Po dlouhá léta mě jedna stará sestra v Ml.Boleslavi, kterou jsem dovážel autem na nedělní shromáždění, vítala na Hod Boží velikonoční slovy: CHRISTOS VOSKRES (narodila se totiž a vyrůstala v Rusku). Na což jsem se snažil se svými chabými znalostmi odpovědět tak, jak je patřičné: VOISTINNU VOSKRES. Toto prohlášení KRISTUS BYL VZKŘÍŠEN - a odpověď ON BYL JISTĚ VZKŘÍŠEN, bylo nejen naší "soukromou", liturgií velikonočního jitra, ale doznávám, že jsem tím byl vždycky povzbuzen i pro zvěstování radostného evangelia při nadcházejících bohoslužbách, jedinečných svým poselstvím! Jak jsem poznamenal, sváteční dny již asi letos uplynuly (nebo brzy uplynou). Neztrácí proto tato připomínka svou aktuálnost? Nebylo by na místě mluvit o něčem jiném? Neohlížet se, ale hledět dopředu? Jestliže jsme přijali se všemi důsledky poselství o prázdném hrobě, do něhož byl Ježíš Kristus položen, pak je tím všechno přeznačeno a tato zvěst vrhá nové světlo i na každý všední den. Slavný ruský spisovatel zaznamenal velice zvláštní a podnětnou zkušenost ze svého dětství: při pobytu na venkově byl vyděšen vlkem. V panice prchal k domovu, až jej zachytil do náruče prostý mužík a promluvil k němu zdánlivě nepřípadnými slovy: "Co se bojíš?! Vždyť Kristus byl vzkříšen!" Přál bych nám všem, aby nám žádné soužení, starost, bolest či nezdar nezakryly skutečnost, že ten, jemuž jsme se svěřili, byl vzkříšen. To bychom si měli připomínat každé ráno.
Nejen při jednáních Sdružení evangelických církví se objevují úvahy o potřebě užší ekumenické spolupráce. Je pravděpodobné, že budoucí podmínky si vynutí ještě těsnější propojení konkrétní mezicírkevní služby na mnohých místech. Jsme připraveni se vzájemně přijímat a s důvěrou spolupracovat? Kam až bychom byli ochotni jít? Jako podnět k zamyšlení uvádím nevybroušený překlad posledního paragrafu z knihy o dějinách Jednoty bratrské (1989), sepsané členy naší církve bratry J.R.WEINLICKEM a A. H.FRANKEM v Americe:
"BUDOUCÍ IDENTITA
Tváří v tvář ekumenickému zájmu o jednotu církve a v potřebě širšího spojení, aby bylo možné účinně čelit ekonomické realitě sklonku dvacátého století, členové Jednoty bratrské se často ptají: "Je oprávněné, aby Jednota bratrská pokračovala ve své existenci jako samostatná církev?" "Naplnili jsme své historické poslání a můžeme proto ztratit svou identitu?"
Mnohé církve dvacátého století, které si ve svých tradicích pokládaly stejné otázky, nalezly odpověď v organických splynutích. Jiné, jako Jednota, jsou stále dost vzdálené takovému kroku. Ekumenické dědictví Jednoty ji určitě uzpůsobuje, aby se stavěla k této záležitosti kladně. Ale upřímné zkoumání ještě neukázalo, že by tato oběť identity Jednoty bratrské byla ziskem pro univerzální Církev.
Zatím však, ať bude budoucnost Jednoty bratrské jako denominace jakákoliv, její členové, kteří berou své členství vážně, považují za své ústřední poslání konfrontovat lidi slovy i činy, odpovídajícími současné společnosti, s Ježíšem Kristem jako Spasitelem a Pánem. To znamená pokračující důraz na "Krista a to toho ukřižovaného" jako na vyznání naší víry. To znamená pokračování sebevydávání ve smyslu křesťanské služby a učednictví a práce pro ten čas, kdy Kristus bude všemi poznán jako Král králů a Pán pánů."
Naše úvahy o budoucnosti Jednoty bratrské mohou být různé. Když však nebudeme soustředěni na Krista, Beránka, který se za nás obětoval a nebudeme mu sloužit, pak všechny naše představy a plány jsou marné, ať bude vývoj v naší Jednotě pokračovat nezávisle nebo v těsnější spolupráci s jinou "jednotou". Snažme se proto především být dobrým svědectvím svému okolí.
