když píši tento úvodník, čas prázdnin a dovolených se chýlí ke konci. Věřím, že se mnozí vracíte odpočinuti a občerstveni a že se s novým elánem pustíte do práce. A věřím, že to také platí o naší práci a službě ve sborech. I zde, znovu a znovu, osobně i jako společenství potřebujeme obnovu a občerstvení, nové rozhodnutí a nasazení do práce.
Nedávno měl ve sboru v Potštejně jeden bratr svědectví o své návštěvě Číny. Po několik dnů tam přes hranice "pašoval" Bible a jinou křesťanskou literaturu a měl také možnost navštívit vnitrozemí. Když jsme mohli z úst přímého svědka slyšet o obrovském nedostatku Biblí ( mnozí si celou Bibli opisují ) a zároveň nebezpečích a pronásledování, které křesťané prožívají, znovu jsme prožívali vděčnost za dobu a čas, který nám Pán Bůh dal. Jestliže pro nás "otevřel dveře" a my máme množství biblických překladů, křesťanské literatury i příležitostí na různých místech zvěstovat evangelium, využijme tento čas.
Ano, jsou u nás "dveře otevřené pro dílo Páně", ale to ještě neznamená, že musíme vždy prožívat náklonnost veřejnosti. V poslední době je tomu spíše naopak. Po televizních pořadech, které v posledních letech diskreditovaly některá novější a svobodná společenství nebo křesťanské sbory, došlo i na "tradiční" církve v pořadu o Církvi československé husitské. Také způsob, jak je v uplynulých týdnech prezentována ve sdělovacích prostředcích otázka majetku církví a vztahu církve a státu, orientuje veřejné mínění proti církvím. Lidé znovu vidí církev jako instituci toužící po moci a majetku. (A buďme si jisti, že většina našich spoluobčanů mezi jednotlivými církvemi nerozlišuje.) Ale jsou i v mé blízkosti, ve sborech i mimo sbor mnozí, kteří se ptají, jak to vlastně je?
Otázka navrácení majetku církvím a v širším kontextu vztah církve a státu vůbec je trvalým, vždy znovu se objevujícím tématem již od roku 1990. A je nedobré a nutno říci ne vinou církví, že tato otázka dosud nebyla uzavřena. Bylo mnohokrát navrhováno, aby na jedné straně bylo církvím navráceno to, co jim bylo po roce 1948 "násilně" odebráno, a na druhé straně, aby byla ukončena dotace církví ze státního rozpočtu. Tato varianta, která počítala s určitým přechodným obdobím snižování státní dotace a růstu vnitřních církevních zdrojů ( příspěvky členů, sponzorské dary, vlastní podnikatelská činnost atd.), byla více méně církvemi na počátku akceptována. Je veliká škoda, že v průběhu více jak pěti let nebylo žádné řešení přijato. Jestliže dnes, samozřejmě na základě předcházejí politické dohody ve vládní koalici, přichází Římsko-katolická církev s řešením, které na takovýto model vztahů navazuje, nemůžeme je nevítat. A je třeba zcela jasně říci, že dnes žádá majetek, který je pouze částí majetku o nějž by se mohlo jednat, a že v této souvislosti, myslí také na církve nekatolické ( navrhovala, aby majetek, který ji nebude vrácen byl jakýmsi fondem ve státní správě a sloužil by pro podporu nekatolických církví ). Neměli bychom proto, my protestanti, podlehnout podbízivému klišé, které vyvolává historické reminiscence a které můžeme kolem sebe často zaslechnout, že se katolická církev "dere" k moci a majetku. Myslím, že je naší povinností, abychom chápali a vysvětlovali, že jde o nárok legitimní a přitom velmi omezený a zároveň o krok správným směrem, totiž k finanční nezávislosti církve na státu.
Jestliže jsme mnozí z evangelických církví podpořili v roce 1988 "katolickou" petici, která požadovala odluku církve od státu, nebojme se podpořit a zastat se katolické církve ani dnes.
V průběhu prázdnin došlo v některých našich sborech ke změnám a stěhování, a tak budeme mít možnost se během září a října setkávat na některých celocírkevních shromážděních. Především půjde o ordinační shromáždění 8. září v Ústí n.O., kdy budou bratrem biskupem dr. A.Ulrichem ordinováni na diakona bratři kazatelé M.Boš a P.Štecha a dále pak shromáždění, kdy budou uvedeni v úřad správcové sborů v Železném Brodě, Dobřívě a Chrastavě i některé další sborové dny. Tato shromážděni jsou vždy nejen milou příležitostí vidět znovu vzdálenější bratry a sestry, ale také dobrou příležitostí manifestovat, že při mnohé různosti máme jednoho Pána který nás povolává ke společnému úkolu.
S přáním Božího pokoje a milosti
za Úzkou radu Váš
Vždy, když čtu knihu Skutků, jsem pohlcen událostmi,
které tato kniha popisuje. Je plná děje, dynamičnosti,
jedna událost střídá druhou a někdy ani nedovedu domyslet jejich
hluboký význam. A právě tato událost, o které jsme četli,
je jedna z nich. Zavádí nás do velice důležitého okamžiku (dá se
říci - zlomového okamžiku) v historii první církve,
a to je vznik prvního sboru, kde vedle židů byla i velice početná
skupina věřících z pohanů. Sbor v Antiochii byl jakýmsi prototypem
všech sborů, které později vznikaly, zvláště při misii Pavla
a Barnabáše. Podíváme-li se přes celou historii křesťanské církve až
do dnešní doby, pak vznik sboru v Antiochii byl počátkem vzniku
všech sborů z pohanů, tedy i sboru ve kterém my dnes žijeme.
Všimněme si jak a z čeho tento sbor vznikl.
Vznikl z pronásledování - tedy z velice negativní věci.
Kdo z nás by byl nadšený ze situace, která nastala v Jeruzalémě po
smrti Štěpána? Věřící si museli vzít nejnutnější věci a velice
rychle z Jeruzaléma zmizet, protože i jim hrozilo nebezpečí.
Jistě odcházeli s obavami a mnohou otázkou ve svých myslích.
