Vážení čtenáři, bratři a sestry,
Stalo se v posledních letech zvykem, že v podzimních měsících se uskutečňuje skutečně spousta různých církevních akcí. Jsou to různé konference, semináře, valná shromáždění ... Pořádají je jak jednotlivé církve, tak i sdružení a společnosti, některé jsou mezinárodního charakteru. Jsou určeny pro kazatele, faráře, vedoucí pracovníky, pracovníky s dětmi a mládeží, misijní pracovníky, modlitebníky, hudebníky, sociální pracovníky, ekonomické pracovníky, členy, nečleny, zkrátka, každý by si mohl vybrat. A skutečně vybrat si je potřebné právě z toho důvodu, že jeden člověk nemůže absolvovat všechno. Já sám mám na stole několik pozvánek. Samozřejmě, pro mne jako kazatele je kazatelská konference Jednoty bratrské povinná, sejití Rad starších Jednoty bratrské doporučené, stejně tak třeba evangelikální teologická konference. Avšak co ty další nabídky? Když odhlédneme od časového hlediska, že tolik času kazatel ani laik nemá, přesto musí účast alespoň trochu zvažovat. Vždyť nabízejí tak zajímavá, dokonce potřebná a závažná témata. A zdá se, že když bych to všechno absolvoval, přijal, pojmul, zapamatoval si a uvedl do praxe, tak nutně musím být ideální a úspěšný pracovník na Božím díle. Jistě teď řeknete, že tomu tak nemusí být a ani není. Na Božím díle nestačí jen vědomosti zkušenosti a dovednost. Je to Boží dílo, a proto i Bůh do toho má co mluvit (jak jinak!). A právě doba, která je před námi - adventní doba - nám má tuto skutečnost důrazně připomínat - očekávání na Pána. Očekávání na Pána není jen pro ty, kteří nemají možnosti přípravy, kteří nemají možnosti získat potřebné teologické vědomosti, kteří nemají vědomosti jak řídit pracovní tým, jak tomu bylo například u nás v nedávné minulosti, kdy někdo třeba řekl: "Jim nic jiného nezbývá, než očekávat na Pána.. ." Právě do té naší dnešní situace potřebujeme slyšet velice důrazně slovo o očekávání na Pána ve vší práci. Když v souvislosti s prací říkáme o očekávání na Pána, tak by mohl u někoho vzniknout dojem, že chceme práci odkládat nebo ji oddalovat, vyhýbat se jí. Není tomu tak, nejsou zde dvě nezávislé věci: očekávání a práce. Očekávání na Pána je způsob práce na Božím díle - je to jedna věc.
S bratrem Kejřem se chceme na stránkách tohoto čísla v biblické úvaze zamýšlet nad adventní zvěstí, která nemusí být nutně pro každého jen radostnou.
Také se ještě vracíme ke dvěma prázdninovým akcím - táboru mládeže a táboru s postiženými dětmi.
Z těch podzimních mnohých akcí přinášíme zprávu z dobřívského sboru, ze "Dne staršovstev" a z kazatelské konference Jednoty bratrské. Na této kazatelské konferenci se probíralo téma "Biskupství v Jednotě bratrské" - téma více než aktuální. Právě zde jsme si totiž museli uvědomit, že nám skutečně nic jiného nezbývá, než očekávat na Pána. Naše vědomosti z historie, znalosti řádů, informace z jiných provincií nestačí k tomu, abychom odpovědně zvolili nového biskupa pro naši provincii. Očekávat na Pána - aby On ukázal, ale především, aby se v tom očekávání měnilo naše srdce a my tak byli schopni poznávat Jeho vůli.
Přeji Vám nejen pěkné čtení tohoto čísla, ale také aby ten letošní advent byl očekáváním v posledku radostným, byť jste na začátku třeba byli zarmouceni sami nad sebou ze své nepřipravenosti se s Pánem setkat.
Svetozár Slavka
oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary. Obětní dary Judy a Jeruzaléma budou pak Hospodinu vítány jako za dávných dnů, jako v dřívějších letech. Předtím vás však přijdu soudit, rychle usvědčím cizoložníky a čaroděje, křivopřísežníky, utiskovatele námezdníků, vdov a sirotků, ty, kdo odpírají právo bezdomovci a mě se nebojí, praví Hospodin zástupů."
