Milí bratři a sestry, milí přátelé,
právě když píši tento úvodník, více než jindy si uvědomuji relativitu, podmíněnost našeho vidění a prožívání času. Vždyť to není tak dlouho, co jsem psal úvodník do prosincového čísla loňského roku. Není to dlouho, a přece je to celý rok. Jak mnoho věcí se stalo a změnilo a přece se ta doba zdá tak krátká. Vždyť je to nedávno, co jsme slavili vánoce. Snad zde platí to, co jsem tolikrát slýchal od starších lidí. Když je člověk mladý, čas se mu často vleče a má ho spoustu před sebou. Ale s přibývajícím věkem začíná prožívat nedostatek času, "čas se krátí", a člověk počítá spíše to, co všechno již nestihne a neudělá.
Čas je také důležité biblické téma a právě adventní doba nám je důrazně připomíná. Biblické perikopy ( oddíly určené ke čtení a kázání ) nám v adventu přinášejí výzvy: "Bděte", "buďte připraveni a vaše lampy ať hoří", "mějte se na pozoru ... aby vás onen den nepřekvapil". Čas a rozpoznání, správné ocenění času, je v tomto pohledu důležitou součástí života víry. Co si tedy máme v této době připomínat ?
Adventní a vánoční čas nám jednak připomíná zcela konkrétní dějinný okamžik, kdy přišel na tuto zem Boží Syn, kdy se narodil a stal se "jedním z lidí". Tento dějinný okamžik, jedinečná událost Božího vtělení, je středobodem dějin. Naše víra není "jenom vírou", ale je vírou na základě poznání. Je opřena o tuto událost dějin. Uprostřed relativity mnoha pravd a pravdiček postmoderního světa si právě tuto neochvějnou pravdu můžeme připomínat. Transcendentní, vše přesahující Bůh se sklonil k tomuto světu, aby ukázal a nabídl východisko, záchranu, spasení.
A tato událost je výzva a nabídka také pro nás, osobně. V adventních i vánočních písních velmi často zaznívá výzva, abychom přichystali svá srdce, aby se také náš život stal místem, kde se Pán Ježíš narodí. Druhé příští (příchod) jeho / v stánek srdce tvého / slyš, jak v každé době / zve tě vlídně k sobě:/ otevři mu spěšně / přijmi Pána vděčně. Tak zpíváme v 91. písni od Br.Lukáše Pražského. Tento čas je také pro nás příležitostí k obrácení, pokání, obnově. Adventem začíná církevní rok a jak jinak jej začínat, nežli novým vydáním svého života do služby našemu Pánu a Spasiteli.
Od minulosti přes výzvu přítomnosti adventní čas obrací náš pohled k budoucnosti. Biblické svědectví rozumí dějinám, času, který je nám dán, jako daru, výzvě i úkolu. Jako křesťané se smíme těšit na věci budoucí, protože svět a celý kosmos není jen produktem náhody a neplatí ani to, že zákonitě směřuje ke kolapsu a katastrofě. Jako křesťané očekáváme příchod Božího Syna k soudu, ale i obnově všech věcí. A tento nadějný horizont je pro nás vzpruhou, abychom mohli nést a naplnit úkol, k němuž jsme povoláni. Zachovat víru, vydat svědectví o své víře, být světlem, které svítí.
Přeji všem nám, abychom v rodinách i ve sborových společenstvích, při slavnostních shromážděním i při přátelských setkáních byli v tomto vánočním čase obnovováni radostí a nadějí, aby to, co zvěstujeme a čemu jako křesťané nasloucháme, bylo skutečně realitou našeho všedního dne.
Na závěr letošního ročníku chci poděkovat všem vám, kteří jste i tento rok zůstali věrnými čtenáři našeho časopisu. Není snadné v dnešní době vydávat časopis, který by sloužil našim sborům i širší veřejnosti, který by reagoval na dění v církvi i ekuméně a který by neustále získával širší kruh odběratelů. Chci také touto cestou poděkovat především redaktorovi našeho časopisu br. Slavkovi, který právě o tento výše nastíněný úkol statečně usiluje, i všem, kteří mu jsou svými příspěvky, radami či modlitbou pomocí.