Co bude dál? Jak a kde budeme dále žít? Kromě těch několika málo
věcí, které si směli vzít z domova, si však sebou odnášeli ještě
něco, a to byla živá a hořící víra v Páne Ježíše Krista.
A jejich Pán se znovu, tak jako již mnohokrát oslavil v jejich
životech. Všude kam přišli, zvěstovali evangelium a nacházeli
otevřená a hladová srdce po slyšení radostné zprávy.
Dvakrát se v knize Skutků mluví o pronásledování církve po smrti
Štěpána. Poprvé v 8. kapitole, a tam se popisuje probuzení v Samaří,
a podruhé v 11. kapitole, kde se píše o probuzení v Antiochii.
Náš Bůh dokáže proměnit i negativní věci k oslavě svého jména.
To je princip, který nefungoval jen v první církvi, ale platí i dnes.
Někteří z Židů, kteří přišli do Antiochie,
byli z Kypru a z Kyrény - míst, kde žili převážně pohané.
Žili dlouho mezi nimi, měli mezi nimi své přátele,
a proto bylo normální, že i jim začali vyprávět o Ježíši.
V jejich myslích jistě vytanula myšlenka - vždyť i oni potřebují
Ježíše, setkat se s Jeho láskou a odpouštějící milostí.
Jejich srdce hořela touhou zvěstovat spásu všem lidem.
Odstranili ze svého srdce předsudky typu : "Pro tohoto člověka
evangelium je a pro tohoto není". Zřejmě byli sami překvapeni,
jak i pohané jsou otevřeni ke slyšení a jak Bůh potvrzuje zvěstování
evangelia.
Jak i my dnes jsme v pokušení dělit lidi na ty,
kterým jsme ochotni zvěstovat evangelium a ty,
kterým zvěstovat nechceme. Pán Ježíš nás však posílá ke všem lidem.
Každý člověk je objektem jeho lásky a my nemáme právo si vybírat.
V Antiochii uvěřilo veliké množství pohanů a přistoupili k církvi.
Tato informace se velice rychle rozšířila až do Jeruzaléma.
Židovský sbor v Jeruzalémě byl zjevně šokován touto skutečností.
Výjimečně a několik jedinců z pohanů, jako např.
Kornélius, to ano, ale tak veliké množství pohanů že uvěřilo?
Proto křesťané z Jeruzaléma poslali do Antiochie Barnabáše,
aby zjistil, zda je vše v pořádku.
Pojďme se nyní společně podívat, jak Barnabáš reaguje na vzniklou
situaci.
Barnabáš sám byl učedník původem z Kypru z pohanského prostředí
a velice dobře znal poměry, které vládly mezi Řeky.
Když přišel do Antiochie a spatřil, co se tam z milosti Boží děje,
jeho srdce bylo naplněno radostí. Ani na okamžik nepochyboval o tom,
že to, co vidí, je dílo Ducha svatého. Bylo to jiné,
nezvyklé mezi pohany, ale bylo to dílo Ducha svatého.
Ani stín pochybnosti, podezření či výčitek,
jeho srdce bylo naplněno radostí. Radostí z Božího díla,
které se koná jinde než v jeho sboru.
Dokážeme se my dnes radovat z díla Ducha svatého,
které se děje jinde než v našem sboru a možná jinak než jsme zvyklí?
Vyhlédněme ze svých sborů a podívejme se jinam.
Za hranice sboru, denominace či dokonce státu a kontinentu.
Dokážeme se radovat z toho, že v Jižní Americe přicházejí veliké
zástupy lidí ke Kristu? Dokážeme se radovat z toho,
že i v Číně či Vietnamu přes veliké pronásledování z Boží milosti
přicházejí lidé ke Kristu? Vždyť my jsme jedna církev,
jedna nevěsta našeho Pána Ježíše Krista a v nebi se společně se
všemi křesťany ze všech kontinentů budeme radovat z Jeho přítomnosti.
Jistě nejprve udělejme vše pro to, aby Duch Boží mohl jednat
i v našem sboru či denominaci, otevřeme své srdce pro Jeho vedení,
ale jestliže nyní u nás probuzení není, proč bychom se neradovali z
Božího jednání jinde.
Barnabášovo srdce bylo naplněno radostí. Nebyla to však citová radost
na chvíli, ale tato radost vedla Barnabáše k zodpovědné službě. V 23.
verši čteme, že povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali
a zůstali Pánu věrni ( aby s rozhodným srdcem zůstávali u Pána ).
Barnabáš se nechce jen potěšit a ohřát v radosti z Božího díla
v Antiochii, ale ihned se pouští do práce.
Čteme o něm, že byl plný Ducha svatého a víry.
Jedině takový člověk může povzbuzovat a utvrzovat ve víře.
Barnabáš staví základy víry křesťanů z pohanů v Antiochii.
Jsou dnes v církvi lidé, kteří jezdí z místa na místo a chtějí se
ohřát a potěšit tam, kde Duch Boží jedná.
Přijedou, potěší se, odjedou a jsou na tom stejně,
ne-li hůř než byli před tím. Někdy se jim říká "běžci po Sionu".
Běhat od místa k místu není způsob, jakým se lze udržet
v Boží blízkosti a radosti z Ducha svatého.
Jediná cesta je - být plný Ducha svatého a víry jako Barnabáš.
Ne chtít jen brát, nastavovat ruce a čekat od druhých čím nás
obdarují, ale sám dávat to, co jsem získal v osobním obecenství
s Pánem Ježíšem Kristem.
Barnabáš povzbuzoval - a výsledek? Mnoho lidí bylo přivedeno k Pánu.
Barnabáš brzy poznal, že služba v Antiochii je nad jeho síly,
a proto se rozhodl vyhledat pomocníka - Saula z Tarsu.
Podaří se Barnabášovi přesvědčit Pavla, aby šel s ním?
Podaří se mu předat vizi, kterou měl pro práci v Antiochii?
Dokáže Barnabáš získat spolupracovníka?
Jak mnoho práce na Božím díle v dnešní době hyne pro nedostatek
ochotných lidí ke službě. Lidé si zvykli na pohodlný život ve svých
sborech a na něco nového nemají ani sílu ani odvahu.