Malchiáš 3:1-5
Kdybychom ve svých životech neměli naději, že nastanou věci ještě krásnější a lepší, než jsme dosud poznali, asi bychom postrádali něco velmi podstatného. Chybělo by nám potřebné napětí i motivace, abychom s očekáváním vítali každý nový den. Abychom vůbec unesli tíhu všednosti. Právě schopnost vyhlížet za obzor své malosti, způsobilost snít, umění předjímat budoucnost je úžasným bohatstvím lidí.
Nesmírně si vážíme toho obdarování, že nemusíme počítat jen s minulostí a přítomností, ale že jsme zbohaceni i dalším rozměrem: myšlenkami a představami o budoucnosti. Jenže právě zde vyvstává obrovské nebezpečí. Jak snadno se liší naše očekávání od těch skutečností, které opravdu nastanou. Jak nepozorovaně se rozběhnou naše představy po stezkách snů a nepodložených fantazií. Jak se krásně dokážeme potěšovat svými přáními, která však nemají reálný podklad. Opravdu chybí málo a nepozorovaně se opájíme svůdným klamem.
Adventní čas nám přináší dvojí poselství: Nejprve nás ujišťuje, že opravdu nemusíme počítat jen s tím, co už bylo na tomto světě objeveno; že další vývoj nezávisí od našich sil a schopností, že to, co považujeme za přirozenou zákonitost - to všechno bude přeťato Božím příchodem, který promění k dokonalosti i to, co se nyní jeví jako porušené, zpevní slabé, odstraní bolest, nasytí hladové... Nedivíme se tedy, že k tak krásnému výhledu, který se otevírá při ohlašování Božího příchodu, patří i jeho volání skrze proroka Izaiáše: "Potěšte, potěšte můj lid! " Právem je advent, doba očekávání a vyhlížení, provázena nadějí z Božího rozhodnutí, že nás neponechá samotné. Že přinese lidským synům víc než si zasloužili, ba dokonce víc, než dovedou očekávat.
Jak jsem však předznamenal, poselství je dvojí. Nejen zvěst, že všemohoucí Pán přijde - ale i varování, že jeho příchod leckoho překvapí. Krátce řečeno, není zaslíbeno, že všechno projde tou báječnou proměnou a celý svět bude se vším všudy proměněn v ráj bez té nejmenší poskvrnky. Svědectví Písma hovoří o něčem jiném - vypráví, že Pán přijde jako soudce, jako ten, který pročišťuje. V našem biblickém oddíle je použito dvojí přirovnání: Bude jako oheň taviče a jako louh těch, kdo bělí plátno. Žádný oheň neudělá z hlušiny drahý kov. Právě jen vyčistí a oddělí ten vzácný kov. A žádný louh nepromění špínu v bílé plátno, pouze ji odloučí, aby vynikla ušlechtilost a bělostnost čistého plátna. Stejně tak by bylo pošetilé se domnívat, že by rozsudek Pána pánů, spravedlivého soudce, mohl nějak pominout či připustit to, co nevyhovuje jeho požadavkům a normám.
Mnozí židé, kteří byli vyučováni o Bohu, který zasahuje, o Pánu, který přichází, se mýlili ve svých nadějích a očekáváních. Toužili po věcech lepších a dokonalejších, ale nepřipouštěli si, že by právě oni mohli být těmi, které odvrhne Boží soud... I zdánlivě biblické očekávání může být soustředěním na světlo bludičky, která svede z jediné cesty života!
Pán vstoupí sice nenadále do svého chrámu (v 1b), ale nechce lidi zaskočit. Nelibuje si v tom, když někoho zastihne nepřipraveného. Proto posílá svého posla, posílá toho, kdo jej ohlašuje. Jeho úkolem je varovat, připravovat posluchače, že za ním jde někdo větší (a abychom jej představili přesněji, ten jediný, který je opravdu veliký, jemuž se nikdo jiný nevyrovná). Dobře křesťanský výklad zní, že tímto poslem se stal Jan Křtitel, který ohlašoval příchod Pána Ježíše Krista, zachránce i soudce - jak o něm pověděl Simeon: "On jest dán ku pádu i k povstání mnohých..." Nebudeme tento výklad odmítat, pouze připomeneme jednu zajímavost: Malachiáš znamená "Můj posel" a tak jde možná i v nadpisu tohoto proroctví spíše o titul a zároveň o úkol než o skutečné jméno. Jsem přesvědčen, že tímto zobecněním se dostáváme k důležité okolnosti. Pán Bůh nedává zelenou našim snům, představám, sobeckým touhám a nekritickým očekáváním. On nám - skrze své posly - umožňuje poznávat co smíme očekávat a za jakých podmínek to smíme očekávat.