S přáním radostných a požehnaných vánočních svátků
za Úzkou radu Jednoty bratrské
Ondřej Halama
Bible na svém začátku uvádí, jak Bůh stvořil všechno na zemi i ve vesmíru a také o stvoření člověka a jeho postavení v ráji. Láska Boží ke koruně stvoření - člověku se projevila v mimořádné pomoci. Bůh chtěl, aby člověk žil spokojeně v klidu a pokoji, proto pro něj vytvořil ráj, v němž dal vzrůst všeliké bylině, ovoci, stromům, zvířatům. Naše lidské chápání, zvláště zkušenosti se všedním životem, nám nedovolují vnořit se do bezstarostného života člověka v ráji. Člověk tam nebyl bez práce, musel obhospodařovat svěřený ráj. Práce však byla spíše zábavou, potěšením a radostí. Člověk žil ve svobodě s podmínkou, že nesmí jíst se stromu vědění dobrého a zlého. "Ale ze stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez, neboť v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš." (1.M 2:17) Člověk neodolal a poslechl hlasu falešného, zkreslujícího Boží pravdu. "Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše, a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé." (1M 3:5) Falešná nabídka byla přijata, čímž došlo k nedodržení Boží podmínky a následnému vyhnání z ráje. Bylo mu ponecháno, že se cítí jako bůh a že je znalý dobrého a zlého. Jiná věc je, čeho se více v životě přidržuje.
Bůh neopustí člověka, ani po jeho pádu. Hovoří zvlášť k Adamovi, k Evě, také k pokušiteli v podobě hada, nad nímž vyslovil zlořečenství. Žene pověděl: "Velice rozmnožím bolesti tvé... s bolestí roditi budeš děti... " a Adamovi pověděl: "...zlořečená země pro tebe, s bolestí jísti budeš z ní po všechny dny života svého... v potu tváře své chléb jísti budeš..." Jediná neposlušnost Božího příkazu způsobila, že se člověk dostal z Božího ráje do jiné, neznámé, ale tvrdé reality života. Nejde jenom o ztrátu ráje, ale především o ztrátu obecenství s Bohem, neboť Bůh řekl: "...Kdykoli jísti budeš, smrtí umřeš." Do života vstoupil hřích, který nedovoluje žít plně s Bohem a těšit se na věčný život v Jeho království.
Bůh však ve své lásce nenechal lidské pokolení bez pomoci a možnosti návratu do ztraceného ráje. Uprostřed dramatických událostí, které se odehrávaly po pádu člověka, zaznívá slovo evangelia, radostná naděje. Bůh nabízí svou laskavou ruku, když pověděl: "Nad to, nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu." Je to zaslíbení, které se již splnilo v příchodu Pána Ježíše. Skrze Ducha svatého a prostřednictvím Marie, matky Pána Ježíše, přišel spasitel. On je tím semenem k potření hlavy satanovy, jemuž zůstává jen bezvýznamné uštknutí do paty.
Jedinečné doplnění starozákonního slova je výrok v Novém zákoně v evangeliu podle Jana: "Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný." Jestliže Bůh ve Starém zákoně hovoří, že jedení ze stromu dobrého a zlého přinese smrt, pak tentýž Bůh ve svém Synu zaslibuje život. Bez víry v Ježíše Krista člověk kráčí do zahynutí - do věčného života bez Boha.
O vánocích Bůh mimořádně světu připomíná, že již přišla pomoc pro každého. Pán Ježíš vstoupil do lidské bídy a vzal na sebe veškerý hřích, aby člověka vyvedl z prokletí neposlušnosti. Ti, kteří přijali Pána Ježíše, stali se Božími syny, jak pověděl evangelista Jan. (J 1:12)
Člověk se vrací do ztraceného ráje. Ve víře v Pána Ježíše člověk opět vstupuje do Boží blízkosti. Bůh se mu stává skutečným pravým Otcem, opravdově se může přidat ke zpěvu andělského sboru: "Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle." (L 2:14) V pravdě požehnaně prožít vánoce a také celý svůj život, znamená věřit v naplnění Božích zaslíbení v Pánu Ježíši.
R. Borski
Garifunové jsou částí podivuhodného Božího stvoření. Mají svou vlastní kulturu, zvyky, tradice a obřady. Modlíme se za to, aby nepřijali evangelium jen pro sebe, nýbrž aby přineslo ovoce v jejich sborech.
V současné době mají Garifunové jedenáct sborů. V každém z nich to začalo tím, že tam byl poslán kazatel (farář) nebo evangelizátor. Mnohé sbory začaly doslovně s nulovým členstvím, ale brzy přišli lidé, kteří se účastnili bohoslužeb. Všechny sbory začaly pracovat jako "domácí skupinky" a mnozí jejich členové se ještě dodnes scházejí v bytech.
Jednota bratrská zakoupila pozemky na šesti místech, na nichž už kostely stojí nebo jsou ještě ve výstavbě. Laičtí kazatelé převzali nyní odpovědnosti za největší část práce mezi Garifuny. Jednou z prvních z nich byla Julia Avila, domorodá sestra v Sambo Creek v garifunské oblasti. Ovelio Lopez, student teologie, založil během semestrálních prázdnin sbor v Batalla, který začal rychle růst. Dva další bratři uposlechli Boží volání, aby nastoupili do farního úřadu a teologicky se vzdělávali. Čtyři další mají nastoupit na teologické studium v tomto roce.