S přáním plné jistoty a radosti z přítomnosti vzkříšeného Krista
Váš
Není těžké si pamatovat příběh, zvláště pak je-li atraktivní svou dějovou náplní, je-li v něčem zázračný a je-li pro život křesťana důležitým svědectvím sepsaným v Bibli. Takovým příběhem je i situace zachycená ve Skutcích 3:1-4,22. Petr a Jan se jdou jako obvykle modlit do chrámu a jeden chromý po nich žádá almužnu. Nemají peníze nebo prostě vědí, že tento člověk potřebuje něco jiného a ve jménu Ježíše Krista ho uzdraví. Tento zázrak vzbudí pozornost a užaslému zástupu pak Petr káže jasné evangelium s výkladem některých starozákonních míst. Farizeové a saduceové to nesnesou, Petra s Janem uvězní a další den je znovu vyslechnou. Zde oba učedníci směle vydávají svědectví. Protože nebyl nalezen důvod, zač by měli být potrestáni, jsou pak s výhrůžkou propuštěni.
Jací služebníci vlastně Petr s Janem byli? Podle Skutků 3:1 byli věrnými modlitebníky, měli moc ve jménu Ježíše Krista (Sk 3:6). Nejen že chromého neminuli s tím, že mají málo víry na takový zázrak, ani nezorganizovali sbírku na chudé a nemocné v Jeruzalémě, ale nechali se vést Duchem svatým (Sk 4:8). Dobře věděli, že se zázrak nestal jejich vlastní mocí nebo nějakou zbožností. Byli opravdu pokorní (Sk 3:12). Měli srdce plné soucitu s hynoucími a touhy po jejich záchraně. To se projevilo i následnou evangelizací (Sk 3:12-26). Byli plni Ducha svatého (Sk 4:8) a důvěřovali Božímu zaslíbení (Luk 12:11-12). Přes svou neučenost a prostotu byli odvážní a přímí (Sk 4:13). Z lidí vystrašený intelektuál by na jejich místě patrně nadělal více škody než užitku. A nakonec jejich slova stvrzoval skutek - zázrak (Sk 4:14). Každý z těchto aspektů služebníka a služby je výzvou pro naši službu nevěřícím a hrozbou vlažným a náboženským lidem. Ježíš je skutečně hoden toho, aby jeho služebníci byli věrnými modlitebníky, rozuměli Božímu vedení, byli skutečně pokorní, plní soucitu s hynoucími, plni Ducha svatého, odvážní a přímí a aby jejich slova byla stvrzována zázraky.
Pokud jsme spokojeni s tím, že obsah třetí a čtvrté kapitoly Skutků je nám důvěrně znám nebo si myslíme, že nám k pochopení tohoto místa stačí několik teologických výkladů, které jsme slyšeli v různých kázáních v průběhu našeho života, jsme v nebezpečí, že nám toto místo zevšední. Můžeme být dokonce i schopni kázat o smělosti, evangelizaci či zázracích. Pokud však toto slovo nebude živým slovem v našich životech, pozbudeme věrohodnosti. Jsem naplněn radostí, když pomyslím na to, že se můžeme radovat nejen z toho, jaká nádherná událost se stala Petrovi a Janovi, ale také že toto místo je povzbuzením i pro nás, aby se něco podobného dělo i v našich životech. Nehledejme zázraky pro zázraky, ale usilujme především o to, aby byl oslaven ten Svatý a Spravedlivý, Původce života, Ježíš Kristus. On je hoden takové oslavy. Pro něho máme nasadit svůj život a vystavit se i výhrůžkám či posměchu. On má být oslaven i zázraky a mocí a to před očima významných lidí právě skrze nás. Nezáleží na tom, jestli se na nás svět dívá jako na prosté, neučené lidi, nebo nás hodnotí lidskými měřítky. Pokud máme vlastnosti Petra a Jana, jak o nich čteme ve Skutcích, pak jsme připravenými nástroji pro Boží oslavu. Pokud však vidíme, že nám některé vlastnosti chybí a toužíme po nich, Bůh nikomu nestraní a dává tam, kde vidí upřímné a otevřené srdce. Nemusíme mít strach z vlastní neschopnosti či komplexů. Ve křtu byl pohřben náš starý člověk a Ježíš je připraven změnit a korigovat skrze Ducha svatého náš život právě tak, abychom byli takoví, jaké nás chce mít. Když Ježíš vybíral své učedníky, vybíral je právě z obyčejných lidí. Nemusíme mít strach. Ve Sk 4:23-31 jasně čteme, jak jednali křesťané tehdejší doby - s důvěrou se modlili a Bůh je naplnil Duchem svatým, takže otevřeně kázali Boží slovo.
Toužím, aby toto slovo bylo pro nás všechny novou motivací a novým povzbuzením.
Ačkoliv jsou mezi nejširší veřejností velikonoce v hlubokém stínu vánočních svátků, přece většina našich spoluobčanů ví, jaká událost je těmito svátky připomínána: Ježíšovo ukřižování a - jak křesťané věří - i jeho vzkříšení.
