[DÚLOS] [JEDNOTA BRATRSKÁ] [Časopis/tiráž] [Leden] [Únor] [Duben] [Květen] [Červen] [Červenec-Srpen] [Září] [Říjen] [Listopad] [Prosinec]

JEDNOTA BRATRSKÁ

Časopis JEDNOTA BRATRSKÁ

Ročník 73 (99) Březen 1996 Číslo 3


OBSAH


Úvodník

Milí bratři a sestry, milí přátelé,
řecké slovo koinóniá - společenství, je na stránkách Nového zákona užito v mnoha významech. Jedním z těchto významů je zcela praktické společenství ve formě sdílení majetku, peněz. Tímto výrazem je totiž označena sbírka, kterou pořádali v některých sborech na chudé bratry v Jeruzalémě. Ke křesťanskému rozměru života patří zcela konkrétní sdílení s těmi, kteří jsou potřební. Jako jedna z provincií Světové Jednoty bratrské k takovému sdílení máme dobrou příležitost. Vždy první březnovou neděli, kdy si připomínáme v našich sborech založení Jednoty bratrské, probíhá každoročně ve všech provinciích celosvětová sbírka. Tento rok je určena pro jihoafrickou provincii, speciálně pak na školu pro hluchoněmé při sboru Jednoty v Mvenyane. Když tyto sbírky u nás probíhaly v minulých letech, byly víceméně symbolické. Koruna nebyla směnitelná, a také kurs v poměru k platům, každou i pro nás významnou částku, znehodnocoval. Situace se však především v posledních letech změnila. Nejen že je koruna účetně směnitelná ale také růst příjmů našich i sborů se zněkolikanásobil. I když tyto příjmy zdaleka ještě nedostačují na všechny úkoly ( především stavební a mzdové), které jsou před námi, smíme se již dnes reálně podílet na d le Jednoty bratrské ve světě . Jestliže jsme v našich sborech například v loňském roce vybrali na misijní projekty světové Jednoty dohromady asi 68.000,-Kč, t.j. cca 2.500 USD, je tu už částka, kterou stojí za to poslat. Vedle toho jsme v lednu pořádali sbírku na potřeby dětí v Nikaragui. Také již v tomto roce máme splnit svoji finanční povinnost ke světové Jednotě ve výši 6.960 USD ( podstatný díl z této částky je určen také na misijní projekty). Když se podíváme na tyto částky, na naše poměry nejsou malé. Ale je třeba, abychom si uvědomili a zároveň přivykli na to, že patříme k té bohaté třetině světa a že převážná většina členů Jednoty dnes patří k té části chudé. A to nepoměrně chudší nežli jsme my sami. Minulá doba v nás vypěstovala pocit závislosti a nesamostatnosti. Jednak jsme si zvykli na to, že se o nás finančně stará stát a také, že za nás bratři v zahraničí zaplatí naše případné povinnosti ke světové Jednotě. Je dobré a hluboce biblické, když i uprostřed našich "nouzí a potřeb " se smíme sdílet, mít praktické společenství s těmi, kteří to pravdu potřebují.

Důležitou ekumenickou událostí, která se odehrála minulý měsíc ve světě ekumény, bylo přijetí Římskokatolické církve za přidruženého člena Ekumenické rady církví (ERC). Stalo se tak na zasedání prezídia ERC 13. února 1996. Loňský rok se nám mohl jevit pro vztahy katolíků a protestantů jako kritický . Došlo totiž k plánovanému a evangelíky odmítanému svatořečení Jana Sarkandra. Ze strany protestantských církví byla napsána a zveřejněna mnohá odmítavá stanoviska a vposledu představitelé protestantských církví nepřijali pozvání k setkání s papežem Janem Pavlem II, který naši zem v souvislosti se svatořečením navštívil. Všechny tyto postoje ze strany protestantů nechtěly a neměly být signálem k nastartování nového "nepřátelství", ale naopak výrazem toho, jakou váhu vztahu s katolíky přikládáme. Je to právě katolická církev, která v posledních desetiletích udělala podstatné kroky ke sblížení s protestanty a to je trend, který můžeme registrovat i v naší zemi. To, že katolická církev u nás se stala přidruženým členem ERC a uvažuje o plném členství není dáno jenom charismatem jejího představitele kardinála Miloslava Vlka, který je postavou hluboce lidskou a ekumenickou, ale je zcela v logice posledního vývoje v katolické církvi. Dokladem toho je i poslední papežská encyklika "ut unum sint" ( aby jedno byli), jejíž podtitulek zní - o ekumenické úsilí. Domnívám se, že vedle duchovní obnovy je právě jednota církve tím nejdůležitějším tématem posledních let. Jsme Božím slovem voláni k tomu, aby se jednota církve stala také naším modlitebním tématem a abychom o jednotu zápasili a usilovali na všech místech a rovinách.

Milí bratři a sestry, příští číslo časopisu bude již ve znamení velikonoc, a proto Vám již dnes chci popřát radost ,pokoj a sílu, která pramení z poznání a prožívání blízkosti našeho vzkříšeného Pána .

Ondřej Halama


Biblická úvaha


Poznávání nové Boží milosti při řešení problémů

V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: "Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova." Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství. Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.

Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru. Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. Tu proti němu vystoupili někteří židé, patřící k synagóze, zvané synagóga propuštěnců, a k synagóze Kyrénských a Alexandrijských, a společně se židy z Kilikie a z Asie se začali se Štěpánem přít. Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil. Navedli tedy několik mužů, aby prohlašovali: "My jsme slyšeli, jak mluví rouhavě proti Mojžíšovi a proti Bohu." Tím pobouřili lid a starší se zákoníky; pak si pro Štěpána přišli, odvedli ho a postavili před radu. Přivedli křivé svědky a ti vypovídali: "Tenhle člověk znovu a znovu mluví proti tomuto svatému místu i proti Mojžíšovu zákonu. Na vlastní uši jsme slyšeli, jak řekl, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš." Všichni, kteří v radě zasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla.
(Sk 6: 1-15)

Text nám dává nahlédnout do poměrů jeruzalémského sboru prvních křesťanů. Pokud jsme měli představu ideálních vztahů v první církvi, budeme možná zklamáni. Apoštolové se dozvídají od bratrů z řecky mluvících židů, že jejich vdovy nedostávají každodenně spravedlivý díl. Nepěkná věc. Vdovy patřily k těm nejchudším. Pokud na ně nebylo pamatováno, neměly si kde opatřit potravu pro sebe a pro své děti. Jak se to mohlo stát? Nevíme. Víme jen, že v té době jeruzalémský sbor dosahoval v počtu členů již přes 5 000, viz Sk 4:4 a stále jich přibývalo. Největší přírůstek byl z řecky mluvících zemí. Bylo mezi nimi mnoho chudých, o které se bratři starali. Zpočátku nebyl problém spravedlivě mezi chudé rozdělit vše, co bratři a sestry přinesli. Ale v několika tisícovém sboru se už ani všichni neznali. Scházeli se k jídlu na více místech. A tak se mohlo stát, že se u jednoho stolu sešlo více jídla než u jiného. Apoštolové okamžitě sjednávají nápravu. Vyznávají před celým sborem, že nejsou schopni kázat Boží slovo a dostatečně se starat o spravedlivé rozdělení prostředků pro chudé. Navrhují volbu sedmi mužů - jáhnů, o kterých se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, k službě při stolech. Jejich srdce oddané Bohu má být zárukou, že bude provedena náprava i v tak nesnadných poměrech.

Jak proběhlo hlasování, nevíme. Ale výsledek volby je pro naše poměry 20. století nezvykle nesobecký a přející postiženým. Jména všech jáhnů naznačují řecký původ. Je v nich skryta touha celého sboru pomoci opomenutým vdovám. Důležitá je zpráva o pověření těchto jáhnů k službě apoštoly modlitbou a vzkládáním rukou. Takto vysláni do služby už nebudou závislí jen na svých schopnostech, ale jsou vyzbrojeni mocí Boží.

Služba jáhenská pak byla výbornou školou pro tyto bratry. Zde si jáhni okoušeli Boží zásady do jejich těžkostí při uspokojování potřeb chudých, do jejich modliteb za nemocné, se kterými se setkávali při své službě. Zvláště Štěpánovi Pán žehnal při jeho díle. Čteme,, že dělal mezi lidem veliké divy a zázraky. Ve své službě si na každý den okoušel, že Pán stojí při něm v každé těžkosti, a tak rostla jeho víra. V diskusích s židy z řecky mluvících oblastí vždy projevoval moudrost Ducha, takže nikdo nemohl před ním obstát.

Když se slovo Boží šířilo, počet učedníků v Jeruzalémě rostl a dokonce mnoho kněží přijalo víru, byl to důkaz, že křesťané s láskou a pomocí Boží dokážou vyřešit i velmi těžký problém. V popředí křesťanského dění v Jeruzalémě stojí Štěpán. A tak se nenávist odpůrců křesťanů obrací proti němu. Nejprve s ním diskutovali, ale když se jim ho nepodařilo přesvědčit, odhodlali se k násilí. Chytili Štěpána, násilím ho odvedli a postavili před veleradu. Přivedli křivé svědky, jako kdysi při Ježíšově zatčení. Zde bychom mohli očekávat, že dostane strach. Bylo by to lidské, vždyť věděl, jak v podobné situaci skončil jeho Pán. Ale my čteme, že "jeho tvář byla jako tvář anděla." Anděl to je posel Boží. A Štěpán se skutečně před veleradou chová jako Boží posel. Vyřizuje nejvyšší radě židovské, že všechno, co Hospodin dal svému lidu Vyvolenému, směřovalo k osobě Ježíše Krista, jako k očekávanému Mesiáši. Štěpán zůstává i v kritické chvíli svého života ve službách Toho, se kterým denně chodil a zakoušel Jeho pomoc. Pán mu dal sílu až do vítězného konce.

Dějiny první církve nám svědčí o moci Ježíše Krista uprostřed svého lidu. Stará Jednota bratrská z nich čerpala mnohé pro svůj model církve. Věděla např. o důležitosti jáhenské služby pro přípravu mládenců ke kněžskému povolání. Žili v bratrském domě spolu s rodinou kazatele a pomáhali při každé práci. Tak vrůstali do duchovenské služby. Byli jistě lépe připraveni pro svou budoucí práci, než dnešní absolventi teologické fakulty bez praxe.

Položme si několik otázek v souvislosti s dnešním textem: < >

"Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači, toliko oklamavajíce sami sebe." (Jak 1:22)

E. Šolcová


Světová Jednota bratrská


Viděli jsme ruku Boží

Jorgen Boytler

Na počátku června se měl konat evangelikální seminář. Plánovali jsme, že jednak poslouží ke společenství a biblickému vyučování, ale také bude dobrou příležitostí ke zvěstování evangelia. Na seminář byli pozváni všichni evangelisté a starší sborů z celé oblasti (která zahrnuje přes 50 sborů) a pozvání přijalo více než 100 lidí.

Setkání mělo trvat pět dní a konalo se ve vesnici Kasanga, která leží u jezera Tanganika v jeho jižní části. Každý z účastníků si měl přivézt 14 kg kukuřice a nějaké fazole, a tyto potraviny pak tvořily společné zásoby během setkání. Každé dopoledne jsme měli vyučování na témata jako modlitba, víra, církevní dějiny, hospodaření církve apod. Před každým shromážděním jsme se v malých modlitebních skupinách modlili a prosili Pána o požehnání.

