Úvodník |
|---|
Milí čtenáři, milé sestry a bratři,
v tomto čísle si jistě se zaujetím přečtete dokončení rozhovoru s bratrem Františkem J.Holečkem O.M. Tento rozhovor je pozoruhodný nejen z toho důvodu, že nám dává nahlédnout do práce "husovské komise", ale také nepřehlédnutelnou otevřeností a ekumenismem. Nepřeslechnutelným apelem, ano výzvou a prosbou pro nás osobně v našich sborech, je pak poslední odstavec celého rozhovoru. Kde a jak dnes na ekumenické scéně zní hlas Jednoty bratrské, "autentického dědice" české reformační tradice?
Tisíciletí, na jehož konci stojíme, můžeme z hlediska dějin církve nazvat tisíciletím rozdělení. Již v prvním století tohoto tisíciletí (1054) došlo k zásadnímu rozdělení na církev západní (římskokatolickou) a východní (pravoslavnou). Také pozdější reformy církve přinesly rozdělení a církev se více a více štěpí a drobí. Toto konstatování nijak nezpochybnňuje oprávněnost reformace, reforem a nutnosti některých oddělení se. Na druhé straně však také víme, že mnohé dělení v církvi nebylo a není nutné a že bylo a je často neseno nesmiřitelností a neochotou hledat společnou cestu. Tento neutěšený stav církve nás musí bolet a musíme si být vědomi také své vlastní odpovědnosti.
Jak chceme jako křesťané, jako církve, vykročit do tisíciletí příštího? V posledních desetiletích a letech došlo i na poli ekumény, vztahů a spolupráce mezi církvemi, k zásadnímu posunu. Tento posun však nenastal prvotně v rovině dogmatické, i když např. II.Vatikánský koncil (1962-1965) byl pro Římskokatolickou církev zásadním přelomem ve vztahu k pravoslaví ale i ostatním církvím, ale na úrovni vztahů a růstu otevřenosti a tolerance. Ekumenické vztahy mezi jednotlivými církvemi lze dnes namnoze nazvat skutečně bratrské a také růst ekumenických iniciativ na místních urovních je nesmírně potěšující. Zřetelným výrazem kvality těchto vztahů pak jsou ekumenické modlitební týdny, které probíhají právě v této době. Na mnoha místech v naší zemi se scházejí členové různých církví, aby spolu slavili bohoslužby a společně se modlili. Odvažuji se říci, že to jsou události, které jsou dílem Ducha Božího a mají zaslíbeno zvláštní poženání. Duch svatý je přece ten, kdo nás znovu a znovu volá k jednotě. Prakticky to pro nás znamená i uprostřed různosti a plurality názorů otvírat cestu rozhovorům, překonávat partikulární zájmy, budovat přátelství, žít vztahy důvěry a vzájemné úcty.
Podle některých sociologických prognóz má být nadcházející století dobou napětí, rasových a národnostních bojů, mezinárodních sporů a dělení národů. Jak do této doby, ať už taková bude nebo ne, vstoupí církve? Věřím, spolu s jinými křesťany, že nadcházející roky jsou pro nás velikou výzvou k hledání jednoty církve.
V jistém smyslu nám vědomí širší odpovědnosti za společenství církve bylo dáno také tím, že naše provincie je součástí světové Jednoty bratrské. Své nejbližší bratry a sestry nemáme jenom v našem sboru a sborech sousedních, ale také za hranicemi a v jiných světadílech. Jsou to naši bratři a sestry, údy téže církve, kteří se modlí za nás a na něž ve svých modlitbách myslíme také my.
Vždy ve druhé polovině února, kdy se naše provincie zapojuje do celosvětové modlitební stráže, máme možnost tuto skutečnost hlouběji prožít. Modlitební stráž má svůj počátek v roce 1727 v Ochranově. V roce 1957 byla znovu obnovena a dnes se na ní podílejí všechny provincie Jednoty bratrské. Po celý rok se "Moravané" na mnoha místech světa, kde Jednota působí, střídají v modlitbách. Je to pro nás veliká příležitost odhlédnout od našich místních problémů a přinášet modlitby za jiné oblasti a místa, za bratry a setry, kteří žijí většinou v nesrovnatelně horších a těžších podmínkách. Využijme tohoto modlitebního času k modlitbám za jednotu církve i za naše nejbližší bratry a sestry.
S přáním Božího požehnání
Biblická úvaha |
|---|
Letos se chceme v biblických úvahách věnovat poselstvím tzv. malých proroků. Výraz "malé proroctví" neznamená, že je nedůležité, či nějak vedlejší. Pouze naznačuje, že vzhledem k rozsahu jde o kratší dílo, které má však v bibli stejnou důležitost jako všechno ostatní.
Prvním z těchto proroků je v hebrejské i v naší Bibli Ozeáš. Prorok pocítil zřetelný impulz od Hospodina, že si má vzít prostitutku. Jakkoli je to slovo skandální, z hlediska starozákonní morálky se nejednalo o hřích. Kontakt s prostitutkami měli zakázán pouze kněží a nám není známo nic o tom, že by Ozeáš byl knězem. Byl to patrně prorok, jenž měl své civilní zaměstnání. Pokud si vzal prostitutku, nepřestupoval Zákon. Jako manžel se stal pánem a majitelem manželky (případně manželek). Pro tato autoritativní postavení používá hebrejský text jedno slovo: "baal" = pán, majitel, manžel. Ozeáš tedy poškozoval pouze sám sebe, pokud se stal "majitelem" již používané "věci", se kterou pak měl další těkosti. Někteří vykladači však namítají, že se jedná o pohled zpět: prorok se oženil a teprve později byl šokován nevěrností své ženy. Ať tak či onak, nic se nemění na prorokově zvěsti.
Ozeášovy neblahé manželské zkušenosti jsou obrazem Hospodinova trápení s nevěrným Izraelem. Tento příměr není v Starém zákoně ojedinělý. Na spisku Ozeáše je unikátní to, že pouze nehovoří o nějakém vymyšleném nebo někde vypozorovaném obraze, ale své poselství prožívá žalostně osobně. Jedině vztah s nevěrným manželským partnerem však mohl vyjádřit hloubku Hospodinovy bolesti. Vždyť podle Božího stvořitelského plánu je právě manželství něčím zcela jedinečným. Muž i žena se oddělují od svých nejbližších, s nimiž byli spojeni po řadu let. Při sňatku uvolňují dosavadní rodinná pouta, aby vytvořili novou společenskou buňku. Vytvářejí vztah naprostého propojení citů, rozhodování, ekonomiky i těla. Ustanovení tohoto vztahu v Genesis jasně svědčí pro jedinečnost a nedělitelnost: jedna žena pro jednoho muže, jeden muž pro jednu ženu na celý život. Že od tohoto stvořitelského ideálu starověký Izrael sklouzl k polygamii a Pán Bůh to po určitý čas toleroval, je věc jiná. Ježíš Kristus rázně otočil kormidlo zpět k původní monogamii. Ozeášova partnerka politováníhodně ignoruje jedinečnost propojení dvou bytostí v manželství. Ozeášovi její jednání trhá srdce, vždyť celá jeho polovina bloudí neznámo kde. Právě tak je trháno Boží srdce, když jeho lid, s nímž vstoupil do smluvního vztahu, se zapomíná s cizími božstvy.
