[1250 | ISO-Lat2 | PC-Lat2 | Kam | MAC | ASCII]
[DÚLOS] [JEDNOTA BRATRSKÁ] [Rejstřík časopisu] [Ročník 75(101) 1998: únor]

Časopis Jednota bratrská

Ročník 75 (101) Leden 1998 Číslo 1

OBSAH

Úvodník

Milé sestry a bratři,
vážení čtenáři,

srdečně Vás zdravím v úvodu prvního čísla našeho časopisu v novém roce 1998. Upřímně Vám všem přeji, aby to byl rok, ve kterém budete prožívat Boží přítomnost a s Boží pomocí překonávat vše, co působí nelásku, zármutek, bolest... Nechme se v tuto chvíli ve ztišení vést slokou z 468. písně našeho Bratrského zpěvníku:

Za žití sladké pohodlí
se moje duše nemodlí,
jen za to, abys odvahou
k zápasu plnil duši mou.

Za sílu konat dílo tvé
tě prosí srdce pokorné.
Na každý den mi sílu dej
a v slabosti mne podpírej.
Patrně na prvý pohled jste zaznamenali, že přelom roku byl i pro náš časopis určitým předělem. Nejen po stránce grafické, ale částečně i ve vnitřní náplni. Projevuje se tak obměna na místě redaktora. Chceme nejprve za Úzkou radu i za řadu čtenářů poděkovat dosavadnímu redaktorovi bratru ing. Svetozáru Slavkovi, kazateli v Holešově, za jeho práci, energii a čas, které věnoval, aby mohl časopis vycházet. Po několik let na něm ležela tíha odpovědnosti a podstatný díl práce nejen s obsahem časopisu, ale také s jeho rozesíláním na sbory. Jsme mu za tuto nesnadnou činnost vděčni.

Že časopis nadále vychází je způsobeno tím, že máme nového redaktora. Je jím bratr Jiří Just ze sboru v Ústí nad Orlicí, který se s odvahou pouští do této služby, kterou bude vykonávat vedle svého civilního zaměstnání a dálkového studia bohosloví na Evangelické teologické fakultě. Jsme rádi, že přijal jmenování Úzkou radou, a přejeme mu, aby mu práce s časopisem byla radostí, aby se dílo dařilo a přinášelo užitek a potěšení co nejširší čtenářské obci. Záleží také na Vás, jak jej budete v jeho práci podporovat a jak jej budete zásobovat příspěvky. Přivítáme zásadnější články biblické, historické i na aktuální témata, ale chceme Vás zvláště požádat o zasílání zpráv ze sborů a církevních akcí.

Zároveň ještě musíme oznámit, že jsme nuceni zvýšit cenu našeho časopisu - ale vy víte, že jsme to museli udělat vzhledem k růstu cen papíru, tiskárny atd.. A jistě si dokážete představit, že ani takto se časopis nestane ziskovým.

Vstoupili jsme do období, které budeme popisovat novou číslovkou. Ale to jistě nebude ten nejzásadnější rozdíl. Naši společnost očekává řada změn. Jaké budou? Mnohé dozajista závažné, některé se nás citelně dotknou... Určitě nás napadá více otázek než odpovědí. Celkově však můžeme odhadovat, že ještě vyplavou na povrch další nařčení, obviňování a nechutné projevy. Nejistota a dělení na politické scéně, patrně ne tak jednoznačná volba prezidenta, jak se ještě před několika měsíci zdálo. V důsledu toho menší věrohodnost naší republiky na evropské i světové scéně a také zkomplikování hospodářského vývoje. Neuvádím tyto věci jako ten, který by se domníval, že se v tom "vyzná" či dokonce navrhoval řešení. Chci pouze zdůraznit jednu myšlenku: jako křesťané jsme pokorně vyznávali, že to byla Boží pomoc, která umožnila v roce 1989 ty velké změny a otevřela také církvím nové možnosti. Nezapomněli jsme na to a nezačali spoléhat výhradně na ideologie, tržní systémy, moudrost politiků, evropské struktury, lidské schopnosti, význačné osobnosti?! Jestliže ano, pak procházíme obdobím, které je příležitostí k návratu k té pravé jistotě, k jedinému základu naší naděje pro současnost i pro věčnost:

Bůh jest naše útočiště i síla, ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová.

A protož nebudeme se báti, byť se pak i země převrátila,
a zpřevracely se hory do prostřed moře.

Žalm 46, 2.3

S přáním Božího pokoje, který převyšuje každé lidské pomyšlení

Váš Bohumil Kejř

Biblická úvaha

Heslo roku: Choďte v lásce, jako i Kristus miloval vás (Ef 5:2)

Mnozí lidé si na začátku nového roku dávají nová předsevzetí. Někdo chce zhubnout, někdo se naučit cizímu jazyku, někdo chce konečně dělat to, co loni nestihl. Nepatříte také k nim? Je to někdy potřebné, srovnat si věci a vytýčit cíle. Ale velmi často se stává, že na své předsevzetí za několik týdnů zapomeneme a ve svém rozhodnutí nevydržíme.