Kasanga je vesnice, kde první modlitebnu postavila Londýnská misijní společnost kolem r. 1890. Sbor zde tedy působí již po celé století, ale už dlouho se v něm mnoho skutečného duchovního života neprojevuje. Mnozí členové žili spoutáni mocí zlých duchů a závislostí na alkoholu. Jen v uplynulých sedmi měsících zde vyhořelo 8 domů, jejichž majitelé byli pokládáni za čarodějné zaříkávače. Byli jsme přesvědčeni, že Kasanga je tím pravým místem, kde by se měl konat seminář a evangelizační shromáždění. Napjatě jsme očekávali, co se bude dít.

Když jsme ve středu odpoledne zahájili veřejné shromáždění, brzy bylo jasné, že se k něčemu schyluje. Přišlo mnoho lidí, včetně účastníků našeho semináře. Po zvěstování evangelia byli ti, kdo chtějí přijmout Krista jako svého Spasitele, vyzváni, aby přišli dopředu k modlitbám. Přišlo jich 18. Následovala výzva, aby přišli ti, kdo jsou nemocní a stojí o modlitby. Dopředu přišlo 16 lidí a mnozí z nich byli uzdraveni.

Bylo nám jasné, že přišel čas, kdy se máme modlit a postit. Malá skupina vedoucích se v šest hodin ráno sešla k modlitbám a znovu se pravidelně scházela během dne. Skupina pokračovala v modlitbách i během veřejného shromáždění a opět se dělo to, co předtím: lidé přijímali Krista, nemocní byli po modlitbách uzdraveni, stále více lidí žádalo modlitbu za vysvobození z moci zlých duchů a také toto osvobození prožili.

Podobně to pokračovalo i následující čtyři dny. Dopoledne a po obědě seminář s vyučováním o různých tématech, odpoledne evangelizační shromáždění. Služba modliteb a pastýřská péče se vždy protáhla pozdě do noci. Lidé přijímali Ježíše jako svého Spasitele, nemocní byli uzdravováni, posedlí byli osvobozováni.

Jeden starší muž byl slepý, takže lidé jej okrádali a on nemohl říci, kdo to dělá. Teď už se to nestane, protože ten muž vidí - byl uzdraven. Jiný muž jménem Damas měl před několika lety nehodu a od té doby trpěl bolestmi hlavy - byl uzdraven. Další žena byla po mnoho let závislá na lécích od zaříkávače. Když byla osvobozena od démonů, vzala všechny své amulety, léčivé předměty a vše, co souviselo s duchy, a venku před sborem to bylo spáleno. V celé vesnici se o tom hodně mluví. Ve jménu Ježíše jsou vyháněni zlí duchové - a jak je člověk svobodný, když zlo zmizí! Vítězem byl Ježíš a v tomto boji jsme i my přijali požehnání.

Když jsme z vesnice Kasanga odjížděli, přicházelo mnoho lidí ze sousední vesnice a chtěli, abychom se za ně modlili. Náš Pán učinil v Kasanga veliké věci. Z okolních míst hned přicházela pozvání: "Prosím přijeďte do naší vesnice a udělejte stejná shromáždění". Kdyby se podobné věci děly i v okolních městech, celá provincie Rukwa by byla brzy dramaticky proměněna. Nevím, jak budeme moci vyslyšet tu spoustu žádostí, kterou dostáváme. Viděli jsme ruku Boží.

přeložil Jan Salaba

Krátce o autorovi: Jorgena Boytlera jsme potkali na synodu Unitas Fratrum - Moravian Church (světové Jednoty bratrské) v tanzánském Dar es-Salaamu. Pochází z Dánska a povoláním je stavitel. Do Tanzánie byl vyslán "Dánskou misijní společností Jednoty bratrské" jako vedoucí stavebních projektů (budování modliteben, škol a dalších církevních budov). Jak vidíme z článku, i při tak navýsost praktické činnosti tento Boží služebník neopomíjel základní poslání křesťana - zvěstování evangelia. Jeho služba nakonec přerostla pouhé stavitelské poradenství; bratr Jorgen chce studovat teologii a do misijní práce by se rád vrátil jako kazatel. Nyní cestuje po Evropě a vydává svědectví o Božím působení v Tanzánii, kde podobné duchovní obživení prožívají i další církve, nejen Jednota bratrská.

J. Pleva


J. A. Komenský


Přínos profesora J. M. van der Linde pro komeniologii

6. července 1995 odešel ve věku 81 let zasloužilý nizozemský komeniolog j. m. van der Linde, člen reformované církve a působící v ochranovské Jednotě bratrské, který přednášel v oblasti misiologie na univerzitě v Utrechtu a jako emeritní žil v Zeistu. Naposled jsme se s ním a s jeho paní setkali na mezinárodní komeniologické konferenci v Amsterdamu v jubilejním roce Komenského 1992.

Profesora van der Linde zaujala Obecná porada Komenského, jejíž první úplné vydání z r. 1966 poznal na mezinárodní komeniologické konferenci v r. 1967 v Olomouci. V širokém rámci teologicky zaměřených idejí Komenského se ve svých pracích o Komenském zamýšlel nad jeho pojetím církve a jejich úkolů, zejména misijních z hlediska nápravy pro budoucnost, jak vyplývají zejména z třetího a šestého dílu Obecné porady.