Nakloňme uši i srdce k jeho slovům, abychom se mohli upřímně a zodpovědně modlit a volat: "Amen, přijď, Pane Ježíši!". Svou naději chci spojovat s tím, co ty slibuješ a připravuješ. A chci obstát, až přijdeš.
Bohumil Kejř
V roce 1987 ukončili dva zairští bratři své tříleté studium na Teologickém semináři v Mbeya (Tanzánie). Další bratr absolvoval Biblickou školu v Sikonge. Všichni tři byli později ordinováni, ale mezitím už dva z nich zemřeli. Další bratr, ordinovaný anglikánský pastor, byl uznán farářem Jednoty v Zaire. Na Biblické škole v Sikonge se vzdělávali další pracovníci, kteří se stali evangelizátory.
Jednota bratrská v Zaire má nyní 11 hlavních sborů s celkem 62 filiálkami a asi 7.000 - 8.000 členů. Zeměpisná rozloha je značná. Těžkosti při dopravě a komunikaci znesnadňují práci a řízení církve.
Vedoucí Jednoty v Zambii byli povoláni z provincie Tanzánie-Jihozápad. Farář U.J.Swilla je předsedou, Laban Sikazwe sekretářem. Církev má 6 sborů a 1.593 členů. Jeden ze sborů je v hlavním městě Lusaka. V blízké budoucnosti se očekává utvoření dalších 5 sborů. V současné době pracují v církvi 3 ordinovaní duchovní. Jsou to U.J.Swilla v Mufulira, K.C.Sichula v Nakonde a L.Simukoko v Musuuto. Bratří Swilla a Sichula jsou Tanzanijci, br. Simukoko je Zambijec. Nedávno k němu přibyl nově ordinovaný farář Anthony Silwimba. Dva zambijští bratři studují v současné době na Teologickém semináři v Mbeya.
Laban Sikazwe
(je tajemníkem vedení Jednoty bratrské v Zambii)
Z "Moravianu" přeložila M. Ulrichová
Viktor Masangono
(je předsedou Jednoty bratrské v Malawi)
z "Moravianu" přeložila Marie Ulrichová
Tato situace se drasticky změnila vlivem občanské války v Surinamu ve 2. polovině 80. let. Mnozí surinamští "Marroni" uprchli do Francouzské Guyany a byli tam umístěni do táborů. Protože mezi uprchlíky byli také členové Jednoty bratrské, byla naše církev v Surinamu vyzvána, aby se o ně starala také duchovně. S podporou Rady misie v Zeistu (Holandsko) začali jsme koncem 80. let s pravidelnou duchovní činností mezi uprchlíky v táborech.
Po uzavření míru v roce 1990 se mnozí uprchlíci vrátili domů. Ale volání po nové práci ve Francouzské Guyaně mezi uprchlíky, především "Marrony", se ozývalo stále hlasitěji. Ředitelství provincie se ale domnívalo, že v této situaci nejsme připraveni začínat novou práci na druhé straně hranice.
Sami máme velký nedostatek spolupracovníků Nacházíme se v procesu rekonstrukce svých vlastník misijních stanic, které byli válkou značně zničeny. Nakonec by ani nebylo dobré novou práci začít a krátce nato ji opět skončit. Rozhodli jsme se získat nejdříve přehled a potom plánovat.
Před Konáním Světového synodu v roce 1995 rozhodly Kontinentální provincie v Evropě a provincie Surinam, že začnou společnou akci ve Francouzské Guyaně. Synod prohlásil Guyanu za misijní území Jednoty. Odpovědnost převzaly obě zmíněné provincie.
Než začneme nové misijní dílo, musíme uvážit následující:
John Kent
(je předsedou provincie Surinam)
z "Moravianu" přeložila Marie Ulrichová
Ale v posledním roce se Nickerie stala místem zázraku. Začalo to tím, že vedoucí různých církví se na pozvání faráře Jednoty bratrské setkali v semináři "Cornerstone Ministries" nad tématem "duchovní boj". Ten kazatel měl odvahu pozvat také ty, o nichž v jeho sboru říkali: "To jsou ti lidé, kteří tančí v kostele! " A mnohým v letničním sboru se otevřelo srdce, že šli k těm, které dosud označovali jako "mrtvou církev".
Byla to viditelná síla Ducha svatého, která způsobila, že účastníci semináře přišli na mé pozvání dopředu. Kazatelé se slzami v očích šli k ostatním kazatelům a prosili o odpuštění za pomluvy, za malicherné žárlivůstky, za obavu před "krádeží vlastních ovcí" (odlákávání členů sboru), za pýchu a aroganci, které církve v Nickerii od sebe oddělovaly.