Pro nás, čtenáře Hesel Jednoty bratrské, je vždy připraveno heslo, které nás má provázet celým rokem. Verš, který nám má vydržet a k němuž se můžeme vždy znovu vracet. To letošní heslo je pro nás vybídnutím, povzbuzením. Patří k parenetické, napomínající či výchovné části apoštolova dopisu do Efezu a zní: Choďte v lásce,... Je třeba zde připomenout, že v rabínské tradici mělo učení dvě složky. Slova a činy. V doslovném překladu "mluvení" a "chození". Také v evangeliích nacházíme tyto dva druhy svědectví o životě Pána Ježíše Krista. O tom co činil a co učil (Sk 1:1). Život každého učitele byl posuzován nejenom podle jeho slov, ale také podle jeho činů. Nepřekvapí nás proto, že takovýto přístup najdeme u apoštola Pavla a že jej rozvíjí i ve svých dopisech sborům. Naše křesťanství se nemůže projevovat jenom v našem přiznání se ke Kristu, ale v dennodenním křesťanském životě, v konkrétním životním stylu. (Ekumenický překlad zde volí, namísto kralického choďtež, slovo žijte). Zvláště v této době, kdy hlasu církví naše společnost příliš moc nenaslouchá a kdy nepřestává devalvace slov, je svědectví života velmi důležité. Tím základním poznávacím znakem křesťanů je láska. A křesťanská láska není nic platonického, je to nasměrování ke konkrétnímu jednání ve prospěch druhých lidí. Chození v lásce za sebou nechává stopy lásky.

K této lásce, k novému životu v lásce, jsme na jedné straně Kristem zmocněni, na druhé straně On zůstává také naším příkladem a vzorem. U něj se pravé lásce můžeme učit. ...jako i Kristus miloval vás."

Je krátce po Vánocích a máme ještě čerstvě v myslích vánoční příběh. V něm také na mnoha rovinách poznáváme, jaká je Boží, Kristova láska. Chci zmínit tři rysy Boží lásky, které jsou také zcela konkrétním příkladem pro nás.

  1. Zájem o člověka. Bůh má zájem o člověka. O stvoření, které padlo do hříchu, o člověka, který se proti Bohu postavil. Bůh jej nezatracuje, člověk není Bohu lhostejný. Středem zvěsti Písma zůstává právě tento neustávající Boží zájem o člověka. A tak máme projevovat také my zájem jeden o druhého. Máme-li skutečně kristovskou lásku, pak se musí projevovat právě zde. O to jde v církvi. "Mějte zájem jeden o druhého". Máme být společenstvím, kde nám nejde o náš vlastní zájem a naše vlastní dobro, ale kde jde o druhého. A tento zájem nemá končit ani tam, kde narazíme, kde jsme odmítnuti, či zrazeni. Kristovská láska vždy znovu hledá cestu k bližnímu.

  2. Obětování se. Boží láska k člověku je završena v oběti Božího Syna. "On si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření" (1J 4:10). Tam, kde není jiné cesty, Bůh se obětuje za nás a pro nás. A Kristova oběť, tak, jak je popsána například v listu Filipským, znamená vzdát se svých výsad, práv a nároků. Oběť znamená něco ztrácet, něčeho se zříci, ve prospěch druhého. Takováto oběť má být znakem křesťanova života. Mezilidské vztahy, ať už v manželství, přátelství, nebo širším společenství lidí, nemohou dobře bez ochoty k oběti fungovat. Tam, kde takováto ochota chybí, lidské společenství se bortí. Tak je to i ve společenství církve. V následování Krista se máme umět vzdát svých nároků a práv a obětovat se pro dobro druhého a růst Božího díla.

  3. Odpuštění. Odpuštění, nebo jinak ospravedlnění, je klíčový termín Pavlových epištol. Právní terminologií Pavel vyjadřuje možnost nového počátku, kterou nám Bůh dává. Pouze skrze odpuštění, smazání hříchů a provinění, můžeme jít dál s dobrým svědomím, odvahou a nadějí. Kde bychom byli bez Boží lásky, bez Božího odpuštění? A právě tak to má být v našem konkrétním křesťanském životě. "Vždyť láska přikryje množství hříchů" (1 Pt 4:8). To není slovo o přehlížení hříchu, ale o moci odpouštějící lásky uprostřed lidského společenství, uprostřed církve. V následování Pána Ježíše jsme voláni k tomu, abychom odpouštěli, abychom hledali možnosti nových počátků, abychom hledali možnosti pokojných cest a kroky k usmíření.

Takovéto křesťanské, kristovské chození v lásce nemůže být přehlédnuto, musí být vidět, musí zanechávat stopy. Kéž jsou takovéto stopy lásky vidět za našimi životy i v tomto novém roce.

Ondřej Halama

Rozhovory

Ve Vranově u Brna, ve společenství řádu Nejmenších bratří (paulánů), žije František J. Holeček O.M., církevní historik, jehož jméno je spjato především se zkoumáním osoby a díla Mistra Jana Husa. V polovině listopadu minulého roku jsme mu položili několik otázek a nyní tento rozhovor otiskujeme.

Mohl byste nám krátce představit komisi, která se zabývala zkoumáním Husovy osobnosti?