J.A.Komenský I když van der Linde poznamenal, že na teologický význam Komenského upozornil již r. 1881 H. F. Criegern ve své knize, neznal Criegern ještě Obecnou poradu Komenského; ovšem právě z plánu na nápravu věcí lidských v Obecné poradě (a otázky náboženské a teologické patří k ústředním v díle Komenského, k ústředním "věcem lidským") vyplývá úkol církve, církví křesťanských, jako nástroje světového Božího poselství, nástroje misijního. K nové kultuře, jak ji Komenský nastínil v Poradě, patří seznamování s evangeliem, zdůraznil van der Linde a právem pokládal poznávání celé Obecné porady za novou etapu v komeniologickém bádání. Znal sice již od konce padesátých let v edici Schallerově čtvrtý díl Porady, Pampaedii, ale sám se začal Komenským zabývat až po r. 1967, jak svědčí jeho komeniologická práce.

Jedna z prvních větších statí byla otištěna v Praze v r. 1970 v Acta Comeniana č.2/26, s. 183-194 (německy). Téma této práce, Jan Amos Komenský a nizozemská misijní teologie jeho doby, bylo autorovi příležitostí k tomu, aby ukázal, že Komenského pojetí naděje v souvislosti se sledováním cíle, jímž byla obnova trojího míru - s věcmi, s lidmi a s Bohem, stala se motivem k šíření Ježíšova učení a k uskutečňování světové všenápravy. Van der Linde zdůraznil, že to, co očekává Komenský od člověka, souvisí vždy s Božím poselstvím v Ježíši Kristu a s působením Ducha svatého v dějinách. Nápravné dílo uskutečňuje člověk jako úkol svěřený od Boha a uskutečnit je může jen ve spojení s Bohem.

Do celkového zhodnocení díla Komenského, zejména se zřetelem ke Komenského pojetí věcí lidských, teologie, pedagogiky (filosofie) a politiky, zasadil van der Linde tyto myšlenky v monografii psané Holandsky, Jan Amos Comenius, theolog, pedagog, politik, vydané v Zeistu v r. 1970. kdy se vzpomínalo 300. výročí smrti Komenského. O teologii Komenského, opět se zřetelem k Obecné poradě, pojednal van der Linde znovu v pražské Křesťanské revui r. 38,1971, s.178-183, a celkově o životě a díle Komenského v Seria historica III, s.35-52, Kampen 1972. Ve sborníku Occasional Essays, Celep Cocta Rica IV, 1977, s.3-17 hodnotil Komenského představu světa hlouběji lidského, uplatňujícího hodnoty křesťanské víry, lásky a naděje, světa, který teprve musí přijít a v němž odpovědnost za uvažování, mluvení a jednání bude hrát prvořadou roli a v němž nebude místa pro násilí a tyranii (Jan Amos Comenius`Vision of a new Human and a new World).

Nejdůkladnější monografie van der Lindeho, v níž v 9 kapitolách shrnul a doplnil své hodnocení rozborem Obecné porady, zvláště analýzou nápravy školy, církve a státu, je holandsky psaná práce De wereld heeft toekomst, Uitgeversmaatschappij J.H.Kok, Kampen 1979, 283 s. Po úvodních dvou kapitolách, v nichž se pojednává o životě Komenského s pozadím jeho české reformační tradice, o vývojových etapách (mládí, studia na univerzitách, přerovské, fulnecké a pobělohorské údobí do r. 1628, první lešenské údobí, působení v evropských zemích do r.1656 a pak od lešenského požáru, život Komenského v Amsterdamu), o celkovém historicko kulturním vývoji a stanovisku Komenského k němu, soustřeďuje se van der Linde na Obecnou poradu a po celkové charakteristice jednotlivých dílů Porady (v třetí kapitole) na myšlenky nápravy škol, církví a státu, především se zřetelem k Panorthosii. V závěru naznačil obtížnost znovupoznávání díla Komenského, které bylo simplifikováno posudkem P. Bayla, jak se van der Linde zmínil již v závěru 1.kapitoly, zejména pak ukázal "renesanci" badatelského i obecnějšího zájmu o Komenského v procesu poznávání Obecné porady. Připojená bibliografie ukázala také rozhled van der Lindeho po dosavadní Komeniologické literatuře v evropských zemích, včetně české.

Metodologicky zdůraznil van der Linde nebezpečí nehistorického pohledu na Komenského násilné aktualizace bez zřetele k teologii, obsahově přispěl upozorněním na to, že Komenský mohl znát mnohé nizozemské misijní pracovníky, jako byl Johannes Hoornbeck, profesor v Utrechtu, Johannes Coccejus, profesor ve Franekeru, o jehož možném vlivu na Komenského se zmiňoval i A. Molnár, aj. Van der Linde tak doplňuje znalosti o vztahu Komenského k nizozemskému myšlení, ale klade také řadu otázek pro další bádání, zda a do jaké míry podněcovalo Komenského klima nizozemské kultury, do jaké míry Komenský reagoval na díla nizozemských autorů ať kladně nebo záporně, co znamenaly tyto podněty zvláště pro Obecnou poradu, na níž Komenský v posledních 14 letech v Amsterdamu až do své smrti pracoval. Nakonec je třeba zdůraznit, že svými studiemi se van der Linde snažil, především v Nizozemí, šířit Komenského myšlenky z jeho největšího a nejméně známého díla, Obecné porady o nápravě věcí lidských.

Dagmar Čapková

V své rozličné úzkosti
jinde zření nemám,
než k Bohu na výsosti,
tamť očí pozdvihám,
odkudž nám plyne pomoc,
Každé dobré dání.
On maje všeho plnou moc,
vím, že mne ochrání.

J. A. Komenský


Svědectví

Jmenuji se David Fajfr, je mi 28 let a rád bych se s vámi podělil o to, jak se změnil můj život, když jsem do něj přijal Pána Ježíše Krista.

