stojíme krátce před Svatodušními svátky, dalším mezníkem v životě církve. V tomto roce, kdy jsme v předvelikonočním postním období také v našem sboru zcela prakticky vstoupili do postu, jsem si znovu uvědomil význam starocírkevní tradice "církevního roku" pro život sboru. Jednotlivá období a neděle nám znovu připomínají ty nejdůležitější Boží skutky spásy a zároveň nás zvou k odpovědi víry. Tato nosná tradice církevního roku, do které nás uvádí také Hesla Jednoty bratrské, nám nedovoluje zkrátit základní biblickou zvěst a může být zároveň obranou proti zužující jednostrannosti našich kázání.
Téma Ducha svatého však je něco, co snad nelze dnes opomenout. Ačkoliv se v protestantském prostoru svého času hovořilo o "pneumatologickém deficitu" (řecky Duch = pneuma), a jenom někteří z renomovaných teologů se odvažovali toto téma nově přinášet (např. R.Bohren ), rapidní růst letničně-charismatických proudů a důrazů napříč všemi denominacemi v posledních desetiletích, ale také pokračující sekularizace téma Ducha svatého postavily do středu zorného pole současné církve. Jestliže se ptáme, jak v současné době zvěstovat a žít křesťanskou víru, pak je to otázka po díle a zkušenosti Ducha svatého.
Svatodušní svátky nám připomínají, že počátek a podstata církve, společenství těch, kteří vyznávají Krista - tedy jak věříme také našich sborů - je právě Duch svatý. V biblickém pojetí víry Duch svatý není "až na třetím místě", po Bohu Otci a Synu, nýbrž je předchází. On je ten, kdo nám otvírá oči, abychom poznali Otce a přijali Syna, on je ten, kdo otvírá naše ústa k adoraci, on je ten, kdo otvírá naše srdce, abychom z biblického čtení zaslechli živé Boží slovo. Duch svatý tedy není darem vedle jiných darů nebo snad jakýmsi přídavkem křesťanského života. Je tím darem nejzákladnějším. Ujišťuje-li nás Písmo ústy Petra, že o prvních letnicích se naplnilo slovo proroka, "vyleji ze svého Ducha na každé tělo", neznamená to, že myslí pouze na jejich osobní letniční zkušenost. Myslí tím na zásadní proměnu vztahu Boha a člověka. Bůh dává svého Ducha, "Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, ale vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude".
Svatodušní svátky nám mají být ujištěním a připomenutím toho, že také my jsme byli obdarováni Božím duchem, že nám byla vtisknuta pečeť Ducha, že světu viditelnému i neviditelnému je zřejmé, kdo je naším vlastníkem, komu patříme. V tomto smyslu není Duch svatý jenom počátek, ale trvalá "moc" k životu víry. Křesťanský život je život "v Duchu".
Vedle toho však nesmíme opomenout silný, převážně epištolní důraz právě na "život" v Duchu. Tato nová, letniční dimenze života není něco jen pro jakousi duchovní oblast života, je pro život samotný. Boží obdarování Duchem přemáhá klasickou antickou rozdvojenost mezi tělesným a duchovním. Duch svatý je "Bůh v nás", který se chce tvořivě projevovat skrze tělo. Tělesné mu není překážkou, naopak, umožňuje mu, aby se viditelně a hmatatelně projevil. Duch svatý nám svědčí, připomíná, vede nás, rozdává ze svých darů, projevuje svoji moc. V tomto smyslu jsou křesťané Božím nástrojem, nástrojem Ducha svatého. A Duch Boží chce rozmanitými způsoby manifestovat prostřednictvím nás, církve, "těla" Kristova tomuto světu, tu novou možnost pro člověka, mít společenství s Bohem Otcem a Synem, skrze Ducha svatého.
Svatodušní svátky pro nás tedy mají být také chvílí rozhodnutí, být Božím nástrojem, nechat se používat, být k dispozici Duchu svatému. Otevřít svůj život pro obnovení, občerstvení a zmocnění Duchem. Tento "život" v Duchu, ke kterému jsme byli povoláni je také naším úkolem pro každý nový den.
s přáním společenství a plnosti darů Ducha svatého pro vás osobně i vaše sbory
Ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali kázat evangelium všude, kam přišli. Filip odešel do města Samaří a zvěstoval tam Krista. Všichni lidé byli zaujati Filipovými slovy, když je slyšeli, a když viděli znamení, která činil. Neboť z mnoha posedlých vycházeli s velikým křikem nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno. A tak nastala veliká radost v tom městě.
Jeden muž, jménem Šimon, který tam žil, už dlouhou dobu svou magií uváděl v úžas samařský lid; říkal o sobě, že je v něm božská moc. Všichni - prostí i významní - mu dychtivě naslouchali a říkali si: "On je ta božská moc, která se nazývá Veliká." Poslouchali ho ve všem proto, že na ně dlouhý čas působil svou magií. Ale když uvěřili Filipově zvěsti o Božím království a o Ježíši Kristu, dávali se pokřtít muži i ženy.
Skutky 8:1-12
Církev Kristova se nikdy nebude moci cítit na této zemi bezpečně. Uprostřed světa plného hříchu je jako cizorodé těleso. Proto se nelze divit, že přichází pronásledování a objevují se snahy církev zcela ze světa vymýtit. Přesto zde církev zůstává, roste a vydává svědectví o Boží milosti.
Už prvotní církev zakoušela pronásledování. Ať ze strany Židů nebo ze strany pohanů. Byla celá řada lidí, kterým existence církve byla trnem v oku, a vynaložili i značné úsilí na její zničení. Saul byl jedním z nejhorlivějších, kdo se do pronásledování zapojil. Šlo mu o to, aby už nikdo nemluvil o Vzkříšeném, a církev Kristova byla vyhlazena. Tváří v tvář takovémuto pronásledování se církev musí s novými podmínkami nějak vyrovnat. Není přece možné zůstat a čekat, až budou všichni, jeden po druhém, chyceni, uvězněni či zabiti. To by znamenalo její konec. Nemůže čekat ani zastání u mocných tohoto světa. Vždyť to byli právě ti mocní, kteří Pána církve ukřižovali a nyní plánovitě hubí i jeho učedníky. Jako jediné řešení se nabízí únik.
Církev, až na apoštoly, se z Jeruzaléma rozprchla po okolních krajinách. Na první pohled si Saul mohl oddechnout. "Vyhnali jsme je z Jeruzaléma, zničili jejich svazky - to je úspěch". Saulovi a jeho pomocníkům se mohlo zdát, že konečně zvítězili. "Křesťané jsou rozprášeni, už se nebudou moci podporovat navzájem a nikdo už nebude rušit náš náboženský klid."