Mnozí se vymlouvají, že nemají k této službě osobní vedení,
a přitom se za touto větou skrývá neochota a lenost.
Barnabášovo srdce bylo naplněno radostí z Boží milosti v Antiochii,
ale zároveň na něm leželo břemeno zodpovědnosti za toto dílo.
Vyhledal Saula. Nečteme, jak Pavel žil, sloužil a co dělal
v této době. Čteme jen, že byl v Tarsu. Žil svým životem
a svou službou. Možná ani nic nevěděl o probuzení v Antiochii.
Víme však, že Pavel byl člověk upřímného a otevřeného srdce pro Pána.
A byl to Duch svatý, který skrze Barnabáše k Pavlovi promlouval,
vstoupil do jeho upřímného a otevřeného srdce a zapálil ho tou samou
touhou, jako hořelo srdce Barnabáše.
Duch svatý k nám velice často mluví skrze bratry a sestry.
Chceme-li ho následovat pozorně naslouchejme tomu, co nám říkají.
Mějme otevřené srdce pro hlas Boží a nikdy dopředu neodsuzujme dílo
jako nemožné. Pokud slyšíme hlas Boží, jak nás k něčemu volá,
potom neotálejme s následováním.
Pavel se s Barnabášem vrátili do Antiochie,
pracovali v tamější církvi jeden rok. Celý jeden rok náročné služby
na Božím království. A výsledek? Právě v Antiochii byli učedníci
poprvé nazváni křesťany - Kristovci.
Tedy těmi, kteří následují Pána Ježíše Krista.
Nejen následují, ale i se mu podobají a rostou do dokonalosti.
A tak název křesťané - původně myšlený jako nadávka,
se stal vyznamenáním pro křesťany z Antiochie,
ale i vyznamenáním pro službu Pavla a Barnabáše.
Ať i my všichni jsme hodni nosit jméno křesťané - Kristovci.
Irové jsou velmi pohostinní a tuto pohostinnost jsme všichni
zakoušeli po celou dobu trvání synodu. V Irsku bývá synod
pravidelně jednou za deset let a každý se tam velmi rád vrací.
Samotné město Belfast je pěkným přístavním městem,
od kterého byste neočekávali žádné nebezpečí.
Lidé zde žijí normální životy. Přesto se s náznaky nebezpečí
setkat můžete - když projíždíte ulicemi,
tak často potkáte obrněný policejní vůz,
ozbrojenou policejní hlídku v neprůstřelných vestách
a nebo je silnice přehrazena zdí s branou,
u které je policejní stanice. Ta odděluje danou protestantskou od
katolické části města. Vyptával jsem se jedné sestry na místní
poměry a ta mne ve snaze o vysvětlení, že žijí celkem normální
životy, vzala sebou na takovou policejní stanici,
kde jsem dostal informační materiály o místní polici a jejích
službách obyvatelstvu. Ve skutečnosti to byly náborové materiály pro
zájemce o službu v policejních řadách Jejího veličenstva v
Severním Irsku, takže kdybych chtěl změnit povolání, tak vím,
co mám udělat, abych takové místo získal.
Belfast obklopuje velmi krásná krajina, ale tu jsem měl možnost
poznat pouze z okénka auta při přesunech z jednání
z jednoho místa na druhé.
Jednota bratrská je v britské provincii církví zmenšující s
většinou členů starší generace a podle toho vypadaly také body
programu synodu. Jednalo se tam o obsazení sborů novými služebníky,
kterých mají nedostatek. Padly tam návrhy o použití služebníků
z jiných církví, nebo z jiných provincií Jednoty.
Kazatelé tam většinou nespravují pouze jeden sbor a sbory jsou od
sebe dost vzdálené, takže jejich služba sestává ze spousty
naježděných kilometrů - i tato problematika se na synodu řešila.
Jeden ze směrů, jak se možná Jednota bratrská v Británii pokusí
tento problém vyřešit, je spojení s anglikánskou církví.
Zatím byl vydán a na synodu představen velmi zajímavý dokument o tom,
co mají tyto dvě církve společné a na čem se mohou sjednotit.
Jak to ale dopadne, uvidíme v budoucnosti.
Protože sbory Jednoty bratrské v Británii nejsou podporované
státem - musí být finančně soběstačné - je tam v této oblasti
jiná situace než u nás. Sbory jsou zvyklé platit si své služebníky
a nevyskytl se tam žádný problém v odvodech do ústředí.
Když je sbor finančně nesoběstačný, tak se připojí k jinému,
nebo ukončí činnost. To se děje realisticky,
bez emocí - takovým způsobem byly na synodu uzavřeny dva sbory.
Návrh o uzavření podali sami zástupci daných sborů.
Většinou jde o místa v malých vesnicích,
kde není naděje růstu v budoucnosti.
Dalším problémem, který se na synodu řešil,
byla revize stávajícího zpěvníku - to je problém,
který se u nás řeší již několik let. Je zde potřeba dané písně
zrevidovat, problém však je, že vytisknout nový obsáhlý zpěvník by
bylo příliš nákladné - Jednota bratrská je v Británii podobně
velká, jako u nás. Mladá generace ze zpěvníků nechce zpívat,
některé sbory je nepoužívají, neoslovují lidi misijně.
Padl návrh na vytištění určitého úzkého výběru nejznámějších
bratrských písní a pro další pak používat zpěvníky jiných církví.
Tento problém se však na synodu nevyřešil.
Nejzajímavější pro mne byla diskuse o obnově církve a misii.
Členové synodu vyjádřili silnou touhu po obnově a po růstu.
Chtějí oslovit okolní svět a uvědomují si, že, aby se to mohlo stát,
musí je Bůh proměnit.
Když bych se pokusil shrnout své dojmy z britské provincie
Jednoty bratrské, tak na mne nejvíce zapůsobila laskavost bratrů
a sester, otevřenost, s jakou byli ochotni řešit problémy,
a touha po Božím jednání v jejich životech.
Vnějšně se naše sbory od jejich trochu liší,
ale uvnitř je stejný duch bratrské lásky,
musí řešit stejné problémy a zápasí o to, aby se stali živou církví,
která má co říci okolnímu světu.