Vyrostl jsem v rodině, kde jsme Boha neznali. Ve škole jsem slyšel, že Boha si vymysleli primitivní lidé proto, aby si vysvětlili přírodu okolo sebe - a tomu jsem taky věřil. V období svých studií na střední, pak na vysoké škole, jsem byl obklopen spoustou kamarádů, měl jsem partu, hodně jsem sportoval, poslouchal jsem hudbu a mohu říci, že jsem žil takový spokojený studentský život. Pak vojna, po vojně jsem se šťastně oženil a našel jsem atraktivní práci v zahraničním obchodě. A tak se mi splnil takový malý sen - začal jsem cestovat po světě, začal jsem komunikovat se zákazníky v angličtině, měl jsem na starosti velké množství peněz, velkou odpovědnost.

Ale do mého života vstoupil také stres. Ale jinak jsem si vlastně vždycky myslel, že mohu být spokojený. Že už to nemůže být lepší, že život se mi daří. Samozřejmě - nebyl jsem vždycky šťastný, spokojený sám se sebou, ale tu úplnou spokojenost, to jakési hluboké naplnění, po kterém jsem vždy toužil, jsem spojoval s budoucností, nějakou metou, která mě čekala. Říkal jsem si: až skončím školu, pak to přijde... až skončím vojnu, až se ožením, budu mít děti, až dojdu uznání v práci, nebo až poprvé přijedu do New Yorku... Všechny tyto věci se mi začaly pomalu naplňovat a splňovaly se, ale já jsem v nich svůj smysl nepoznával. Taky jsem služebně poznával spoustu lidí, kteří měli hodně peněz, ale ani u nich jsem neviděl pokoj v duši a radost a štěstí. Dál už jsem neviděl nějaké další mety, které bych si měl před sebe předkládat a tak se naplnil. Ale vnitřně jsem se nechtěl smířit s tím, že bych prožil život bez nějakého opravdu hlubokého naplnění.

O Bohu jsem vůbec nepřemýšlel. Boha jsem neznal a Bůh pro mě byl jakási berlička. Věřícími lidmi jsem trochu pohrdal. Připadali mi, že se o něco snaží, ale žijí pod spoustou zákonů a že si vlastně nic neužijí. Oproti tomu jsem byl pyšný na to, že mám svůj život ve svých rukách a že se mi všechno daří. Před 3 lety se mi narodila dcerka - byl to takový zázrak stvoření, a já jsem si uvědomil, že oproti němu jsem nicotný. A taky jsem chtěl svoje děti ochránit ode všeho zlého - aby se jim nic nestalo, aby nebyly nemocné... ale vím, že to není v mých silách.

Později se mi dostaly do ruky nějaké křesťanské knížky, které jsem začal číst a začal jsem přemýšlet o Bohu. O něco později jsme se spolu s manželkou dívali na televizi a zrovna tam probíhala nějaká bohoslužba, bylo to evangelizační shromáždění. Tehdy, před těmi 3 roky, mě to Boží slovo tak silně oslovilo, že když to skončilo, požádal jsem ženu, abychom se spolu pomodlili tu modlitbu přijetí, kterou jsme tam slyšeli. Ale nic zajímavého, ani nadpřirozeného ani zázračného, se nestalo. Ale musím říct, že od té doby Pán Ježíš začal v mém životě pozvolna jednat. Čím dál více jsem si uvědomoval svoje svědomí. Začal jsem toužit po tom, aby mi bylo odpuštěno a taky abych spočinul v Boží náruči. Trvalo to ještě 2 roky, než jsem se zbavil své vlastní pýchy a než jsem se pokořil, protože jsem si stále myslel, že je to něco, co bych neměl dělat, že to je nějaký úpadek. Ale mohu říci, že jsem to udělal před 2 roky a já se opravdu zbavil té pýchy a pokořil jsem se a před 6(8) měsíci jsem přijal Pána Ježíše Krista do svého života veřejně.

Od té doby se změnil celý můj život. Ve svém srdci mám dnes takový pokoj, radost a štěstí, které jsem před tím neznal. Pán mi dal novou lásku k mé ženě, naše manželství dostalo nový rozměr. Já jsem to nechápal! Říkal jsem si - se svou ženou se známe tak dlouho a vždycky jsme si výborně rozuměli, měli jsme dobrý vztah. Říkal jsem si, že to už nemůže být lepší, že snad jednou o tom napíšu knížku. Ale ten život skutečně dostal nový rozměr. Dnes je můj život plnější, aktivnější. Co se týká práce, s Bohem mám ke své práci takový nadhled, odstup. Práce se mi daří ještě líp. Mohu vám říct, že i takové praktické věci jsem se naučil odevzdávat, jako je důležité obchodní jednání. Předám ho Pánu a on mě na něj připraví. Jsem mu vděčný za to, že mohu společně se svou ženou vychovávat své děti ve víře.

Z Boží milosti mohu posloužit také lidem okolo sebe a nestarat se pouze o své vlastní problémy. Pán mi dává sílu a důvod zbavovat se mých špatných vlastností a zlozvyků, které jsem dříve považoval za normální a běžné a neměl jsem důvod je měnit, protože lidé okolo mě je měli také. Díky Ježíši mám odvahu přijímat i jiná důležitá životní rozhodnutí, která bych bez něj neučinil.

Na závěr bych ještě chtěl říci, že to neznamená, že když jsem uvěřil, že už nikdy nebudu mít problémy, že už nikdy nebudu nemocný. Za těch 6 měsíců jsem měl i chřipku a měl jsem i horečku, ale chvála Pánu za to, že jdu po cestě toho pokoje a štěstí a vím, že to je cesta, na jejímž konci není porážka, ale vítězství v životě věčném v našem Pánu Ježíši Kristu.

David Fajfr, Liberec
přepsáno z magnetofonové nahrávky


Reichlův Špalíček

Dříve narození členové Jednoty bratrské dobře vědí, co byly Reichlovy "Špalíčky", v mnoha našich rodinách by se jistě našly krásné knížečky do kapsy s ilustracemi nebo i vazbou Františka Bílka. Je jim pěkná řádka let, vždyť jsme na podzim vzpomenuli 100. výročí narození jejich vydavatele - a první vydal ve svých 32 letech, v r. 1927. To byl třetím rokem samostatným knihkupcem a nakladatelem.