Snadno by se tak mohlo stát u jiných skupin lidí, že by se po rozdělení a rozprášení podařilo umlčet jejich plány programy či ideje. Jenže..!!! Za církví nestojí žádný člověk, ale sám svrchovaný Bůh. Bůh, který dokáže církev podepřít i v časech pronásledování, který neztrácí ze zřetele ani jednoho jediného z těch, kteří mu věří, který ve své moci dokáže využít i zlé lidské úmysly k tomu, aby byl naplněn jeho záměr se světem a aby to byl nakonec On, komu ze všeho vzejde sláva a čest.
Je pravda, že prvotní křesťané jsou rozehnáni a možná zdánlivě oslabeni. Ale oni na všech svých cestách vydávají svědectví a šíří tak zvěst, kterou se jiní snažili umlčet. Tak namísto utišení zvěsti o Kristu je evangelium slyšet na více místech než kdy před tím. Filip byl jedním z těch, kteří vyšli z Jeruzaléma a nesli přijaté Boží slovo dál na místa, kam přišli. Je pro nás užitečné se pozorněji podívat na Filipa, co dělal než odešel z Jeruzaléma a jak se jeho služba změnila, když odešel do Samaří.
V šesté kapitole skutků nalézáme Filipa jako jednoho ze zvolených diakonů - těch kteří v prvotní církvi měli službu u stolů. Nebyla to tedy ani služba apoštolská, ani učitelská, ani prorocká. Filip měl službu fyzických činností - ne službu slova. Dnes bychom možná řekli "obyčejná služba". O dvě kapitoly dále už nalézáme Filipa při jiné činnosti. Káže Krista v Samaří. Z toho, který rozděloval potraviny u stolů, je najednou evangelista. My se můžeme ptát, co způsobilo tuto změnu? Jak se ze služebníka u stolů stal kazatel Božího slova?
Ve Sk 1:8 můžeme číst slova Pána Ježíše: "Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země." Zde nalézáme odpověď na naši otázku. Filip určitě znal toto poslání do světa lépe než je známe my. To, co z něj učinilo kazatele, byla prostá poslušnost Kristova poslání. Ježíš učedníkům řekl, kam mají jít a co tam mají dělat. Filip se uprostřed pronásledování rozhodl: už nemůže déle zůstávat v Jeruzalémě, vždyť zde jde o život a odchází do Samaří. Možná hned nechápe svou cestu jako misijní, nicméně se misijní cestou stala. Filip nehledí na dlouholeté napětí, které bylo mezi Židy a Samařany, na pohrdavé přehlížení Samařanů ze strany Židů, nehledí na ně jako na něco nedůstojného a nehodného slova milosti. Ba nehledí ani na to, že dříve nesloužil službou slova. Poznal Krista a jeho milost. Prožívá, že je volán na nové místo s novou službou - to mu stačí. Jde a svědčí o tom, co přijal. A Bůh se k Filipově poslušnosti přiznává. Lidé jsou zaujati tím, co Filip káže a Bůh potvrzuje jeho slova skrze znamení a zázraky.
V závěru našeho textu pak čteme, že mnozí uvěřili Filipově zvěsti, odmítli satanskou magii kouzelníka Šimona a dali se pokřtít. Jinými slovy - v městě Samaří nastalo probuzení a církev rostla. Navzdory očekávanému úpadku se církev rozmáhá a dále formuje. Záměry Saula a jeho společníků se nepodařily. Paradoxem života je, že o několik let později nalézáme Pavla - obráceného a znovuzrozeného Saula, jak je hostem u Filipa v Cesarei. Inu - dějí se to zvláštní věci v církvi a kolem ní!
Nad textem si můžeme klást i některé další užitečné otázky. Jednou z nich je: Co by se stalo, kdyby nepřišlo pronásledování? Vyšla by církev sloužit do okolních měst a zemí nebo ne? Možná by si jeruzalémská církev říkala: "Máme ještě mnoho práce v tomto městě. Ještě není čas na to, abychom vyšli dál. Nejprve musíme vyřešit tento problém.... Ještě nejsme dost připraveni". Nepřipomínají nám tato slova něco? Neslyšíme je kolem sebe? A neslyšíme je také sami v sobě???
Vždy máme sklon vidět především potřeby naše osobní, popřípadě našeho sboru, než vidět lidi hynoucí bez Krista. Určitě to známe ze svého života, tu zvláštní zahleděnost a zakřivenost do sebe. Můžeme to spatřovat také na církvi. Ztráta misijního nadšení, neochota ke svědectví, touha raději mlčet a nebýt tázán. Tak ovšem poslání naplnit svět evangeliem neuskutečníme. Vždy musí přijít nějaký podnět, abychom zvedli hlavu a rozhlédli se kolem sebe. Nějaký impuls, který nás probudí.
Kéž bychom dokázali hledat Boží tvář, nechali se jím vést a na jeho výzvu vyšli. Kolikrát bychom se raději nechali napínat na skřipec, než bychom vydali svědectví svým sousedům, kolegům nebo příbuzným. Neuvědomujeme si, že jsme to možná právě my jediní, kdo jim může přinést evangelium. Jak se pak budeme dívat, sami spaseni, na zástup lidí jdoucích do zahynutí? To nebude beztvará masa lidí. To budou lidé, které jsme znali a možná každý den potkávali na schodišti a ve výtahu. Jak se budeme omlouvat potom, až už jim nebudeme moci říct slovo spásy?
Je to úkol pro každého křesťana být svědkem na místě, kde právě je, žije či pracuje. Neexistuje vyjímka, že by někdo mohl být nepřipraven. A v konečném dopadu musíme počítat s tím, že i za našeho života může přijít na církev pronásledování, že se možná proti své vůli dostaneme na místo, kde bychom raději nebyli. Budeme i tam svědky o Boží milosti a lásce ke každému z lidí?
Musíme uznat, že slovo politika je dnes velice zprofanované. Při jeho vyslovení si často představíme politiku špinavou, nečestnou, nespravedlnost a křivé jednání. Pokud se však podíváme na skutečný význam tohoto slova, pak se jedná o věci obce nebo státu bez ohledu na to, jaký je přístup jednotlivce či skupiny.
V prvním listě Timoteovi ve druhé kapitole jsme žádáni o to, abychom se především přimlouvali za všechny lidi a ty, kteří mají v rukou moc. Pokud se mám za někoho přimlouvat, pak se musím zajímat o toho, za koho se modlím. Musím také vědět, jaké je politické mínění, abych se v modlitbách dokázal postavit za věci dobré a odmítl věci převrácené a zkažené. Je důležité zaujmout správné stanovisko.
Pokud se podíváme na osobu kazatele očima světských lidí, častokrát chtějí slyšet právě jeho názor k různým otázkám života ve společnosti. Takový člověk nemusí nutně odpovídat na všechny nadnesené otázky, avšak nemůže být apolitický, bez zájmu o věci státu a záležitosti města či obce. Proto jsou také důležité i jeho postoje v jednání.
I když je hlavním úkolem křesťana zvěstovat dobrou zprávu o Božím milosrdenství v Ježíši Kristu, máme být pro svět světlem. Tedy dobrými skutky oslavovat Boha. Máme-li my sami dělat dobré skutky, nemůžeme to činit bez lidí kolem nás a naše jednání se nutně stane politikou. Taktéž je naší povinností pomoci prosazovat dobré jednání druhých a odhalovat věci, které rozkládají a matou. Máme být světlem i solí pro to, co je ve tmě a zkažené.
