit Ladaku. Tato škola se stará o děti od tří do 18 let, které jsou rozděleny do tří různých oddělení. Je naší chloubou, když můžeme říci, že naši studenti jsou nejlepší v oblasti, která má 22 jiných středních škol. Vláda uznala naši práci a podpořila náš budoucí rozvoj tím, že nám darovala 6 akrů půdy. Potřebujeme vaše modlitby, protože se snažíme získat podporu pro stavbu budovy nového školního areálu. Ve škole jsme usilovali o čisté metody práce ať v administraci, financích nebo vztazích; ten ideál je těžko dosažitelný v této době, ale naše vůle spoléhat na Boží pomoc má velmi pozitivní svědectví ve větší ladacké komunitě.
Ano, Pán, který zasadil strom na březích vody života, pečoval o něj a ochraňoval ho, požaduje ovoce, až přijde čas.
E. Gergan, kazatel sboru Jednoty bratrské v Leh a ředitel školy
přeložila Marie Ulrichová
zaznamenáno v závěru pastorální konference z 13. a 14. listopadu 1995 v České Lípě.
Vzhledem k tématu, kterého jsme se na pastorální konferenci dotkli a které se týkalo ryze praktického života našich sborů, "Kázeň v církvi" a "Motivy odchodů lidí ze sboru", předkládám kazatelům slovo apoštola Pavla z dopisu Efezským 2:15-17.
"Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství."
Myslím si, že volání apoštola Pavla, v té době již z vězení, z místa omezení a nesvobody, po maximálně efektivním životě Božích služebníků, bylo zcela na místě již tehdy, natož dnes. Dny jsou skutečně zlé a my nemáme již příliš mnoho času na vlastní zábavu a na mrhání času. Jsme zaměstnáni na plný úvazek a jedinou příčinou tohoto jha je, že jsme pochopili nutnost nést evangelium a kázat Boží slovo lidem okolo sebe, v zemi a v národě, do kterého jsme se sami narodili. Z daného textu vidíme jasně trojí oslovení.
1) Naprostá závislost na Bohu a Jeho vedení. Tato závislost se zcela evidentně nějak projevuje.
a) Stále víc a více musíme ve svém vztahu k Pánu Ježíši být vroucnější. Jedním z rysů poslední doby je ustydnutí lásky. Je katastrofální, že právě mezi těmi, kteří kážou Boží slovo, je toto ochládání příznačným rysem. Život s Ježíšem často prožíváme jako rutinní záležitost a osoba Ježíšova se nám stává schematickým souborem teologickým pravd a pouček pro druhé. Stěžujeme si na nedostatek lásky mezi věřícími ve sboru, ale sami jim nejsme dostatečným příkladem opravdové lásky vůči svému Spasiteli.
b) Chybí nám skutečné modlitební nasazení. Kazatelé jsou mnohdy nejzaměstnanějšími lidmi ve sboru. Ale rozhodně ne v tom, v čem by zaměstnáni měli být. Mnoho věcí děláme z vlastní síly a podle vlastní úvahy, ale položme si ruku na srdce. Kolik z nás opravdu jdeme na kolena a věci nejprve promodlíme? Kolik modlitebního nasazení mohou druzí u nás vidět. Kolik času denně skutečně věnujeme modlitbě?
c) Získávání Boží moudrosti. V knize Přísloví nebo v epištole sv. Jakuba můžeme číst, že moudrost a marnost tvoří nevětší protiklady. Kazatelé jsou lidmi uvolněnými pro službu. Nechodí ráno do práce jako jiní lidé. Jsou odděleni pro službu. Právě proto je jejich čas plně v jejich rukou. Avšak kolik tohoto času je skutečně promarněno a kolik tohoto času je moudře využito? Máme si u Boha vyprosit moudrost, jestliže se nám nedostává (Jak 1:5). Vidíme tedy zcela zřetelně spojitost se všemi uvedenými body. Zvroucnění, modlitební nasazení a život v Boží moudrosti. To činí člověka závislým na svém Bohu. Kazatel by měl být přesně tímto člověkem.
2) Růst v odbornosti a kvalitě. Současná kazatelská sestava odráží důsledky posledních let celé české provincie. Jsme lidé různých původních profesí a do služby jsme byli povoláni církví v různém věkovém odstupu. Pro mnohé z nás to znamená práce na sobě samých.
a) Růst v kazatelské službě. Ve II.Tim 3:12,14,16,17 a 4:1-3 čteme: "A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. Před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám pro jeho příchod a jeho království: Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním."