Nedivíme se, že právě tento základ a střed celého evangelia, křesťanského učení a naší víry je téměř nepředstavitelnou věcí. Není snadné se o tom pokoušet mluvit. Nepomáhá dokazovat, že již podle starozákonních předpovědí ten od Hospodina poslaný bude žít na věky. Není ani průkazné odvolávat na zprávy evangelistů i výpovědi apoštolů a argumentovat o nepohnutelné pravdivosti Božího slova. Víme o několika autorech, kteří se snažili doložit, proč je tato velikonoční novina pravdivá a i když leckteré ty práce jsou dost zdařilé, přece k pravé, křesťanské víře nepomáhá přesvědčování tzv. důkazy ani logickými konstrukcemi. Tou nejpříhodnější formou, jak mluvit o vzkříšení, je právě ta, která zaznívá z uvedeného Petrova textu, totiž naše chvála Bohu za nové narození k živé naději.
Naše svědectví světu nemá být ve výkladech a zdůvodněních (i když bychom měli být připraveni přiměřeně rozumně vysvětlit články našeho učení), naše svědectví má vycházet ze způsobu našeho života. Zda je na našich postojích patrné, že jsme se svěřili tomu Vzkříšenému Pánu. Tedy, zda-li máme naději.
Častokrát se vracím k definici jednoho theologa, který říkal, že není rozdíl mezi křesťany a nekřesťany ve víře, ale v NADĚJI - což pokládám za velice trefné. To odpovídá výkladu ap. Pavla, který píše v listu Efezským: "Pamatujte... že jste v té době byli opravdu bez Krista... bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje, a bez Boha na světě". Jistěže, každý člověk má nějakou naději, v něco doufá, k něčemu vyhlíží. Kdybychom totiž byli odkázáni pouze na svou přítomnost, kdybychom nemohli odhlédnout od svých nezdarů, úzkostí, od toho, co se nám navzdory třeba velké snaze nevede, tehdy bychom propadali zoufalství. Je úžasnou lidskou výsadou, že máme dar představivosti, že nejsme svázáni pouze současnou situací! Ovšem - kolik těch našich nadějí je oprávněných, kolik jich má oporu? A kolik jich je jen útěkem za hranice toho všedního? Kolik marnými sny?! "Nadějné vyhlídky" není jen název knihy Ch.Dickense, to je to, co si každý tvoříme, s čím jdeme vstříc budoucnosti. Na jak ubohých základech však tyto vyhlídky stávají!
Bůh nám však dal ze svého velikého milosrdenství nově se narodit "k živé naději". To je i v bibli ojedinělý výraz, ale má své dobré oprávnění, protože Bůh nám tuto živou naději dal vzkříšením Ježíše Krista. Je-li on živý, pak i naše naděje může být živá. Není totiž opřena o naše odhady a propočty, ale o Boží jednání. Pouze tato naděje je něčím nesmírně pevným, co nás dokáže udržet v příboji všelijakých proměn. Není náhodou, že v křesťanské symbolice je naděje vyjadřována kotvou. To aby bylo zřejmé, že není pouze třpytivou bublinou, chimérou (neuskutečnitelnou touhou). Je jistotou.
Když půjdete v Praze ulicí Na Příkopech, můžete, když hodně zakloníte hlavu, uvidět vysoko nad hlavami uspěchaných lidí, ženoucích se za svými vidinami, na přední straně kostela sv.Kříže nápis Ave crux spes unica (buď pozdraven kříži, jediná naději). Ano, znovu se vracíme k tomu, že Ježíšův kříž, který dostává svůj smysl ve vzkříšení, je jedinou, živou nadějí.
Připomeňme si, že Petr psal svůj dopis již v období, kdy církev začala procházet pronásledováním, kdy se křesťané museli vyrovnávat se skutečností, že přiznání k Ježíši Kristu může znamenat újmu. Někdy omezení svobody, ztráty prestiže, zabavení majetku či dokonce ohrožení života. Apoštol ukazuje v této chvíli na něco, co nepomíjí, o co člověka nikdo druhý nemůže obrat, co neztrácí svou hodnotu: Boží království, které Kristův lid získá za stálé dědictví. Víme, že apoštol Petr se zvláště věnoval misii mezi židy. Kam jim tento dopis posílá? Do diaspory (=rozptýlení) v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii. Ano, toto rozehnání židů po velice rozlehlém území bylo příslovečné po té, co ztratili svou vlast, své dědictví. Svou "zemi zaslíbenou". Oni dobře věděli, co je pomíjivost a jak se ledacos může naprosto změnit. Jak s jejich (i našimi) zkušenostmi kontrastuje to, co Bůh přichystal: Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí. Jen kdyby toto byla i naše naděje, kdybychom právě k tomu byli upřeni přede vším ostatním!