Míra angažovanosti u každého bude zřejmě jiná. Někdo může jako znovuzrozený křesťan usednout na ministerské křeslo a s bázní a moudrostí sloužit ve společnosti druhým. Jiný se bude "jenom" modlit a sem tam podepíše nějakou petici, oba však mohou svůj svěřený úkol plnit dobře. Je nutné si stále připomínat slovo z Mt 6:33: "Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno." Ani starosti všedního dne, ani starosti o politiku, nám nemají dusit přítomnost Krále všech králů - Ježíše Krista.
Já osobně jsem člověk, který by se o politiku zajímat nechtěl. Jsou to věci složité a často neprůhledné, ale prožívám v této oblasti svůj díl odpovědnosti. Jsem vděčný Pánu za dobré a vztřícné vztahy s lidmi z radnice v našem městě. Díky tomu je možné žít "klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti" (1.Tm 2:2). Můžeme tak pořádat veřejné akce a evangelizace s vědomím, že za námi stojí lidé, kteří v tomto městě rozhodují o veřejných věcech. Je to úžasná Boží milost.
V posledním odstavci chci zmínit ještě krátce volby. Z toho, co jsem zatím napsal, zcela jasně vyplývá, že jsem pro, aby se křesťané odpovědně zúčastňovali voleb. Příprava by měla začít už v soukromých modlitbách dlouho před volbami. Také v modlitebních kroužcích v církvi bychom se měli přimlouvat za průběh i zdar voleb. Chci vás všechny pozvzbudit. Zajímejte se o budoucnost svého národa. Pán vám bohatě požehnej.
Již delší dobu mi leží na srdci otázka, do jaké míry se má křesťan ve svém životě zapojovat do veřejných věcí.
Vzhledem k tomu, že mnozí půjdeme zanedlouho k volbám, je logické, že si klademe otázku, jaký máme jako křesťané vliv na vývoj celé společnosti. Sem patří i hledání odpovědi na položenou otázku. Zatím jsem většinu svého života víry prožil v době totality, a proto jsem musel v těchto věcech projít velkou vnitřní proměnou. Církev byla v komunistické době apolitická. Mnohdy se statečně ubránila nátlaku tehdejšího režimu spolupracovat ve státem určených oblastech (např. angažování se ve věcech míru, atd.) Jindy zase tomuto vlivu podléhala a činila k její škodě velké kompromisy. Pro mě, tehdy jako řadového křesťana, byla politika předmětem hodně vzdáleným a nezajímavým. Když jsem vstoupil do služeb církve, podřizoval jsem se daným podmínkám a přiznám se, že mi mnohé věci nebyly jasné. S pádem komunismu jsme vstoupili do veřejného života tím, co nám bylo nejbližší (a také si myslím, že to je pro všechny křesťany i dnes prioritní) tj. zvěstovali jsme lidem evangelium Ježíše Krista. Objevili se totiž nové možnosti, v řadě škol jsme mohli hovořit o své víře, evangelizovali jsme na volných prostranstvích a vstupovali i do masmédií. Dnes žijeme ve společnosti, kde každý může vyjádřit svůj názor. Pro nás, kdo milujeme Pána Ježíše je důležité vyjádřit své mínění vůči věcem, které se dějí okolo nás. Myslím si, že by křesťan měl být zapojen do veřejných věcí a to nemalou měrou.
Na jedné straně jsme občané Božího království a těžiště našich tužeb, snažení i naší práce není na této zemi. K věcem politickým budeme mít vždycky odstup a zapojení do veřejných věcích bude pro nás vždy druhořadou záležitostí. Máme v sobě zažitý názor, že pokud církev převzala do svých rukou věci státu, neobstála vždy ve věcech Boží vůle. Na zemi jsme dočasně a je nám jasné, že i kdybychom leccos změnili k dobrému, půjdou lidé stejně do zahynutí, pokud nebudou vlastnictvím Ježíše Krista. Proto pro nás věci veřejné nejsou prioritní. Jsme však také občané České republiky a Písmo samo nás vychovává k tomu, abychom nesli odpovědnost za to, jak žijeme v tomto světě. Máme se modlit za vládce a politiky a máme-li možnost spolurozhodnout, kdo bude spravovat tento stát, nemůžeme se své odpovědnosti zříci tím, že nás politikové nezajímají. Většinou čteme denní tisk nebo sledujeme zprávy. Provokuje nás to k vyjádření svých názorů hned na místě, ať nás někdo slyší či ne. A je to přirozené! V jedné ruce bychom měli držet Bibli a v druhé noviny a tak žít v určitém napětí i vyváženosti. V evangeliích čteme, že některé věci musí nastat, než přijde den Páně (např. budeme slyšet o válkách, zemětřeseních a hladomorech). Pán Ježíš říká, toho se nelekejte, to vše se musí stát. V dopisech apoštol Pavel, který se ocitl ve vězení, prosí za modlitby, aby Bůh otevřel dveře jeho slovu, aby mohl zvěstovat tajemství Kristovo. Je tedy vidět, že usiluje o změnu svého stavu, chce být svobodný ke kázání evangelia. I my máme jednat moudře ve styku s okolním světem a využít čas nám svěřený (Kol 4:3-5). Vidíme tu tedy napětí. Některé věci se musí stát a některé věci můžeme modlitbami změnit. My samozřejmě chceme, aby se ve všem děla Boží vůle. Znamená to však pro nás vidět Boží svrchovanou jednající moc a naplnění soudů na jedné straně, na druhé straně vidět Boží srdce, které touží po tom, aby se lidé obrátili od zlých skutků a žili spravedlivým bohabojným životem. Za to se máme modlit! To co vidíme ve zpravodajstvích nás šokuje a vidíme hluboký úpadek celé civilizace. Cítíme, jak se blíží konec všeho. Při čtení Písma v nás však roste jistota, že Bůh staví zlu hráze a nás křesťany k tomu maximálně používá. Jako světlo i sůl bráníme morálnímu rozkladu svého okolí. Ať už přímo tím, že zvěstujeme evangelium, nebo nepřímo, když se jasně postavíme proti všemu, co ohrožuje samou podstatu člověka. Apoštol Jakub píše, že velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého (Jak 5:16). Za příklad dává Eliáše, který se naléhavě modlil a skrze jeho přímluvu zjevil Bůh soud nad Izraelem. Vidíme tedy, že naše modlitby mohou ovlivnit závěrečné dění celého světa. Je na místě, abychom se modlili za zjevení svrchované Boží vlády. Bůh nechce svět soudit, ale zachránit jej a jeho milost působí dodnes.