Jsme voláni ke kvalitnímu poznávání Písma, k rozvíjení řečnických schopností, rozšíření vyjadřovacích prostředků. Mnozí máme své limity a Bůh je chce odstraňovat. Naše slovo má být po lidské stránce na úrovni a z Božího hlediska také naplněné Jeho mocí. On to učiní a je připravený nám v té věci pomáhat. Avšak naše kvalita musí růst a přípravy nesmíme šidit.
b) Růst v pastýřské péči. Mnozí procházíme velikým osobním napětím. Sbory, které jsme sdědili, jsou často v dezolátním stavu. Chybí celé generace členů, sborové domy jsou zchátrané, neudržované a sborové pokladny prázdné. Pak nevíme, kam dříve skočit? Chvíli děláme zedníka, jindy nádeníka, avšak málokdy pastýře. Bojíme se zasahovat do lidských životů. Myslíme si, když třeba jenom něco málo druhým krátce naznačíme že jim to dojde samo. Pak se divíme, jak jsou nechápaví. A kde je teprve hlubinná pastýřská péče spojená s opravdovým pokáním a s osvobozovací službou? Apoštol Petr připomíná důležitost pastýřské služby v I.Petrově 5.2: "Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou..."
c) Proměna charakteru. Už v první církvi vidíme, jak byl proměňován charakter těch, kteří nesli evangelium. Sám apoštol Petr byl usměrňován apoštolem Pavlem, když se zachoval v Galatských sborech jako pokrytec. Pavel vychovává Timotea a Tita. Démas nakonec opustil svou službu, protože si zamiloval svět více než Pána. Diotrefés se choval despoticky a se svými členy sboru si dělal, co chtěl. Byl na to upozorňován druhými. Demétrius byl zase živým příkladem mnohým svým kolegům. Jakub 3:13 opět spojuje ovoce dobrého života s porozuměním Boží moudrosti a užíváním tohoto daru.
3) Růst ve vedení, řízení a správě. I tato třetí oblast úzce souvisí s vykupováním času a ne se zbytečným marněním a mrháním sil. Jsme reformační církví, ale v praxi jsme málokde vstoupili do opravdové realizace pojetí všeobecného kněžství (Zj 1:5).
a) Musíme odbourávat zastaralé mechanismy vedení a správy sborů. Tím nemyslím vymknout se určenému systému správy vedení sboru daným Řády. Mnoho věcí však s Řády nesouvisí a my přesto neumíme využít všech tvořivých darů našich bratří a sester. Jsme zvyklí mnoho věcí dělat sami. Ale protože jsme taky jenom lidí se svými omezeními, děláme to často hůř, než by to dělal průměrný člen sboru. Svět umí často schopnosti našich bratří a sester využít mnohem lépe než my. My už pak jenom vzdycháme, jak jsme na všechno sami a jak jsou druzí neochotni pustit se do práce. Ale sami jsme je odradili, dostatečně nemotivovali a nepřesvědčili o potřebě, kterou máme. Mnozí máme to, co jsme sami zaseli.
b) Přinášení vize, ale i cesty jak ji uskutečnit a naplnit. Z našich kázání lidé slyší co mají dělat a jací mají být. Ale slyší také od nás, jak na to? Není to někdy dost zásadní věc?
c) Připravit své sbory na aktivní misijní zásah. Všechno kolem nás se zdá, že šlape k dobrému. Ekonomika vzrůstá, snižuje se inflace, máme minimum nezaměstnaných. Kdo by v takové době, kdy každý může využít své síly pro své dobro, měl zájem o evangelium? Ale vězte. To je klam! Dny jsou skutečně zlé a blíží se konec. Naše země má charakter prostitutky. Smilní nejen fyzicky (poslední zprávy o šíření viru HIV mezi našimi občany je šokující), ale také duchovně. Mladá generace je zasvěcována okultní hudbě a satanismu. Šíří se různé sekty s velkým vlivem východních filozofií. Lidé jsou zmateni a zkouší všechno jako drogu. To, co dnes se zdá jako pozitivní, může zítra být dokonce na překážku. Někteří odborníci - lékaři tvrdí, že za několik let budeme vidět některé své spoluobčany umírat na ulici. Nemocnice nejsou stavěné na tak veliký příval nevyléčitelně nemocných, kolik budeme v brzké době mít. Lidé zasaženi chorobou AIDS, drogově závislých, alkoholiků atd. Nelze dále spokojeně sedět v teplém křesle a polemizovat o nepodstatných věcech. Jsme voláni k vážnému boji. Jsme proto odděleni Bohem a jsme církvi placeni, abychom nejen sami, ale spolu s ostatními byli připraveni duchovně i prakticky zasáhnout naši zemi Boží moci. Nesmíme promarnit ani minutu. Bůh je ten, který nám chce jasně ukázat cestu, jak můžeme být jako část církve Kristovy, Jednota bratrská, v naší zemi pro Jeho království užiteční.