Pro Izrael však takové počínání nezůstane bez trestu: Hospodin se zříká svého lidu, stejně jako se rozvádí Ozeáš (2, 2 "Ona není mou ženou a já nejsem jejím mužem" bývá považováno za oficiální vyhlášení rozvodu). Hospodinova láska se však projevuje tím, že touží obnovit smluvní vztah, který byl druhou stranou soustavně porušován. Ozeáš přijímá provinilou zpět (3, 1) a Hospodin se znovu pokouší získat srdce svého lidu: "...přemluvím ji, budu jí promlouvat k srdci...opět mi odpoví jako za dnů mládí....Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina." (kap. 2)
Nevěrnost Izraele měla mnoho podob (4, 2). Nejkřiklavější však bylo uctívání soch a obrazů cizích božstev. Od tohoto duchovního "smilnění" se pak odvíjely příslušné akce na tělesné rovině (4, 10-14). Rozpoznání souvislosti mezi duchovním a tělesným vedou Ozeáše k tomu, že hovoří o "duchu smilstva." (Stejnou souvislost popisuje i ap. Pavel v Ř 1.) Jedině když se člověk dopátrá kořenů problémů, má šanci s nimi efektivně jednat a přijmout účinná preventivní opatření.
Prorok odhaluje, že kořenem manželské nevěry je nevěra na duchovní rovině, která je důsledkem odmítání duchovního poznání: "Můj lid zajde, protože odmítá poznání." (4, 6) Právě zde leží klíč k prevenci a léčbě. Tím klíčem je poznání Boha, zahleděnost do jeho slávy. Kde je přetékající duchovní život, není pociťována potřeba náhražek, podobně jako naplněný manželský život zmenšuje riziko nevěry. Kdo celým srdcem vyhlíží příchod Pána Ježíše, nepociťuje nutkání vyhlížet ufony. Kde dochází k uzdravování v kontextu společenství víry, není potřeba vyhledávat lidové léčitele. To, kým náš Pán je a co nám nabízí je pro nás bohatě postačující. Nejen že nesmíme, my se ani nemusíme obracet jinam. Poznání našeho Pána a srdečná zaujatost pro jeho Království nás ochrání před blouděním. Takže, "poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě on vyjde. Přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšť, jenž svlažuje zemi." (6, 3)
Pavel Hejzlar
(člen
pražského sboru JB,
student biblické školy)
Rozhovory |
|---|
V lednovém čísle jsme otiskli první část rozhovoru s Františkem J. Holečkem O.M., církevním historikem. Nyní si můžete přečíst závěrečnou část tohoto rozhovoru, natočeného v polovině listopadu minulého roku v konventu paulánů na Vranově u Brna. Mohl byste nám povědět něco málo o činnosti komise, která se zabývá zkoumáním období protireformace ?
Jedná se o reakci dvou ušlechtilých lidí, kterých si stále více vážím, kardinála Vlka a bratra synodního seniora Pavla Smetany. Tito dva muži jsou současně spolupředsedy této komise, která se zrodila na den přesně o tři roky později po komisi husovské, 11. června 1996. Jejím sekretářem je můj drahý přítel doktor Martin Wernisch z evangelické teologické fakulty, dal dohromady zhruba stejný počet odborníků, kteří se zabývají obdobím 16.- 18. století. Doposud jsme otevřeli několik tematických okruhů. Já jsem přiblížil chomutovské evangelické povstání roku 1591, vyvolané necitlivým přístupem Jiřího Popela z Lobkovic k chomutovským luteránům a vrcholící červenohrádeckým krvavým soudem, který byl exekucí povstalých evangelíků a byl i předobrazem dalšího vývoje až po staroměstskou exekuci. Docentka Bobková nám bohatě otevřela svět českých exulantů v saské Pirně, brněnský doktor Balcárek vyložil svoje studium nunciatur, pan profesor Polišenský nás přes svůj pozoruhodný věk stále obohacuje svou zkušeností, kolega Svatoš s kolegyní Čornejovou nám nastínili ze zcela jiného pohledu jezuitskou otázku. Zatím postupujeme vpřed malými kroky, v nichž každý přináší svoje dílčí studia a prezentuje výsledky bádání. V prvním roce existence komise jsme dospěli k tomu, že jsme nastolili dialogické ovzduší. Myslím, že po sarkanderovských srážkách je to samo o sobě už velmi mnoho. V současné době vystoupí tato komise veřejně ještě na sklonku listopadu tohoto roku v rámci přednáškového projektu na brněnské výstavě "Skryté poklady - liturgický rok", kde představí práci tří moravských badatelů, docenta Smutného ze Šumperka, docenta Kouřila z Olomouce a doktora Cekoty z olomoucké teologické fakulty, kteří znovu prověřili akta procesu šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, který byl upálen v procesech s čarodějnicemi, a máme také připravenou rehabilitaci tohoto kněze. Chtěli bychom se vrátit k otázce valašského odboje za třicetileté války a sklonit se i s katolické strany s úctou před památkou těchto prostých moravských evangelíků, kteří přes tři desetiletí bránili holýma rukama svou víru.
Mohl byste nám povědět něco o klášteru Vranov a plánech na zřízení ekumenického centra?
Dostavujeme klášter, který byl velice těžce poškozen po josefinských rušeních demolicí třech čtvrtin kvadratury objektu a chtěli bychom, aby toto místo nesloužilo jen římskokatolickým duchovním cvičením, ale aby to bylo místo, jak zde už tradice tři roky funguje, kde by se setkávali lidé dobré vůle, mladí i staří katolíci i evangelíci, kteří si chtějí vyjít vstříc, a to tak, že by v jednotlivých křídlech, která jsou každá zařízena na samostatný provoz, mohly probíhat nezávisle na sobě duchovní programy všech těchto církví, tak aby se při společných podnicích a diskusích zrodila důvěra z touhy, učinit ze svého života dar bratřím. Já si myslím, že to je vůbec nejdůležitější. Například 18. listopadu bude zahájena výstava "Skryté poklady - liturgický rok" v Brně v ekumenickém duchu, kdy katolíci nevystaví všechny krásné obrazy a liturgické předměty v duchu nějakého triumfalismu, kterým by chtěli ohromovat, ale aby umožnili vstup do svého myšlení a světa toho, co cítí, všem svým bratřím, s cílem udělat ze svého života dar a uvědomit si spoluzodpovědnost za naše dědictví, abych si i na druhé straně já jako katolík uvědomil svou spoluzodpovědnost za úžasné duchovní dědictví Jednoty bratrské, jako vy na druhé straně své právo podílet se na všem dobrém, co jsme kdy v průběhu dějin přinesli my. A k tomu by Vranov měl sloužit. Věřím, že jestliže bude takto poctivě otevřen, přinese Boží požehnání všem.
Poslední otázka směřuje k Jednotě bratrské, k tradici "bratrství". Myslíte si, že tato tradice má ještě co říci a bude hrát nějakou úlohu v ekumenických vztazích mezi církvemi ?