Komise má název Komise pro studium problematiky spojené s osobností, životem a dílem Mistra Jana Husa při České biskupské konferenci. Podnět k jejímu založení dal při své první návštěvě Československé republiky v roce 1990 papež Jan Pavel II., který nás vyzval, abychom se pokusili rozvinutím dialogu z jedné i z druhé strany nalézt v Husovi osobnost, která spíše spojuje než rozděluje. Poměrně pozdě, až 11. června 1993 byla původně při pražském arcibiskupství pod předsednictvím arcibiskupa Vlka, posléze při České biskupské konferenci, ustavena tato komise a hned v září téhož roku ji čekal takový "křest ohněm" na mezinárodním sympoziu v Bayreuthu v Bavorsku, které bylo nazváno "Mistr Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi". Já jsem tam byl v přípravném výboru společně s profesorem Seibtem, ale hlavně se dvěma drahými přáteli z Československé církve husitské, profesorem doktorem Zdeňkem Kučerou a dnešním docentem Janem Blahoslavem Láškem. Pro nás to byla velice pozitivní zkušenost, ze strany katolické jsme tam byli, včetně kardinála Cassidyho, pouze čtyři, většina badatelů byla evangelických a zjistili jsme, že se rodí zcela nové ovzduší důvěry, které umožňuje se vzájemně otevřít. Dnes je komise řízena přímo papežskou radou pro podporu sjednocení křesťanů v čele s kardinálem E. I. Cassidym. Jejím přímým předsedou je kardinál Miloslav Vlk, místopředsedou je předseda komise pro ekumenismus České biskupské konference plzeňský biskup František Radkovský, výkonným sekretářem jsem já. Máme 26 specialistů, kteří zastupují všechny teologické fakulty, dále s námi spolupracuje Historický ústav AV, Filozofický ústav AV a další historická pracoviště.

Jaké je složení komise po stránce konfesní ?

Konfesní složení komise, přestože v jejím případě se zpočátku ještě nepočítalo s jejím vysloveně ekumenickým charakterem, je zhruba paritní. Kardinál Vlk vždy říká, že husovská komise je "laboratoří ekumenismu". Faktem je, že jsme si zpočátku mysleli, že bude možné ušetřit si v českém prostředí obtíže, kterými prošlo Německo při hledání podobného dotykového přístupu v otázce Lutherově, ale nejde to. Tato zkušenost je k našemu zklamání nepřenosná, musíme se probolet k lásce stejně dramaticky, jako tomu bylo v německém případě. V praxi to znamená, že strávíme nejvíce času obcházením jednotlivých sborů nebo katolických společenství, kde trpělivě vysvětlujeme, co sleduje papež v dokumentech Tertio millennio adveniente o příchodu třetího tisíciletí, nebo v encyklice o ekumenickém úsilí církve Ut unum sint, nebo naopak, jak naši evangeličtí bratři tyto otázky nahlížejí. Jenom já mám za rok 1996 kromě pedagogické a pastorační práce za sebou 101 setkání s evangelickými sbory, kromě normální pedagogické a pastorační práce, čili je to práce, která na nás klade mimořádné lidské i odborné nároky. Tři roky ze čtyř let existence komise jsme se museli trpělivě učit naslouchat jedni druhým. Mnohému by se mohlo zdát, že je to ztráta času, my jsme naopak zjistili, že je to největší přednost, protože pravděpodobně největším nepřítelem opravdového pokroku ve vztazích v minulosti bylo, že jsme se za dlouhá staletí a desetiletí naučili nahlížet druhé jenom prismatem určitých zažitých klišé a ta nejsou pravdivá. První tři roky práce komise nebyly v tomto směru marné, protože položily základy vzájemné důvěry a vybudovaly mosty od srdce k srdci. Na to potom navazuje rozvíjení vlastní vědecké práce.

Kdy se dočkáme prvních "viditelných" výsledků bádání ?

Na rok 1998 připravujeme první dva dokumenty komise, první o Husově eklesiologii a myslím, že máme v současné době v ruce hermeneutický klíč k jejímu pochopení, zdá se, že je to eklesiologie formovaná pod výrazně silným eschatologickým tlakem, který ji dává specifický charakter a také vytváří na druhé straně celou řadu problémů. Druhý dokument by měl být věnovaný citlivé otázce eucharistie v Husově chápání a v husitství obecně. Zpracoval by jej profesor doktor David J. Holeton z Toronta, anglikánský presbyter, který je současně členem pařížského katolického institutu a soustředil by se i na otázku problému remanence u Husa.

Přejděme k samotné osobě Jana Husa. Mohl byste nám říci něco o jeho osobě, charakteru, jaký vlastně byl ?