Julian Platino, superintendent v misii mezi Garifuny
z Moravianu přeložila Marie Ulrichová
Roku 1991 jsme dostali ruská víza. Šest zástupců různých církví, mezi nimi John Waghiyi, vedli rozhovory se zástupci vlády a hledali možnosti k misii na Čukotce a Magadanu. Dostali povolení začít práci mezi původními obyvateli. John Waghiyi mluvil svým rodným jazykem Yup'ik se zástupci původních obyvatel a prosil také o dovolení konat misijní práci ve prospěch lidí na Sibiři.
V únoru 1992 byla založena Křesťanská služba pro původní obyvatele Čukotky - (CNCM-Christian Native Ministry Chukotkas). Patřili k ní delegáti Jednoty bratrské, Presbyteriánské církve, Spojených metodistů, Evangelického svazu a Evangelické luterské církve. Překladatelé Wycliffovy bible pro sibiřské Yup'iky se také k této komisi připojili. John Waghiyi a jeho manželka Della se stali prvními misionáři z pověření presbyteriánů, metodistů a Jednoty bratrské.
John Waghiyi za rok zemřel, ale jeho vize zapustila kořeny. Jiní domorodí duchovní v důchodu se hlásili dobrovolně nastoupit na jeho místo. Roku 1993 rostly misijní úkoly. Nesnáze, ale také možnosti, se zvětšovaly. Ani chlad ani samota ani obtížnosti v cestování mimořádné krutosti ani chybějící potraviny nemohly těmto přesvědčeným misionářům zabránit zvěstování evangelia sibiřským Eskymákům.
V březnu 1994 byli první noví křesťané připraveni zúčastnit se týdenního semináře pro další křesťanské vzdělávání. Výsledkem byl křest čtyř dospělých Eskymáků. Jedenáct jich předalo Pánu svůj život. V létě pokračovala služba a svědectví na Čukotce. Čtrnáct mladých lidí se zúčastnilo na biblickém kempu.
Potom přišly na mladou práci tragické osudové rány. Během šesti měsíců onemocněli prakticky všichni obrácení muži, první křesťanští starší a zemřeli nebo přišli o život při nehodách. Na podzim 1994 se mohly jen ženy účastnit na konferenci Křesťanské služby pro domorodé vedoucí v Nome. Potom byly tyto ženy z ostrova St.Lorence připraveny pracovat jako tzv. "biblické" ženy na Čukotce. Setba na Čukotce vzešla a zapustila kořeny. Jako vdovy se zaměstnávaly Písmem, vytvářely čtenářské skupiny, které se staly brzy biblickými studijními skupinami.
Dvacet sedm ruských účastníků přišlo v květnu a červnu 1995 na další vzdělávací seminář do Savoonga na ostrově svatého Vavřince. Našich pět domorodých misionářů spolu s pověřenými "biblickými" ženami odešli v srpnu opět do Sereniki a Nového Chaplina na Sibiři, aby evangelizovali a vedli prázdninovou biblickou školu pro děti.
Práce roste, vize se stává skutečností. Při konferenci pro vedoucí, která se konala v září 1995 v Bethel, vyprávěly čukotské ženy, k jakému pokroku došlo. Společenství v Sereniki se schází dvakrát týdně. Účastní se ho přes osmdesát starších a mladších lidí. Ve zrodu je opravdový sbor. V srpnu 1996 se měl konat třetí vzdělávací seminář v Gambellu, na podzim - dá-li Bůh - bude se konat v Sereniki konference pro vedoucí.
V duchu vidíme před sebou domorodu církev pod vedením Ducha svatého, která má vlastní bohoslužby a která by se v příštím století mohla osamostatnit a získat také čukotské lovce sobů, jimž by mohla zvěstovat evangelium v jejich jazyce.
Kurt Witt, do letošního roku vedoucí Teologického semináře
v Bethel na Aljašce, je předsedou Křesťanské služby CNCM.
Z Moravianu přeložila Marie Ulrichová
Dánská misie Jednoty bratrské (BDM) začala svou práci v Albánii v lednu 1994 na pozvání albánského vyslance ve Skandinávii. Jeho prosba zněla: "Prosím, udělejte něco pro naše děti a mládež."
Albánie nastoupila svou cestu k demokracii a náboženské svobodě po 47 letech tvrdé stalinské diktatury. Všechny náboženské činnosti byly po celou tuto dobu přísně zakázány. Kdo překročil tento zákon, musel počítat nejméně s osmi lety vězení. Všechny církve byly totálně zničeny a duchovní uvězněni.