Nyní po malém zpoždění v tiskárně máme možnost k devítce Reichlových špalíčků přidat desátý: Člověk KAREL REICHEL.

Vydal jej bratr Vladimír Beneš v nakladatelství Bonaventura Praha, 1995, 85 stran, text český a německý, portrét k. Reichla vyryl Bedřich Housa, fotografická příloha. Špalíček vyšel v bibliofilském vydání nevázaném, 500 číslovaných výtisků, cena 200 Kč.

Ve špalíčku najdete vzpomínky Karla Reichla na jeho dětství, duchovní zrání na bratrské faře, vlastní cestu do života a zastavení Pánem Ježíšem, který jeho cestu změnil, opásal ho a vedl tam, kam nikdy nechtěl: na kazatelnu. K. Reichel tedy vypráví, jak se stal kazatelem - až k biskupské ordinaci v r. 1948. O K. Reichlovi jako biskupovi je otištěna vzpomínka Dr. M. Plecháče. Jsou tu i ukázky z básnické tvorby: báseň z vězení "Jen tiše" a veršované dopisy přátelům a dětem.

Bratru Benešovi patří dík, že nám dává do rukou knížečku, která připomíná lidství, laskavost a lásku, představuje odpovědnou a dělnou víru bratra Karla Reichla.

Pokud špalíček nedostanete ve svém sboru, můžete se obrátit na Nakladatelství Bonaventura, Karmelitská 26, 118 00 Praha 1, Malá Strana.

J. Polma


Nad Biblí aktuálně


Tříska v oku mého bratra

"Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: "Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka" - a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra."
(Mat 7:3-5)

Toto podobenství Pána Ježíše je poměrně dobře známé; jak je to však s jeho praktickým dopadem? Je aktuální, má vůbec mít praktický dopad?

I když jeho první slova by mohla budit dojem, že se jedná o skutečně praktickou pomoc při vytahování třísky z oka mého bratra, další slova to jasně vyvracejí - vždyť trám se do oka nevejde. Takže se jednoznačně jedná o obraznou řeč. Přesto však zcela určitě Pán Ježíš mluví o zraku, vidění. Jedná se o to, jak se jeden na druhého díváme, jak jeden druhého vidíme, jak jej posoudíme a následně jaký vztah jeden k druhému si vytvoříme.

Obrazy, které Pán Ježíš ve svých podobenstvích používá, je možné si nějak představit. Kolik jich bylo i různými malíři nakresleno, třeba nalezení zbloudilé ovečky... Avšak v tomto podobenství je kontrast tak mohutný, že člověk si ho ve své obrazotvornosti stěží může představit. Třísku v oku ano, ale trám!? Vždyť trám je mnohem větší než oko! Přesto však tento trám nevadí, abychom mohli vidět maličkou třísku v oku svého bratra! To, že vidím chyby mých bratří a sester, vůbec neznamená, že bych já byl v pořádku.

Zvláštní je, že tento trám nejen že není překážkou vidět chyby jiných, ale také nás nějak zvlášť netlačí, nám samým nepřekáží. Nebrání dokonce našim snahám druhé napomínat a pokoušet se je napravovat. Něčemu podstatnému však brání - těm druhým účinně pomoci.

Běžně na to zapomínáme. Vždyť kolik z nás má za to, že vidění chyb druhých bratří a sester, je nějaký zvláštní dar od Pána Boha, který nám byl dán, protože my takové problémy nemáme, a je nám potvrzením, abychom je napomínali nebo se za ně účinně modlili... Avšak výsledek? Napomínání není přijímáno, "účinné modlitby" nezabírají, třísky v očích našich bratří a sester zůstávají dál.

A zapomíná se na to i ve větších měřítkách. Kolik skupin, společenství, ano i denominací vzniklo z toho, že ty dosavadní měli tolik chyb a "nechtěli si nechat poradit". Kolik jen jich vzniklo z postoje, který by se dal vyjádřit slovy: "My teď všem ukážeme co je to křesťanství, (Bůh si nás k tomu povolal...)".

Je možné, že bratr či sestra skutečně není sto si sám třísku z oka vyjmout, že potřebuje pomoc. Avšak Pán Ježíš v podobenství jasně říká - a to je ta druhá zvláštnost - že trám ze svého vlastního oka si můžeme vyjmout sami! Na nás samých totiž je, jak se budeme dívat na druhé, na nás samých je, jestli je budeme mít za důstojnější sama sebe. Ano, je to v naší moci, jestli jim dáme místo v srdci, jestli je přijmeme tak, jak Kristus přijal nás... jestli je budeme mít rádi.

Láska přikrývá množství hříchů (odstraňuje množství třísek).

Svetozár Slavka


Prožitek


Slunce

Bylo ještě tma, ale ve vzduchu jako by už visela předzvěst svítání. Ve městech a městečkách byla vidět osvětlená okna, jak lidé vstávali do práce, v ulicích i uličkách svítily pouliční lampy. Svítily dost jasně a s trochou fantazie bychom je mohli považovat za slunce, protože jejich svit byl dost silný, okolí bylo jasně vidět. Ale co platno, toto světlo má jen omezený okruh, za ním, kam již nedosáhne, je už zase tma. A pak začalo svítat. Temné nebe nejprve začalo mít namodralý nádech, obzor začínal žloutnout, bylo víc a víc světlo. Slunce začalo svou pouť na této polovině zeměkoule.