Máme samozřejmě k dispozici i momenty, které jsme ještě nedovolili zveřejnit, protože jsme si nebyli jisti, zda jsme na ně dostatečně zralí a hlavně zdali jsme je správně pochopili. Jedním z velkých problémů, se kterým si dodnes ještě nejsme schopni plně poradit, je skutečnost, že už pouhé dva roky po svém kněžském svěcení, od roku 1403 se u Husa konstantně vyskytuje motiv ochoty nasadit svůj život v té při, kterou vede až ke smrti v plamenech hranice. Počínaje rokem 1403 všechny své disputace chce tradičně podstupovat sub poena talione, pod podmínkou, že kdo v té disputaci prohraje, měl by se podrobit hrdelnímu trestu. To je například jeden z motivů, který je velmi problematický. Kdyby se ho zmocnil nezodpovědný člověk, tak nám bude stavět před oči Husa jako konfrontačně vyhrocenou osobu, která chce za každou cenu jít až na ostří nože i za cenu odstranění protivníka. A nebo to může být podobné jako František z Assisi, který před tváří egyptského sultána, když má disputovat o své křesťanské víře s muslimským muftím, je ochoten skočit i do plamenů hranice, aby vydal svědectví své lásce Kristu. Na tom chci ukázat, že postupujeme velmi zodpovědně, nechceme vydávat předčasné soudy. V každém případě jsme si dnes jisti jednou věcí, že spálení Viklefových spisů v roce 1410 bezesporu Husa posiluje v jasném přesvědčení přítomnosti znamení skonání věků, tedy jasného působení Antikrista v tom dobovém prostředí. Je to názor subjektivní, ale má ohromnou roli v celém dalším vývoji jeho myšlení a počínaje rokem 1411 jsme schopni sledovat u Husa tendenci vytvářet vysloveně eschatologické komunity. Jeho myšlení se silně eschatologizuje a v konfrontaci s protivníky začíná být podobné, jako u celé řady jeho současníků, nebo něco málo pozdějších teologů: Jana Kapistrána, Vincenze Fererra v okruhu Jany z Arcu a jiných, kteří jsou přesvědčeni, že začíná ten šestý věk předpovězený ve dvanáctém století kalabrijským opatem Jáchymem z Fiore, ve kterém dojde k poslední velké konfrontaci před posledním příchodem Kristovým, před parúsií. V tomto šestém věku má vystoupit na obranu pravdy Kristova evangelia predicator veritatis a povede zápas silou slova. My jsme si skoro jisti, že Hus se identifikuje s touto postavou, protože ve spálení Viklefových spisů vidí snahu odstranit evangelium, v zákazu kazatelské činnosti vidí útok proti zvěstování evangelia a stále více se identifikuje s člověkem, který musí nasadit život pro pravdu evagelia.

V každém případě to byl člověk osobně čestný, nesnižuje se k nečestnosti, zdá se mi ovšem velmi radikální v hodnocení, které bývá často černobílé. Hus je každopádně člověk, který je na jedné straně neskonale milován, známe případy lidí, kde se po generace budou předávat osobní vzpomínky na setkání s ním, ale na druhé straně je také až nepřiměřeně nenáviděn. Jsou lidé, kteří mu po dlouhá desetiletí neodpustí něco, čím je zranil. Člověk, se kterým asi není snadné žít, který nabývá pro svou dobu prorockého charakteru.

Měl Hus nějakou šanci při procesu obstát, nebo bylo jasné již při cestě do Kostnice, že se nevrátí?

Již přibližně půl roku zastávám názor, že velmi pravděpodobně neměl a že odjíždí do Kostnice s myšlenkou, že se nevrátí. To se u něj dá zcela jednoznačně prokázat. Neměl, protože bystří teologové jako Jean Gerson v De ecclesia, které měli k dispozici, evidentně odhalili "motiv vzpoury", jak by řekl Amedeo Molnár. To znamená, že musí otřást stávajícím sociálním řádem, nebo i hierarchickým řádem církve. Na druhé straně přece jen proti tomu svému staršímu názoru bych dnes ovšem dodal jinou věc, která je překvapující, studujeme-li Husův eklesiologický model více do hloubky, shledáme velmi překvapující záležitost. Největším Husovým problémem je, že, jinými slovy řečeno, se vlastně opírá proti kanonicko - právnímu pohledu na církev o teologii milosti. Celý motiv predestinace který zavádí, je totiž v jistém smyslu předobrazem pozdější teologie milosti například u Luthera. Je to vysloveně teologie milosti a ohromný zážitek objevu modelu mystického těla Kristova proti pyramidálnímu hierarchickému. Představte si, že ještě před Husovým upálením, ve chvíli, kdy konciliaristé potřebují sesadit Jana XXIII. v Kostnici - toto víme teprve několik měsíců - Jean Gerson i Pierre d'Ailly a řada dalších, použijí přesně tyto argumenty a tyto motivy proti Janu XXIII., kdy je třeba uprchlého papeže sesadit. Argumentují, že papež přece nemůže mít moc nad celým mystickým tělem Kristovým reprezentovaným koncilem. Já právě v tom prohloubeném bádání dokonce nacházím v Basileji u Juana de Segovia - Jana Sevillského stejnou argumentaci proti Evženovi IV., ve chvíli, kdy chce rozpustit basilejský sněm, Jan ze Sevilly řekne, že je Satan a Lucifer, protože se chce stavět nad všeobecný sněm, který reprezentuje celé mystické tělo Kristovo. Spíše, než k jednoznačné odpovědi, bych se v této chvíli soustředil k tomu, že začínáme odhalovat dosud netušené, skryté stránky tohoto dramatu. Konciliaristé si v myšlení byli daleko blíže s Husem, než jsme si kdy vůbec předtím mysleli. Problém je pravděpodobně v tom, že jsme, z jedné i z druhé strany, byli navyklí Husovo kostnické drama nahlížet poněkud zjednodušeně a schematicky.

Jakou roli sehrál v procesu císař Zikmund, měl možnost proces ovlivnit, nebo Husa dokonce zachránit?