Jsou školy, které poskytují celistvé základní a střední vzdělání
ukončené maturitní zkouškou. Od Institutu
v Rajpuru v Indii ke dvěma
kolejím (Collegio Moravo) v Bluefieldu a Puerto Cabezas
v Nikaragui
a od skupin škol v Königsfeldu
v Německu a Fulnecku
v Anglii až
Jednotě úzce příbuzným učilištím v Lititzích,
Winston-Salemu a Bethlehemu se dvěma kolejemi
v USA.
Jsou také rehabilitační střediska na
Hvězdném návrší (Star Mountain)
na západním břehu Jordánu blízko Izraele a v Ochranově
v Německu.
Na mnohých místech jsou také jiné specializované školy a denní
stacionáře.
Jednota bratrská má šest teologických fakult,
které vzdělávají budoucí ordinované kazatele,
na těchto místech: Cape Town
v Jižní Africe, M`beya
v Tanzanii,
Paramaribo
v Surinamu, Ahuas
v Hondurasu,
Bethlehem
v Pensylvánii a Bethel na
Aljašce.
Sedmá teologická fakulta se staví v Puerto Cabezas
v Nikaragui.
Kandidáti pro ordinaci jsou následně vzděláváni na jiných
teologických učilištích, kde Jednota vydržuje svého lektora.
Je to Arusha
v Tanzanii a Kingston na
Jamajce.
V Evropě jsou teologická studia na univerzitách doplněna bratrskými
církevními zkouškami.
Církevní fond Jednoty (Moravian Church Foundation)
je pevně propojený s podnikáním církve v St.
Thomas, Aruba a Curacao a přispívá každým rokem částkou větší než
půl milionem dolarů na náklady potřebné pro vzdělání studentů
Jednoty v rozvojových zemích.
Kromě všech výše uvedených typů škol má každá provincie včetně české
své vlastní církevní školy mateřské a základní.
Z Horní Lužice přišlo na 60 sester, mezi nimiž bylo k velké radosti
mnoho mladých. Zvláště důležitá byla pro všechny účastnice ranní
pobožnost a zamyšlení sestry Elizabeth Langerfeldové nad tématem
"Mít čas". Uvědomily si, že mladé právě jako starší mají stejné
problémy se stálým nedostatkem a nátlakem času.
Obraz "zelené pastvy" z 23. žalmu může pomoci vidět všední den z
jiného úhlu.
Neobyčejně zajímavé bylo vyprávění s. Clemensové o surinamských
ženách, které přiblížila na postavě ženy z buše,
venkova a města v jejich různých životních situacích a problémech.
Po diskusi koloval košíček a celkových 550 marek poputuje do
Surinamu jako malá sesterská pomoc.
Sestra Gudrun Schiewe poslala jménem všech zúčastněných pozdrav do
Tanvaldu, kde se téhož dne konalo seskání českých sester.
Upozornila také na možnost konkrétní pomoci při zřizování
hostinského pokoje v nově získaném sborovém domě Jednoty v Tallinu,
což bylo přijato s velkým nadšením.
Na tomto hornolužickém dnu se hodně zpívalo a při kávě a skvělých
domácích koláčích vyprávělo i o konferenci žen V Nové Pace,
na níž se účastnilo 6 žen z regionu. Podle dobrého zvyku bylo sejití
ukončeno společnými modlitbami Komenského liturgie.
Jedním z takových setkání je každoročně Křesťanská konference.
Letos se konala již po deváté. První byla v roce 1988 a pořádal ji
tehdy ještě Misijní odbor Kostnické jednoty v Praze 7.
Letos byla pořádána dvěma organizacemi, a to Křesťanskou misijní
společností a Evangelickou aliancí.
Konference se konala ve dnech 3.-7.7.1996.
Byla rozdělena na dvě části. Pastorskou a všeobecnou.
Pastorská byla v kulturním domě Eden dva dny a všeobecná na
Výstavišti v Křižíkově pavilonu. Konference se účastnilo celkem asi
1100 lidí a ještě 300-400 účastníků se přihlásilo jen na některé dny.
Téma celé konference znělo: DOKONALE VYSTROJENI K DÍLU SLUŽBY.
Hlavním řečníkem byl bratr Terry Virgo, který měl zpravidla 1x denně
program. Přijel z Anglie a sdílel s námi téma Boží milost
v různých pohledech Písma. Mluvil o tom,
že Boží milost je základním učením, které vždy pokládali apoštolové.
Dále mluvil o apoštolech a této službě dnes.
Každého dne konference přednášelo několik bratří z různých denominací
v Čechách. Petr Šimer z CB Litvínov sdílel téma Jak přinést mnohý
užitek, Karel Řežábek mluvil o osobním vztahu s Pánem.
Dále jsme slyšeli Jana Klase z CČE Benešov,
mluvil o první lásce. Daniel Fajfer z CB plameně kázal na
téma Horlivost v presu. Navázal Dan Drápal z KS Praha
zamyšlením na téma Horlivost na poušti.Celou konferenci
ukončil kazatel JB Evald Rucký. Velmi dobře zhodnotil duchovní vývoj
v naší zemi v posledních patnácti letech a nasměřoval naše zraky
dopředu k věrnému zvěstování evangelia lidem, mezi kterými žijeme.
Toto závěrečné téma znělo: Duchem, ne silou...
Po celou dobu konference nás při chvalách provázely hudební skupiny z
různých společenství. V sobotu večer jsme měli možnost navštívit
regionální shromáždění, která napomohla ke zbližování a sdílení
v oblasti krajů po celé České republice.
Co mi osobně přinesla Křesťanská konference 1996?
Předně je to vědomí, že jsem při tom, když Pán Bůh vede svoji církev
v České republice dál. Dále jsem velice povzbuzen,
když se mohu vidět s přáteli, se kterými se dlouhý čas nevidím,
a mám tak příležitost se s nimi sdílet. Velikým přínosem pro mne
osobně bylo v novém pohledu vykreslené téma Boží milosti
a také chvály s různými hudebními skupinkami v obecenství Božích
dětí z celé ČR. Celkově jsem byl povzbuzen a příště pojedu rád znovu.