Dánská misie Jednoty bratrské začala zřizovat křesťanské kluby pro děti v hlavním městě Tiraně. To bylo umožněno prostřednictvím kontaktů s několika rodinami. Nyní jsou v Tiraně čtyři takové kluby, jedna skupina pro studium bible pro univerzitní studenty a jedna skupina dospívající mládeže. Další skupiny jsou na sedmi jiných místech. Kromě toho navázala Dánská misie Jednoty bratrské kontakty se školami a učiteli. Vláda ujednala se třemi náboženskými směry (islámem, pravoslavnou a katolickou církví), že nezavede žádné vyučování náboženství. Chtěla by mít ale učitele, kteří jsou zpraveni o křesťanské víře a mohou zodpovědět otázky žáků a studentů. Více než 80 učitelů navštívilo Dánsko, aby poznali dánský školský systém a křesťanskou víru.
Dánská misie Jednoty bratrské vyslala do Albánie jednoho dánského pastora na pět měsíců. Jiný pastor, Henrik Ertner Rasmussen, chtěl přijít se svou manželkou Nete v srpnu 1996 na tři roky do Albánie. Chce se starat o skupiny a jejich vedoucí v osmi městech, v nichž pracuje Jednota bratrská. Mají se tam konat bohoslužby a vyučování zaměřené ke křtu a Svaté večeři Páně. Bratr Rasmussen chce udržovat těsné kontakty s pravoslavnou a katolickou církví. Ale jeho hlavním úkolem bude zvěstování Ježíše Krista. Potom se mohou lidé sami rozhodnout, ke které církvi by chtěli patřit. Mohou založit také Jednotu bratrskou, budou-li chtít.
Ankaer T. Poulsen, je národní sekretář Dánského misijního ředitelství
z Moravianu přeložila Marie Ulrichová
Rixdorfská nádherně vyzdobená modlitebna byla zaplněna asi 500 účastníky ohlášeného slavnostního shromáždění, k němuž se sjela řada členů Jednoty bratrské nejen z Německa, ale i ze zahraničí, zvl. z Holandska. Nechyběli ani hosté z Čech. Že se jedná o událost, která přesahuje prostor jediné provincie, podtrhovala účast br.K.Lewise z karibské oblasti (současného předsedy Rady světové Jednoty), která dokumentovala, že biskup v Jednotě bratrské není "bisem místa", ale jeho služba i odpovědnost je spojena s životem a působením celé Unitas fratrum.
Vlastní shromáždění vedl a také při něm kázal nám dobře známý br. biskup Th.Gill. Z jeho kázání uvádím vlastními slovy jediný důraz, v němž připomínal, že v dnešním světě, který není protináboženský, ale naplněný náboženským relativismem a kdy se mnoho lidí orientuje jen podle vlastních prožitků či podle viditelné úspěšnosti, se dostává do popředí učitelský, theologicko - strážný rozměr služby biskupa.
Aktu konsekrace se kromě zmiňovaného br.Gilla z Ochranova účastnili tito biskupové: br.Ritfeld ze Surinamu (kde br.Clemens do nedávna několik let působil), br.Adolf Ulrich z Prahy, br.G.Birtill z Londýna, bratři Reichel a Schlimm z Kontinentální provincie (konkrétně ze Švýcarska a Německa). Přítomní biskupové mj. bratru Clemensovi přinášeli své "votum" = biblické verše jako ujištění o Boží moci a lásce, ale i povzbuzení k další službě.
Nemohu pominout ani hudební stránku tohoto sejití. Mohli jsme se těšit z předehry J.S.Bacha pro varhany, z příspěvků pozounérů (zahráli bratrské chorály, které vznikly ve staré Jednotě v Čechách, ale také "Ochranovskou sonátu"). Vrcholem bylo provedení kantáty D.Buxtehudeho smíšeným pěveckým sborem, sólistou, varhanami a také smyčcovými nástroji na text z Kol. 3, 17: "Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci".
Po tomto liturgickém shromáždění následovaly ještě tzv. Hody lásky, ve kterých se prolínal společný zpěv s pozdravy hostí především z Jednoty bratrské, ale také z ekumeny i místních úřadů. Nelze je všechny jmenovat, přihlásilo se jich více jak 20. Není tedy divu, že celý odpolední program zabral takřka 4 hodiny. Přesto však jsme mohli při slavnostnosti i vážnosti této chvíle prožívat tak srdečnou a radostnou atmosféru, která nás vtáhla do dění této mimořádné neděle. Nemalou měrou se o to zasloužily i děti z bratrské dětské školky, které připravily pásmo o význačných rysech některých biskupů /od Pána Ježíše, Dobrého pastýře a "Nejvyššího biskupa", přes Timotea a např. Mikuláše, Matěje z Kunvaldu, Jana Augustu, J.A.Komenského, Mikuláše Zinzendorfa/. Každý z těchto mužů nějakým způsobem přispěl k tomu, co dohromady vytváří "ideální" obraz biskupa. Jistě není možné, aby jediný člověk vyplnil všechna očekávání a mohl sloužit plnou paletou těch obdarování, která Pán církve v různé míře svěřuje svým služebníkům. Věříme však, že také nejnovější biskup Jednoty bratrské má svá obdarování, a proto i my pokorně prosíme Nejvyššího pastýře, Pána Ježíše Krista, aby tohoto svého služebníka vedl, dával mu potřebné zmocnění, moudrost, věrnost a vytrvalost - i srdce otevřené pro sestry a bratry, kteří se k němu budou obracet uprostřed své nejistoty, obav, zklamání a hledání.