Evald Rucký
"Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný." (Gal 6:7,8)
Nedávno jsem v televizi zahlédl zajímavou reportáž. Jedna reportérka chtěla natočit autentickou reportáž o tom, jak policie postupuje proti falšování dokladů. Sama si pořídila falešný řidičský průkaz a předložila ho kontrolujícímu policistovi. Na sobě pak mohla sledovat postup při vyšetřování. Jaké však nemilé překvapení! Vyšetřování neskončilo (jak si představovala), když řekla, že je novinářkou...
Nejdříve i mně se zdál postup policie příliš byrokratický, avšak musel jsem na to myslet dál. Vzpomněl jsem si na dětství, jak často, když už se nám zdála hra pro nás neúnosná či nepohodlná, jsme řekli: "Já už nehraju!" Při hře to jde. Avšak v dnešní době tak chtějí a i jednají mnozí dospělí! Dělat věci pokud se jim chce, pokud je to baví, pak se stáhnout, nechat to tak... Nechtějí nést následky svého jednání. Taková je dnešní doba - lidé nechtějí nést odpovědnost za to, co dělají. Je to vidět už na dětech ve škole: neučit se, vyrušovat, to ano - mít za to špatnou známku či poznámku, to ne! Mají zato, že se to bude v poslední chvíli dát zachránit: výmluvami, sliby, vytáčkami, zásahem rodičů... Nemalou zásluhu na tom mají i různé filmy, kdy hrdina se vždy na poslední chvíli dostane ze všech nesnází, napije se "hopsinkové šťávy" nebo nějak podobně. V životě to však tak nefunguje. Vystřízlivění bývá velice trpké, bolestné, zoufalé. Markantně je to vidět u lidí užívajících drogy či nevázané sexuality. Mnoho věcí je člověk sto dělat; pomyslí si však na následky a je ochoten je snášet?
Nemysleme si, že nás, křesťanů, se to netýká, to bychom tolik naléhavých varování v Bibli neměli! Vzpomeňme si jen na ten nejznámější příběh z ráje s jeho tragicky dalekosáhlými důsledky. Nepomohly výmluvy Adamovy ani vytáčky Eviny. Připomenu ještě zvláštní, pro někoho až překvapivý, verš z knihy Kazatel: "Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud."
Známost Pána Ježíše Krista, známost Bible nás nemůže omlouvat v našem jednání, vždyť právě toto by nám mělo být varováním, ale i pomocí v konkrétních situacích. Například Josef v Egyptě - na svádění Potífarovy ženy odpovídá: "Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu!" Josef si byl vědom odpovědnosti za své jednání vůči Bohu.
Odpovědnost za své jednání není jen v oblasti vyvarování se zjevných hříchů a špatností. Apoštol Pavel vzpomíná některé, kteří zvěstovali evangelium, aby Pavlovi způsobili bolest (Fil 1:16,17); Pavel se přesto z toho raduje - neznamená to však, že tyto lidi to ospravedlňuje! Naše nedobré a nečisté úmysly v žádném případě neospravedlňuje to, že Bůh ze své milosti v konečném důsledku obrátí věci na dobré.
Odpovědnost vůči druhým, vůči bratřím a sestrám. Nejde jen o známou skutečnost, že mnozí členové necítí žádnou odpovědnost za sbor. Do této oblasti patří i všechny ty případy, kdy si říkáme: "On to někdo dodělá...!" Začneme něco dělat už s tou myšlenkou, že nedokončíme, že někdo jiný... (Samozřejmě, že se nejedná o případy, kdy se předem domluvíme a rozdělíme si práci.) Nebuďme jako ti pomocníci, kteří jen radí "jak by se co mělo udělat". Pokud sami nejsou ochotni, způsobem jim odpovídajícím, přiložit ruku k dílu, jejich rady jsou nezodpovědné - vyvlékají se ze zodpovědnosti, jiným přidávají práci.