Osobně jsme hluboce přesvědčen, že Zikmundův obraz ve vztahu k Husovi se pravděpodobně do budoucna silně změní. Když čtete pozorně například Eberharda Windeckeho, kronikáře jeho tažení k Praze v roce 1420, tak se setkáte s tím, že křižáci obviňovali Zikmunda z kolaborace s husity, nebo z tajného nadržování a proto se měla zhroutit první křížová výprava. Zikmund by byl, pokud by to jen trochu šlo, v Kostnici rád hrál Husovu kartu, kdyby to pro něj znamenalo podporu české stavovské obce z hlediska dědictví po Václavovi. Ono to nešlo. V určité chvíli zřejmě koncil na jedné straně opravdu potřeboval také nějakou postavu, na které by demonstroval, že se pokouší o nápravu in causa fidei, i ve věcech víry, na druhé straně byl případ dobře připraven Husovými protivníky. Česká situace byla vyhrocena tak, že se nedalo couvnout, ale hlavně, kdo měl v Kostnici čas a ochotu se zabývat detailními distinkcemi toho, co Hus skutečně myslí nebo nemyslí, nebo v čem jsou ty dotykové body. Způsob, jakým byla prezentována predestinační otázka ve vztahu k eklesiologii, v Kostnici musel Husa evidentně diskreditovat.

dokončení rozhovoru v příštím čísle

Historia magistra vitae...

Česká Hesla Jednoty bratrské slaví 125 let

Před 125 lety, v roce 1873, u nás byla vytištěna první Hesla JB, z historie obnovené Jednoty však víme, že to nebyla první Hesla v české řeči. Ta vyšla poprvé v roce 1758 v exulantském sboru Jednoty v berlínském Rixdorfu pod názvem: "Knížka k každodennjmu Vzjwanj Cyrkvj Bratrských na rok 1758". Protože se český sbor v německém prostředí postupně asimiloval, vydávání českých Hesel bylo po čase zastaveno. Teprve v roce 1873 vyšla opět Hesla v české řeči a to v Čechách. Vytiskl je A. Mareš v Roudnici, druhý ročník 1874 B. Böhm v Novém Městě nad Metují, jejich překladatel i vydavatel nejsou známí. V oné době u nás byla misijní práce Jednoty bratrské, řízená přímo z Ochranova Českomoravským komité, ještě v počátcích a s největší pravděpodobností nízký odběr Hesel a vysoké výrobní náklady vedly k jejich značnému zestručnění, které spočívalo v tom, že v sešitku o pouhých 16 stranách nalezl čtenář pouze odkazy na biblické verše, které musel v Bibli sám vyhledat. Teprve v roce 1892 vyšla Hesla v obvyklé podobě. Vytištěna byla v Praze. S prodejem Hesel byly i nadále potíže, v roce 1891 se z vytištěných 500 ks Hesel prodalo od ledna do srpna pouze 250 kusů. S nově vznikajícími sbory a s nárůstem členů naší církve pomalu ale jistě stoupal prodej Hesel. Později, v třicátých letech tohoto století, byla Hesla upravena tak, aby mohla sloužit i k zapisování poznámek.

Jejich vydávání bylo přerušeno pouze za druhé světové války, kdy vycházela měsíčně na dvojlistech nebo byla opisována. Tehdejší potštejnský kazatel Karel Reichel, jenž se podílel na posledním válečném vydání Hesel, byl v srpnu roku 1942 zatčen a ve své knize Zamřížované okno nám o nich zanechal dojemné svědectví, které přetiskujeme.

letošním roce u nás vyšla Hesla v počtu 5000 výtisků, což jistě není málo. V porovnání s některými dalšími zeměmi, kde Hesla vychází, to ovšem není příliš závratné číslo. Německá Hesla můžeme nadneseně označit "ekumenickým bestselerem", neboť na rok 1997 se jich, v této zemi obnovení Jednoty, prodalo více než milion kusů v různých podobách. Letos si naši němečtí sousedé mohou koupit kromě klasických brožurek i Hesla na disketách, CD, jako nástěnné kalendáře, jednoduché diáře i luxusní plánovací kalendáře pro podnikatele, vše v několika provedeních.

Kdo ještě nemáte Hesla na rok 1998, lze je zakoupit v kterémkoliv našem sboru, nebo si je můžete objednat na adrese Ústředí JB v Nové Pace.

Jiří Just


Karel Reichel o Heslech: Zamřížované okno

Velkou radost jsem měl, když mi advokát Dr. Vrtílek přinesl Hesla 1943. Na té knížce jsem pracoval ještě s manželkou. Byla to moje Hesla od A do Z. Obálku vytvořil podle mého návrhu grafik Cyril Bouda. Tu je Kunvald, Ochranov i Potštejn. Zájem o soud, o němž mne advokát informoval, musel ustoupit úplně zájmu o tento poklad, který byl zeleným cerberem bez protestu propuštěn na celu jakožto 'modlitební kniha'. Knížka hned po obědě putovala z ruky do ruky. Lupič Kouba ji snad přečetl celou. Tak dlouho ji měl. Artus si v neděli dělal výpisky a psával je domů v dopisech a Kadlec si ji chtěl opsat celou. Každého rána pak Hesla sloužila za vstupní pozdrav a text k proslovu. Žel, jak málo jsem dovedl svým druhům podat. Byly, přiznám, i ranní chvíle, kdy jsem neuměl říci nic, anebo naše pobožnost byla jinak znemožněna. Tu se ptávali: A dnes nám kazatel nic nepoví?...