Z brožurky o biskupech, která byla připravena pro bratrskou školku a podle které děti zahrály své pásmo, přinášíme obrázek bratra biskupa Theodora Clemense. Jestliže vám mnoho o něm neprozradil, snad vám víc řekne případné osobní setkání!
B.Kejř
Na cestu jsme vzali punčoškovou lampu na petrolej, natočili jsme Tatru 57 B a vyjeli jsme do sváteční zasněžené noci. Sněhu bylo tenkrát tolik, že jsme museli Tatru nechat hned při výjezdu z hlavní silnice (poblíž dnešní benzínové pumpy). Před stoupáním na kraji lesa otec povídá: "Zapal tu lampu". Za chvíli zářila lampa naplno. V tom bílém sněhu mezi zasněženými stromy to bylo fantastické. Všude zatemnění, nikde ani světélko a my s tou zářící lampou. Stoupali jsme po cestě pod Kalvárií, kolem nás hluboký mír a klid. Oba jsme mlčeli, cítili jsme, že Pán je blízko. Vůbec jsem nelitoval, že jsem opustil ten krásný rodinný Štědrý večer a bořil se teď v hlubokém sněhu. V tu chvíli se nás válka netýkala, bylo to spíš jako půlnoční mše.
Nemocný hoch měl vysokou horečku, blouznil a chroptivě dýchal. Tenkrát ještě nebyla antibiotika. Otec se mu věnoval asi dvě hodiny, až se uklidnil a horečka klesla. Byl opravdu vážně nemocen, doléčoval se potom ještě dva týdny. - Když jsme šli dolů, zase nám svítila na cestu ta jasná punčošková lampa a zase jsme mlčeli. Bylo nám dobře. Dost dlouho po půlnoci jsme dojedli svou načatou štědrovečerní večeři a zazpívali - Nám, nám narodil se. -
V adventu si místní lidé s oblibou od tohoto plaménku zapalovali lampičky a svíčky, jako symbol Boží lásky k nám. Postupem času se tato tradice rozšiřovala, až v naší době dosahuje poselství betlémského plaménku do všech končin naší planety.
V adventu 1995 dorazil poprvé betlémský plamének i k nám do Alšovic. Zapálil jsem od něj starou nádražáckou lucernu a roznášel jej po vsi všem lidem. Věřte, nebo nevěřte, až na dvě výjimky každý rád plamének přijal. Lidé si od něj zapalovali lampičky a svíčky a v sychravém večeru až dojemně chránili betlémské světélko, aby je studený vítr nesfouknul. I nevěřící přijímali toto poselství jako symbol Boží i lidské lásky. Při tom jsem řekl každému jen malé slůvko na vysvětlenou a doporučil jsem večer při té lampičce zazpívat nějakou známou koledu. Sami jsme to s ženou udělali také tak. - Někteří lidé mi pak říkali, že při té koledě u betlémského plamínku měli krásný pocit v duši a cítili, že všichni patříme k sobě.
Jistě si už, milý čtenáři, říkáš, že jsem si asi spletl časopis. Prosím tě však o strpení, ono se to rozuzlí. To nejzajímavější totiž je, že když není rušení, naváží tyto slabé stanice nejméně tak vzdálená a vzácná spojení, jako stanice silné. Je však nutné citlivě slabé signály přijímat a soustředit se na ně. Takové spojení pak přináší veliké uspokojení. Snad je dobré dodat, že amatéři pracující QRP jsou mimořádně přátelští a družní. Je snad pochopitelné, když amatér, který doposud pracoval s oblibou s nejmodernějším zařízením velkého výkonu, najednou všechno odnese na půdu a udělá si malinkou a jednoduchou staničku QRP, kde je všechno úplně jiné? On už se totiž nabažil toho hřmotu a spěchu a touží po spojeních, kde je víc lidského tepla než náročné techniky. QRP jsou tiší v zemi.
Psal jsem o Batesonově zákonu, který říká, že naše vnímání je úměrné změnám vnějšího působení. Když hluk, tak stále větší, když napětí, tak pořád stupňované. Jenomže to nejde do nekonečna. Nemá-li člověk propadnout beznaději, musí si postavit nový cíl: Místo vzrůstu energie signálů různého typu hledání klidné hloubky, upřímnosti, lásky. Centrum securitatis. Taková klidná, hluboká a živá víra je právě jedno z velkých charizmat Jednoty. Náš svět už překročil únosnou míru záplavy informací, agresivity, sobectví. Je to čas hledání klidných trvalých hodnot, čas hledání Boha. Jsme tu pro tyto své bližní. Blahoslavení tiší, neboť oni dědičně obdrží zemi.