Jak jsme získali tuto příležitost? Již několikrát jsme pana premiéra
oslovili dopisy a pozdravy, které jsme mu zaslali z různých
křesťanských akcí. Jeden z nich byl například pozdrav a zpráva ze
světové konference přímluvců All Nations Convocation,
která byla zastoupena 142 národy a byla pořádána v r.
1994 v Jeruzalémě. (Tuto konferenci pozdravila řada státníků
písemnými projevy a mnozí také žádali o přímluvy za jejich národy).
Věděli jsme, že Václav Klaus projevil o činnost sboru Jednoty
bratrské v Liberci zájem a z jednoho setkání ekonomů jsme se
dozvěděli, že by se s námi rád seznámil.
Využili jsme tedy této příležitosti a spolu s Karlem Brodským jsme
za ním na Úřad vlády zašli.
Společný rozhovor proběhl ve čtyřech okruzích.
Nejprve jsem pana premiéra stručně seznámil s historií Jednoty
bratrské. Vyzdvihl jsem zvláště význam světové misie Moravanů,
která učinila zemi otců Jednoty bratrské známou po celém světě -
a to nejen v kruzích Jednoty bratrské, ale i v mnoha misijních
skupinách. Petr Krásný pak sdělil panu premiérovi,
jaký je současný vývoj naší církve. Zvláště podrobně mohl hovořit
o práci sborů Jednoty bratrské v libereckém kraji i o dílech,
která byla v posledních letech v Liberci založena.
Poté jsme hovořili o současné práci KMS, o jejím poslání a úkolu,
který si vytyčila, dále o našem modlitebním zápase za tuto zemi,
jenž je zformován do Modlitební stráže sborů,
a také o modlitební (24.hodinové) konferenci.
Pak jsme společně vyjádřili naše povzbuzení do jeho nelehké práce,
vydali jsme svědectví o naší vnitřní nezávislosti na politickém
a ekonomickém vývoji naší země, neboť naše závislost je v Bohu
a v následování Ježíše Krista. (Tak mohl pan premiér neformálním
způsobem slyšet evangelium.) V poslední fázi jsme pak podrobně
vyprávěli o naší pastýřské péči a pomoci lidem v nalezení vlastní
odpovědnosti za své životy, manželství, rodiny i za své jednání,
ze kterého se jednou budeme všichni Pánu Bohu zodpovídat.
Celá návštěva byla velice přátelská a příjemná.
Pan premiér vyjádřil radost a vřele poděkoval za naší práci.
Darovali jsme mu některé křesťanské brožury a knihu o Jednotě
bratrské. Od něho jsme zase dostali knihu jeho zamyšlení a proslovů,
z nichž chci následně zmínit několik myšlenek.
Z knihy dr. Václava Klause Mezi minulostí a budoucností (1996):
"... Mnoho lidí dnes u nás sdílí představu,
že se život jedince i život společnosti dotýká jednak věcí
vznešených, vysokých, ušlechtilých, jednak věcí každodenních,
přízemních, obyčejných a že mezi těmito dvěma sférami zeje hluboká
propast. Mají sklon křesťanství zařazovat mezi ty první,
mezi věci "na neděli", nikoli mezi věci pro všední den,
pro každodennost našeho života. Já jsem křesťanství vždycky rozuměl
tak, že ruší tuto fiktivní propast mezi svátečním a všedním,
mezi vznešeným a praktickým, mezi životem ve stínu jakési vyšší
ideje a každodenním pragmatismem... Křesťanské ideje,
křesťanské poselství je pro mne věcí pro všední den.
Je to - mimo jiné - i hluboká reflexe nad tím, že se darebáctví,
neslušnost, nepravdivost nevyplácí, a to často i v perspektivě
jednoho lidského života, nejen v perspektivě vyššího řádu...
Ve světle předchozího je pro mne křesťanství řadou praktických zásad
pro každodenní život. Záleží i na těch zdánlivě nejdrobnějších
věcech a jen ten, kdo dokáže být velký v maličkostech,
může být velkým i ve věcech zásadních. Vnitřní opravdovost je
důležitější než okázalá gesta. A tak bych mohl dál a dál skládat
střípky, z nichž se skládá onen dobrý pragmatismus, vedený poznáním,
že se lumpárny nevyplácejí a že se dobré věci dělat mají.
Přitom si samozřejmě nemyslím, že by se křesťanství mělo zredukovat
jen na několik "zásad správného chování".
Zbývá nepochybně i to, co je činí závaznými,
co je činí věrohodnými a všeobecně platnými.
V první řadě je to jistota (či víra?), že se člověk,
jedinec na světě neocitl jen souhrou náhod a že jeho největší
starostí nemůže být to, aby se v tom kratičkém časovém úseku,
který mu byl vyměřen, co nejpohodlněji zařídil,
ale že je na světě proto, aby udělal něco dobrého a přitom
jedinečného, něco, od čeho je tu jenom on a co za něj jiný neudělá.
Právě to je pro mne základem křesťanského poslání."
Franta Patočka se narodil v Lomnici nad Popelkou.
Studoval Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze.
Vyrostl v jedinečného a skvělého umělce malíře i charakterního
člověka, na kterého mohla být naše země právem hrdá.
Za války si prožil těžké chvíle, u jednoho výslechu přišel částečně
o sluch. Nikdy se nestal komunistou, spíše se snažil stát stranou,
proto také nebyl nikdy spravedlivě doceněn.
Maloval krajiny v Podkrkonoší, staročeské chaloupky, hory,
ale nebál se také mnohých experimentů v různých uměleckých stylech.
Byl milovníkem přírody a milovníkem Krkonoš.
Jeho obrazy se staly živým památníkem mizející krásy domova.
Mnozí lidé, kteří v totalitním režimu odcházeli za svobodou,
roznesli jeho tvorbu do celého světa. Franta Patočka se stal čestným
občanem města Lomnice nad Popelkou a města Liberce.
Dále obdržel zlatou a bronzovou medaili města Liberce.
Stal se nejen známým malířem naší země, ale také uznávaným umělcem
v mnoha zemích Evropy. Některé jeho kresby vyšly v několika knižních
svazcích s názvy: "U nás na horách" s předmluvou spisovatelky Marie
Kubátové, dále tři díly "Mizející krása domova" s předmluvou paní
Jarmily Glazarové atd. Snad největší hodnotnou publikací je dílo
rakouského ctitele Ericha Inselsbachera"Launen und Poesie".