Moje zkušenosti s Hesly

Když jsem se s Hesly prvně setkal, byl jsem nad nimi trochu na rozpacích, protože jsem poznal lidi, kteří je používali tak trochu jako nástroje k věštění. Takže jsem svou cestu k Heslům musel teprve hledat. Před mnoha lety, kdy jsem začal učit na fakultě, jsem poměrně brzo přišel na to, že když se někdo před přednáškou modlí, snadno zapadne do stereotypu, aniž si to uvědomuje. Hesla jsou překrásné cvičení v kázni, protože nám ukazují šíři biblického poselství a zároveň šíři života a vedou nás k tomu, abychom si vzpoměli, že máme děkovat a prosit za věci, které třeba právě nenosíme v hlavě. Je to něco aktuálního, něco živého, někdy je to velice oslovující, a mě se po celá léta osvědčuje jako cesta vzácná a darovaná, takže za Hesla moc děkuji, varuji však před věštěním, přičemž nevylučuji shodu poselství hesla se životem, která je darem, ale nesmíme ji mechanicky postulovat. Spatřuji v nich milostnou kázeň, která byla charakteristická pro starou Jednotu a která mě z nich dodnes čiší.

Velikou radost jsem měl, když se začala Hesla vydávat hebrejsky a řecky. To je moc dobrý počin, protože jsou lidé, kteří by rádi přece jen neztratili kontakt s hebrejštinou a řečtinou a třeba jim ani není technicky možné sedět nad textem se slovníkem hodinu denně. Mám za to, že v dnešním uspěchaném čase to je možná nejlepší způsob, jak se k tomu původnímu textu rychle dostat. Můj ideál je, že kazatel, než jde na kazatelnu nebo na biblickou hodinu, by měl přečíst původní text alespoň tak, aby byl připravený a věděl, co v tom opravdu je, protože překlady, přestože jsou dělány svědomitě, nevystihují všechny souvislosti a konotace. A k tomu nás Hesla vedou.

Jan Heller

Okénko mládeže

Sjezd mládeže KS a JB 17.-19. října v Pardubicích

Ve dnech 17.- 19. října proběhl již devátý sjezd mládeže, tentokrát v Pardubicích. K jeho organizaci spojily síly Křesťanské společenství, Jednota bratrská a nepřehlédnutým podílem i zdejší sbor Slova života. Jak již bývá zvykem, sjezd měl podobu tří dnů nabitých programem, přičemž zbyl i čas na osobní volno, které bylo tím delší, čím blíže centru dění - kulturnímu domu Paramo - účastníci sjezdu bydleli.

Jak sjezd vypadal po stránce programové? Pátek byl již tradičně ve znamení příjezdu účastníků a společného shromáždění v zmíněném kulturním domě se slovem a zpěvem. V sobotu dopoledne proběhla evangelizace ve městě se společným zahájením u pardubického divadla, odpoledne semináře ve třídách školní budovy s několika zajímavými tématy, např. vznešená úloha muže, vznešená úloha ženy, evangelizace v dnešním světě, sekty, vlivy rockové hudby atd... (názvy seminářů nejsou původní). Jejich úroveň, stejně jako zájem o jednotlivé semináře, kolísala. Večer následovalo další společné sejití s velmi dobrým slovem bratra Jendy Salaby, v neděli, jak již bývá zvykem, shromáždění a poté odjezd účastníků.

Hodnocení úrovně sjezdu bylo dosti rozdílné, nejčastějšími tématy diskuzí byla hudba v programech, jak vychvalovaná, tak zatracovaná a organizační zvádnutí celé akce (ubytování zajištěné v několika, často velmi vzdálených, částech města a strava, nebo spíše občerstvení). Různily se i názory na vývoj kvality sjezdů mládeže.

-jj-

A to je vlastně otázka i pro vás: Jaký by měl být sjezd příští? Čeho ubrat a čeho přidat? Vaše odpovědi rádi otiskneme v nové rubrice Dopisy, ohlasy a názory.


Minirozhovor

Dvě otázky na téma sjezdu v Pardubicích jsme položili i Petru Applovi, vedoucímu mládeže sboru JB v Ústí n. O.:

Co jsi od sjezdu očekával ?

Čekal jsem, že na sjezd přijedou stovky mladých lidí, kteří budou zasaženi a povzbuzeni tím, co Bůh bude na sjezdu dělat. Očekával jsem slovo do aktuální situace mladých lidí, Boží přítomnost ve chvalách, možnost vzájemného sdílení, stravu a ubytování přiměřené ceně.

V čem bylo toto očekávání naplněno a v čem nikoliv ?

Naplnilo se v tom, že skutečně přijel slušný počet mladých lidí. V sobotu večer zde zaznělo slovo, které mě příjemně překvapilo svojí svěžestí, jasným poselstvím a výzvou ke zbožnému životu. Rovněž většina ostatních seminářů a vyučování, kterých jsem se zúčastnil, byla na velice dobré úrovni, takže slovo reagovalo na potřeby mladých lidí v této době. Co se týká možnosti vzájemného sdílení a času pro neformální rozhovory, bylo to rovněž dobré.

Jen částečně se naplnilo mé očekávání týkající se chval. Chválící skupinka Oty Pinknera nebyla špatná, ale styl, kterým tato skupina hraje, mi pro uctívání a chvály nepřipadá příliš vhodný. Rovněž vzdálenost místa ubytování od kulturního domu, kde byl program sjezdu, mi připadala dost velká a ubytování bylo poněkud "z ruky". Celkově ale mohu říci, že sjezd byl podařený a ten, kdo nehleděl na jiné technické nedostatky, ale na Hospodina, mohl z této akce odjet velice povzbuzen k další cestě s Bohem.