Ve svobodné zemi, jako je naše, se mnoho věcí stává předmětem obchodu. Mnozí vydělávají na tom, co druhého činí závislým nebo co deformuje jeho duši. Jsou jisté oblasti našeho života, které mohou být snadno zdeformované, ale jejich uzdravení a uvedení do původní, Bohem stvořené funkce, nelze získat finančními prostředky. Obchodníci vydělávají na sexu, alkoholu, drogách, na propagaci násilí a pornofilmech. Závislost na automatech působí v lidské duši naprostý kolaps. Protože jde o byznys, málokdo se postaví proti tomu. Mluví se o demokracii, ale už se nemluví o tom, že tyto věci činí násilí na těch, kteří z toho ještě nemají rozum (např. děti). Není právě toto naším úkolem, umět se postavit proti zlu a říci jasné NE, přinejmenším tam, kde se pohybují všechny věkové skupiny (ulice, obchody, atd.)? Nemůžeme přece zavřít oči před zlem a říci, že naším jediným posláním je zvěstovat evangelium. Ne všichni jsou připraveni slyšet tuto radostnou zprávu, někteří k tomu teprve dozrají v průběhu budoucích let. Nyní nemají zájem a musí projít mnohými krizemi, než pochopí, že bez Boha nemohou žít. K víře je donutit nemůžeme. Můžeme však jako rovnoprávní občané této společnosti říci, že si nepřejeme, aby naše děti byly deformovány tímto byznysem. Máme plné právo vyjádřit se před celou veřejností, co si myslíme o interrupci, jaký je náš pohled na euthanasii, zda je správné, aby byly povoleny homosexuální sňatky. V Bibli máme řadu věcí, které nesouvisí přímo se spásou člověka, ale jsou pro něj velmi prospěšné. Pokud máme správně postavený žebříček hodnot, nemusíme se bát, že upadneme do extrému moralizování společnosti bez Boha. Vždy musíme veřejnosti říci, co je správné a kde jsme tuto pravdu nalezli. Kazatelé by měli znát své představitele města, měli by s nimi rozmlouvat, dát jim najevo mínění celého sboru ve věcech, které jsou pro celé město aktuální. Sbory by se měly přimlouvat za ty, kteří jsou v moci postavení, měly by je znát jménem a modlit se za jejich spasení. Každý člen sboru by si měl vytvářet podle Písma správné názory a postoje vůči veřejnosti, ve které žije a sdílet je se svými sousedy i spolupracovníky. Všude, kam jdete, slyšíte, o čem lidé mluví. Často se vyjadřují k aktuálním věcem velice subjektivně a hloupě. Pak je na místě jít i třeba proti neobjektivnímu názoru a říci své mínění. Někdy to přinese posměch a urážky. Budeme jinými vyčleněni "z party", ale pokud hájíme pravdu, stojí to za to. Časem moudří ocení, proč hájíme určité hodnoty a porozumí nám.
Ne každý vstoupí do nějaké veřejné či politické angažovanosti, ale myslím si, že by křesťané měli být všude, kde mohou ovlivnit svými hodnotami celou společnost. Mnozí teprve vrostou do tohoto poslání. Začátek je u každého z nás, kdy porozumíme tomu, co je nejdůležitější a budeme o to usilovat a zároveň nezavrhneme i druhořadé věci, které jsou však velmi významné pro náš občanský život.
Chci se trochu netradičně, ve srovnání s dalšímu třemi největšími křesťanskými svátky, nad svěcením tohoto svátku zamyslet. Když se podíváme na svědectví Bible o událostech, které si při těchto svátcích připomínáme, tak vidíme, že o narození Páně svědčí 2 evangelia, o smrti a zmrtvýchvstání všechny 4, o svatodušních událostech vlastně jen Skutky apoštolů, no a o nanebevstoupení Páně - 2 evangelia a Skutky apoštolů. Takže z hlediska četnosti zpráv v Bibli není na tom událost nanebevstoupení nejhůře, dokonce je hned na druhém místě po velikonocích, tedy ještě před vánocemi. Z tohoto hlediska by tedy neměly být opomíjeny. Samozřejmě, četnost zpráv není jediné měřítko a také asi ne nejdůležitější, důležitější je jistě vlastní význam připomínané události. Než se nad ním budu zamýšlet, chci uvést, jak se mi jeví slavení těchto svátků v praxi v dnešní době.
Bez pochyby nejslavenějšími svátky jsou vánoce. Ke dvěma vánočním svátkům přistupuje ještě Štědrý večer, vlastně celý Štědrý den, který je dnes snad více slaven a vyhlížen než vlastní dva vánoční svátky. I z hlediska společenského a kulturního mají u nás vánoce největší odezvu, dalo by se říci popularitu. Dva dni volna, ať padnou na kteroukoli část týdne. Přípravy na tyto svátky jsou také poměrně dlouhé a důkladné, a to jak v církvích tak i na veřejnosti, o komerční oblasti ani nemluvě. Proč asi? Mám zato, že právě proto, že "narodil se nám" - přišel kvůli nám.
To, že vánoce se stali tak zesvětštělými a zkomerčněnými, upřímným křesťanům vadí, a někteří možná proto říkají, že velikonoce jsou těmi největšími křesťanskými svátky. Délka trvání přípravného období by tomu nasvědčovala, je delší než čtyřnedělní advent před vánocemi: šestinedělní postní období a dokonce první zmínka již sedmdesát dní před velikonocemi. V dnešní době, zvlášť v protestantských církvích, je však toto přípravné období ryze formální a zkracuje se prakticky na jeden (pašijní) týden před velikonocemi. A jaká je hlavní zvěst velikonoc? Zemřel za naše hříchy a vstal pro naše ospravedlnění.
Svatodušní svátky jsou prakticky na konci slavnostní části církevního roku, (neděle svaté Trojice nebývá prakticky slavena). I když by se nabízelo jakési přípravné období - padesát dní od velikonoc, nevím o tom, že by v některé církvi formálně bylo stanoveno. I počet svátečních - volných dnů byl zredukován; svatodušní pondělí je svátkem pouze církevně formálním. Zdá se, že svatodušní svátky spíš jaksi uzavírají ty předchozí svátky ("tak, a máme to všechno za sebou"). Jsou však některé denominace, které si zvlášť vděčně tyto svátky připomínají a pokládají je za své svátky. A podstatná zvěst svatodušních svátků? Duch svatý nám byl seslán.
Možná jste si všimli a možná také uvědomili, že společný jmenovatel těch tří největších svátků je, že nám bylo něco dáno, vlastně někdo. My jsme něco dostali, my jsme byli obdarováni, nám bylo pomoženo, nám bylo odpuštěno, my jsme byli smířeni, my jsme byli zmocněni... A z toho lidského hlediska tudíž vůbec není divu, že si tyto události rádi a s vděčností připomínáme, že je slavíme.