Snad nejvíce nezodpovědných výroků padne na místě, kde bychom si měli dávat pozor na svůj jazyk - na modlitbách. Je potřebné vyznat svou víru, přiznat se k Pánu Ježíši, "vyznat ústy", potom však v tom stát! "Pane, dávám se Ti cele..." - to není nic výjimečného slyšet, co však potom ty konkrétní situace, kdy bychom svoje vyznání měli dosvědčit? Či snad ono "cele" platí jen pro nedělní bohoslužby?
I v přímluvných modlitbách se může naše neochota nést zodpovědnost za své jednání (slova) projevovat, i když mnohem nenápadněji. Často se modlíme za celý svět, za všechny lidi; pak přijde třeba jen jeden z toho "celého světa", a my nejsme schopni jej ve shromáždění přijmout, unést (víme, jaký byl, co dělal...). To není zodpovědná modlitba, i když si nás nikdo netroufne usvědčit.
Ve světě kolem nás se prosazují jiné zákonitosti, mění se morálka - o tom, kdo ze všech situací umí jen těžit, se s určitou pochvalou, dokonce obdivem, říká, že "umí v tom chodit". My se však nemylme, nedejme se svést k takovému způsobu života, obnovme se ve své mysli. Jsme voláni k zodpovědnému životu. K odpovědnému jednání vůči sobě, vůči našim bližním a vůči Bohu. Možná toho bude méně slyšet, dokonce možná i méně vidět, avšak, mám za to, že více zůstane, více nepřijde ke zkáze. Boha nikdo neoklame; na druhé straně však vězme, že On je věrný, nezapomene na žádný skutek lásky a odmění ho.
V příštím čísle bychom chtěli psát o zodpovědném přístupu k misii. Ochranovští bratří chtěli zvěstovat evangelium otrokům - zodpovědný přístup byl (tak tomu oni rozuměli): vzít to do důsledků - stát se také otrokem...
Svetozár Slavka
O modlitbách bylo napsáno už mnoho knih a uspořádáno mnoho seminářů. Jejich úkolem bylo zdůraznit nutnost modliteb v životě křesťana, její moc v církvi, to, jak na ně Bůh odpovídá...
To nejdůležitější ale zůstává na každém z nás - totiž rozhodnutí, jestli to pro můj život zůstane teorií nebo každodenní živou zkušeností.
Touhu po modlitbě vyjádřili i učedníci Pána Ježíše, když ho žádali, aby je naučil modlit se. Nejspíš viděli jeho vlastní modlitební život, jak často hovořil se svým nebeským Otcem, jak naslouchal, jak bojoval proti satanu... A Ježíš jim zaslibuje (J 15:7) Zůstanete-li ve mně, a zůstanou-li má slova ve vás, proste oč chcete a stane se vám.
Apoštol Jan píše (1.J 5:14): "Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí." Tím se ovšem ihned nastoluje otázka, co je Boží vůlí, jak se dá poznat, atd.. O tom se nechci rozepisovat. Ale jedno naprosto bezpečně můžeme najít a přijmout: (1.Tm 2:3-4) ..Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.
Už několik let kromě únorové modlitební stráže Jednoty bratrské vstupujeme jako sbor do modlitebního řetězce spolu s dalšími křesťanskými sbory různých denominací. Každý měsíc tak máme jedno modlitební shromáždění s postem, tzv. "polonoc". Okruhy modliteb se mění, většinou to je několik tématických bloků (vláda, hospodářství, zdravotnictví, zákony, probuzení, atd).
Také jsme už několikrát prožili noční modlitební shromáždění přímo v "terénu", kdy ve 2200 byl sraz u jednoho sídliště a postupně jsme obcházeli některá důležitá místa ve městě. Jeho noční tvář je úplně jiná a opravdu inspiruje k modlitbám : ozářená okna sídliště, za mnohými většinou puštěná televize, mnohá skrývají nevěru, násilí, opuštěné děti... Modlili jsme se u noční nemocnice, kde se ozývá nářek nemocných, kteří nemohou spát, kde se rodí i umírá, kde se chytá i té nejmenší naděje, nebo i proklíná... Stáli jsme u budovy soudu s osvětlenými zamřížovanými okny vazby. Někteří uvnitř možná cítili křivdu, jiní chystali pomstu ... Náměstí u radnice - místo, kde se před pár lety odehrávaly důležité okamžiky našich nových dějin. Dnes někteří mluví o podvodu, o ukradené revoluci, ztrátě všech jistot. A radnice sama - místo rozhodování o osudu města, čtvrtí, zaměstnání, kariéře...