Anketa

V rámci sjezdu mládeže proběhla i malá anketa, která měla za cíl zjistit, o jakých tématech byste si rádi v této rubrice přečetli. Nuže, zde jsou výsledky.

Vyplněný anketní lístek odevzdalo celkem 53 účastníků sjezdu, průměrný věk chlapců 24,4 let, děvčat 18,5 let. První část se týkala zájmu o náplň této rubriky, řazeno dle počtu získaných hlasů: partnerské vztahy a témata s tím spojená (34), křesťanské vtipy (28), křesťan a hudba (26), mládež jako součást církve (26), problémy naší doby - drogy, alkohol, mamon, automaty, televize atd. (25), křesťan a sport (22), křesťan a umění (21), křesťan a ekologie (9), jiná: svědectví, informace o akcích, zprávy z jednotlivých mládeží, proč být křesťanem, pohyb Ducha svatého, mládež a misie, historické náměty, humanismus, postmoderna, New age, sekty. Styly poslouchané hudby: rock a příbuzné styly (24), folk (15), vážná hudba (10), pop, techno, dance apod. (7), country (4), jazz (2), lidová hudba, blues a dechovka po jednom hlasu. Neinformovanému člověku by bylo schopno podat základní informace o svém sboru a církvi 14, jenom částečně 26 a spíše ne 14 dotázaných a je potěšující, že se nenašel nikdo, koho tyto věci nezajímají. Kontrolní testík, ve kterém se k sobě přiřazovaly rozličné pojmy, týkající se převážně Jednoty bratrské, zodpovědělo zcela správně 29 respondentů. K raritám patří mylné označení Dana Heřmana za biskupa JB (2x), Billyho Grahama za zakladatele obnovené Jednoty bratrské, Petra Ebena překladatelem Nového zákona a Zinzendorfa za rockový festival. Poslední otázka byla míněna jako zachycení přirozené reakce na různé pojmy, bez jejich další specifikace. Respondent měl přidělit každému z nich známku od jedné do pěti, tak jako ve škole. Mezi pojmy z oblasti duchovní jsme pro zpestření přidali několik zcela neutrálních, aniž jsme ovšem tušili, že například svíčková bude v sobotu k obědu, čímž bylo výrazně ovlivněno její hodnocení. Pořadí průměrů od nejlepších k nejhůře oceněným: partner(-ka) (1,2), kázání našeho kazatele (1,5), tento sjezd (1,7), spánek (1,74), elektrická kytara na nedělním shromáždění (1,8), glosolálie na bohoslužbě (1,98), bratrská píseň a časopis Jednota bratrská (obojí 2,5), svíčková (2,85), zpravodajství v televizi (3,32), Jiří Zmožek (3,38), Pernštejn 10° (3,43), tradice (3,5).

Na závěr nutno zdůraznit, že ankety se zůčastnilo pravděpodobně necelých 10% účastníků sjezdu a také nebylo zjišťováno, do které z denominací respondenti patří.

-jj-

PŘÍŠTĚ ZDE ČTĚTE: O HUDBĚ

Recenze

Střípky

(Telepace Ostrava 1996)

Album, s nímž Vás chci nyní seznámit, nepatří k žádným horkým novinkám. Vzniklo na sklonku roku 1995 a nazpívali ho posluchači Univerzity Palackého - scholisté olomouckého kostela Panny Marie Sněžné. Pod jednoduchým názvem "Střípky" se skrývá 12 písní, které předtím zazněly i při setkání Jana Pavla II. s mládeží na Svatém Kopečku.

Na albu nalezneme známé i méně známé, sborově i sólově zpívané chvalozpěvy v decentním popovém aranžmá. Je to zkrátka docela povedený "popík" (v tom lepším smyslu slova). Co se týče zvukových kvalit, vytkl bych této nahrávce zdůrazněné vyšší kmitočty, což má za následek nepřirozeně ostrý zvuk; také kytara ve skladbě "Je stále přítomná" není příliš přesvědčivě nasnímaná. To je však záležitost zvukařů, nikoliv interpretů. Otevřenou otázkou zůstává text písně "Madona" - zde záleží na teologické orientaci a toleranci posluchače. Poslední drobnou výtku mám k aranžím v "Hosana": ty trumpety v úvodu a celkově mdlý začátek mě příliš nenadchly. Píseň se sice posléze docela dobře "rozjede", ale přesto na mě působí, jako kdyby ji zahrál a nazpíval TOČR, nebo něco podobného. Osobně jsem zvyklý ji hrát jinak a dal bych přednost spíše rockově průraznější interpretaci. Na druhou stranu je nutné pochválit solidní muzikantskou úroveň zpěváků a pestrý, ale decentní doprovod. Kladně bych hodnotil také celkové provedení písní např. "Rájem", "Právě teď", "Denverská hymna", Pane, smiluj se", zajímavě zní varhany v "Ježíš, nejkrásnější ze všech jmen".

Album působí pohodovým a uvolněným dojmem a určitě stojí za to si ho (nejen) poslechnout.

Libor Stránský


Jan Milíč Lochman: O smyslu křesťanských svátků
Meditace o vánocích, velikonocích a letnicích

(přeložil Jindřich Slabý, nakladatelství Vyšehrad Praha 1997, 78 stran, doporučená cena 54,- Kč.)