Kniha obsahuje 80 nádherných barevných Patočkových obrazů na
křídovém papíře, které citlivě vytvářejí umělcovu životopisnou
malířskou črtu.
Vedle Franty Patočky stála po boku jeho věrná manželka Marie.
Ta ve svém osobním životě hleděla ještě dál než Franta a za přírodou,
kterou on tak mistrně maloval na různé materiály, hledala Tvůrce.
Na podzim roku 1987 přišla do sboru Jednoty bratrské v Liberci
a tam nalezla svůj duchovní domov. Přijala Pána Ježíše Krista za
svého Spasitele a pravidelně nosila domů Frantovi evangelijní
poselství, které pod kazatelnou slýchávala.
V revolučních dobách 1989 - 1990 se Pán Bůh mocně Franty dotkl.
Na jedné evangelizaci se mu po více než čtyřiceti letech navrátil
sluch a Franta také odevzdal svůj život Ježíši.
Bylo pro mě jedinečné je navštěvovat. Franta byl vždy plný optimismu,
elánu a důvěry v Pána. Stali jsme se přáteli.
Jednou mi řekl: "Známých a obdivovatelů mám dost, ale přátel,
kteří mi řeknou pravdu do očí a u kterých se opravdu cítím bezpečně,
mnoho ne." V posledním roce jeho života jsem se s ním pravidelně
modlil, vysluhoval jsem jemu i Mařence Svatou Večeři Páně
a rozmlouvali jsme spolu o nebeském domově, kam se pomalu chystal.
Svůj poslední obrázek pak namaloval začátkem června tohoto roku do
Pamětní knihy města Lomnice nad Popelkou.
V posledních chvílích pak cítil, že se přibližuje "Den jeho svatby".
Smířen spokojeně usnul a odešel.
Čest jeho památce!
V ep. Židům 1, 1 (Kral.) čteme: Častokrát a rozličnými způsoby
mluvíval Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech
mluvil nám skrze Syna svého.
Ano, mnohokrát a rozličnými způsoby mluvil Bůh ke svému lidu.
Ale i dnes je mnoho rozličných způsobů, kterými k nám mluví
a chce mluvit. Je mnoho způsobů kterými i my, jako Boží lid,
můžeme šířit známost evangelia a je jen naše chyba,
že nejsme schopni či ochotni někdy překročit rámec svých zaběhlých
zvyků.
V našem sboru, tak asi jako v každém jiném, toužíme po tom,
aby přicházeli noví lidé k Pánu Ježíši Kristu.
Ale jak to udělat, když do shromáždění se často pozvat nenechají?
Na začátku letošního roku nám bylo jasné,
že když nejdou lidé za námi, musíme my za nimi.
Již více než jeden rok udržujeme přátelské styky s jedním
křesťanským sborem v Anglii. Při jejich návštěvě v únoru tohoto roku
u nás nám bratři nabídli pomoc při evangelizaci.
Ne, že nám přijedou "zevangelizovat naše město", ale pouze pomoci.
Začali jsme se ve sboru modlit a dnes zpětně vidíme, že nás Pán vedl.
V týdnu od 22. července probíhala vlastní evangelizace. Jak?
Netradičně, rozličnými způsoby - tedy alespoň pro náš sbor
(nemyslíme si, že jsme vymysleli něco super nového,
ale pozitivní byla ta skutečnost, že jsme tyto nové věci sami
prožili).
Evangelizace měla několik částí, ale ty nejhlavnější byly tři: výuka
angličtiny, dětský den s biblickými motivy a evangelizační
shromáždění pod širým nebem.
Viděli jsme, jak na výuku angličtiny přišli lidé,
kteří by do shromáždění nikdy nepřišli, a právě oni mohli slyšet
o křesťanství a Kristu nenásilnou formou. Jeden příklad za všechny.
Angličtina měla vždy dvě části - výuku gramatiky a konverzaci (z
Anglie přijelo třináct lidí). Jedno konverzační téma bylo - volný
čas přes víkend. Protože na angličtinu chodili i bratři
a sestry ze sboru, mohli "nevěřící" slyšet z mnoha úst,
že v neděli chodí do shromáždění a že se jim tam líbí.
Po několika takovýchto situacích jedna dívka (nevěřící)
říkala druhé: "Oni jsou o té své víře tak přesvědčení,
že přijeli z Anglie snad jen proto, aby nám řekli o Ježíši Kristu".
V Boží blízkosti jsme prožívali i dětský den.
To, že Bůh drží svou ruku nad touto akcí jsme viděli na počasí.
Skoro celý týden pršelo, ještě v pátek ráno bylo nebe zatažené
a kapky deště padaly na zem. Dětský den byl na fotbalovém hřišti na
trávě. V pátek v poledne se však počasí změnilo a my,
kteří jsme byli na dětském dnu v sobotu a neděli,
jsme přišli domů spálení od slunce. Bylo úžasné vidět asi sto dětí
v Hejnicích a asi osmdesát druhý den v Raspenavě,
jak přicházejí často i se svými rodiči a stanoviště od stanoviště
vždy vyslechnou příběh z Bible, a potom soutěží.
Do dětského dne se zapojilo dost členů sboru i děti,
které v různých kostýmech biblické příběhy hrály.
Nakonec se děti setkaly s postavou Ježíše,
který jim řekl krátce evangelium a odměnil je.
Některé "šikovné" děti stačily za dva dny dětský den stihnout i 4x.
Nebrali jsme to jako podvod, ale spíše jako příležitost,
aby do jejich mysli a srdce mohlo vstoupit Boží slovo.
Ve stejné jistotě Boží přítomnosti, ochrany a péče jsme prožívali
vlastní evangelizační shromáždění. Kázal bratr z Anglie,
hrála hudební skupina Karmel z Liberce a já (poznámka - kazatel
sboru) jsem prožíval ve svém srdci směs radosti i úcty k
svrchovanému Bohu, který nám dovolil uskutečnit tuto evangelizaci.