Poslední víkend v září jsme udělali další krok a zkušenost v oblasti sborového modlitebního života. Z pátku 29. na sobotu 30. jsme prožili ne "polonoc", ale celou noc na modlitbách. Možná si kladete otázku, jestli je to potřeba, probdít celou noc, "trápit" své tělo, atd... Ani já jsem si nedovedl představit, jak to bude vypadat, ani jak to zvládneme tělesně, protože "duch je odhodlán, ale tělo slabé" (Mt 26:41). Někteří to při sobě prožili, ale nestalo se, že by někdo toto obecenství prospal. Ani k tomu nebylo moc času, protože se stále něco dělo. První část večera (začali jsme v 1800) jsme prožili ve chválách a uctívání, pak byl čas pro modlitby ve skupinkách po 2-3 za naši vládu, jednotlivá ministerstva, zvlášť za ta nejproblémovější, za jednotlivé křesťanské církve v našem městě, za kazatele Božího slova aj. Druhá část modliteb byla společná s vyznáváním Božího slova. Týkala se oblasti naší planety, které se říká "okno 10/40". Místo, odkud pochází Bible, ale taky ostatní světová náboženství, kde leží většina nejchudších zemí na světě, je (nebo bylo) nejvíce válečných konfliktů, místo, které je nejméně zasaženo evangeliem. Nad těmito zeměmi jsme vyznávali slovo z Iz 46:24-25, a to tak, že jsme do verše 24 doplnili jméno každé země, která je uvedena v modlitebním kalendáři (příloha časopisu Život víry č.10). Celá tato část byla uzavřena chválami. Po krátké přestávce na občerstvení jsme kolem 2300 vyrazili do města a modlili se podobně, jak jsem to už popisoval. Samozřejmě jsme neunikli pozornosti policie, pro kterou toto tažení městem muselo být podezřelé, a tak jsme místy měli jejich tichou asistenci. Na faru jsme se vrátili asi za 3 hodiny a zbytek času do rána byl pro osobní ztišení a chvály. Na úplný závěr jsme slavili společnou svatou večeři Páně.
I když se tělesná únava začala hlásit, nikdo nelitoval probdělé noci. Prožít obecenství s Bohem, to stojí za to. Ale nejde jen o něj, ale i o samotný modlitební zápas, o to, poznávat co je v Božím srdci, jaký je jeho zármutek nad těmi, kteří jdou do zahynutí a jaký je jeho plán pro naši zemi, naše město, náš sbor.
Prožili jsme, že v modlitbách chceme a máme pokračovat a proto chystáme další takové shromáždění. Kéž nás Pán naplní bdělostí na modlitbách.
J.Votrubec
Už mnoho let mám na srdci vděčnost Pánu za ty staré bratry a sestry, kteří přenesli Jednotu bratrskou přes období chladu a vyprazdňování bílých lavic v našich modlitebnách. Je možné, že právě jejich modlitby způsobily, že mnohé sbory se u nás opět naplňují a vznikají další tam, kde už není možné stavět útulné modlitebny v ochranovském stylu.