Musí začít hrát. Ani v husovské komisi, pokud se nemýlím, ani v rekatolizační se zatím ve výraznější podobě Jednota bratrská, přestože je jediný autentický dědic české reformační tradice, výrazněji neprezentovala. Stále více totiž dospíváme k závěru, že skutečným autentickým duchovním plodem české reformace je bratrství, a myslíme si, že je třeba se k němu v mnohém vrátit. Jako římští katolíci bychom měli zapotřebí hlouběji poznat jak dějiny Jednoty, tak samozřejmě především zbožnost Jednoty. Máme neobyčejný zájem o spolupráci, přestože jsou naše eklesiologické modely jiné, nevylučují body dotyku. Musíme si položit otázku, v jakém slova smyslu byl zrod Jednoty v 15. století Božím znamením. Největší perspektiva se před námi otevírá v této chvíli v jednom z momentů, který se dnes jeví patrně jako nejpřínosnější: zdá se, že jak římští katolíci, tak evangelická strana se stále více blíží chvíli, kdy společně dokáží odmítnout zdůrazňování násilí ve službě víry v minulosti. Myslím si, že to byla právě Jednota bratrská, která tváří v tvář katolickému i utrakvistickému násilí 15. století vystoupila veřejně s tímto požadavkem a vydala mu svědectví množstvím mučedníků. Dnes je to právě tento moment, který odzbrojuje tu konfliktualitu na jedné nebo na druhé straně a umožňuje se nám vzájemně hlouběji pochopit. Jednota bratrská nejenom že má co říci, ale my ji o to přímo prosíme, aby to řekla a aby se do práce obou těchto komisí a obecně do ekumenické práce šířeji zapojila.
Historia magistra vitae |
|---|
Jan Blahoslav spatřil světlo světa v Přerově, důležitém moravském centru Jednoty bratrské, církve, k níž patřili i jeho rodiče. Po otci zdědil jméno Blažek, ale později si jej změnil. Blažkova žena Kateřina patřila k nejhorlivějším členkám přerovského sboru a malý Jan byl tedy k víře veden již od malička. O jeho dětství, jak bývá obvyklé, nemáme téměř žádné informace. V deseti letech vstoupil, patrně již se základy vzdělání, do bratrské školy, kde vyučoval přerovský správce sboru Jan Wolf. Jeho pedagogické kvality a znalosti nepřesahovaly ovšem průměr ostatních učitelů bratrských škol. Jan Wolf byl samoukem a své vědomosti posbíral nepřilíš systematicky studiem dostupných knih a materiálů. Přesto Janovi zprostředkoval základní znalosti bratrského bohosloví. Otázkou zůstává, kde si Jan osvojil základy latiny a pravděpodobně i řečtiny. Je jisté, že těmito jazyky Wolf nevládl. Dokázal však u svého žáka rozpoznat mimořádné nadání a po tom, co bylo rozhodnuto o jeho kněžské dráze, zajistil pro něj další a nejvyšší možné vzdělání v Jednotě. Jan nastoupil do učení k prostějovskému správci Martinu Michalcovi, kde se dále podrobněji seznámil s bratrskou teologií, a v roce 1543 byl vyslán na studia do slezského humanistického gymnázia v Goldbergu, kterému profesor wittenberské univerzity Valentin Trotzendorf výsledky své výuky zajistil mimořádnou vážnost v očích vzdělanců. Zde Jan pobyl pouhý rok, během kterého se vyučil latině a řečtině tak, že mohl okamžitě nastoupit s dalšími bratrskými studenty na univerzitu. V červnu 1544 odešel do věhlasného Wittenbergu, působiště vynikajícího luteránského teologa Filipa Melanchtona. Teprve zde se Blahoslavovi v plné šíři objevil svět humanismu, před kterým se Jednota doposud úspěšně úzkostlivě bránila. Pro Blahoslava to znamenalo nabytí dalších vědomostí, vedle teologických také v oborech jazykovědy, literatury, historie a hudby, které se společně s četbou knih intenzivně věnoval.
Přesto nebylo docela jisté, jak Blahoslav svého vzdělání ve službách Jednoty využije. V církvi přežíval Lukášův odmítavý postoj k vyššímu vzdělání, jehož důsledkem byla mimo jiné nedostačující znalost bratrských kněží v latině a řečtině. Po návratu z Wittenbergu do Prostějova čekaly Blahoslava a Jednotu nelehké časy. Vedení Jednoty se po neúspěšném pokusu o zapojení církve do širšího proudu reformace odhodlalo ke kroku zpět a přijalo některá již zrušená ustanovení z doby Lukáše Pražského. Izolace od ostatních církví v českém prostředí se nahlížela jako pozitivum a tento moment se odráží i v prvním Blahoslavově spisu O původu jednoty bratrské, sepsaném o masopustě 1547. Jedná se o dílo, které svým provedením jen málo přesahuje úroveň zdařilé kompilace, neboť Blahoslav několikrát doslova opisoval starší prameny, především spis Krasonického O učených. Přesto je jeho dílo solidním pokusem o zachycení okolností vzniku Jednoty bratrské, přičemž hlavním záměrem bylo podat důkaz, že "Jednota původ svůj z Boha měla" a dokázat její kontinuitu s církví apoštolskou. Jedná se tedy především o spis obranný, v jisté míře tendenční, ve kterém Blahoslav zdůrazňuje a obhajuje samostatnost církve.
Daleko nebezpečnější situace vyvstala po pacifikaci stavovského odboje, ve kterém bylo na čelných místech zapojeno několik významných bratrských šlechticů. Král Ferdinand I. vydal proti Jednotě mandát, zakazující její činnost po celém území království. Nejhorší následky vyvolal na královských panstvích, kde byli bratři nuceni zříct se víry, nebo opustit zemi. V této době odešel Jan Blahoslav po krátké praxi v boleslavském sboru opět na studia, nyní na univerzitu v Královci. Dlouho zde však z důvodu nepřátelství luterských teologů a nebezpečí z morové epidemie nepobyl. Vztah starších Jednoty ke vzdělání se opět pozitivně změnil a sedmadvacetiletý Blahoslav byl vyslán s dalším bratrským studentem, Janem Rokytou, do věhlasné Basileje. Nadějný návrat k humanistickým studiím násilně přerušila nemoc a Blahoslav se v roce 1550 vrátil opět do Přerova, kde z jeho pera vychází další spis, připsaný Šimonu Kocourkovi z Mladé Boleslavi, O zraku. Autor zde rozebírá důležitost oka ze zřetele duchovního, aneb "jak člověk zrakem, viděním a hleděním sobě neb jiným škoditi může". Při jaké příležitosti se vynořila myšlenka na jeho sepsání, zřejmě není těžké uhodnout. Staré moralistní téma, se kterým se Blahoslav vypořádal s briskní jednoznačností, ale i s jemností výrazu, patrným humorem a pochopením. Dlužno poznamenat, že celých 60 let zůstalo dílo v rukopise.