Jak proud lávy se rozlila pravá láska do ulic a od toho večera, kdy se radostí naplnění křesťané vyrojili k hindustánskému středisku na Coratijn-Polder v Nickerii, přišlo víc Hindustánců k víře v Pána Ježíše než kdy dříve. Počet obrácených Hindustánců je v minulém roce šestkrát vyšší než za celé minulé století.
Probuzení trvá a zachvacuje Hindustánce ve vesnicích kolem Nickerie a přivádí je ke Kristu. Faráři a církevní pracovníci Jednoty bratrské, nezávislých letničních a jiných evangelických církví se denně setkávají k ranní modlitbě. Poznávají, že v tomto distriktu se daří skutečná ekumenická práce.
Co bylo příčinou obratu v duchovním klimatu? Takové věci patří zřejmě vždy znova k Božímu působení: poznání a vyznání hříchů, poznání, že je v pravdě jen jedna opravdová církev navzdory všem rozdílům v uspořádání bohoslužeb, pravá srdečná svornost mezi vedoucími pracovníky různých církví, ustavičné modlitby, která nejsou vázány na žádnou agendu, které hledají Boží přítomnost a chtějí poznat a podrobit se Boží vůli.
Dong Norwood
(je ordinovaný kazatel Jednoty bratrské, pracuje jako ředitel
"Cornerstone Ministries International", které v různých částech
Ameriky očekávají probuzení)
z "Moravianu" přeložila Marie Ulrichová
Tábora se zúčastnilo 10 dětí (o některých se nedá mluvit jako o dětech, ti ať nám odpustí). Šest jich bylo z Jedličkova ústavu v Liberci (ve věku 9 - 16 let) a čtyři z rodin (9 - 20 let). Čtyři děti byly na vozíčcích, ostatní s těžším i lehčím postižením. Jako doprovod jelo 8 vedoucích (ti se starali nejen o program, ale hlavně o stálou pomoc), 1 doprovod z Jedličkova ústavu - bratr Jaroslav Porš (toho času na civilní službě v JÚ) a lékařský dozor - naše milá sestra MUDr. Věra Kotrányiová.
Ubytovaní jsme byli v chatičkách, či spíše ve srubech po dvou. V noci byla občas někomu trochu zima a ráno se někdo probudil s otlačeninami, protože tvrdé ležení mělo daleko do měkké postýlky, kterou máme doma, ale to k táboru patří. Výhodou bylo to, že nám tady vařili - snídaně, obědy, večeře, takže jsme měli více času mluvit s dětmi. Přestože ubytování ani přístup do umývárny, na WC ani do jídelny nebyl bezbariérový, s Boží pomocí jsme to zvládali. Přes bohatý program her, výletů na Trosky, do Prachovských skal, na hrad Humprecht i do blízkého Jičína, bylo dost času na osobní rozhovory a setkání s dětmi, které jak jsme očekávali, byly stěžejními body celého tábora.
S dětmi jme mohli mluvit o jejich problémech. Tak jsme se dostali k tématům jako je: Jak získat tu pravou lásku na světě, proč nejsem zdravý, proč nemám rodiče a další a další otázky na které dává odpověď jen náš Bůh. Bůh nám dával milost a moudrost do rozhovorů s nimi, mohli jsme jim ukazovat na Boží charakter a Jeho lásku a oni ji přijímali. Mohli ji vidět i na nás, za což jsme Bohu velmi vděční, vždyť toto ovoce v nás působí On sám svojí milostí.
K požehnanému průběhu tábora přispěla i pracně vybojovaná jednota mezi vedoucími; i to, že jsme se každé ráno scházeli k modlitbám a hledali jsme co Bůh chce ten den činit.
To se odrazilo i na závěru tábora, kdy se některé z dětí rozhodly veřejně vydat svůj život Ježíši (některé to učinili znovu, když předtím od Boha odešly). Někteří z nich nenašli odvahu nebo jejich srdce nedozrálo k tomu, aby se pro Něho cele rozhodli, ale určitě nebyl nikdo, koho by se Bůh na táboře nedotýkal.