Od svých 11 let jsem prošla třemi sbory s bílými lavicemi. Do besídky v Liberci mne pozvala tehdejší nejlepší kamarádka - dcerka kazatele. Po letech jsem se dozvěděla, že jsem byla první, kdo uvěřil "zvenku". V sedmdesátých letech přišli další a další. Kromě zmíněné rodiny kazatele Josefa Votrubce, se tam modlili za probuzení i další staří členové, já jsem slýchávala např. věrnou sestru Halamovou, maminku bratra Jindřich Halamy sen. Během studií v Pardubicích jsme obnovili s bratrem Markem stanici v tomto městě a čtyři roky jsem se scházela také s věrnými sestrami - modlitebnicemi, sestrou Hláskovou a Jezdinskou. V tomto městě působí tolik živých církví, že Jednota jim tuto práci přenechala. Já jsem se však s manželem po svatbě přestěhovala do působiště bratra Marka - Ústí nad Orlicí. Zde v té době bylo pár starších členů. Každé pondělí jsme po 6 let volali s Markovými a Svobodovými za sbor, město, rodiče a přátele k Tomu, který vyslýchá své děti. Modlili se i další. Sestra Vlasta Mikuláštiková vyprošovala 20 lidí pro naše shromáždění. To jsem se dozvěděla až později, když už nás 20 bylo. Tato věrná sestra se modlí dále a je příkladem úžasné lásky ke všem generacím ve sboru. Od ní jsem přijala mnoho poučení a povzbuzení ve víře, v životě. Byli a jsou tu i další modlitebníci, například bratr Řehák a manželé Jeřábkovi.
Před rokem povolala Úzká rada manžela na sbor v Nové Pace.
Osobně jsme tu znali jen málo bratří s sester. Ale i zde jsou ti, o kterých vám dnes vyprávím. Jak ráda slyším vroucí modlitby bratra Šepse, sestry Bohunové a Čílové. Vím, že tito a mnozí jiní, které už znám jen z vypravování, vyprošovali probuzení, které očekáváme i dnes. Vím, že staří díky těmto modlitbám dokážou snášet i jiný druh bohoslužeb, kdy například zpíváme s dětmi ukazovací písničku, varhany se střídají s kytarou a basou a občas nějaké malé děti vykouzlí úsměv svým naivním sdělením rodičům.
Vydržíme-li v modlitbách a v lásce navzájem, Pán Ježíš nás bude rozmnožovat v celé Jednotě bratrské podle svého zaslíbení u Jana 13:35 a 15:7.
L. Čančíková
Na začátku tohoto roku s ohledem nazpátek musím našemu Pánu poděkovat a poklonit se mu za všechno, co s námi v minulém roce vykonal. Stál při nás svým Duchem a všechny podpíral.
Nejsilnější zkušenosti jsme zažili v oblasti proměny našeho vztahu vůči Němu a v celkové obměně, kterou s námi během roku učinil. Hned zpočátku roku jsme se rozhodli jít do evangelizačního období, ačkoliv nic v současné době v naší zemi nenasvědčuje, že by někdo měl o evangelium zájem. Postavili jsme se u víře na to, že máme kázat evangelium vhod či nevhod a připravili jsme dvě evangelizační etapy. Jednu kratší a druhou delší. Způsob, který jsme u nás zvolili, je pro náš sbor věru netradiční. Evangelizace spíše vypadala jako kulturní záležitost. Písně jsme zvolili poslechové a vyprávěcí. Po nich zpravidla zaznělo svědectví a pantomima zahrála malou skeč na zamyšlenou. Pak proběhla přednáška na téma "Na co dosud ekonomická reforma nepřišla". Po ní následovala výzva k obrácení a přijetí Pána Ježíše a rozhovory s těmi, kteří se rozhodli. V první kratší etapě jsme měli určitý úspěch. Na výzvu reagovalo celkem třicet lidí většinou ze střední generace. V druhé delší etapě jsme však vůbec neobstáli. Mnozí členové sboru zliknavěli a v duchovním zápase zemdleli. A tak místo abychom někoho získali, spíše jsme některé, kteří byli na okraji sboru a ve své víře liknaví, ztratili. To nás hodně zahanbilo a pokořilo. Vyhlásili jsme sborový půst. Pro některé členy sboru bylo novou zkušeností vstoupit do půstu delšího než tři dny, ale vybojovali to. Po více než měsíčním období hledání Boží blízkosti jsme mnozí v našem sboru vstoupili do obnovení svého vztahu s naším Pánem. Během léta jsme také kázali na toto téma. Pán Ježíš se nám mnohdy v Písmu připomínal jako Ženich, který vyhlíží připravenou nevěstu.