Krátký čas učil Blahoslav v prostějovské bratrské škole, jeho další působištěm byla opět Boleslav, od roku 1552 zde delší čas zůstal. Stal se jáhnem a posléze knězem. Pracoval jako pomocník správce sboru Jana Černého (po Augustově zatčení v roce 1548 faktická hlava církve), nejprve pod jeho vedením a pak zcela samostatně se věnoval sběru a opisování pramenů k dějinám Jednoty, tuto sbírku sám nazval Acta unitatis fratrum. Časem se z díla, vytvářeného původně k účelům apologickým, stal systematický archiv a dnes je jednou z nejdůležitějších sbírek pramenů k dějinám staré Jednoty. Současně s touto prací se začal zabývat nekrologiem bratrských kněží a významných bratrských osobností. Tuto práci ovšem, na základě Blahoslavových poznámek, plně rozvinul Vavřinec Orlík. Spis vešel ve známost jako Kniha úmrtí.
V roce 1555 dostal Jan Blahoslav důvěru Jednoty a byl vypraven do Vídně za dvorním kazatelem Ferdinandova syna a pozdějšího českého krále Maxmiliána, aby zjistil jeho postoj v náboženských otázkách, což bylo dosti důležité pro další existenci církve. Mezitím byl v Boleslavi na nátlak zemských úředníků zavřen nový bratrský sbor, monumentální budova M. Bolgorelliho, předaný bratrům k užívání s velkou slávou teprve před rokem. Nato byl Blahoslav vyslán opět do Vídně, aby diplomatickou cestou zajistil mimo jiné i Maxmiliánovu pomoc v otázce osvobození boleslavského sboru, ale bratři se přes veškerá očekávání podpory nedočkali. Roku následujícího odcestoval Blahoslav do Magdeburgu, aby zmapoval situaci v rozděleném luteránském táboře a zjistil postoj k Jednotě, ale ani zde nepochodil. Výsledkem jeho sporu s luteránem Matyášem Flacciem Illyricem byl další historický latinsky psaný spis, tzv. Summa, ve kterém se zabýval především valdenským vlivem na vznik Jednoty. V květnu 1557 odjel Blahoslav opět do Vídně, tentokrát s přímluvou za uvězněného Jana Augustu a v říjnu podruhé, ale ani tato intervence nepřinesla výsledek. V témže roce dospěl Blahoslav k úřadu v Jednotě nejvyššímu. Na synodu ve Slezanech byl zvolen vedle Jiřího Izraele biskupem.
Jan Blahoslav přesídlil do moravských Ivančic, kde byl již dlouho početný bratrský sbor, a odvezl si s sebou archív a stále doplňovaná Akta. Jedním z dalších Blahoslavových úkolů, na kterém pracoval patrně již od roku 1555, byla redakce kancionálu. Při té příležitosti vydal v roce 1558 spis Musica, první česky psanou učebnici hudební teorie a praxe, která je kompilací děl zahraničních autorů. Toto dílo bylo mimořádným přínosem i za hranicemi církve. Odpovědná práce na redakci kancionálu byla předčasně, z důvodu nalezení příznivého místa pro vytištění, zakončena, a v polovině roku 1561 vyšel Šamotulský kancionál, vytištěný v Polsku na panství Lukáše z Górky, v tiskárně bratrského emigranta z Litomyšle, Alexandra Oujezdského. Byl okamžitě rozebrán. Blahoslav s ním plně spokojen nebyl, neboť nestačil provést všechny korektury, zvláště pokud šlo o nedokonalé písně Jana Augusty. Rejstřík autorů jednotlivých písní také zůstal v rukopise.
Současně s těmito pracemi se Blahoslav snažil o zvýšení vzdělanosti v Jednotě. V Ivančicích přetvořil bratrskou školu v bohosloveckou kolej. Vedle teologie se zde vyučovalo i jazykům, rétorice a pravděpodobně i hudbě. Do komplexu budov v Ivančicích se podařilo tajně umístit i tiskárnu, čímž vzniklo malé kulturní centrum. Dalším jeho spisem byl Anvolimator, zabývající se mravní čistotou. V ivančické tiskárně vyšel v roce 1564 Ivančický kancionál, který k tisku připravil také Blahoslav, zabývající se tou dobou převážně již poznámkami ke gramatice. Dalším a nejvýraznějším Blahoslavovým dílem byl překlad Nového zákona, mistrovské dílo, při němž překladatel dle zásad humanismu jít až "k pramenům", použil Barbiriovo řecko-latinské vydání z let 1559-1560. Nový zákon vyšel za jeho života v Ivančicích dvakrát, v roce 1564 a 1568 a potom byl vydáván v Kralické bibli.
Situace v Jednotě se zkomplikovala po propuštění Jana Augusty v březnu 1564 na svobodu. Augusta byl přijat znovu mezi členy Jednoty (v jednom z výslechů se totiž přiznal k utrakvistům) a uznána byla i jeho biskupská funkce. Augusta však svůj návrat chápal poněkud jinak a pokusil se strhnout na sebe vedení celé Jednoty, přičemž se opět přihlásil k některým zásadám Lukáše Pražského, především co se týče jeho odmítavého postoje k vyššímu vzdělání. Reakcí na tento útok byl Blahoslavův spis, řazený mezi vrcholná díla české renesance, známý jako Filipika proti misomusům. Velmi ostře v něm odsoudil tyto nebezpečné tendence a vzdělání obhájil jako nutnost pro dobrý výklad Bible. Odsuzoval též nedokuky, kteří útoky proti vzdělání zakrývají jen své nedostatky. Dalším z vrcholných Blahoslavových děl byla Gramatika česká, nestačil ji ani plně dokončit, zůstala v rukopise. Měla být základní pomůckou pro literáty, překladatele a hlavně kazatele, jako návod k řádnému používání českého jazyka. Jejímy doplňky byla sbírka přísloví Matěje Červenky a výbor slavných výroků a řečnických obratů.
To se však již Blahoslavův život pomalu blížil k závěru. V roce 1569 znovu vydal upravenou Musicu, obohacenou návody těm, kdo chtějí dobře zpívat a skládat písně. Rétorickou pomůckou se stal spis Vady kazatelů, určený především šiřitelům Božího slova. Závěrečná část Blahoslavova života byla většinou vyplněna spory s Janem Augustou a jeho přívrženci, kteří hledali možnosti sloučení Jednoty s nemálo deformovanou utrakvistickou církví. Výsledku tohoto vývoje se Blahoslav nedočkal, na vizitační cestě v Moravském Krumlově 24. listopadu 1571 zemřel.
Literatura a prameny:
J.Blahoslav: O původu Jednoty bratrské a řádu v ní,
vydal Karel Reichel, Praha 1928
J.Blahoslav: Pochodně zažžená, výbor z díla uspořádal Pavel Váša,
Jan Laichter, Praha 1949
J.Janáček: Jan Blahoslav, Svobodné slovo, Praha 1966
VI. Někteří rozličnými historiemi (ať nedím básněmi a rozprávkami
málo užitečnými a někdy snad i škodlivými)
i sami se rádi zaměstknávají, i jiným je s chutí,
něco také někteří zvláštního tím obmýšlejíce, vypravují,
uši některých novinek žádostivy lektajíce...