O to bolestnější byl pro mnohé návrat do Jedličkova ústavu, i když letos jsme chvála Bohu neviděli žádné slzičky. Ale táborem nic nekončí. Dětí a mladých lidí, kteří mají touhu se scházet s námi a být vyučováni Božím slovem je v současné době asi 10. Problém je, že vedení Jedličkova ústavu nám neposkytlo žádnou místnost, kde by se za nepřízně počasí mohla naše setkání jedenkrát týdně 1,5 hodiny konat. Prý nemají žádnou volnou. I to bereme jako součást protivenství. Dalším problémem je nedostatek služebníků, kteří by mohli a chtěli pravidelně a věrně docházet nejen na tato setkání, ale ve volném čase i za dětmi. Za to všechno se modlíme a prosíme i vás za přímluvné modlitby, aby mohlo dílo v Jedličkově ústavu růst bez překážek. Věříme, že pro Boha není nic nemožného, a může nám dát i místnost i dostatek služebníků.
Vaši Iveta a Michal Exnerovi
Vřelé díky patří i všem sponzorům tábora, bez nichž by tato služba nebyla dost možná. Mezi ně patří: Nadace Euronisa (10.000,-- Kč), Generální Pojišťovna a.s. Liberec (občerstvení, dárky pro děti), Pivovary Vratislavice a.s. (180 litrů limonád).
Bylo mi nabídnuto, abych společně s Ondrou Markem z České Lípy vedl druhý běh tohoto tábora. Nabídku jsem po modlitbách s určitými obavami přijal.
Na tábor přijelo asi 25 lidí, přičemž druhý týden jich zbylo jen 20. Počasí nám zpočátku nepřálo, což se ukázalo velmi dobrým, protože jsme se místo her a jiných aktivit mohli mnohem více věnovat duchovním věcem.
Protože přijelo mnoho mladých bratří a sester (jak věkem, tak ve víře), změnili jsme připravené programy. Pán nám dával s Ondrou po celý běh velkou jednotu a přikrýval svou milostí naše nedostatky. Již od počátku otevíral naše srdce a každý kdo přijel otevřený byl proměňován a posilován.
Nyní k faktům: Na táboře přijaly Pána Ježíše 2 nevěřící dívky, které s námi na táboře byly. Pět lidí bylo pokřtěno v Duchu svatém. Zažili jsme i duchovní boj. Přijela jedna sestra, která byla sužována mnoha démony. Po tři večery jsmeh za ni stáli v modlitbáci a vymítali jsme. Každý den přicházela osvobození určitých oblastí v jejím životě. Třetí večer byl klíčový. Začali jsme se modlit a chválit, ona sestra zneklidněla, začala se třást a chvílemi křičela. Nakonec nás jí muselo držet pět. Po asi hodinovém modlitebním boji, kdy se démoni různě projevovali, byla satanova moc zlomena úplně .Sestra byla zcela uzdravena a další den přijala křest v Duchu svatém.
Věřím, že Pán tam jednal hlavně s našimi charaktery. Mnozí lidé mohli odpustit křivdy, přijmout nepřijaté a Duch svatý se nás všech hojně dotýkal.
Kromě duchovních programů jsme mohli i posloužit brigádou na faře v Ujkovicích, veřejnou brigádou v Dolním Bousově (evangelizace službou - úprava veřejných ploch) a také jsme rozdávali letáčky KPK (Kristus pro každého) v okolních vesnicích.
Jsem Pánu moc vděčný za milost, kterou nám všem prokazoval.
A tak: "Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení." Zj 5,12
Vašek Hovorka
Když smutek zajme duši mou
a srdce bolest leptá,
modlitbu tichou, upřímnou
k nebesům ret můj šeptá.
A z živých slov těch modliteb
bohatá síla vane -
rozkošná manna živý chléb
do duše rozhárané.
Břemeno bídy, jež mě tlačí
s beder mých padá k zemi.
Radostnou víru skryji v pláči
a zas tak lehce je mi.
přeložil J.Halama s.