A ještě jednu myšlenku z předloženého biblického textu: Máme sice naději, ale zároveň si uvědomujeme, že máme před sebou dlouhou, namáhavou cestu. Kolik překážek a křižovatek nás může zmást. Postupně ubývají síly a pak je každý další krok namáhavější a těžší. Obáváme se proto, zda cíl není příliš daleko, je-li pro nás vůbec dosažitelný. Písmo sv. nás však pozvedá ujištěním, že nejsme ani nyní sami. V dopise Židům je zaznamenáno potěšení: "vytrvejme v běhu.. s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle" (kralický překlad: patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše). Také Petrovými slovy jsme ujišťováni: "Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení". Ne, není zde vyslovena záruka, že ten, kdo jednou vyznal víru již bude pevně Bohem držen, děj se co děj. Ale je zde potvrzení, že Pán Bůh svou mocí chce podepírat naši víru, že skrze ni nám bude stále zřetelněji ukazovat vzkříšeného Ježíše jako tu jedinou pevnou a živou naději. Toho se držme. Víc nepotřebujeme.
Významnou událostí konference byla ordinace sestry Brigitte Schlossové, která se konala 3. října. Toto datum bylo pro ni důležité, protože sestra Schlossová přišla jako misijní učitelka do Labradoru právě tohoto dne roku 1950. Ordinační akt vykonal americký biskup ThDr. Arthur Freeman při bohoslužbách, které byly přednášeny rozhlasem po celém Labradoru v angličtině a jazyce Inuktitut.
Po vyučování na školách v Makkoviku, Nain a Happy Valley získala sestra Schlossová hodnosti doktorky filosofie. Dalších sedm let pracovala jako koordinátorka programu pro domorodé učitele v Labradoru. Když odešla v labradorském St. John's do důchodu, vedla tam bratrská společenství a zároveň konala duchovenskou službu kaplana všem, kteří se dostali do nemocnice nebo do vězení.
Ve vesnici Nová Chaplina se dílo rovněž rozvíjí, i když ne tak rychle jako v Sereniki. Jestliže se změní politická situace, budou místní lidé pokračovat ve svědectví evangelia a nového opravdového života v Pánu Ježíši Kristu.
Hospodářské poměry v tomto regionu jsou pro většinu Severoameričanů nepřijatelné. Kromě vodky má všechno ostatní zásobování vážné nedostatky. Ryby a mořští savci jsou většinou kontaminovaní a pro lidi nepoživatelní.
Synod rozhodl, aby se konala Světová konference žen. Výlohy hradí Moravian Church Foundation (Nadace Jednoty bratrské). Pro její přípravu byla jmenována mezinárodní skupina vedoucích, která je složena ze dvou členek z každého regionu (kontinentu). Dotyčné provincie musí samy hradit výlohy svých delegátek.
Mluvilo se také o násilí na ženách a dětech, o účasti žen ve sboru, má se podpořit aktivita žen ve službě i vedení církve. O tom musí každá provincie podat zprávu na příštím synodu Jednoty v roce 2002.
V době největšího rozkvětu ve století šestnáctém byl duchovní život Jednoty veden třemi bratrskými theology, z nichž každý znamená epochu jejího vývoje. Byli to bratr Lukáš Pražský, bratr Jan Augusta a vozataj lidu Páně, bratr Jan Blahoslav. Na začátku století je v čele Jednoty její druhý zakladatel, veliký theolog přísné bratrské observace, pečuje o duchovní prohloubení a vzdělání Bratří a Sester, avšak bez klasické učenosti, úzkostlivě střeží věroučný i mravní poklad Jednoty proti zahraniční reformaci. V druhé polovině století otvírá se již bratrský kruh úplně tehdejší vzdělanosti vlivem ušlechtilého humanisty Blahoslava, ba dokonce malá církev, menšina v národě, ujímá se na čas i kulturního vedení v Čechách a na Moravě. Mezi údobím bratra Lukáše a bratra Jana Blahoslava prožívá Jednota dobu hledání, dobu domácích polemik a cizích vlivů, dobu zápasů vnitřních a vnějších, dobu velikého utrpení. Je ztělesněna v postavě biskupa Jana Augusty. Pod jeho vlivem stála Jednota přes čtyřicet let.
Již pro jeho mládí je příznačné hledání cest k pravému poznání: od
utrakvismu, v němž se zrodil, k táborským Mikulášencům,
kde jako kloboučnický tovaryš poznal ideu bratrskou,
až ke konečnému zakotvení v Jednotě Bratří boleslavských.