Ivan Šolc
Po studiu na středních školách v Holešově a Valašském Meziříčí odešla na Karlovu universitu do Prahy. Po studiu historie, archeologie a zeměpisu na filosofické fakultě a po pedagogickém působení na gymnáziích v Olomouci a Bučovicích i na učitelských ústavech v Brně, nastoupila vědeckou dráhu jako vedoucí nově vzniklého historického oddělení Moravského muzea v Brně. Její krajový původ ji přivedl již za studia k hlubšímu historickému poznávání rodného kraje. Při studiu v muzeu poznala tam uloženou "Kroniku holešovskou", jejíž kritický rozbor byl pak obsahem její disertační práce. Má také velkou a rozhodující zásluhu o dvojí vydání této "Kroniky" (roku 1940 a 1967), za účinné pomoci MNV a Okresního archivu v Holešově i spoluúčasti místního Vlastivědnému kroužku. K druhému vydání r. 1967 napsala dr. Fialová také obsažný, vědecky zdůvodněný úvod a historický výklad. Ukazuje v něm život obyvatel města Holešova a jeho okolí v pohnutých dobách počínající třicetileté války. Tím nesmírně přispěla k poznání pravdivé historie města a lidu té doby bez pozdějších legend a mýtů. Zaměřila se také na zajímavou postavu statečného vůdce Valachů Jana Adama z Víckova z let 1620 - 1628. Množství statí a pojednání pak uveřejňovala ve sborníku "Naše Valašsko", který redigovala v letech 1938 - 1958.
Obdivuhodná, bohatá práce Dr. Fialové vyrůstala z velikého zaujetí pro českou reformaci a z hlubokých znalostí reformační historie. Její opravdové citové i ideové zaujetí a důkladné vědomostní předpoklady i znalosti pramenů ji vedly ke zkoumání nových dosud neznámých míst reformační historie na Moravě.
Největších úspěchů ale dosáhla Dr. Vlasta Fialová svou neúnavnou odbornou činností při archeologickém výzkumu středověké tvrze v Kralicích nad Oslavou. Tomuto výzkumu věnovala vytrvale celých posledních 16 let svého plodného života. Vědecká odbornost spolu s plným vnitřním vztahem k místu, kde před staletími žijící lidé, kteří učili sebe i jiné žít vírou podle prvních křesťanů, a své myšlenky o rovnosti mezi lidmi, o lidském odpovědném bratrství, byli nucení tajně tisknout ve své ukryté tiskárně, to vše ji vedlo k promyšlené práci při výzkumu kralické tvrze, zahájené roku 1956. Ve spolupráci s nadšenými členy Muzejního spolku pro uchování bratrských památek a tisků v Kralicích, se svými nejbližšími spolupracovníky historického oddělení Moravského muzea v Brně s Archeologickým ústavem čsl. Akademie věd dosahovala brzy vynikajících úspěchů. Výzkum na předem dobře uvážených místech vynesl ze země velké množství typografických tiskařských písmenek a předmětů z bronzu z doby, kdy tato tajná bratrská tiskárna byla zničena nepřátelským vojskem a její zařízení vyházeno oknem do hlubokého sněhu hradebního příkopu. Nález téměř 4000 drobných kovových literek a tiskařských ozdob a jiného materiálu jsou dnes světovým unikátem. Nikde na světě, ani v muzeu vynálezce knihtisku Guttengerga v Německu, nemají tiskařský materiál z dob začátků knihtisku.
Objev tajné tiskárny Českých bratří, kde byla v letech 1579 - 1594 vytištěna slavná Biblí česká, později podle místa zvaná Biblí kralickou, která zaujímá významné místo nejen v náboženských, ale i v dějinách světového i našeho knihtisku, znamenal vrchol úsilí Dr. Vlasty Fialové. Vědecká odbornost spolu s plným vnitřním přesvědčením a současně s hlubokým vztahem k historickému místu jí pomáhaly úspěšně splnit předsevzatý úkol.
Její sny a snahy se nakonec podařilo uskutečnit se stále stejně nadšenými a dobré myšlence oddanými členy Muzejního spolku v Kralicích. Dr. Fialové velmi při tom záleželo na praktickém využití a uložení bohatých kralických nálezů. Spolu s pomocí mnoha ochotných spolupracovníků i institucí se podařilo vybudovat na historickém místě během let 1967 - 1969 Památník bible kralické, jehož název musel být později změněn zásahem "vyšších" míst, ale dodnes se do Památníku sjíždějí zájemci z celého světa.