Slyšel sem, že některého času šenkýřka nějaká také šla do kostela ke
mši, jakž obyčej. A toť kněz kázal a v svém kázání příklad nějaký
velmi potřebný, ale šenkýřce příjemný přivede.
Po kázání šenkýřka, vrátivši se domů, chválila kázání toho pravěci,
že jest nikdy tak užitečného kázání neslyšela.
Toto pak bylo, což a pročež kněze chválila: dával kněz příklad,
jak sou lidé mnozí falešní, neupřímní a bližní své škrabí [šidí],
jako prý šenkýřky, když pivo zlé mají, tak že ani pěny držeti nechce,
tedy namydlí něco toho piva a vlejí do sudů.
A takž se to pivo velmi pění. I naučila se to šenkýřka od toho kněze
z toho příkladu, jak by pivo opravovala, aby ho snáze vybyti mohla.
( Z Vad kazatelů)
Ale tuto již snad někdo dí, že já učené a učení chválím. Ano, tak jest, že chválím to obé, i učení neb umění, i umělé [vzdělané] lidi: ale nechválímť těch, ješto učení neb umění zle užívají. Příkladně dím: chválíme víno a chválíme i pití neb užívání vína, ale opilství a opilých nechválíme, a summou nechválíme zlého užívání dobrých od Boha daných věcí, abusus non tollit rem [zneužití neruší věc]. Dobrý jest meč, avšak někomu dobře, jinému velmi zle posloužiti může ...
K smíchu podobné jest některých našich marné mudrování, těch totiž,
kteříž chtí, aby hned člověk to, čemuž se neučil, pojednou dělal,
jako hloupá sekta Mikulášencův nejraději těch poslouchá kazatelův,
kteříž netoliko nejsou učení, ale hned ani čísti neumějí;
nebo prý ti ne z litery, ale z ducha káží.
Ale těmť není divu; nebo pokrm beránkův a oveček Božích nevelmi se
trefuje sviním: svině radše mláto anebo cosi nevonného jedí než
trávu.
(Z Filipiky proti misomusům)
Jemuť se zdá, že jest moře do kolenou, ale zvíť, když mu se v hrdlo, (nemravnější říkají v zadek) vody naleje.
Chváliti Boha měděným tělem, železným srdcem a konopnou duší. Pan Svojanovský říkával o zlých kněžích a mrtvých křesťanech.
Kdyby koza delší ocas měla, hvězdy by smetla.
Pěknýť jest to bylo kázání jako nemastný zelí.
Není tak dlouhé písni, aby neměla Amen, aby jí konec nebylo.
(Z Přísloví, dodatku ke Gramatice české)
Okénko mládeže |
|---|
Jak jsme přislíbili v lednovém čísle, rubrika pro mládež je tentokrát věnovaná hudbě. Se Slávkem Klecandrem, kytaristou, zpěvákem a autorem hudby převážné většiny písní skupiny Oboroh jsme před koncertem v Rychnově nad Kněžnou 22. prosince loňského roku natočili tento rozhovor.
Kdy a jak došlo ke vzniku Oborohu?
První veřejný koncert kapely s tímto názvem se odehrál před devíti roky, 31. ledna v kulturním klubu v Kostelci nad Orlicí. Před založením Oborohu jsme hráli s bratrem Václavem v malé akustické skupině, která zkoušela na třebechovické evangelické faře a v níž hrával před vojnou na akustickou kytaru i nynější baskytarista Oborohu Fanda Šimeček. Její repertoár tvořily koncem 80. let výhradně žalmy s mojí hudbou. Hráli jsme tehdy pouze na církevní, hlavně evangelické půdě. Vaška přitahovalo dělat muziku s bicími a pustit se do hraní v klubech. Společně s Romanem Dostálem, bubeníkem Oborohu, novou kapelu vlastně upekli a mě do ní stáhli. V té době se také vrátil z vojny Fanda Šimeček, jemuž Vašek přidělil baskytaru, na kterou nikdy předtím nehrál, a mohlo se začít. Nedával jsem tomu tehdy víc než dva, tři měsíce. Připadalo mi to celé nesourodé... Mimoto stále existovalo paralelně ono akustické třebechovické uskupení, které jsem považoval za svou hlavní parketu. Proti mým předpokladům však skončily "Třebechovice", ale Oboroh trvá dál. Po "Třebechovicích" mi tehdy zůstala spousta téměř hotových i jen rozdělaných žalmů, které Oboroh převzal do svého původně jiného repertoáru.
Chystá se další album a jaké bude?
Nové album bychom měli natočit letos v září, takže doufejme, že do Vánoc a k desetiletí kapely bude na světě. Od Kamene se bude lišit možná tím, že na něm bude méně kytar. Chci tím říct, že bych chtěl v aranžmá vypíchnout víc housle, hoboj a cello, bez toho, že by pod tím vším muselo znít nutně neustále těch šest strun. Nejsem si také jist, jestli na něm budou žalmy. Něco ještě v šuplatech podřimuje, nevím ale, jestli to nenechám na pozdější dobu. Několik (asi pět) nových věcí, které by se na novém albu měly objevit, mohou posluchači slyšet na našich koncertech. Podle toho si také mohou udělat obrázek.
Jak bylo přijato nové album Kámen a jak jste s ním spokojeni vy?
To, jak byl Kámen přijat, se asi projeví až po několika letech, je-li měřítkem úspěšnosti prodej alba ve srovnání s těmi předchozími. Oboje žalmy si totiž stále někdo kupuje a tak počty prodaných kusů stále stoupají. Žádné grafy znázorňující, že té a té desky se za srovnatelné období prodalo tolik a tolik nemáme. Rozhodně se však neprodává o nic hůře než předchozí dvě, hlavně pokud jde o cédéčka. Je docela zajímavé, že druhá deska žalmů, Spatřujeme světlo, se prodávala hlavně na kazetách. (Možná bude někoho zajímat, že se nyní připravuje reedice prvního alba na CD, ale to trochu odbíhám.)
Pokud jde o přijetí u kritiky, dopadl Kámen více než dobře. Pro mě, a myslím, že i pro ostatní členy kapely, je to zatím nejlepší album, přestože Spatřujeme světlo je nejlépe zahrané a jednička má v sobě jakousi nenapodobitelnou tesknou naivitu a čistotu, k níž se už těžko někdy dokážeme vrátit (a vlastně by to ani nemělo smysl).
Kde budete v tomto roce koncertovat, chystáte turné po zahraničí?
V ČR hrajeme tak padesátkrát do roka a snad tomu nebude jinak ani v příštím roce. Vyjmenovávat všechna ta místa by asi nemělo smysl.
Se zahraničím to dnes není tak jednoduché jako po revoluci, kdy všechny daleko víc zajímalo, jací že ti Češi vlastně jsou. A také měli potřebu dělat směrem k nám přátelská gesta. Teď to do značné míry usnulo. Ale je to tak asi normální. Do budoucna se v mlhách rýsuje druhé turné po Irsku, zatím však není jasné, jestli dopadne.
Chystá se spolupráce se Sváťou Karáskem, nebo s jinými hudebníky a skupinami?