Není potřeba provádět žádné statistické průzkumy, abychom stanovili jaké je pořadí těchto svátků ohledně, promiňte mi to slovo, popularity, to znamená návštěvnost shromáždění, a dnes také, ohlasu v masmédiích. Avšak s rostoucí popularitou neroste také hlubší porozumění či poznání. Naopak, čím větší popularita, čím víc lidí slaví, tyto svátky, tím větší povrchnost a soustředění se na věci ryze vnější. Nejmarkantněji to můžeme vidět na vánocích. A když už pomineme to slavení lidmi, kteří jinak nevěří, tak vidíme, že samotná zvěst vánoc zahrnuje vlastně velice široké spektrum lidí: "nám všem je dán". Je nám dán, narodil se nám - k ničemu to zatím nezavazuje. Slavit velikonoce - přijímat jejich zvěst, již něco obnáší. Zemřel za naše hříchy, to znamená přinejmenším připustit, že jsem zhřešil. Znamená to sestoupit alespoň z jednoho stupně soběstřednosti, pokořit se - to už tak populární není. Vidíme, že okruh se nutně zužuje a to ještě nejsme na konci. I když zvěst svatodušních svátků je: Duch svatý je nám dán, přesto přijímat tuto zvěst osobně pro sebe znamená další sebezapření. Přinejmenším v tom, že je zde ještě někdo, kdo má co mluvit do života církve, ale i do naší osobní zbožnosti, dokonce do našeho každodenního soukromého života. A to pro mnohé křesťany skutečně není lehké. Přesto můžeme říci, že všechny tyto tři svátky pořád spojuje ono "nám".
Pojďme nyní konečně k těm svátkům, které jsem nazval opomíjené - k svátkům nanebevstoupení Páně. I tam by se dalo dát slůvko "nám", avšak v opačném slova smyslu. Odešel nám, byl nám vzat. Je to nějaký důvod k oslavě? Z ryze lidského, (sobeckého) hlediska: žádný. Biblická zvěst o nanebevstoupení Páně není jen strohé konstatování odchodu. Přinejmenším tři důsledky nanebevstoupení můžeme z ní vyčíst.
1. Pán Ježíš vstoupil do nebe, odešel, aby poslal Ducha svatého. Zvlášť pro ty, co uznávají úlohu Ducha svatého v církvi, co usilují o jeho zmocnění, kteří touží být jim vedeni, by to měl být dostatečný důvod k vděčnému připomínání si svátku nanebevstoupení Páně. Vystoupil, aby poslal...
2. Dalším důsledkem nanebevstoupení Páne Ježíše Krista je, že je na pravici Boží a přimlouvá se za nás. Tato skutečnost bývá mnohými křesťany přehlížena a nedoceňována. Mnozí potřebují oběti a odpuštění pouze jako řešení svého dřívějšího života. Když přijmou odpuštění a očištění mají za to, že v tom novém životě, který tím dostali, už to zvládnou sami. Není však psáno, že by se Kristus přimlouval za ty nevěřící, nýbrž za nás! Kraličtí používají slovo "oroduje" - úpěnlivě se za nás přimlouvá, asi to s námi tak perfektní, jak si často myslíme, není. Připustit, že i po svém obrácení a znovuzrození potřebuji "orodování" před Bohem, je pro některé křesťany naprosto vyloučené. Buďme však k sobě upřímní, jděme do sebe a zkusme si potom také odpovědět, co by s námi bez těchto přímluv bylo - hřešit po přijetí milosti! Mít v nebi účinného přímluvce je důvodem k vděčnému připomínání, ano, k slavení.
3. Posledním důsledkem, který chci v souvislosti s nanebevstoupením zmínit je, že Bůh jej (Ježíše) učinil Pánem. Možná se nám to nezdá nic zvláštního a důležitého, nám kteří běžně říkáme "Pán Ježíš". Avšak ono to není jen tak; nejde o to, že to již dávno říkáme, pojďme k podstatě věci. Z historie křesťanství víme, že vyznání: "Ježíš je Pán" mělo velkou moc - v Římě hrozilo za něj hození dravé zvěři. Přesto jej křesťané vyznávali a odmítali vyznávat to žádané: "Císař je Pán". Pán to není prázdný titul či oslovení; když On je Pán, kdo jme my? Páni? Služebníci? Připustit, že Ježíš je Pán, znamená přijmout postavení služebníka, (když pomineme možnost otevřeného nepřátelství). Není vždy lehké vyznávat, že Ježíš je pánem, znamená to totiž dělat to, co On chce, ne to co se chce dělat mně nebo nám, jako skupině.
Pro úplnost je dobré zmínit se ještě o jednom důsledku vyznání, že Ježíš je Pán, i když ten nebývá tak opomíjen. Ježíš je Pán - znamená, že není žádná negativní moc, která by mu byla roveň, nic ho nemůže v Jeho panování ohrozit. Když se pevně držíme Jeho, určitě dojdeme. Přímým důsledkem nanebevzetí Ježíše je, že jej Bůh učinil Pánem. Když Petr o letnicích kázal a zmínil tuto skutečnost, posluchači se s úzkostí ptali: "Co máme dělat?" ("Ježíš je Pánem...") "Co máme dělat?!"
Ježíš je Pánem, je však dobrým Pánem, s láskou a něžností pečuje o ty, co mu slouží. Vstoupil na nebe, aby se stal Pánem.
Dovolím si k tomu poznamenat pár slov a pokusím se být srozumitelný. Promiňte mi však, že použiji fyzikální termín entropie. Nebudu jej podrobně rozebírat, dalo by se však říci, že entropie je veličina popisující míru zániku. Čím je entropie vyšší, tím je soustava blíž svému konci. Př.: Entropie kbelíku uhlí je menší, než entropie popela a kouře, které vznikly jeho spálením. Země plná přírodního bohatství má nižší entropii než Země člověkem vypleněná a zničená. Entropie mladého zdravého člověka je nižší, než entropie nemocného starce, atd.
Bůh stvořil všechno velmi romanticky a pestře. Nebeská tělesa jsou různá, též jejich seskupení jsou neobyčejně krásná. Naše planeta je Boží zázrak v každé podrobnosti. Podívejte se na barvitě modelovanou krajinu, na potůčky, řeky, na kvetoucí voňavé louky, kde žije ohromné množství různých druhů živočichů. Fyzika dokázala, že právě tato pestrost zajišťuje systému nejmenší možnou entropii a je současně obranou proti jejímu prudkému vzrůstu. V takové optimální struktuře probíhá samovolně spolupráce jejich složek (synergismus). Tím je zajištěn nejen další vývoj soustavy, ale jsou opravovány i vzniklé závady.
Jako příklad synergismu uveďme třeba vajíčko, kterému stačí dodávat jen přiměřené množství tepla, aby se uvnitř odehrál zázrak vzniku nového živého tvora. - Je také Boží zázrak, že Stvořitel zvolil právě takové členění, které nejlépe drží entropii na uzdě a které brání jejímu ničícímu vlivu. Kdybychom totiž tuto pestrost chtěli ještě více rozrůznit a rozdrobit, entropie by výrazně stoupla. Právě tak vzroste až tragicky entropie, když chceme ten pestrý řád sdružovat, integrovat, totalitně spojovat.