Bylo pro nás velice povzbuzující vidět, jak na evangelizaci,
zvláště v Raspenavě, přicházejí lidé po třech, po čtyřech,
aby si vyslechli chvály i Boží slovo.
A výsledek?
Nechci a ani nebudu hodnotit evangelizaci podle počtu obrácených,
věřím, že to nedělá ani Bůh. Hlavním výsledkem evangelizace bylo
zjištění, že i dnes, kdy lidé jsou zaměstnáni vším možným
a převážně mají negativní postoj k církvi,
existuje mnoho rozličných způsobů, jak lze zvěstovat evangelium.
Radost ze sdílené milosti.
Po smrti Štěpánově nastalo v Jeruzalémě pronásledování.
Ti, kteří se rozprchli, dostali se až do Fénicie,
na Kypr a do Antiochie, slovo evangelia však zvěstovali jenom židům.
Ale někteří z nich původem z Kypru a Kyrény,
začali po svém příchodu do Antiochie zvěstovat Pána Ježíše také
pohanům. Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo
a obrátilo se k Pánu. Zpráva o tom se dostala k sluchu církve
v Jeruzalémě a bratří poslali do Antiochie Barnabáše.
Když tam přišel a spatřil, co se z milosti Boží děje,
měl radost a povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali
a zůstali Pánu věrni. Byl to muž dobrý, plný Ducha svatého a víry,
a tak bylo mnoho lidí přivedeno k Pánu. Proto se Barnabáš odebral do
Tarsu, aby vyhledal Saula. A když ho nalezl,
vzal ho sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý
rok a vyučovali velké množství lidí, a právě v Antiochii byli
učedníci poprvé nazváni křesťany.
Sk 11:19-26
Jaroslav Zajíček
Zprávy z cest
Synod
britské provincie Jednoty bratrské -
Na začátku léta jsem se jako delegát naší provincie zúčastnil
synodu britské provincie Jednoty bratrské.
Synod se konal vlastně ve všech stávajících sborech Jednoty bratrské
v Irsku. V současnosti to je záležitost pouze Severního
Irska, které je součástí Velké Británie.
V minulosti měla Jednota sbor i v Dublinu,
ale tam je nyní pouze asi jedna rodina. Nyní je v Severním
Irsku 5 sborů Jednoty bratrské (v Británii je Jednota bratrská známa
pod názvem "Moravian church"), a to dva sbory jsou v Belfastu -
na University Road a v Cliftonville,
další sbor je v městečku Gracehill - je to nejstarší sbor
Jednoty bratrské v Severním Irsku a byl založen podobně,
jako některá místa v Německu - se sborem se založila celá osada.
Další dva sbory jsou v Ballinderry a v Kilwarlinu - tyto
sbory však v současnosti nemají vlastního kazatele
a jsou obsluhovány z jiných sborů. Většinu sborů v Irsku
založil nadšený misionář Jednoty - John Cennik.
Součástí synodu bylo též odhalení pamětní desky v Gracehillu
dvěstěpadesátého výročí jeho připlutí do Irska.
Tento muž zemřel velmi mlád - bylo mu 36 let,
ale pro Jednotu bratrskou v Irsku měla jeho práce nesmírný
význam.
Severní Irsko, 30.6. - 4.7. 1996 Jiří Helis
Světová Jednota bratrská
Školy Světové Jednoty bratrské
Jednota bratrská poskytuje vzdělání v celé řadě škol na celém
světě. Je jich takové množství, že můžeme uvést jen příklady jejich
jednotlivých typů.
Podle Onwordu přeložila
Marie Ulrichová K sesterskému dni v Horní Lužici
se letos potřetí sešly
ženy ze sborů v Ochranově, Nieském, Forstu a Kleinwelky.
Kvůli zeměpisné poloze regionu se na všech jeho přípravách
a organizaci podílely jen sestry z Nieského.
Ke každému setkání byl pozván zvláštní host.
Poprvé v roce 1994 to byla s. Hana Jalušková z české provincie,
která vyprávěla o své práci s dětmi ve svém sboru v Rovensku.
Podruhé v roce 1995 přišla na pozvání s.
Olive Linyardová z britské provincie, která angažovaným
a humorným způsobem informovala o začátcích sesterské práce v Anglii.
Ke třetímu sesterskému dni byla letos pozvána s.
Almut Clemensová z Berlína-Neukölnu, aby pověděla o zkušenostech své
služby v Surinamu.
Podle E. Küssnerové volně přeložila
Marie Ulrichová Společné akce
O Křesťanské konferenci
Všichni si dobře uvědomujeme, že zdravý duchovní růst každého
křesťana je závislý na osobním obecenství s Pánem.
Potom bychom asi zařadili domácí skupinku,
která nám pomáhá také velice vydatně v osobním růstu.
Je to místo, kde múžeme být napomínáni i povzbuzováni,
ale také se stáváme požehnáním pro druhé.
Samozřejmě i účast na společných shromážděních v neděli mají svůj
nesporný význam pro budování jednotlivce, ale i sboru.
Každý sbor je však zase jenom částí těla Kristova,
proto jsou také velice významná setkání křesťanů z různých sborů,
ale i mezidenominační konference.
Miroslav Boš
Věci veřejné
Na návštěvě u premiéra
Dne 3. července 1996 jsme se spolu s Petrem Krásným a RNDr.
Karlem Brodským (přednostou OÚ v Jablonci n/N a členem sboru Jednoty
bratrské v Liberci) vydali na plánovanou schůzku s panem premiérem,
dr. Václavem Klausem. Cílem této návštěvy bylo povzbudit ho
v jeho práci, informovat ho o práci Jednoty bratrské a pozdravit ho
jménem všech účastníků křesťanské konference,
která v těch dnech probíhala v rámci KMS.
Evald Rucký
Předvánoční zamyšlení o křesťanství
(7. prosince 1992)
Vzpomínka
FRANTA PATOČKA
na svět přišel dne 10. 3. 1909, Pán si ho povolal k sobě dne 30.