Na pravidelnější koncertování s námi asi nebude mít Sváťa čas. Dost ho zaměstnává kostel U Salvátora a budování starého mlýna, který koupil před návratem ze Švýcarska v jižních Čechách. Nějakému jednorázovému společnému vystoupení se však nebudeme bránit. Bez jeho písniček si lze ovšem naše koncerty, a to i současné, představit dost těžko. V tom smyslu "spolupracujeme" stále. Pokud jde o ostatní kapely, probíhá naše spolupráce na úrovni společných koncertů, nikoliv tedy ve spolupráci na hudebních projektech. Kapel, s nimiž vystupujeme na společných dvojkoncertech, je vždy během roku několik. Děláme to rádi, je to inspirativní.
Sedí vám označení Oboroh - křesťanská kapela, proč?
Polovina členů Oborohu není v žádné křesťanské církvi, což však neznamená, že by nevěřili v jednoho Boha. Nevím přesně, jaká jsou kritéria pro to, aby se z nějaké kapely stala kapela křesťanská, a tak to ponechávám na jiných. Pro řadu lidí jsme "příliš křesťanští", pro jiné naopak asi málo. Dočtu-li se někde, že tam a tam hrála křesťanská skupina Oboroh, je to pro mě totéž, jako když se napíše prostě, že hrál Oboroh. Nálepka není tak důležitá jako obsah. Vzpomínám si ale na jeden článek v Rock and Popu, kde se jeden můj kamarád z druhdy výrazně křesťanské kapely (hráli v ní křesťané křesťanský repertoár na křesťanských akcích) tomuhle označení vehementně bránil. To mi připadlo velmi divné.
Které kapely, zabývající se u nás křesťanskou hudbou, jsou vám sympatické?
V současné době jsou to jednoznačně Šarközi, tedy Katka Šarközi a její dva spoluhráči. Je v tom jiskra, feeling. A v textech něco víc, než jen poučky pro beztak už poučené. Trochu také teskním po někdejších folkových Via Cantacium a po Otcových dětech.
Ekumena |
|---|
Toto téma je založeno na podobenství o Milosrdném Samaritánovi. V tomto velmi dobře známém příběhu se očekává, že někdo zraněnému poutníkovi pomůže. Je snadné být dobrým bližním těm, kdo se nám líbí, koho máme rádi, lidem z našeho vlastního prostředí, kterým můžeme rozumět. Ale ti, kteří nejsou tak oslovitelní, se kterými máme málo společného, lidé, kteří s námi nakládali zle, cizinci z druhého konce světa? Všechny druhy takových lidí přivádějí televizní obrazovky přímo do našich pokojů.
Dříve než křesťanství přineslo na Madagaskar příkaz "Miluj svého bližního", znali Malgaši velmi důležité slovo "Fihavanana", slovo vystihující osobní vztahy a odpovědnost, které existují mezi všemi lidmi. Tento nádherný ostrov se svou jedinečnou flórou a faunou procházel neustálými těžkostmi od doby, kdy získal na Francii nezávislost v roce 1960. Země trpí pravidelně buď cyklony nebo suchem. V takových dobách katastrof se obyvatelé obracejí o pomoc k bližním, ke spoluobčanům z jiných částí ostrova nebo k agenturám v zámoří. Milosrdní Samaritáni se vždy najdou.
Bohoslužebný program pro Světový den modliteb žen je každý rok vypracován křesťanskými ženami z jiné země. Když připravujeme bohoslužby na základě biblické studie a objevíme kulturu a podmínky pisatelek, pak se dovídáme, jak naše sestry v jiných zemích rozumějí a interpretují biblické pasáže, které jsou nám důvěrně známé. Rozumíme tak jejich zájmům a potřebám a jsme tak schopny vcítit se do jejich myšlení. Nejen že se za ně můžeme modlit, ale informované modlitby by mohly podle možnosti vést k modlitební akci.
Světový den modliteb oslaví letos 110. jubileum svého trvání. Vznikl roku 1898 v USA jako hnutí mezi protestantskými ženami, ale v průběhu 20. století se stalo hnutím ekumenickým v mnoha zemích světa. Jednota bratrská je členskou církví Světového dne modliteb žen všude tam, kde má své sbory, tedy i u nás. Např. v USA spolupracuje 100 let, ve Velké Británii a Jižní Africe více než 70 let, v Německu 50 let. V České republice oslavíme letos 10 trvání.
Z žen stojí v představenstvu všech třinácti církví v Německu naše sestra Silke-Maria Polke, ve Velké Británii je předsedkyní sestra Olive Linyardová.
Spávali jsme v létě ve stanech, postavených pod starou třešní, před stany jsme udělali polní pec, na které jsme se pokoušeli vařit. (Ale nejlépe se osvědčilo zavěsit koupené uzenky do komínku a brambory opékat v horkém popelu). Součástí naší stanové osady (čítající 2 až 3 stany) byla psí bouda, kde bydlila foxteriérka Rikina.
Chodívali jsme se společně koupat do Jizery, kde pod hospodou "U zrcadlové kozy" kotvil i náš letitý maňásek, který potřeboval stálé opravy. Ale plavby na něm k Betlémskému mlýnu, to byly dobrodružné výpravy, plné nečekaných překvapení. Po návratu z plavby jsme obdivovali bohatou květenu na březích řeky, měsíčnice, lýkovec, kyčelnici, snědek, mařinku a mnohé "určivky", což byly kytičky, které jsme neznali a doma jsme se je snažili určit podle Polívkovy botaniky. Také jsme výletovali do Klokočských skal, na Rotštejn, na Zbiroh, k Radostné studánce. A v zimě na sáňkách a na lyžích po všech možných kopcích u Turnova. Dokonce se dalo někdy jet z Hruštice přes náměstí skoro až k Jizeře.
Při všech těch radovánkách s námi býval jako věrný kamarád Zdeněk. V dětství snad měl zánět mozkových blan a potom zůstal trochu opožděný. Měl i svéráznou zpívavou řeč, v pohybech byl pomalejší a ve škole měl nevalný prospěch. V jeho tváři však byl stálý úsměv a vždy byl ochotný udělat, co bylo potřeba. Byl mírný a hodný a všichni jsme jej měli rádi. Pak se vyučil na náměstí u pana Folprechta košíkářem a tím se živil.
Zdeněk měl od mládí dvě velké lásky: Byli to holubi a zvony. Věže všech turnovských kostelů měl podrobně prozkoumané, věděl snad o všech holubích párech i o jejich mláďatech. V těch věžích však během času také hodně holubů uhyne. Jejich mrtvolky Zdeněk vynášel a zakopával. (Před několika lety se uklízela při opravě věž jednoho z těch kostelů. Šel jsem se tam také podívat. Na zemi ležela celá vrstva holubích mrtvolek, které tam od Zdeňkova odchodu už nikdo neuklidil).
Naše matka byla dětská lékařka. Tenkrát se při léčení neduživých dětí vždy současně s léky upravovala i jejich výživa. Často jim doporučovala holoubata. Když se pak ale taková maminka bezradně ptala, kde holoubata sežene, Zdeněk si vždycky věděl rady a bez problémů jí holoubata přinesl.