Dovedl se rychle uplatnit ve sborovém životě jako vůdce mladé
generace. R. 1524 vstoupil do Jednoty a již za osm let byl členem
úzké rady a biskupem. Jeho svérázná individualita vtiskla pečeť
dvěma nejpřednějším sborům, Mladé Boleslavi a Litomyšli.
Jeho pastoračních spisů je řada, některé jsou zachovány jen
v rukopise (Tobolkův Knihopis jich udává 16 a 12 tisků).
Rád využíval rozličných příležitostí ve sborovém životě
k okázalému vystupování. Spolupracoval na kancionálu Rohově r.
1541, přispěl do kancionálu šamotulského a ivančického.
Mnohé písně zůstaly v rukopise, mnohé se zpívají ve sborech dodnes.
S bratrem Rohem zpracoval bratrskou konfesi a předložil ji r.
1535 králi Ferdinandovi a knížatům německým,
měl osobní styky s Lutherem a písemné i se Strasburkem.
Ve vězení složil Summovník, sbírku to kázání,
která nebyla patrně dotištěna a nejcennější plod svého pastoračního
úsilí, "umění práce díla Páně služebného".
Je to jedinečná příručka osobní duchovenské péče, ba více,
jak dílo charakterisoval vydavatel prof.
Dr Bednář "první praktická theologie světové reformace".
Jeho skladby ať rukopisné, ať tištěné, patří k největším vzácnostem
knihoven, po jediném exempláři bývají zastoupeny v knihovnách
v Praze, v Brně, ve Vídni, V Ochranově, v Žitavě a v dalekém
Stockholmě. Až do konce života usiloval o sjednocení všech církví
evangelických u nás na podkladě Jednoty bratrské.
Dojemnou a otřesnou kapitolou ze života bratrského biskupa je jeho kalvarie víry. Po nezdařeném odboji stavů českých r. 1547 využil vítěz, český král Ferdinand, vítané záminky účasti Jednoty na spiknutí a zasadil jí takřka smrtelnou ránu. Vydal ostré mandáty proti Bratřím, podle nichž měly být sbory bratrské uzavřeny a duchovní bratrští, pokud by nepřestali kázati, zajímáni. K dozoru byli vsazeni do měst královští komisaři. Šlechta bratrská i města byla pokutována na hrdle i statcích. Ti Bratři a Sestry, kteří se nechtěli zříci víry, museli se podle rozkazu Ferdinandova vystěhovati. Dospěli do Kladska, Východních Prus až k Poznani. Rozšířili namnoze mezi hostiteli víru Beránkovu.
Leč měla-li býti Jednota bratrská podle přání Habsburka Ferdinanda ochromena, musel býti odstraněn především její hlavní představitel, jenž byl pokládán za hlavního strůjce odboje, biskup Jan Augusta. Lstivě a proradně byl se svým žákem Jakubem Bílkem v lese nedaleko Litomyšle jat a vězněn za nejhorších podmínek na hradě Křivoklátě 16 let, Bílek 13 let, každý ve zvláštní cele. Oba byli na smrt zmučeni, aby byla na nich vylákána doznání o účasti Jednoty na protihabsburské politice. Kdo si přečte paměti Bílkovy, nejnověji vydané prof. Dr Bednářem, a navštíví kobky křivoklátské, představí si ještě dnes po více než čtyřech stech letech míru utrpení obou Bratří. Když selhaly všechny pokusy, aby byl Augusta přinucen k opuštění Jednoty násilnou cestou, byla zvolena cesta laskavá, po tolikerém utrpení jistě tím svůdnější. Vězňové byli převezeni na čas do Prahy, aby v Klementinu jednali s jesuity o přestupu. I tento pokus ztroskotal. Posléze se Augusta přihlásil k církvi pod obojí po dlouhém vyjednávání s administrátory. Ale jeho názor na pojem církve pod obojí se nekryl s církví utrakvistickou. Tragika Augustova vyvrcholila: Jednota se ho tvrdě odřekla pro jeho přestup, církev pod obojí nebyla spokojena s jeho prohlášením a svobodu si nevykoupil. Byl propuštěn jen jeho spolutrpitel Jakub Bílek, jenž přijímal z rukou kněze pod obojí. Vstoupil do služeb pana ze Šternberka na Křivoklátě, aby byl blízek svému příteli.