Louka plná rostlin, hmyzu, zvěře, má mnohem menší entropii, než monokultura některé užitkové plodiny. Vůně je pryč, druhy rostlinstva a živočichů jsou vyhubené, jsou přerušené podmínky pro synergismus. Proto musí člověk zasahovat chemicky, chemie pak zabíjí půdní mikroorganismy a vše spěje k zániku. Krajina se otevřela rychlé erozi. Příval odnesl zbylou půdu, zůstala neplodná hlušina.
Provinění člověka, která jsme demonstrovali na příkladu pole, platí v mnoha oborech lidské činnosti, i uvnitř lidské společnosti. Bůh chce být oslavován mnohými způsoby, nejen tím jedním, který je mi vlastní. Kolikrát už v dějinách tu byl nátlak, aby ti druzí věřili a uctívali Pána stejně jako já. Protože tak, jak to vidím já, je to nejsprávnější. Katastrofální a hanebné konce není třeba připomínat.
Víru jsme přijali každý různým způsobem a tato zkušenost nám zůstala velice vzácná. To nás vede ke sdružování do obecenství, která jsou nám blízká podobnými zkušenostmi a projevy víry.
Ježíš si přeje, abychom jedno byli. Ale přitom je evidentně v Božím plánu, abychom neztratili svou individualitu, neboť nás zná každého jménem. Jednota tedy neznamená, že se skryjeme v davu, že budeme stejně myslet a stejně cítit, ale že se budeme ve své odlišnosti milovat, navzájem si odpouštět, respektovat se a pomáhat si. Protože máme jednoho Pána, kterému patříme. Tak vzniká neviditelná církev Kristova. Jsem přesvědčen, že pestrost církevních denominací k tomu patří. Je to ta kvetoucí louka. V ní si můžeme naši Jednotu bratrskou představit třeba jako arniku, léčivou květinu, ne příliš výraznou, ale viditelnou i na dálku podle hnědě oranžových květů. Pamatuji doby, kdy arnika tu vesele rostla ve velikém množství, byla každému dostupná, mnoho lidí pomáhala léčit i uzdravit. Monokultury ji zničily. Dnes tu v našem kraji vím jen o třech nepatrných lokalitách. Když jdu kolem nich, vždycky je pozdravím s přáním, aby se nedaly a vydržely.
Bůh se nepřiznal k Jednotě bratrské jen pro její dílčí úlohu v našich dějinách. Poslal ji do světa, dal jí osobitou vůni a blahodárné ozdravující účinky. Proto je náš úkol pomáhat vzájemné lásce a ekumeně, přijímat se bez ohledů na denominaci bližních. To neznamená splývání, integraci, která by vedla ke vzrůstu entropie, ale obdobu zdravého ekosystému, který žije ve vzájemné souhře a harmonii při plném zachování své pestrosti.
Jednota není zákonická, její instituční základy jsou málo formální. To z ní činí malou lodičku, často zmítanou bouřlivými vlnami. Zdá se to být její slabina, ale je to otevřená brána k Božímu vedení, k obsáhnutí plné zvěsti evangelia. Je to církev poutníků, hledajících Boží království, z pohledu světa snad příliš prostých a málo vázaných na světskou moc, slávu a bohatství. To jsou její osobitá charizmata, je bližší onomu hříšnému celníku vzadu v chrámu, který pokorně prosí o milost než tomu spravedlivému farizeovi v popředí.
Mnozí lidé jsou dnes přesyceni hřmotem světa a jeho pachtěním za majetkem a touží po tichém a důvěrném spojení s Pánem, po jeho lásce, po jeho vedení. Ti by měli nalézt v Jednotě pramen živé vody i svůj duchovní domov.
I dnes má Bůh pro Jednotu závažné úkoly. Máme svítit lidem těmi lampičkami, které nám byly svěřeny, máme zůstat věrni svému odkazu. Kdybych však pochyboval o smyslu další existence Jednoty a užitečnosti jejího poslání, vyhledal bych si církev, která by mi byla bližší.
Zdá se to jako chvíle, co nás do nebeského domova předešel bratr kazatel Josef Votrubec - a přece to vţpátek 10. května je už 10 let. Jeho jméno je pro mne spojeno sţLibercem, kam jsem přišel jako devatenáctiletý studentík.
Mládež začínala sice od pěti hodin, ale přicházívali jsme už dřív. Votrubcovi dali do služby doslova celý byt - do obýváku jsme se nevešli, takže bylo třeba otevřít dveře do vedlejšího pokoje a přilehlá kuchyň umožňovala nenápadnou účast i "mládežníkům", kteří přesáhli čtyřicítku. Po skončení se nám nechtělo domů a u připraveného občerstvení jsme ještě seděli, zpívali, povídali. Rozhovory a modlitby vţkuchyni, pokojích, v případě nedostatku místa i koupelně trvávaly do deseti, jedenácti v noci. Rodinné prostředí Votrubcovy domácnosti bylo ideálním klimatem pro růst víry mnoha mladých lidí. Za "strýčkem" a "tetičkou", jak jsme jim důvěrně říkali, jsme mohli přijít kdykoli a vždy si na nás našli čas.
Ve vedení i přípravě programu mládeže jsme se střídali, ale bratr Votrubec byl vždy připraven sţpomocí nebo vysvětlením. Dával mládeži mnoho prostoru a zapojoval nás do sborového života a služby (např. při návštěvách starších lidí nebo vzdálených členů sboru). Mám dodnes pocit radosti, když vzpomínám na nedělní shromáždění vţLiberci na počátku sedmdesátých let. Opakující se "liturgie" pro nás tehdy nebyla jen strnulým zvykem, ale rámcem, ve kterém byl prostor pro aktuální, konkrétní modlitby za potřebné, pro osobní svědectví o Božím jednání, pro chvály mládeže i vícehlasé chorály pěveckého sborečku.
Bratr Votrubec byl velmi mírný a tolerantní, ale když šlo o Boží věci, uměl se rozhorlit. Mám jej před očima, jako by to bylo dnes: byl menší postavy a když se na stupínek nahrnula mládež ke chválám, odsunul si židli a za kazatelnou jej téměř nebylo vidět. Pak se ale postavil a když zvěstoval Boží slovo, téměř jako by před námi rostl. Přinášel mocnou zvěst o Boží milosti a odpuštění - zadarmo, ale ne laciném. Nebál se mluvit o náročnosti evangelia a trvat na nekompromisním rozchodu se hříchem. Neznal jsem tehdy mnoho kazatelů, kteří by přinášeli tak jasné pozvání kţnásledování Ježíše Krista jako Pána.