Časem se Zdeněk o své holubí vášni domluvil s mým dědečkem, který k nám jezdíval z Prahy. I on byl velký holubář a tak se z nich staly dokonale zpřízněné duše. Výsledek toho byl, že se i u nás na dvoře objevily dva holubníky, které Zdeněk s dědou pečlivě obhospodařovali, a s nimi se do holubářství nadchnul i můj bratr. Navíc naši holubi navázali důvěrné styky s holuby kostelními, čímž dostupnost léčebných holoubat znamenitě vzrostla.
Ta největší Zdeňkova láska však byly zvony. Turnovské zvony znal do všech podrobností, jejich historii, zvuk, použití. Byl to nejlepší zvoník své doby. Když jsme s ním šli někdy zvonit, vykládat nám zasvěceně v jakém rytmu se má který zvon rozhoupat, jak zvonit a jak v závěru "přitloukat", aby to přesně odpovídalo požadované situaci. Některým zvonem se zvonilo poledne, jiným se ohlašoval počátek bohoslužeb, těmi největšími se slavily velké křesťanské svátky a malými zvonky se zvonil umíráček. S některým zvonem byla při zvonění dřina, jiný šel lehko a bylo možné si s ním při zvonění povídat. Zdeněk to všechno ovládal a často se svými svěřenci opravdu hovořil. Dobře věděl, že vždycky zvoní pro větší slávu Boží.
Zdeněk se ale nespokojil s úlohou hlavního turnovského zvoníka. Ve své světničce si postavil velkou zvonkohru. Zabírala dost velký prostor a bylo v ní snad padesát zvonků. Od úplně maličkých až po zvony, vážící několik kilogramů. Sháněl je, kde se dalo, a měl instinkt být vždy tam, kde nějaký zvoneček vyhazovali, nebo kde se likvidovala rozpadlá kaplička. Všechny ty trosečníky zachránil a přidělil jim nové poslání. Byly rozvěšené na dřevěné konstrukci, kterou vyrobil ze silných latí. Systém provázků umožňoval ovládat je jednotlivě i ve skupinách. Nebyla to vyladěná zvonkohra, žádná Loreta. Ale znělo to překrásně a duch Zdeňkův se při tom zvuku vznášel až k samé blízkosti Božího království.
K jaké patřil Zdeněk církvi? Inu, kostely v Turnově jsou převážně katolické a v nich Zdeněk zvonil. Pak byl na bohoslužbách, nebo sledoval průběh pohřbu, aby mohl v pravou chvíli zazvonit. Modlíval se s velkou upřímností, ale není jisté, zda byl katolík, nebo zda patřil do církve československé. S jistotou však byl ovečkou v církvi Beránkově a měl tam jasný a závažný úkol: Byl to zvoník, který hlasem svých svěřenců svolával lid k bohoslužbám, vyhlašoval velké křesťanské svátky, zvukem zvonů děkoval Bohu, že skončila druhá světová válka, a provázel umíráčkem ostatky těch, jejichž duši už Pán přijal. Zazvonil snoubencům k svatbě, ohlašoval při Půlnoční, že se narodil Spasitel. Zdeněk byl svědek Boží, jehož svědectví slyšel celý Turnov. Věřím, že je dnes vedoucím zvoníkem v nejkrásnější zvonici nebeské.
Ivan Šolc Alšovice, listopad 1997
Z našich sborů |
|---|
Nejdříve jsme 21.září slavili (na den přesně) 95. výročí otevření naší modlitebny. Po několika přechodných místech, na kterých byly činěny prvé kroky působení Obnovené Jednoty bratrské v Praze, byl získán dům v Hálkové ulici a upraveny v něm prostory pro bohoslužby i ostatní činnost sboru. O začátcích a dalším vývoji, včetně seznamu kazatelů, kteří zde působili, jsme vydali sice malou brožurku, ale snad velice vkusnou a s deskami z krásného ručního papíru. Tento spisek obsahoval i liturgii, kterou jsme tohoto dne použili, a všechny společně zpívané písně, takže posloužila dvojím způsobem: jak při shromáždění, tak si ji každý účastník mohl odnést domů jako připomínku i zdroj informací o minulosti našeho sboru.
Dopoledním kázáním nám posloužil br.prof.J.Heller, při odpoledním shromáždění promluvila řada domácích členů i hostů. Program byl doplněn několika hudebními vložkami. Potěšila nás účast zástupců našeho partnerského sboru z Berlína - Rixdorfu.
K této příležitosti byla péčí bratra Živana Kužela připravena i výstava, která nám písemnými dokumenty, fotografiemi i některými zajímavými předměty přiblížila naší minulost... Jen jsme litovali, že jsme nestačili připravit modlitebnu podle našich plánů. Ale krátce po sborové slavnosti byla vymalována (samozřejmě bíle) a zbroušeny a nalakovány parkety. Velice jí to prospělo.
Jak se stává tradicí, pořádáme ročně dva autobusové zájezdy. 11. října jsme se vydali do Kutné Hory, kde jsme navštívili i kostnici v Sedlci. Vypravili jsme se také na hrad Sión Jana Roháče z Dubé, který byl posledním místem ozbrojeného husitského hnutí, a zastavili jsme se i u Sázavského kláštera, v němž se dlouho uchovávala staroslověnská liturgie. Milým a zdatným průvodcem nám byl br. Šíblo z ČCE, který nás také zavedl do jejich architektonicky zajímavého kostela v Kutné Hoře v neoempirovém slohu (v 70.letech byl interier upraven manžely Radovými), kde jsme měli společnou pobožnost... Tentokrát však účastníky výletu čekalo překvapení. Byli rozděleni do dvou skupin a soutěžili ve znalostech historických, církevních i biblických. Na každé zastávce zahrály děti v dobových kostýmech nějakou scénku a soutěžící nejen museli poznat, koho představují, ale pak se podrobit i testům. Některé otázky vyžadovaly slušné znalosti, jiné byly spíše pro pobavení. Nechcete si nějaký vyzkoušet?! Zopakujeme vám dvě otázky:
1.Sochu sv. Prokopa (opata sázavského kláštera) můžeme dodnes vidět na:
2.Cisterciáckého kláštera Sedlce se r.1421 zmocnilo husitské vojsko a naložilo s ním následovně:
Ani nebylo důležité, kdo vyhrál. Důležité bylo, že jsme společně prožili krásný den, že jsme si mohli přiblížit události i stavby, které k nám dodnes promlouvají - i Boží slovo, které je nejzřetelnějším vodítkem po dobrých cestách.
V adventním čase jsme připravili dvě zvláštní shromáždění. Jednak adventní koncert, při němž nám mistrně zahrál smyčcový Penguin Quartet několik vět z děl věhlasných skladatelů i pásmo koled ve své úpravě. Na závěr pěkně navštíveného sejití, v němž zaznělo i adventní poselství naděje, nás naši hosté doprovodili při společném zpěvu.