Do temného žaláře zasvitlo Augustovi občas světlo. Podařilo se mu získati na čas spojení s Bratřími za veliké obětavosti mladého bratrského kněze, jemuž v odměnu napsal své dílo Umění práce. Jeho utrpení budilo soucit dozorců a hejtmana hradu i manželky arciknížete Ferdinanda, sličné Filipy Welserovy, na jejíž přímluvu se směl sejíti o velikonocích s Jakubem Bílkem r. 1560. Posléze, po šestnácti letech, r. 1564 byl propuštěn bez dalších závazků na přímluvu přátel u Maxmiliána, jenž tehdy dlel v Praze. Smířil se s Jednotou a stál opět ve jejím čele. Ale neklidný duch došel klidu až smrtí r. 1572, ve věku 72 let. Ducha doby Augustovy a jeho pevnou víru vyjadřuje jeho psaní do Štrasburka: Úsilná jistě práce vám jakož i nám nastala stavěti i nepřátelům rozličným se brániti, v jedné ruce meč a v druhé kladivo držeti, na cizí i na své péči míti, avšak Pán jest doufání, spomocník a síla nás všech..."
Tato návštěva se uskutečnila za účelem sblížení mládeže z jednotlivých sborů. Program po všechny dny byl velmi bohatý. Už v pátek, kdy jsme přijeli, jsme se zúčastnili schůzky mládeže, kde jsme se seznámili a poté si nás rozdělili do rodin.
V sobotu dopoledne se hrálo mnoho zajímavých her, např. "Indiáni", kde se vítězkou stala Hanka Pávková. Další soutěž byla "Čapi bany", kde se absolutním vítězem stal František Matějka. Shlédli jsme i zajímavou scénku v podání Pavla Pávka a Aleše s názvem "Líčení mladého děvčete, než jde na disco". V odpoledních hodinách jsme se vydali vlakem do kazatelské stanice v Chocni, kde jsme se zúčastnili promínání filmu Ježíš, který tu byl promítán v rámci evangelizace. Ve večerních hodinách jsme se vrátili zpět do Ústí nad Orlicí.
V neděli dopoledne jsme se zúčastnili bohoslužby. V tento den přijela i návštěva bratří baptistů ze Zlína. Po dopoledním programu byl společný oděd. Po oba dny jsme jedli velmi chutně připravená jídla.
Tato návštěva přispěla k bližšímu poznání mládeže z obou sborů. Už se těšíme na návštěvu mládeže z Ústí nad Orlicí v Nové Pace, která se uskuteční 22.3. až 24. 3. 1996.
Synod světové Jednoty bratrské, který zasedal v r. 1995 v Dar es Saalamu, se usnesl zahrnout novou práci v Albánii do společného programu New World Witness (Nové svědectví pro svět).
Už v r. 1994 se někteří jednotlivci z Albánie obrátili na Bratrskou dánskou misii (BDM) s prosbou, aby zde začala křesťanskou práci s dětmi, mládeží a studenty. Bratří z dánské misie s tím souhlasili. K právnímu zajištění byla založena nadace spolu s BDM, která zde byla jako zahraniční spolupracovník.
V říjnu 1994 bylo otevřeno v hlavním městě Tiraně Křesťanské centrum v pronajatých místnostech s vedoucím albánské národnosti. Tam se schází dětský klub, mládežnická i studentská skupina ke křesťanskému vyučování, studiu Bible a biblické dějepravy. Dlouhodobě se také počítá s výchovou vedoucích pro práci s dětmi a s mládeží.
Úkoly tohoto centra jsou:
BDM přitom přejala zodpovědnost za koordinaci zahraniční pomoci, což bylo jednou z podmínek albánské vlády pro tento projekt.
V polovině roku 1995 už existovaly křesťanské kluby mládeže ve čtyřech dalších městech Albánie. Až dosud byli spolupracovníky z Dánska dobrovolníci, kteří byli vysíláni do Albánie na maxim. 12 měsíců. Teď má dojít ke zhodnocení dosavadní práce, které má zjistit, zda se pro budoucnost nabízí spolupráce s jinými církevními zařízeními. Toto šetření vytvoří pak základ pro vyslání jednoho manželského páru k dlouhodobému působení. Toto se plánuje na polovinu roku 1996.
Mnozí lidé snad neradi slyší toto slovo. Mají představu pasivity, setrvávání v závětří, zbabělé nečinnosti, něčeho pochybeného, překonaného, nedůstojného dnešního člověka. Avšak tichost - co Kraličtí tímto slovem překládají - je blízká trpělivosti. A to je dnešnímu člověku velmi vzdálené. Proto je té tichosti tak málo a to nejen ve světě, ale i v církvi. Ale tichost nikterak není tichošlápství. To není předstíraná nedbalost a pokora. Tichost také není bezpáteřnická slabost a zbabělost. Naopak. Tichost, jež je ovocem Ducha, znamená nesmírnou sílu. Sílu víry. Tichost znamená, že člověk vědomě opouští obvyklé způsoby obrany, aby svou při předal Bohu, který všechno ví a všechno registruje. Tichost je projevem víry, že ochrana naší cti, důstojnosti, obrana pravdy a práv je cele v rukou Božích. Tichost je též doznáním, že vlastním bojem obvyklými zbraněmi bychom porušili to, k čemu Jsme Pánem vyzváni, totiž pokoj a lásku. Tichost je dokladem skutečné víry a tudíž i důvěry v Boha, je svědectvím o tom, že jsme s Kristem.