Bratr Josef Votrubec byl menší tělem, ale veliký duchem. Po desetiletí věrně a trpělivě sloužil, než směl vidět závdavek duchovního probuzení mezi mládeží. Bedlivě všechno dění sledoval, střízlivý a rozvážný a zároveň otevřený pro nové působení Ducha svatého. Zůstával skromným a pokorným člověkem a všechnu čest vzdával Bohu. Jeho věrnost ve službě a následování Ježíše Krista byly nejen pro mne, ale pro mnohé další příkladem a pomocí. "Památka spravedlivého požehnaná" - díky Pánu za jeho svědka a služebníka.
rád bych Vás informoval v následujících řádcích o vzniku a aktivitách oraganizace, která vznikla při naší církvi v České republice.
Nadace EURONISA byla založena v březnu 1995 libereckým sborem Jednoty bratrské. Jednou z motivací k založení byla myšlenka, která vychází z historického pozadí našeho regionu. Již v 18. stol. začala působit v nedalekém Ochranově - Herrnhutu tehdy obnovená Jednota bratrská a její práce byla zaměřena právě na oblast sociální, vzdělávací a kulturní. Naší snahou je na tuto tradici navázat, protože vnímáme důležitost takovéto práce i v současné době. Toužíme také po tom, aby skrze tuto službu světu lidé začali hledat svůj vztah s Bohem a mohli být zachráněni pro Jeho království.
Posláním Nadace EURONISA je pomáhat lidem žít smysluplným životem nezávisle na jejich věku,sociálním postavení a zdravotním stavu. Její činnost je zaměřena především na:
Nadace EURONISA pracuje zejména na území Euroregionu Nisa (sdružení měst a obcí české, německé a polské části pohraničí severních Čech). Finanční i hmotné příspěvky získává od domácích a zahraničních sponzorů, z darů a odkazů fyzických a právnických osob, grantů, od zahraničních humanitárních organizací, z výnosů vlastního jmění a výtěžků benefičních akcí. V souladu s posláním Nadace EURONISA jsou získané finanční i hmotné prostředky poskytovány, darovány nebo zapůjčeny k realizaci konkrétních projektů ze sociální, zdravotní, vzdělávací a kulturní oblasti.
Naše hlavní podpora se v roce 1995 zaměřila na rozvoj a zkvalitnění pečovatelské služby o staré, nemocné a nemohoucí lidi, která pracuje při charitativní organizaci "Diakonie Beránek". Tato péče v současné době zahrnuje drobné zdravotní úkony, pomoc při nákupech, úklidu, ale i pravidelný rozvoz obědů. Během měsíce června jsme získali finanční prostředky od několika akciových společností v celkové hodnotě přes 100.000 Kč, které mohly být použity na rozšíření a zkvalitnění této práce. Díky příspěvku od americké "Nadace pro občanskou společnost" byla zaměstnána další ošetřovatelka. "Diakonii Beránek" se tak podařilo od jejího založení poskytnout péči celkem stotřiceti starým lidem, což je o padesát více oproti roku 1994. Rozvoz asi čtyřiceti obědů denně je od listopadu zajišťován automobilem, který byl zakoupen z prostředků poskytnutých soukromými osobami i podnikatelskými subjekty. Věříme, a zkušenosti nám to potvrzují, že druh této služby o naše staré spoluobčany je více než potřebný. Proto i v roce 1996 "Nadace EURONISA" podpoří konkrétní aktivity přispívající ke zlepšení podmínek života těchto lidí.
Naše další pozornost se v minulém roce zaměřila také na handicapované děti a mládež. Podpořili jsme uskutečnění 2. letního tábora, který proběhl v Bílém Potoce pod Smrkem. Zúčastnilo se ho celkem jedenáct mladých lidí, a pro mnohé z nich to byly první prázdniny, které mohli strávit ve volné přírodě. Obdobnou akci jsme podpořili i v prosinci, kdy děti strávily společný týden vánočních prázdnin v Jeseníkách na Moravě. V závěru loňského roku se uskutečnil v bezbariérovém rehabilitačním zařízení u Jablonce n. Nisou týdenní psychorehabilitační kurs pro rodiče s tělesně postiženými dětmi. Náš příspěvek byl použit na úhradu nákladů spojených s vodoléčbou a rehabilitací, pro které jsou v tomto zařízení vytvořeny mimořádně dobré podmínky. Kurzu se zúčastnilo celkem 12 dětí - vozíčkářů a jejich rodiče. Tečkou za prvním kalendářním rokem naší činnosti byl vánoční benefiční koncert. Jeho atmosféra byla skutečně sváteční i díky vystoupení dětí z pěveckého souboru Severáček. Koncert se uskutečnil za účasti přednostů Okresních úřadů v Liberci a Jablonci nad Nisou i spokojeného publika. Celkový výtěžek přesáhl částku 220.000 Kč.
A jaké jsou naše plány a cíle pro tento rok?
Milý čtenáři, pokud Tě informace o činnosti a plánech Nadace EURONISA zaujaly a máš touhu nám pomoci s jejich naplněním, můžeš tak učinit prostřednictvím finančního příspěvku, který poukážeš na konto nadace. Nejvíce bychom uvítali pravidelné měsíční příspěvky (obdoba "Konta Bariéry") např. ve výši 20, 50, 100, ... Kč. Lze však samozřejmě přispět i jednorázovou částkou.
Finanční příspěvky lze poukázat bankovním převodem nebo složenkou vzor "A" (konst. symbol 379). Číslo účtu : 2106204/6400 - Universal banka a.s. pobočka Liberec .
V případě zájmu jsme připraveni poskytnout další informace na adrese:
Nadace EURONISA, Boženy Němcové 54/9, 460 01 Liberec 5,
tel./fax : 048/255 38.
Zhruba před tři čtvrtě rokem jsem do tamního ústavu nápravy odsouzených přišel za Honzou Truhlářem, kterého tam umístili na vazbu z Liberce. (Možná si vzpomenete na článek v časopise Jednota bratrská z minulého roku). Měl jsem jediný cíl. Zachovat Honzu Pánu Ježíši a když to půjde, mluvit o Bohu s dalšími vězni a dozorci. Začal jsem na vazebním oddělení mladistvých. Navíc zakrátko nebyl čas. O rozhovor projevili totiž zájem další vězni, a tak se nás scházelo okolo dvaceti. Dvacet lidí z různých koutů republiky i ze zahraničí. Dvacet lidí s různými hříchy a různými představami o Bohu a o sobě. Scházeli jsme se na tři skupinky a paní vychovatelka a hlavní pedagog byli velice nakloněni tomu, že se ve vězení zvěstuje evangelium.
Leč přišly také potíže. Sotva pět lidí dalo život Pánu a přišla do vězení chřipka. Vyhlásili karanténu. Dobré tři týdny jsem se tam nedostal. Po té jsem přijel jednou nebo dvakrát a zjistil jsem, že mi většinu kluků převezli jinam. Ale ti co zůstali, přiváděli další. Postupně mi začalo docházet, co Ježíš myslel v podobenství o rozsévači i to, jak je někdy těžké přijmout, že když jeden zasévá, sklízí někdo jiný.