Památník Bible kralické vyrostl z úcty a sympatií k vysoké křesťanské opravdovosti a vysoké kulturnosti Českých bratří, jimiž stanuli v 16. století na čelném místě našeho národního vývoje. Je také současně památníkem obětavé, vytrvalé a vědecky poctivé práce PhDr. Vlasty Fialové. Na tuto její práci se snaží i dnešní, a doufáme, že i budouc, vlastivědní pracovníci, v jejím rodném kraji navazovat a o její poctivé výsledky se opírat.
Dr. Vlasta Fialová zemřela 6.2.1972 v Brně.
Památce PhDr. Vlastě Fialové CSc. věnoval Muzejní spolek v Kralicích nad Oslavou pamětní desku, odhalenou dne 18. září 1976 na jejím hrobě v Bystřici pod Hostýnem.
Ludmila Plecháčová
(s použitím životopisů Dr. V.F. ze sborníku "Z Kralické tvrze")
Verše začala psát již za svých studentských let, takže její poezie je jak v češtině tak i ve slovenštině. Věnovala se také překladům poezie a literární práci pro děti. Napsala celou řadu nádherných básní, které seřadila do několika sbírek. Je poetkou jak Čechů, tak Slováků, patřící celé ekumenické veřejnosti. Zemřela 11. července 1978 v Bratislavě.
Na oltář radosti oběti čisté
v nádobách nevinných oči mi přineste,
důvěrou zapalte bratrství kadidlo,
po stěnách lásku rozvěste...
Míru a pokoje nalaďte zvony,
spravedlnost zpívejte hladové do noci.
Přiveďte slepé a hluché a kulhavé
pod křídla věčné pomoci...
Opustím příbytek fikcí a snění
stříbrných z oblaků nad hvězdami,
Smrt, černou vládkyní, vezmu si za podnož
a - bydlit budu s vámi...
Marie Rafajová
ze sbírky: Údolím pokory
Toto téma nezaznělo jen proto, že by dnešní doba připomínala dávnou historii, ale ještě z jednoho důvodu. Jako ostrý protiklad ke chvále a uctívání, na jejímž začátku stojí "obyčejná" vděčnost, z ní to vlastně vychází. Z toho, že chci a mám za co Bohu poděkovat. A myslím si, že jde ještě o něco víc. Z děkování znovu roste vděčnost, rozšiřuje její okruh, k ní se připojuje radost, chvála, úcta... znáte to? Viděli jste někdy děti, jak projevují vděčnost, když dostanou něco, co mají rády? Ježíš je dával svým učedníkům často za příklad.
Tak to byl jeden tématický okruh, který mne zaujal. Druhý okruh, který byl neméně aktuální a zajímavý, se otevřel na odpoledních seminářích. Byl to problém hledání cesty tam, kde se ve sborech vzájemně dotýkají různé formy chvály. Tedy ustálené formy reformačních denominací, které vznikaly již před dlouhou řadou deseti(sto)letí, a nové, současné vyjádření chvály - současnými hudebními a textovými prostředky. Jsou sbory nejrůznějších církví, kde to přináší neporozumění a napětí, přerůstající v pocit ukřivdění a zloby. Žádná poučka či návod k tomu, jak to udělat, aby to fungovalo, pochopitelně nezazněla. Problém je asi v tom, že se církev (obecně) svým způsobem zastavila, ne snad v učení, ale možná v osobním vztahu k Bohu a v přijímání nových impulsů, které jsme již prozkoumali. A tak se zdá, že některé změny ve způsobu sborového života by byly teď přímo revoluční, protože by se jednalo o příliš dlouhý krok. Myslím si, že přitom nejde o samotný fakt tento krok udělat, ale jak a v jakém časovém sledu ho provést. A to už je otázka poslušnosti a mezilidských vztahů.
Jak vidíte, nebyl to seminář pro úzký specializovaný okruh lidí, zabývajícími se o odborné otázky, ale mluvilo se i o velice živých věcech. Proto v něm vidím přínos, a věřím, že ve své aktuálnosti bude pokračovat i příští rok.
Jan Votrubec.
Sešla se právě v tomto roce na přelomu září a října v Severní Karolíně, v rekreačním centru Jižní americké provincie, které se nazývá Laurel Ridge a které leží v Apalačském pohoří asi 70 mil od Winston Salem.
Podstatnou částí jednání byly referáty z jednotlivých regionů, provincií a misijních děl. K novějším misijním místům, kde Jednota působí, patří Zambie, Zaire, Malawi, Albánie, Čukotka a Honduras, kde je práce mezi indiány Garifuna. Z fondu pro světovou misii JB jsou dnes podporovány především projekty na místech, která jsou dosud nezasažena evangeliem.