Podivně zní z úst věřícího člověka - dokonce leckdy i kazatele - že o svá práva bude bojovat všemi prostředky. To je sice způsob běžný, ale zároveň svědectví o tom, že v jeho víře je něco chorého, i v lásce i naději, že je zde málo skutečného spoléhání na Boha a příliš na sebe. Možná takový postoj je mnoha lidmi v církvi uznáván jako efektní a správný, ale Boží pohled je zcela jiný.
Tichost není pasivita, není nečinnost. Naopak. To je způsob křesťanova života. Aby mohl bojovat svůj boj víry, musí být vyzbrojen Kristovými zbraněmi, tedy i tichostí. Ta mu umožňuje, aby nehleděl příliš na sebe, nezaplétal se do potyček o sebe, ale aby bojoval o dosažení konečného cíle. Tichost není popření bolesti, není to souhlas se zlem a bezprávím, ale je to síla, jež umožňuje překonat tyto bolesti.
Běžec, jemuž nepřízeň vrhá mnoho překážek do jeho dráhy, nedosáhne cíle, bude-li nejprve vybírat střepy a uklízet dráhu. Chce-li dospět k cíli před západem slunce, nedbá toho všeho, nedbá na zranění, na bolest, ale běží, jde, snad i kulhá, ale blíží se svému cíli, kde bude korunován.
Sílu tichosti dokazuje sám Pán Ježíš. Byl tichý a přece rozhodně nebyl pasivní. Jak dovedl bojovat! O člověka, o jeho spasení, o Boží království, o Boží slávu. Až do konce bojoval. A přece mlčel před těmi, kdož ho soudili. Mlčel k nepravosti, ke zločinu na něm páchanému. A měl přece nesmírné síly, jež by zaň bojovaly - legie andělů. Ale mlčel. Protože nebojoval o sebe, o svou věc. Protože bojoval jinými zbraněmi. Protože mu nešlo o království tohoto světa. Zde by bylo zbytečné se hájit, přesvědčovat. Mlčení bylo zřetelnější řečí než mnoho slov a křiku. A to byla síla nezměrná, to byla důvěra a poslušnost k Otci. Síla, jež nesla jeho lásku až k té prosbě s kříže - Otče, odpusť jim. ..
To je tichost. Je v ní víc síly než v bouření. Jen zkusme se ztišit, když se nám chce křičet, když chceme žalovat a ukazovat na křivdu - po způsobu orientálních žebráků, ukazujících své rány a bolesti. Jít v tichosti k Otci, na modlitbách, učit se milovat a snášet i ty, kteří nás nemilují - jaká je to síla a jaký je to boj. Neumíme to, není to v nás, ale tím naléhavější má být naše prosba o Ducha svatého, aby jako jeho ovoce bylo v nás více tichosti.
Soudce všeho světa, Bože,
před trůnem tvým nepomůže
žádnému nádhernost jeho
byť měl slávu světa všeho.
Jen to samo všechno může,
jen to od pekla pomůže,
když kdo jsa pokorný tichý
a své vyznávaje hříchy
před tebou se srdcem níží,
neb k takovému hned se blíží
tvá milost a jej podpírá
i s láskou na něj pozírá.
Pro Krista, prosím, snížení,
dosti za nás učinění,
sešli mi za dar z výsosti,
Bože, pokoru s tichostí!
Nedej se mít pyšně, hrdě,
k bližním mstivě snad a tvrdě!
Nechť křivdy tobě samému
Soudci poroučím pravému.
Počátky sahají asi do roku 1990, kdy ve Znojmě existovala trashmetalová hudební skupina Ocelot, ve které tenkrát účinkovalo pět mladých mužů. Při nahrávání demokazety v brněnském studiu jeden z členů byl pozván na evangelizaci. Pozvání přijal. To, co slyšel a viděl, na něj hluboce zapůsobilo a on hned na evangelizaci uvěřil a vydal svůj život Pánu Ježíši. Brzy ze skupiny vystoupil s tím, že zpívání v ní se neslučuje s jeho vírou. Svoji víru si nenechal pro sebe, navštěvoval své známé, vypravoval jim o změně, která se s ním stala a svědčil o Pánu Ježíši. Několik lidí uvěřilo a vytvořila se malá skupinka.
Jak však dál? Kdo má skupinku vést...?