S obdivem jsem pozorovala tu krásu a čekala s napětím, až vyjde slunce. Stále ještě nebylo vidět, ale obzor se už rozehrál všemi odstíny barev od šedomodré po žlutou a nádherně rudě červenou. Nebe bylo stále jasnější. Ze tmy začaly vystupovat věci, domy, stromy a začaly mít jasnější, viditelnější obrysy. V tom světle ale také začaly být vidět i různé zříceniny a ohavné stavby, které ve tmě vypadaly impozantně a tajuplně. Světlo slunce vše prozářilo a dalo všemu pravdivou a jasnou podobu. Světla v ulicích, kam sluneční svit ještě nedopadl, matně svítila a vypadalo to, jakoby si myslela, že přece jen to slunce přesvítí! Ale slunce má svit nejsilnější, nejjasnější a žádné umělé světlo ho nemůže přesvítit ani nahradit. S úžasem jsem se dívala na tu nádheru, na tu sílu slunce a uvědomovala jsem si, jak toto svítání slunce v přírodě je úplně stejné s naším životem. Také nejprve žijeme ve tmě a místo slunce máme světlo umělé - různé bůžky, pověry.

Jak se nám líbí impozantní stavby, jak je obdivujeme, jak jsou skvělé, jedinečné! Ale když v našem životě vyjde to jediné a pravé Světlo - Bůh, osvítí vše jasně a zřetelně a my si uvědomíme, jak bylo vše směšné, umělé. Světla našich lamp nejsou vidět, stavby nejsou hrady, ale zříceniny.

To Slunce, které je tak vytrvalé, když začne svítit na naše životy, nám však neukáže jenom to ohavné a šeredné, nenechá nás v té zjištěné hrůze. Začne nám ukazovat krásu svého světla, tepla, dobré moci, v jeho světle můžeme žít, růst, radovat se, prožívat pokoj, smířit se sami se sebou. I když jsem nakonec neviděla vyjít slunce nad obzor, vím, že přece vyšlo. Děkuji Pánu Ježíši Kristu, že vyšlo to nádherné Slunce i v mém životě.

"Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus." (Ef 5:11-14)

Apolena Ramešová


Mládež


Setkání mládeže Jednoty bratrské

19. 21. 4. 1996, Mladá Boleslav

Motto setkání zní: "Nejsme z tohoto světa, avšak žijeme v tomto světě."
(Jan 17. kap., verše 11,14,16,18)

Témata vyučování budou různá. Opět budete mít možnost vybrat si to, co vás nejvíce zajímá. Bude se hovořit o konkrétních palčivých problémech současné společnosti a věcech, které se dotýkají obzvláště mladé generace. Neskončíme však jen u konstatování, jak hrozná je dnešní společnost. Především chceme společně hledat před Pánem, jak sloužit mladým lidem, kteří jsou spoutáni mnoha vlivy současného světa. Uvědomujeme si konkrétní napětí, které spočívá v tom, že jsme přijali a věříme, že Bůh bude jednat s mladou generací, avšak zatím spatřujeme její pokračující úpadek a "propad do bahna" současného světa. Jsme schopni jako mladí křesťané dát odpovědi dnešním mladým lidem? Nejprve potřebujeme získat základní informace o věcech, které hluboce zasahují současnou mládež, a potom také přijmout Boží vystrojení k tomu, abychom jí mohli sloužit. To je záměr tohoto Setkání.

Setkání bude kromě toho i příležitostí ke společnému uctívání Pána, modlitbám, přijetí nového povzbuzení, obnovení horlivosti, vzájemnému poznávání ... Zveme každého, kdo miluje Pána Ježíše (bez ohledu na denominační příslušnost). Můžete pozvat i vaše nevěřící kamarády.

Pozvánky a bližší informace na adrese:

Daniel Heřman
Liberecká 598
463 34 Hrádek n. N.
tel.: (048)5945 310


Z našich sborů


Ústí nad Orlicí

Chtěl bych se s vámi podělit o to, čím náš sbor žije. Krátce shrnu události minulého roku:

Na počátku roku 1995 se k nám připojila skupinka křesťanů z Chocně, což byla pro nás velice radostná událost. Tito pro Pána zapálení bratři a sestry jsou pro nás v Ústí velkým povzbuzením.

Během roku nastal zvláštní kontrast mezi horlivostí našich nových členů z Chocně a mezi duchovním zvlažněním ústecké části sboru. Na Boží pokyn jsme vyhlásili postní a modlitební víkend, kdy jsme během několika k tomu určených shromáždění vyznávali své hříchy a modlili se za duchovní obnovení sboru. Pán se k tomu přiznal, přijali jsme několik povzbudivých proroctví. I když jsme pozorovali změny k lepšímu, uvědomujeme si, že tento víkendový půst byl pouze začátkem určitého procesu, který musí pokračovat. Chceme-li před Pánem obstát, chceme-li jít dopředu, bude nás to stát mnohem víc než jeden postní víkend.

Co se týká naší práce mimo Ústí, máme kazatelskou stanici v Lanškrouně, kde se schází kolem 10 lidí a v Chocni, kde je jich kolem 20.

Stanice v Chocni existovala již před mnoha lety, kdy se v ní scházelo několik starých členů. Současná stanice vznikla takto: Asi před třemi lety v létě uvěřilo skrze křesťany z Karviné několik mladých lidí z Chocně. Později se k nim přidali další. Vznikla skupinka, která se pravidelně scházela a hledala duchovní zázemí v nějakém sboru. Připojili se k jedné rodině z choceňského sboru ČCE, nějaký čas fungovali jako skupinka v rámci ČCE, ale nepodařilo se jim včlenit se do práce sboru. Na konci roku 1994, po dalších modlitbách a hledání, přijali to, že mají vstoupit do Jednoty bratrské v Ústí nad Orlicí a stát se jeho kazatelskou stanicí.