Kluky, kteří se vydali Pánu, jsem si zamiloval. Pravda nebyli to žádní jelimánci. Někteří za sebou měli pěknou šňůrku různých deliktů, ale komu Bůh hodně odpustí, ten si ho pak víc váží. Dvěma bratrům romského původu jsem (Bůh mi odpusť) zakázal napoprvé přijmout Pána Ježíše, protože jsem se bál z jejich strany příliš ukvapeného rozhodnutí. Nicméně tak učinili hned při další příležitosti. Napsali mi krátce po propuštění a svědčili také svému otci, který je momentálně také zavřený. Ten mi po té o tom sám napsal. Byli to krásné chvíle, když jsme se modlili v těch zamřížovaných prostorách.
Pak přišly další problémy. Ze strany věznice je zájem o to, aby zde sloužili duchovní, kteří jsou členy Vězeňské duchovenské péče. (To je organizace, která zastřešuje službu ve věznicích a úzce spolupracuje s Gen. ředitelstvím vězeňské služby). Jelikož jsem členem nebyl, tak jsem zase do věznice nesměl na dobu, než se tato věc vyřídila.
Mezitím Honzu Truhláře převezli do věznice ve Valdicích a také přemístili zbytek obviněných, se kterými jsem se scházel. Teď tedy začínám znovu. Už nás je pět a jeden kluk už přijal Pána Ježíše Krista a činil pokání. (Pak mi řekl: "to je hrůza, taková odpovědnost.").
Sešel jsem se také s jedním či dvěma dospělými, kteří jsou umístěni odděleně. Jeden se chce zabít, nevidí pro sebe východisko. Je spoustu beznaděje za těmito zdmi a ďábel je tam jako doma. Někdy mně Bůh dovede někoho, s kým bych si byl nikdy neplánoval se setkat. Pak se modlím, abych neplácal nějaké křesťanské fráze o tom, jak ho Bůh miluje a při tom nekoukal na hodinky. Aby mě Bůh "rozsvítil" a řádně "osolil". Abych unesl zpověď a mé srdce nezatvrdlo. Aby byl s námi Pán a Jeho láska. Nejsem žádný duchovní superman a často si ve vězení připadám jako nahý v trní. Jsem za to rád. Je to pro mě životní škola. Díky Pane. Žádná sebe svatější maska tady dlouho neobstojí. Pouze upřímnost. Třeba neohrabaná, ale upřímnost a pravda. A být vždy hotov odpouštět, jinak se nemůže dál. Připravím si třeba krátké slovo. Hned na začátku rozhovoru ale zjistím, že problém je jinde, a tak musím věnovat pozornost tomu, co mi ten druhý říká a na co se vlastně ptá a začít úplně jinde. Jako Filip, když zvěstoval evangelium královninu eunuchovi. Jsou to takové krásné, malé mše, kde varhany jsou lidská srdce a hraje na ně Duch svatý.
Kdo má uši, slyš, říkám si každý čtvrtek před věznicí ve Stráži a raduji se spolu s Pánem z každého semínka, které dopadne do úrodné půdy. Děkuji všem sourozencům, kteří se za vězně modlí a tím pomáhají dýchat evangeliu v této části téměř ztraceného světa.
P.S. Aktuální zpráva počet pravidelných zájemců o slyšení evangelia vzrostl během měsíce dubna opět na 21. Díky Bohu za to.
Odpolední program zahájila sestra M. Ulrichová organizačními záležitostmi, zaměřenými na budoucí činnost sester v Jednotě bratrské. Program pokračoval fundovanou přednáškou sestry MUDr. E. Kejřové o klimaktériu žen i mužů. Tato přednáška měla velký ohlas nejen u těch, kteří tímto obdobím procházejí, ale pomohla mladším pochopit problémy starší generace. Odpoledne bylo zakončeno diskusí a modlitební chvílí.
Jistě nebudu sama, kdo všem sestrám doporučí, aby na příští setkání, které se bude konat v Hejnicích koncem září, určitě přijely.
Konference začínala na velikonoční pondělí večer. Po společné večeři následovalo sdílení: každý mohl (měl) říci něco co ho zaujalo, oslovilo či obohatilo na některém z posledních shromáždění, konferencí nebo křesťanském semináři. Někteří vzpomínali ještě na akce v loňském létě, avšak několik lidí silně vnitřně oslovili letošní pašijní hodiny nebo velikonoční shromáždění.
Hlavní program celé konference byl zaměřen na manželství a rodinu. Druhý den jsme vyslechli 3 bloky přednášek manželů Fišerových z Církve bratrské: 1. Žebříček křesťanových hodnot; 2. Duševní rozdíly mezi mužem a ženou; 3. Základní potřeby muže a ženy v rodině. Po každé přednášce byla živá diskuse. Manželé Fišerovi pracují v poradenské službě pro manželství. Teoretické znalosti doplňují zkušenostmi ze své poradenské služby i z vlastní rodiny. Myslím, že jsme všichni mohli přijmout nové podněty do vlastních manželských vztahů i potřebné vědomosti a zkušenosti pro pastorační službu.
Další dva referáty měly název "Modlitby za děti" a u obou šlo o to, aby z našich dětí vyrůstali skuteční křesťané. První referát Evalda Ruckého byl přednesen ještě tentýž den večer a týkal se období ještě před narozením dítěte. Druhý referát přednesl Jiří Helis další den ráno. Referát pojednával o modlitbách za děti všech věkových skupin. Bratr poukázal na tři základní faktory, které ovlivňují duchovní stav dětí: výchova, modlitby a Boží milost.
Následovaly oznámení Úzké rady a aktuality z církve. Po společném obědě jsme se rozjeli do svých domovů.
K 380. výročí této události byla uspořádána v Žeravicích slavnost. Těžištěm slavnosti byly ekumenické bohoslužby. Jelikož bylo nádherné počasí, bohoslužby se konaly venku u památníku Jana Amose Komenského. Bohoslužby byly skutečně ekumenické, protože se jich aktivně zúčastnili zástupci několika církví: Československé husitské, Českobratrské evangelické, Římskokatolické, Jednoty bratrské, Církve bratrské a Slovenské evangelické augsburského vyznání. Kázání měl synodní senior Českobratrské církve evangelické bratr Pavel Smetana. Zaznělo také několik pozdravů: za Jednotu bratrskou Svetozár Slavka, za Československou církev husitskou biskup Vratislav Štěpánek, za Římskokatolickou církev František Holeček, za Slovenskou evangelickou církev biskup Ivan Osuský. Pozdravy byly neformální srdečné a povzbuzující. Zvlášť pozdrav paulánského kněze Františka Holečka byl překvapivý a dojemný; hlásil se jak ke Komenskému, tak i ke Kralické Bibli a prosil protestanty za odpuštění za všechna příkoří, kterých se jim od katolické církve kdy dostalo...
Při bohoslužbách byly zpívány starobratrské písně. Shromáždění čítalo odhadem kolem sto lidí.
Oslavy pak pokračovaly v kinosále přednáškou Dr. Pavla Flosse "Aktuálnost poselství J.A. Komenského k dnešku" a dalšími kulturními vystoupeními.