Formulující se skupinku v začátku ovlivnilo několik lidí ze Slovenska, kteří si říkali "učedníci Ježíše Krista", cestovali, mluvili o něm, dokonce v jeho jménu uzdravovali, ale jejich životy evangeliu neodpovídaly. Bylo jasné, že podle nich není možné se řídit. Vedení skupinky se ujali dva bratři. Chyběli jim však zkušenosti a v některých věcech upadli do zákonickosti.
Lidé přicházeli, ale i odcházeli, ve skupince bylo už asi 25 bratří a sester.
V té době byl ve Znojmě promítán film "Ježíš", při němž uvěřilo několik dalších lidí a přičlenilo se ke skupince, (mezi nimi i další člen oné trashmetalové hudební skupiny s manželkou). Skupinka procházela různým tříbením i vnitrostrukurálními změnami. V mnohém již měla charakter sboru (pravidelné týdenní shromáždění, domácí skupinky, modlitební hodiny). Došlo také ke změně ve vedení. Znovu se otevřela otázka jak dál; nyní již v tom smyslu, jestli budovat zcela samostatný sbor nebo se přičlenit k některé ze stávajících církví. Ukázalo se, že druhá možnost je reálnější a přijatelnější, avšak kam? Má to být Apoštolská církev, KS nebo nějaká jiná? Po mnoha modlitbách a otevřených rozhovorech došlo k rozhodnutí: Jednota bratrská! Byl prosinec 1993.
Bylo potřeba navázat kontakty. Ukázalo se, že na Moravě je jediný sbor Jednoty bratrské, a to v Holešově. Vedoucí znojemského sborečku Vojtěch Samko se tedy se svou manželkou do Holešova vydal. Tehdejší kazatel Jaroslav Pleva je přijal a vyslechl. Poznal, že se jedná o Boží dílo. Znojmo několikrát navštívil a mluvil se všemi členy skupiny. Potvrdili nejen zájem o členství, ale i ochotu přijmout řád Jednoty a seznamovat se s celou Jednotou bratrskou. Proto byli v květnu 1994 do Jednoty přijati. Tak vznikla kazatelská stanice.
Protože Znojmo je od Holešova vzdáleno 150 km a práce na stanici značně rozvinutá, tudíž není možné ji z Holešova řídit, Úzká rada rozhodla jmenovat bratra Vojtěcha Samka misijním pracovníkem Jednoty bratrské pro tuto stanici. Je tedy kazatelská stanice ve Znojmě zároveň i misijní stanicí naší provincie.
V jedné stanici zůstal vlak delší dobu stát. Skoro všichni cestující vystoupili, ve vagónu jsem zůstal jen já sám a jeden hoch s dívkou. Za chvíli také vystoupili; ve vlaku zůstali jen kvůli tomu, aby byli spolu, venku byla ještě zima... Chvilkami jsem měl pochybnosti, jestli souprava není odstavena a můj vlak zatím neodjel... Vzpomněl jsem si však na jízdní řád: nebylo potřeba přestupovat.
Pak nastoupili nějací cestující a vlak se rozjel. Opět vystupovali a nastupovali. V jedné stanici nastoupila starší paní se starším pánem. Než se posadila prohledávala kabelku - hledala legitimaci a hlasitě to komentovala: "Nemám ji, je tady... není tady..." Nenašla ji, šla rychle k otevřeným dveřím a volala na výpravčího, který se právě chystal vlak vypravit: "Počkejte, prosím!"
Výpravčí popošel k otevřeným dveřím a ptal se, co se děje. "Zapomněla jsem si legitimaci..."
Výpravčí ji klidně přerušil: "A pojedete?"
"Ano."
Výpravčí vlak vypravil, paní zůstala, dveře se zavřely a vlak se rozjel.
Po několika zastávkách paní vystoupila, žádnou legitimaci nepotřebovala, dostala se tam, kam chtěla.
Zamyslel jsem se:
Vstoupili jsme na cestu víry. Všechny věci nám však hned nejsou jasné. Dokonce si někdy myslíme, že určité nejasnosti či pochybnosti nám brání, abychom dále pokračovali; chceme toho nechat... Už, už a podlehneme panice. Položme si však klidně i my otázku: "Chci přesto jít dál cestou víry? Chci následovat?"
"Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života."
Součástí přijímacích zkoušek bude zkouška z angličtiny nebo němčiny
na středoškolské úrovni, z české stylistiky a ze základů biblického
učení. Podrobnější informace o studiu v rámci vyššího odborného
školství na ETS je možné přijmout na adrese:
Kancelář ETS, Soukenická 15,
110 00 Praha 1, tel. 231 7268 linka 526
nebo 231 8338.