Obsáhlá byla také diskuse o nových strukturách Jednoty bratrské. Vzhledem k tomu, že dnes jsou jenom v Tanzánii čtyři provincie (podle posledních údajů je zde 399.000 členů) a dvě další oblasti v této zemi žádaly světový synod o uznání jako samostatné provincie, je otázkou, zda je současný model provincií vyhovující. Na příští světový synod bude podán návrh, který určí jasné podmínky pro uznání samostatné provincie. Cesta k samostatné provincii má vést od "misijního pole" přes "uznanou misijní oblast" a "přidruženou provincii". Každý z těchto stupňů bude vymezen určitou mírou personální a finanční samostatnosti.
Téma, které je aktuální nejenom pro nás, je biskupství v Jednotě bratrské. Vedlo toho, že v roce 1999 se má znovu konat biskupská konference (první se konala v roce 1992 v naší zemi), je připravována příručka pro biskupy (Handbook for Bishops), která má být informací o biskupském úřadu v Jednotě i praktickou pomocí pro službu biskupů.
Ač bylo setkání Unity Boardu především pracovním jednáním, prožívali jsme společně dělné a bratrské společenství, které zrcadlilo pestrost, různost i jednotu církve Pána Ježíše Krista.
Ondřej Halama
R. Borski
"Tento návrh jsem předkládal Úzké radě mnohem dříve, zcela oficiálně ne synodu na podzim 1989. V roce 1992 mělo v rámci oslav J. A. Komenského dojít již k biskupské ordinaci při příležitosti biskupské konference, jíž se účastnili biskupové z téměř všech provincií naší Jednoty bratrské.
Ke zvolení biskupa nedošlo z řady důvodů jako byla změna složení Úzké rady, struktura kazatelského sboru, změna řádů atd.
Nadto jsem byl od ledna do července 1992 hospitalizován ve Vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích."
Bratru biskupovi i čtenářům se omlouváme
On narodil se v čase zlém,
náš hřích byl jeho břemenem
a kříž byl jeho údělem,
ač měl se Králem stát.
Ač přišel na svět chudobný,
jsa jako jeden z nás,
přec nastaly s ním nové dny,
když zazněl spásy hlas.
K všem nuzným, chorým, slabým šel
a náruč svou jim otevřel
a pro ně strádal, trpěl, bděl
a dal jim cíl a jas.
Ó Kriste, dej, ať slávu Tvou
již nyní smíme zřít
a sejmi z duší vinu zlou,
dej světu v míru žít.
Viz naše slzy lítosti,
z tmy, ze smrti nás vyprosti
a ve své velké milosti
rač naším Pánem být!
Touto básní se vracíme ještě k 75. narozeninám bratra Miroslava Matouše. Bratr byl dlouholetým přispívatelem našeho časopisu a členem redakční rady. Přejeme Boží požehnání!
Adventní hvězda svítí, přiblížily se vánoce. Určitě budete opět slyšet nebo číst z Matoušova evangelia o mudrcích z východu, které hvězda dovedla do Betléma, aby se poklonili narozenému Spasiteli světa a předali mu své dary. Na obrázcích jsou často malováni jako králové.
zlato: to je symbol moci a všeho drhocenného. Pán Ježíš po vzkříšení sám říká: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi". A patřit Spasiteli, to je nade všecko bohatství.
kadidlo: to jsou vonné pryskyřice, jejichž pálení bylo součástí uctívání Hospodina. Kadidlo mezi dary pro narozeného Ježíše předznamenává, že je Boží syn.
myrha: to je přírodní utišující prostředek příjemné vůně, používala se i k balzamování mrtvých těl. Také Pánu Ježíši byla ve vínu podána na kříž jako utišující prostředek a mělo jí být pomazáno Ježíšovo mrtvé tělo.
Ježíš byl tedy od mudrců obdarován. Ale čím obdarovává on nás, co on přinesl nám i celému světu? Chtěl bych, abyste odpovědi napsali ve třech krátkých slovech, která by vyjádřila:
Už víte, které jsou tři poklady Ježíšovy pro náš bezpečný a radostný život? Ať vás provázejí v celém vašem životě!
Jiří Polma
Dětská misie, která má v naší republice své sídlo v Příboře, tak navazuje na předvánoční setkání, která se konala už za bývalého režimu pod misijním odborem Kostnické jednoty. Spolupráce mezi oběma subjekty nadále pokračuje. Mohli jsme se tu například setkat se známou sestrou Zemanovou z Brna. Ta teď připravuje českou verzi časopisu Duha. Je to jediný evangelizační časopis pro děti, který u nás vychází. Ráda bych vám ho doporučila. Není to učební materiál pro vedoucí nedělních škol. Je to právě pro vaše děti, zábava a poučení do vašich domovů. Vychází čtvrtletně a stojí 17,-Kč. Je barevný, i s přílohami. Nápor světských časopisů je velký. Umožněte svým dětem včas číst něco, co je bude kladně vychovávat.
L. Čančíková