V létě jsme také uspořádali setkání s misijní organizací YWAM (mládež s misií) a společně s nimi jsme navštívili Ochranov, kde jsme byli pozdraveni bratrem Michaelem Salewskim, členem ředitelství. V průběhu celého setkání probíhala také evangelizační akce Kings Kids, kdy děti z několika národů (Česká republika, Polsko, Anglie a Německo) připravily pásmo písní a tanců s křesťanským obsahem a vystupovali v rámci Euroregionu Nisa v řadě měst všech tří zemí Polska, SRN a České republiky. Na závěr tohoto nádherného léta jsme spolu s bratřími a sestrami ze všech třech zemí uspořádali Pochod smíření (délka 7 km), který vedl skrze všechny místní hranice. Tak jsme místním komunálním politikům i občanům připomněli, že skrze Ježíše Krista lze najít vzájemné odpuštění a přijetí a společně pracovat na dobrých věcech.
V důsledku těchto aktivit jsme byli na začátek nového školního roku duchovně lépe připraveni, než kdykoliv předtím. Pokaždé prázdniny způsobily v našem sboru (vždyť jsme velké město, kdy mnozí odjíždějí v létě za přírodou a pryč z města) určitou stagnaci a i duchovní ztrátu. Letos jsme prožili mnohem rychlejší vnitřní pohotovost k další službě než před jinými roky. V září více než polovina sboru vstoupila do částečného tzv. "Danielova půstu" a po třech týdnech jsme zůstali společně na modlitbách přes celou noc. Bylo to velmi požehnané a přál bych prožít tuto zkušenost každému sboru. Celou modlitební noc jsme rozdělili na tři části. V první části byly určené modlitební okruhy, které jsme společně přinášeli našemu Pánu. Ve druhé části jsme prošli nočním městem a přimlouvali se za jednotlivé problémové oblasti, o kterých víme, že potřebují modlitby křesťanů, a také jsme se modlili za požehnání jiných křesťanských sborů v našem městě. A ve třetí části jsme se modlili za sebe navzájem a žehnali jsme si. Nakonec jsme vysluhovali svatou Večeři Páně a rozešli se domů.
Nyní jsme připraveni vstoupit do dalšího evangelizačního období a chceme zvát lidi na přednášky: "Jak získat partnera na celý život? Jak mohu utvářet spokojenou rodinu? Jak nalézt opravdu dobré přátele?" Celý listopad jsme věnovali tomu, abychom znovu oslovili evangeliem své spoluobčany ve městě, kde žijeme a kde se scházíme.
Náš sborový dům se nyní opravuje v přízemí a v prvním patře. V současné době jsme v rekonstrukci našich nejdůležitějších prostor, které nám do poslední chvíle sloužily k administrativní správě i ke scházení na modlitbách. Nyní musíme překlenout nejtěžší období, ale těšíme se, že brzy už bude alespoň to nejdůležitější hotové.
Škola J.A.Komenského rovněž zápasí s mnoha potížemi. Stále trpíme nedostatkem učitelů a také nám chybí i děti do potřebného počtu. Vzhledem k nutnosti přestěhování se (budova je malá a nestačí na pokrytí všech tříd a potřeb školy), musíme počítat i s úbytkem nevěřících dětí, které nebudou moci s námi odejít do jiné čtvrti. Této oběti jsou schopni skutečně jen křesťané, a to ještě ne všichni. Jsme za naši školu velice vděčni, ale každý začátek má své potíže a tento obzvláště. Dokud nebudeme mít pokryty všechny ročníky od 1. až do 9. a nebudeme mít dostatek učitelů i dětí, budeme vždycky nějak ohroženi.
V Misijní škole M.L.Zinzendorfa nyní studuje dvacet studentů z šesti církví. Učebna, kterou nyní používáme, je prostornější a světlejší a vypadá už skutečně jako třída. Vzhledem k připravovaným změnám, které budou schváleny v parlamentu, budeme i my muset přizpůsobovat školu novým podmínkám. Škola bude dvou až tříletá. Myslíme si však, že bylo dobře, že jsme začali už vloni a že máme první zkušenosti, které se nám nyní budou hodit.
Diakonie Beránek v loňském roce rozšířila počet svých služeb rozvážením obědů a přibírá další zaměstnance. Velkou pomocí je podpora nadace EURONISA, kterou založili starší našeho sboru na jaře loškého roku a která získává finanční prostředky od mnohých sponzorů.
Jak vidíte, zápasíme s mnohými věcmi a hledáme pomoc u Hospodina. Velmi dobře víme, že bez Jeho požehnání by nemohlo nic vzniknout, a pokud budeme věrni, On nás bezpečně povede dál. Děkujeme za všechny modlitby a rady, které od mnohých z vás dostáváme.
správce sboru Mgr. Evald Rucký