6. 1996.
akademický malířEvald Rucký
Z našich sborů
Hejnice
V životě každého člověka, a tedy i křesťana,
se střídají chvíle všední, obyčejné, s okamžiky výjimečnými,
svátečními. Jsou věci, o kterých raději nehovoříme,
přejdeme je mlčením, a prožitky, které v sobě neudržíme
a musíme se o ně podělit s druhými. A s jedním takovým prožitkem se
s vámi chci sdílet.
Jaroslav Zajíček
Chrastava
V našem mladém
chrastavském sboru
procházíme přechodným obdobím.
Změna pastýře sebou vždy přináší různá úskalí: Někteří jsou
zarmouceni, někdy až zraněni, někteří se naopak radují a očekávají
"čerstvý vítr", ale najdou se i tací, kterým je to jedno.
Myslím si, že většina nás, chrastavských,
přijala tyto změny z Boží ruky a s pokorou,
jako součást Božího plánu s námi i naším městem.
Nevíme, co nás na cestě víry čeká, a ani nemůžeme předvídat všechny
události, komplikace a zkoušky, kterými nás Pán chce provést.
Víme ale jistě, že v tom "nejedeme sami". Bůh nás ve svém slovu (Mat.
28, 2O, . Kor. 10, 13), ale i v proroctvích, která přijímáme,
ujišťuje, že je s námi a že "nedopustí, aby se kdy spravedlivý
zhroutil".
Navzdory těmto okolnostem náš sbor žije dál jako živý organismus - součást Těla Kristova. Dne 30. června jsme pod vedením Ducha Svatého uspořádali na našem náměstí evangelizační koncert naší hudební skupinky. Pozvali jsme na pomoc i pantomimickou skupinu Kudy? Kam! z Liberce. Do akce se zapojil téměř celý sbor a mohli jsme tak oslovit mnoho lidí, kteří přišli nebo jen tak procházeli kolem. Děkujeme Pánu, že se takto oslavil, a věříme, že to přinese hojné ovoce. Zároveň jsme přijali vizi - v těchto koncertech pokračovat.
Začátkem prázdnin jsme prožili požehnaný čas na našem prvním sborovém táboře v Bílém Potoce u Hejnic. Sjelo se nás šest rodin a asi dvacet dětí (i z nevěřících rodin). Počasí se příliš nevydařilo, ale Bůh nás každý den pozvedal a dával nám radost z toho, že můžeme být spolu. Byla to dobrá příležitost ke vzájemnému hlubšímu poznávání a budování našich vztahů. Zároveň se Pán oslavil v několika uzdraveních nemocí a úrazů.
Naše nejčerstvější zkušenost je z neděle 28.7., kdy jsme navštívili bohoslužbu bratrského sboru v Liberci. Jsme rádi, že tam mohla posloužit ve chvále i naše hudební skupinka a tak zastoupit i nepřítomný Karmel. Přijali jsme veliké požehnání a povzbuzení skrze slovo J. Helise i osobní sdílení a kontakty. Děkujeme tímto libereckým za vřelé přijetí a těšíme se na další kontakty i s ostatními i sbory, které bychom chtěli v rámci možností rozvíjet.
Vyprošujeme bratru kazateli a jeho rodině od Pána pevné zdraví, hodně síly, pomoci a požehnání pro jeho práci v jeho novém působišti.
K ceně bude připočítáno poštovné a balné - preferujeme osobní odběr. Vyřizujeme objednávky od 10 ks výše. Distribuujeme do vyčerpání zásob.
Objednávky na adrese:
KMS, Andrštova 4, 180 00 Praha 8
Slovem nám poslouží kromě jiných Ondřej Halama, Jan Klas a Petr Šimmer.
Konference se bude konat v Praze, v menze ČVUT na Strahově. Začne registrací 29.12. v 10,00 hod., přednášková část skončí 31.12. v 16,30 hod., a pro ty, kdo budou chtít zůstat na silvestrovskou večeři a společné uvítání Nového roku, je připraven program do půlnoci.
Poplatek za konferenci včetně stravování, ubytování a silvestrovského večera činí 200 Kč (pro ty, kdo odjedou hned po přednáškové části o 50 Kč méně). O přihlášky a bližší informace si pište na adresu: SKM, 28. pluku 15, 101 00 Praha 10, tel.: 58 11 689 (večer). Vaše obálka s nadepsanou adresou nám velmi usnadní práci.
Čtvrté setkání učitelů dějepisu, češtiny a občanské nauky, pořádané společností VERITAS, se bude konat jako obvykle v Pardubicích ve sboru ČCE ve Sladkovského ul. č. 638, a to v sobotu dne 9. listopadu 1996 v 9 hod. Bude se pokračovat v tématech z českých dějin i obč. nauky. Zveme i ty zájemce, kteří se dřívějších setkání nemohli účastnit nebo o nich nebyli informováni.
Dnešní rebus vám chce připomenout jedno místo biblického zeměpisu.
et
AAAAA
A A
A A
AAAAA
A A
A A
A A
Je-li to na vás příliš těžké, pak je tu opáčko z biblické dějepravy a z biblické literatury. To vám jistě půjde dobře. Tajenka [_] vám odhalí, co skrývá rébus.
1 [ ][ ][_][ ][ ] 1. Neposlušný prorok, kterého Hospodin
nenechal utéci od úkolu.
2 [ ][_][ ][ ][ ] 2. Jedna sestra Lazarova.
3 [ ][ ][_][ ][ ] 3. Vůdce Izraelitů.
4 [ ][_][ ][ ][ ] 4. Druhá sestra Lazarova.
5 [_][ ][ ] 5. ... sbírala klásky.
6 [ ][ ][ ][_][ ] 6. Napsal nejvíce biblických knih.
7 [ ][ ][ ][ ][_][ ][ ] 7. Připravuje kázání, nebo také
biblická kniha.
Odpovězte: (do redakce)
Přeji vám dobrý školní rok. Co nejlepší!
Výhercem z prázdninového čísla je Kristýna Votrubcová z Liberce.
To okno ve vlaku už dál šlo otevírat a zavírat bez problémů; čím to předtím bylo, nevím (a vlastně vědět to - není už důležité).
"Na jeho rameno vložím klíč domu Davidova;
když otevře, nikdo nezavře, a když zavře, nikdo neotevře."
Iz 22:22