Celá kniha je rozdělena do XI. velkých celků. I. celek nese název Emigranti. Věnuje se kapitolám - Proč Češi opouštěli rodnou zemi? Kdy odešli předkové reemigrantů? S čím mohli emigranti v cizině počítat? Celá tato část věrně popisuje nesnadné rozhodování mnohých našich předků, kteří odcházeli z naší země a také jejich nesnadný úděl, který je v cizině potkával. Dočteme se zde o vyměření půdy pro české hospodáře v Rixdorfu u Berlína, kde dosud stojí živý skanzen české historie a kde také existuje jeden ze sborů Jednoty bratrské v Evropské kontinentální provincii. II. celek se věnuje osídlování různých míst, osad a kolonií s ryze českými jmény např. Husinec, Velký Tábor, Nové Poděbrady, Zelov v dnešním Polsku a také místa na Volyni a Ukrajině. Např. při vybudování Friedrichova Hradce čteme, že prvním učitelem v Hradci byl Jan Ludvík Zlatník z Berlína, kterého přizval v roce 1753 na pomoc Václav Blanický. Zlatník sám se narodil už v cizině, byť hned v prvních týdnech emigrace svých rodičů. Podle jeho výpovědi byl pokřtěn v Herrnhutu a sám hrabě Zinzendorf byl jeho kmotrem. Mezi emigranty byly mnohé spory a různosti názorů působící nejednotu. Tyto rozdíly potom komplikovaly rozhodování o tom, ke které církvi se připojí. Konkrétně v uvedeném Hradci se chtěli jedni připojit k církvi reformované, jiní soudili, že mají blíže k luterské církvi a konečně další zase mínili, že po způsobu českých bratří mají patřit k ochranovské Jednotě bratrské. III. celek se věnuje proměnám časů, odkazům rodičů svým dětem, vtahováním do mezinárodních konfliktů atd. IV. celek popisuje hledání orientace v nových hnutích, které přicházejí. Hnutí "Evangelického společenství", Letniční hnutí, Baptisté, Svobodná církev reformovaná (dnes Církev bratrská) a také předválečná situace v Polsku, na Volyni a v Rusku. Další část knihy zaznamenává válečné a bezprostředně poválečné období - otevření cesty k návratu a první konfrontace. Velmi působivou částí je VIII. celek. Zde se čtenář dozvídá o situaci v pohraničí v rámci tehdejších církví. O snahách a pomoci ČCE reemigrantům v návratu domů i o jejich upřímném hledání svého duchovního domova. V některých písemnostech je zachován osobní zápas mnohých reemigrantů o jejich sborové zázemí. Někteří se těžko smiřují s vlažností sborů, které žijí v pohraničí a hledají prostředí vyznavačské. Vznikají sbory baptistů a Církve bratrské. O Liberecku se dočítáme od faráře Šuchmana: "Liberec... bylo město živé a bohaté. Bylo to středisko průmyslového severu, hlavně textilního. Krásné, upravené, čisté s proudícím životem asi 75 000 lidí před válkou. Vyrostl zde velký německý evangelický sbor asi o 5 000 duší, který byl péčí zámožných svých údů dobře vybaven. Vzhledným chrámem, třímanualovými moderními varhanami, úřadem aj. (pamětník sboru Jednoty bratrské v Liberci dobře ví, že se jedná o chrám stávající na nám. Českých bratří, zbouraným komunisty v r. 1974 a úřadem je míněn náš současný sborový dům). I ve Frýdlantském výběžku se velice čile rozvíjel sborový život. V Novém Městě pod Smrkem se usadilo také několik členů zelovského baptistického sboru. Koncem roku 1947 jich tam bylo čtrnáct. Vedle baptistů se tam také sešla i početná skupina ze zelovského sboru Svobodné církve reformované. Obě tyto skupiny tesknily po svých ztracených sborových společenstvích a toužily po jejich obnovení i v místě nového bydliště. Těžko se mohly identifikovat se sborem lidové církve, v němž byli i členové "nehodní". Ve vzpomínce na zelovské časy se bývalí členové Svobodné církve reformované oddělili od evangelického sboru a založili vlastní sbor Jednoty českobratrské (dnes Církve bratrské). Tento sbor byl ve skutečnosti stanicí libereckého sboru Církve bratrské. Mnozí členové evangelického sboru, včetně kazatele, nesli toto rozdělení těžce, ale vedoucí nově zakládající práce viděli věc ve své horlivosti za samozřejmost. (pozn. autora článku: alespoň dnes můžeme vidět, jak se historie stále opakuje, jen s tím rozdílem, že mnozí dnešní členové naší církve přišli ze světského prostředí a založili nové živé sbory ve Frýdlantském výběžku, kde nalezli svůj domov v historicky osvědčené a stále Duchem svatým obnovující se Jednotě bratrské). Novému společenství přispěchal na pomoc hned v roce 1948 kazatel Vladimír Pospíšil. Ten již sloužil v Zelově jako laický kazatel a k této čilé skupince se nakonec přidali i zelovští baptisté. Závěrečná část celé knihy je pak věnovaná rozptýleným potomkům českých exulantů, těm, kteří se nevrátili a také dvěma reemigrantským organizacím, které napomáhaly k zajištění domovů pro příchozí. Celá kniha je doplněna fotografiemi, plánky českých kolonií, dopisy jednotlivých bratří a sester a konečně i dokumenty státní úřední a ideologické moci, která od války až donedávna držela církev pod svou kontrolou.