Připravili jsme i večer adventní poezie. Překladatel básní Anegela Silesia (Johanna Schefflera) bratr Miroslav Matouš vybral - a společně se sestrou Hanou Benešovou přednesl citlivě vybrané pásmo. Vhodnými kytarovými skladbami oživila program sestra Jitka Horáčková. Pisatel těchto řádků se doznává ke svému zklamání, že tento večer byl jen chabě navštíven - snad to zčásti způsobila bezprostřední blízkost vánočních svátků a tedy narůstající shon mnohých lidí.
Tolik o mimořádných akcích z pražského sboru Jednoty bratrské. Několika zájemcům bychom ještě mohli poskytnout zmíněnou brožurku o našem sboru.
(Chcete-li si ověřit, jak byste uspěli v našem testu, pak vězte, že správné odpovědi jsou 1.b + 2.d)
Závěrečnou akcí celého roku bylo silvestrovské shromáždění a "maškarní ples". V přehlídce masek letos nejvíce zaujali tři králové a rodina Spejbla a Hurvínka, pozornost si vysloužil i chlapec oblečený do otcovy slavnostní vojenské uniformy se samolepkou "Ježíš je Pán" na čepici.
Ústecký sbor byl i jeden z těch, který se aktivně zapojil do Aliančního týdne modliteb. Společně s církvemi římsko-katolickou, Československou hu- sitskou a Českobratrskou evangelickou jsme se sešli třikrát (v Chocni, v Ústí ve sborech ČCE a JB) k modlitbám a slovu na dané téma.
Mnozí z vás již vědí, že Úzká rada naší církve
pronajala v dubnu 1997 na 50 roků, za symbolickou částku 1,-
Kč na rok, objekt fary v Dubé u České Lípy Diakonii Beránek.
Ta byla založena sborem v Liberci roku 1991 jako občanské
sdružení. Diakonie Beránek tak konečně po čtyřech letech neúspěšného
hledání vhodného objektu má dům, ve kterém chce uskutečnit svůj
projekt pro tělesně postižené.
Jednota bratrská byla v minulosti známa svojí sociální prací. S koncem 2. světové války a nástupem totalitního režimu skončila i sociální práce v Jednotě bratrské. Diakonie Beránek tak chce svojí prací i tímto projektem znovu navázat na tuto dobrou tradici a to i v samotném objektu fary v Dubé, kde se v minulosti soustředila pomoc dětem ze sirotčinců v Dubé.
"Nový domov" je pracovní název pro zařízení, ve kterém nalezne osm tělesně postižených mladých lidí útočiště, pomoc v každodenním životě a zaměstnání. S postiženými dětmi a dospívající mládeží pracuje Diakonie Beránek již od roku 1992. Pravidelně za nimi každý týden docházíme do Jedličkova ústavu v Liberci, pořádáme pro ně různé výlety a letní tábory (v roce 1997 se uskutečnil již po čtvrté). Mladí postižení lidé, pro které domov budujeme, nemají v současné době žádné jiné vyhlídky pomoci. Jejich rodiny se o ně nedokážou postarat nebo je zcela opustily. Při dosavadním pobytu v ústavu se mnohdy nenaučili základním úkonům potřebným pro každodenní život (vaření, úklid, nákupy, zařizování na úřadech). Chceme jim tedy pomoci ve vstupu do samostatného života a zaměstnání, aby mohli v budoucnu náš domov opustit a začít žít samostatně.
V loňském roce jsme dokončili studii rekonstrukce fary s rozpočty. Náklady na rekonstrukci a vybavení domova dosáhnou v 1. etapě (zprovoznění hlavní budovy pro 4 postižené v roce 1998) 7,905 mil. Kč. 2. etapa zahrnuje rekonstrukci a dostavbu přístavby pro další 4 postižené. Výdaje pro rok 1999 dosáhnou 5,151 mil. Kč. V závěrečné 3. etapě (rok 2000) dojde ke stavbě garáží a úpravě terénu v zadní části objektu a investice dosáhne 1,192 mil. Kč.
Jak je na první pohled patrné, jedná se o milióny korun, které potřebujeme pro uvedení našeho projektu do reality. V našich srdcích však zůstává jistota, že to není naše dílo, ale sám Bůh je jeho zakladatelem. Již v roce 1993 nám dal poznat, že v Dubé zamýšlí konat něco, co zasáhne celé městečko. Pravidelně nás nadále od uzavření smlouvy o pronájmu ujišťuje, že nastoupená cesta je správná. Proto jsme se také společně se sestrou Dagmar Smetanovou (dosavadní předsedkyní správní rady Diakonie Beránek) pustili v květnu 1997 do přípravných prací. Své žádosti o příspěvek na rekonstrukci a vybavení jsme v roce 1997 zaslali na zahraniční i tuzemské nadace, banky a další firmy. Celkem jsme tak požádali na rok 1998 o příspěvky ve výši 6,184 mil. Kč. Tím však nejsou pokryty všechny náklady, proto plánujeme benefiční akci, veřejnou sbírku a kontaktujeme další firmy a instituce.
Jedním ze způsobů, jak získat potřebnou částku, jsou dary drobných dárců, které, ač se zdají nepatrné, mohou tvořit ve svém součtu nakonec výraznou částku. To ovšem závisí také na počtu zapojených dárců. K tomuto účelu slouží i letáček, který se prostřednictvím Zpravodaje Úzké rady Jednoty bratrské dostal do rukou kazatelů každého sboru v prosinci 1997. Tímto způsobem vznikl jakýsi "Klub přátel domova", do kterého se můžete zapojit i vy, pokud si letáček vyzvednete u svých kazatelů a vyplněný vložený lístek zašlete na adresu Diakonie Beránek. Pokud se chcete stát pravidelnými či nepravidelnými dárci stačí si přečíst informace uvedené na předposlední straně letáčku.
V případě jakýchkoliv dotazů či nabídek se obracejte na sídlo Diakonie Beránek, B. Němcové 54/9, 460 01 Liberec 5, telefon: 048-510 28 68.
Váš
Dětem |
|---|
Kain zabil svého bratra Ábela právě ze závisti, že Hospodin přijal Ábelovu oběť. Josefovi bratři záviděli bratrovi lásku otce Jákoba. Po jeho prorockých snech ho chtěli zabít, ale na přímluvu Rubena ho hodili do cisterny a pak prodali do otroctví (1. Mojžíšova 37). David záviděl Uriášovi manželku a poslal ho na jistou smrt do boje. Achab záviděl Nábotovi jeho vinici a nechal ho zabít...
Dychtění, závist vede k dalším hříchům: krádeži, vraždě, podvodům, polouvání, k duchovní pýše...
Dychtění, závist ničí vztahy mezi lidmi: lásku, přátelství, slušnost, důvěru...
Proto: Varujme se závisti!!!
Váš dnešní úkol:
Byl jeden prorok, který byl podobně jako Josef vhozen do cisterny, ve které nebyla voda, ale bahno. Prorokoval zkázu Jeruzaléma, který padne do rukou babylonského krále. Kdo to by?
Nápověda: Píše se o tom ve 38. kapitole prorocké knihy, která je po něm pojmenována.
Svoje odpovědi posílejte do 13. února na adresu redakce.
Správné odpovědi z lednového čísla:
Knížku za správné odpovědi dostane Ondra Kunc z Vesce.
Předplatné prosíme zaplatit nejpozději do konce března.