Bratři a sestry z Chocně mají každý týden svá pravidelná setkání, dvakrát do měsíce jsou v Chocni nedělní bohoslužby, na které dojíždí kazatel našeho sboru. Na těchto bohoslužbách se schází kolem 25 dospělých a asi 10 dětí. Vyhlížíme čas, kdy v Chocni i v Lanškrouně vznikne samostatný sbor.

A teď to nejlepší. Připravujeme evangelizaci, která se uskuteční na přelomu ledna a února. Chceme pořádně zviditelnit tuto akci na veřejnosti. Vyvěsíme plakáty, vyjdeme do ulic a budeme lidi osobně zvát, pozveme i naše nevěřící přátele. Během šesti večerů budeme promítat film "Ježíš", povedeme evangelizační rozhovory. Těšíme se na nové věci s Pánem, které nás čekají.

Petr Appl


Dopis Úzké rady sborům Jednoty bratrské

Milí bratři a sestry,
dne 12.-14.prosince 1995 se konalo v Ústí nad Orlicí setkání užšího kruhu kazatelů Jednoty bratrské spolu s Úzkou radou a biskupy Jednoty - bratry A. Ulrichem, T. Gillem, H. Reichelem a H. Schlimmem. Šlo o navázáníé na rozhovory o současném dění, orientaci a vztazích v naší provincii. Takovéto rozhovory se v uplynulých dvou letech konaly vícekrát a na různých úrovních. Tentokrát jim bylo věnováno více času a byly předem tematicky připravovány.

Rozhovory probíhaly ve třech oblastech. Společně jsme sdíleli vidění situace a snažili se definovat důvody, které vedly nebo vedou k některým napětím. Druhá část byla věnována teologickým rozhovorům o některých základních otázkách, které s sebou přináší hnutí charizmatické obnovy. Hovořilo se například o významu a místu duchovních darů v církvi a ve sboru, o nemoci a utrpení v souvislosti s dary uzdravování, o autoritě a kázni v církvi. Třetí část pak byla věnována otázce osobních vztahů a způsobům komunikace. Na jedné straně tu byli bratři, kteří vyslovili obavu z dalšího směřování některých nových sborů Jednoty a zároveň pocit vlastního ohrožení. Z tohoto důvodu se také před časem začali scházet jako jakési "volné sdružení" zástupců některých sborů Jednoty, aby se spolu více navštěvolali a spolupracovali. Na druhé straně bratři z nových nebo obnovených sborů vyjádřili pocit nepřijetí a trvalých útoků ze strany některých bratří v Jednotě. Jsme vděčni za to, že mohla zaznít vzájemná prosba o odpuštění toho, co ublížilo a rozhodnutí jít společně dál. Úzká rada pak potvrdila svoji zásadu citlivě postupovat v otázce obsazování sborů a pravidlo neobsazovat sbor někým, kdo by byl pro sbor zásadně nepřijatelný.

Atmosféra jednání a rozhovorů se jevila jako nadějný signál, že budeme moci při vzájemném otevženém dialogu překlenout to, co nás dělí. Jsme vděčni za toto setkání a věříme, že bylo přínosem pro další vývoj v našich sborech. Jsme vděčni zvláště biskupům ze sousední, kontinentální provincie, kteří byli ochotni se v těchto rozhovorech aktivně angažovat, za jejich příspěvky i modlitby.

Na závěr se chceme obrátit na Vás, bratři a sestry, s prosbou a výzvou. V rozmanitosti projevů a forem se v lásce snášejte navzájem a hledejte vždy to, co slouží společnému vrůstání v Krista.

za ÚR Ondřej Halama


"NE POTRATOVÉMU PREPARÁTU"

V čísle 2/1994 psal MUDr. Zbyněk Černý o preparátu RU 486, který se pokoušela francouzská farmaceutická firma prosadit na náš trh. Tato skutečnost vzbudila široký ohlas také v řadách křesťanů. Přetiskujeme zprávu Lidových novin z 25. ledna 1996.

Nelze předpokládat, že v České republice bude v nejbližších letech zaveden preparát RU 486, který vyvolává do osmého týdne těhotenství potrat bez chirurgického zásahu. V parlamentním výboru pro sociální politiku a zdravotnictví to včera řekl náměstek ministra zdravotnictví Josef Suchopár. Předseda výboru Martin Syka (ODS) uvedl, že sněmovna je přehlcena peticemi proti registraci a zavedení přípravku RU 486. (čtk)


Římskokatolická církev přidruženým členem ERC:

Na zasedání prezídia Ekumenické rady církví, které se sešlo 13. února 1996 byla přijata katolická církev za přidruženého člena ERC. Toto přijetí bylo potvrzeno v tajném hlasování všemi deseti řádnými členy ERC. ŘKC měla od roku 1990 statut pozorovatele. Z katolických představitelů byli přítomni biskup F.Radkovský a kardinál Miloslav Vlk. Podle jeho slov je tento krok ze strany katolické církve logickým vyústěním vývoje posledních let, který je například prezentován také poslední papežskou encyklikou "ut unum sint". Podle slov kardinála Vlka katolická církev uvažuje o možnosti hlásit se za řádného člena ERC. V současnosti jsou řádnými členy ERC následující církve: ČCE, CČSH,, ECM, BJB, JB, CB, Pravoslavná církev, Starokatolická církev, Slezská evangelická a.v., Evangelická církev a.v. v ČR. Přidruženými členy jsou: AC, Armáda spásy, ŘKC. Pozorovatelé CASD, Anglikánský sbor a Federace židovských obcí v ČR.


[DÚLOS] [JEDNOTA BRATRSKÁ] [Časopis/tiráž] [Leden] [Únor] [Duben] [Květen] [Červen] [Červenec-Srpen] [Září] [Říjen] [Listopad] [Prosinec]