Považuji toto dílo za velice zdařilé a velice si vážím tak náročné badatelské práce. Myslím si, že je tato kniha velikým přínosem nejen pro ČCE, ale také pro nás, kteří jsme v Jednotě bratrské nalezli svůj duchovní domov. Vždyť právě křesťané v Jednotě bratrské patřili mezi ty, kteří pro víru v Božího Beránka Pána Ježíše Krista, byli schopni opustit svou rodnou zem, stali se v cizině "hosté a příchozí" a šířili svou víru do různých míst celého světa. Dnes můžeme být hrdi, že můžeme navázat na dobré kořeny a pokračovat ve šlépějích svých předků v šíření evangelia v zemi, ve které se oni i my narodili a která nyní poskytuje svobodu pro naše vyznání. Proto i my, když nás obklopuje tak velký oblak svědků, odložme každou přítěž i hřích, do kterého se člověk tak snadno zaplete, a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi. Židům 12.1 (KMS).
Evald Rucký
Ale teď k vlastnímu jednání. Probíhalo pod vedením br. Kejře z ÚR, který také jednání zahájil. Nad Hesly se zamýšlel br. Hájek z Ujkovic.
Hlavní témata setkání byla velice aktuální, aktuální dnes, jako v kteroukoliv jinou dobu: "Život v řádu a kázni" (br. Štecha) a "Úloha vedoucích v církvi" (br. Kejř). Jsou to náměty, které jsou velice úzce propojeny. Chce-li vedoucí vyžadovat kázeň, musí být sám vzorem a příkladem ve svém sboru, v rodině i svému okolí.
A o tom nám velice dobře vyprávěl br. Štecha. Čerpal z "Dějin Jednoty bratrské" (Říčan), z kapitoly o kázni. Stará Jednota bratrská velice striktně trvala na dodržování řádu a kázně. Usilovala o zachování specifického života, o následování Beránka, také o to, aby si byl každý vědom odpovědného a závazného členství v církvi. Víra, poslušnost, řád a kázeň byly čtyři základní body života v církvi. Samozřejmě není možné v krátkém článku rozvádět jednotlivé body tak, jak o nich i o širších souvislostech br. Štecha mluvil. Je však na vedoucích sborů nebo na starších, aby tyto důležité zásady do sborů přenesli a usilovali o jejich důslednou aplikaci. Závěrečná aplikace byla dána z Ř 15:14 - být plni dobroty, být naplněni veškerým poznáním a navzájem si ukazovat cestu.
Na to br. Kejř navázal velice praktickým zkonkretizováním požadavků na vedoucí v církvi. Poukázal na špatné postoje k církvi (vědomé postavení mimo obecenství, vlastní představy o "svobodě" v církvi, nebezpečí zneužití postavení) a vedle toho vytyčil předpoklady správných podmínek pro existenci zdravé církve. Jen heslovitě:
Další jednání pokračovalo odpoledne zprávami ze staršovstev. Nejprve přednesl stručnou informaci o činnosti staršovstva i sboru br. Šeps z Nové Paky, po něm vystoupil br. Slavka z Holešova. Po té se rozvinula celkem obsáhlá diskuse. Bylo zřejmé, že přednesená témata jsou skutečně aktuální a zaujala většinu přítomných. Zazněly různé názory - od stesku, že dnes je jiná doba a lidé nejsou příliš ochotni podrobovat se kázni, až po připomenutí, že to, co bylo řečeno, nemá základ ve staré Jednotě, ale v Písmu a že musíme usilovat o zakotvení v Ježíši Kristu. V tom je velký úkol pro starší, protože spolu s kazateli stojí v čele sboru a má-li být zdravý sbor, musí být nejprve zdravé staršovstvo.
Poté bratři Slavka, Kejř a O. Halama uvedli přehled církevního tisku v naší republice (25-30 druhů tiskovin), závěrečné biblické slovo měl br. Janeček z Turnova.
Celé jednání probíhalo ve skutku bratrském duchu a lze si jen přát, aby všechna naše společná jednání v církvi měla podobný průběh.
Druhý den bylo hlavním tématem "Kazatel a rada starších". Bratr Borski mluvil o tom, co k této problematice říká řád, bratr Talán se zaměřil na možné praktické formy spolupráce. Z obou referátů, jako i z následné diskuse bylo možné vzít praktické podněty a povzbuzení pro práci našich staršovstev.
Nutno také zmínit, že jednáním v obouch dnech předcházela úvodní pobožnost, a také exegeze biblického textu; první den 1.Petr 1:1-12 od sestry Jaluškové, druhý den 1. Petr 1:13-21 od bratra Nováka.
Železnobrodský sbor se postaral o dobré občerstvení a pohoštění.
Příchodem nového br. kazatele a jeho rodiny jsme vykročili ve víře v našeho Pána do dalších dnů našeho sborového života. Bylo radostné pozorovat, jak mnozí členové našeho obecenství přinášejí plody ze svých zahrádek, aby spolu děkovali našemu Otci za Jeho péči. Žalm 145:15. verš pro tento den z našich Hesel JB to jen potvrzuje.
Jindřich Zoul
Nedělní odpoledne dne 13. 10. 1996 bylo pro sbor Jednoty bratrské v Dobřívě zvlášť slavnostní. Po téměř dvou letech, kdy byl sbor bez pastýře, jsme byli účastni uvedení nového kazatele v úřad.
Předseda ÚR, bratr Ondřej Halama a br. Bohumil Kejř po krátkém kázání uvedli slavnostně v úřad kazatele sboru Jednoty bratrské v Dobřívě bratra Jana Talána. Bratr Talán stvrdil svůj slib podáním ruky oběma bratrům z ÚR a starším sboru. My, členové sboru, jsme slíbili, že s pomocí Boží chceme být nápomocni bratru Talánovi v jeho nelehké službě. Rádi jsme mezi námi přivítali i bratra faráře Pelara z CČE v Rokycanech a bratry starší, kteří popřáli novému kazateli hodně požehnání pro práci na Boží vinici.
Plni vděčnosti a radostného očekávání děkujeme Bohu za rodinu Talánových a vyprošujeme pro ně Boží požehnání i vedení jak v soukromém životě, tak ve službě. Kéž i skrze jejich službu se stane dobřívský sbor Jednoty bratrské svědectvím a světlem širokému okolí, aby ještě mnozí byli přivedeni ke spáse, která je v Ježíši Kristu, našem Pánu a Spasiteli.
V závěru bylo podáno pohoštění, které připravily naše sestry. V dopoledním shromáždění bylo toto radostné setkání připravováno na modlitbách.
Olga Michálková
Milé děti,
máte dnes před sebou jména.
Některá vám snad budou známá, některá však
asi úplně neznámá. Všechno to jsou osobnosti Jednoty bratrské -
Unitas fratrum - od jejího vzniku r. 1457-8 přes období ochranovské,
misii ve světě, z doby nedávné i ze současnosti.
Přeji vám trpělivost!
Vaše úloha:
Z E I S B E R G E R U U N I Ý H Š T E F A N N Í L O S T K K A A E R I Ž E R O T Í N S S S L U A F G I W T R A H D R Á Č A I A CH U R T Z A Ý L K N H U M R U E L I L T K A A R O M O A L J N U E S S V Č E R N Ý L L Z K D S U N N E I N O I C E Á D T A G E U R CH B CH I N Š Ř N O R U M K V E S B D P E A P E B A O J E L U O R H T R S A C E K Ě N L R A O D I V A D M K R T K F Ž Ř B U D O V E C Ů Ý A A S K V A L S O H A L B T M K Á G R E B N E G N A P S Ý N I T S CH M A N N CH A T S
Je zřejmé, že i v naší zemi se stává ERC širokou platformou dialogu a spolupráce církví. Dokladem toho je nedávné přijetí Římskokatolické církve za přidruženého člena ERC. Na tomto zasedání byla přijata Apoštolská církve v ČR za člena řádného a Evangelická aliance jako pozorovatel. Byla oceněna skutečnost, že také zástupci evangelikálně-charismatického proudu vstupují do rozhovoru s ostatními církvemi a mohou jej tak obohacovat.
Další důležitou otázkou těchto dnů je vztah církve a státu. Nejenom otázka restitucí a majetku církví ale především nového církevního zákona by měla být řešena v co nejkratší době. Protože současný církevní zákon de fakto neumožňuje vznik nové církve (spodní hranice pro registraci církve je 10.000 členů) a spolčovací zákon zakazuje vykonávat náboženskou činnost, obrátila se ERC z podnětu "Křesťanských společenství v ČR" na legislativní výbor parlamentu ČR s žádostí, aby současnou právní situaci přezkoumal a dal podnět k jejímu řešení.
ERC rovněž adresovala parlamentní komisi pro sdělovací prostředky stížnost na nepravdivé a účelové pořady o některých církvích, které v poslední době byly odvysílány v rádiu i televizi.
I na další dvouleté období byl jako prezident ERC zvolen br. P. Smetana a místopředseda br. Pavel Černý.
o.h.