Autor knihy, Jan Milíč Lochman je světově uznávaný evangelický teolog, jeden z těch, kteří po roce 1968 zůstali v exilu. Studoval v Praze, St. Andrews a v Basileji, kde také, kromě jiných univerzit v Evropě a USA, přednášel. Jeho soubor zamyšlení nad křesťanskými svátky vznikl na výzvu švýcarského rozhlasu, po jejich úspěšném odvysílání vyšel knižně v několika jazycích a v loňském roce i česky.

Bezmála 80 stran publikace je věnováno úvahám nad vlastním smyslem svátků, vánocemi, ale především nad velikonočními událostmi. Hluboké a inspirující myšlenky neubírají na srozumitelnosti textu a potěší především ty, kteří chtějí něco více, než jen znát pouhý biblický rámec centrálních dějů křesťanství. Kniha je velkým svědectvím o sestoupení Boha k člověku a jejich vzájemné vztahu, o víře v osobního Boha, vrcholící v naději vzkříšení těla a věčného života. Je také důstojnou odpovědí na kritiku zásadních novozákonních událostí liberální teologií, především v kapitolách o zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Krista. Motivujícím a aktuálním snad v každé době, je zamyšlení nad důvodem přítomnosti jména a osoby Pontia Piláta v Krédu, reflektující vztah víry a politické moci, vedle tradičního výkladu zasazení velikonočních událostí do historické reality. Závěrečná kapitola patří letnicím a Duchu svatému, který je člověku Boží přítomností (církev je vlastně jeho domovskou obcí) a zároveň působí jako obhájce ohroženého stvoření.

Jiří Just


Marie Frydrychová: Příprava na manželství

Autorka ve zmíněné publikaci navazuje na neméně úspěšnou knihu "Malá škola lásky." Zatímco v Malé škole lásky se snaží oslovit především ty, které partnerský vztah teprve čeká, kniha "Příprava na manželství" má mnohem širší záběr. Dotýká se i například problémů nepřijetí vlastními rodiči. Co dělat, když rodiče nechtějí dítě pustit ke Svaté večeři Páně. Krátce se například zmiňuje i o různých psychologických typech osobnosti. Hlavní část se pochopitelně týká manželství. Postavení muže a ženy v rodině. S citlivostí autorce vlastní otevírá problémy sexuálního života, vzájemné tolerance manželů a výchovy dětí. Kniha je zpracována zároveň i jako učební pomůcka. Ke každé kapitole jsou zde příslušné otázky, na které si může nedočkavý čtenář sám s pomocí Bible nalézt odpověď.

Knihu bych vřele doporučil sám sobě, vedoucím domácích skupinek, dále všem mládežníkům nedočkavým života a zvlášť hloubavým starším dorostencům k postupnému studiu. Kniha je poměrně nenápadná formátem A5, v množství knih ve sboru se dá snadno přehlédnout. Je to však jedna z publikací, ze které se může leccos dozvědět celá rodina

Martin Škoda

Světová Jednota bratrská - Unitas fratrum

První ordinace sestry v Tanzanii

Ve čtvrtém čísle Daheim und draussen, které přináší úvahy, zprávy a informace o misii Jednoty bratrské, jsme se mohli dočíst zajímavý údaj. V srpnu 1997 byla v provincii Jednoty bratrské Tanzánie jih ordinována sestra Fanny Ndemange. V současné době vede v provincii práci mezi ženami.

Křesťanství i organizace církve je v Africe ovlivňováno místní kulturou a dávnými zvyky. To dlouho určovalo i postavení žen v církvi. Proto této ordinaci předcházely dlouholeté rozhovory a na synodu před třemi roky bylo konečně rozhodnuto, že i ženy mohou být ordinovány k duchovní službě a sestra Ndemange se tak stala první ordinovanou pracovnicí v Jednotě bratrské v Tanzánii.

Ačkoliv v ostatních provinciích v této africké zemi nebylo ještě o ordinaci žen rozhodnuto, některé z nich již ukončily svá theologická studia a očekávají další vývoj.

bok


Kuba

Vznikne na Kubě sbor Jednoty bratrské? Třiašedesát kubánských křesťanů, kteří se označují za Moravany, navázali dopisem kontakt s příslušnými misijními orgány, s cílem připojit se k Jednotě bratrské. Členové této skupinky pocházejí dílem z různých církví, někteří dosud nepřišli do styku s žádnou denominací. O této neobvyklé žádosti byli zpraveni zástupci španělsky mluvících provincií JB ze Střední Ameriky, kteří mají prozkoumat možnosti vzájemných kotanktů, navzdory omezením komunistické diktatury, která dosud na Kubě panuje.

(s použitím Herrnhuter Bote -jj-)


Dopis věřícím severního Irska


V červenci 1997 zaslali předseda České biskupské konference kardinál Miloslav Vlk a předseda Ekumenické rady církví Pavel Smetana otevřený dopis severoirským katolíkům a protestantům, ve kterém je nabádají ke společnému smíření. Tento dopis byl velice pozitivně přijat a jeho části zde přetiskujeme:

"Drazí bratři a sestry,

nás české katolíky a evangelíky velice bolí, když každoročně, a mnohdy i častěji, slyšíme o srážkách se zbraní v ruce mezi Vámi oběma křesťanskými vyznáními. Často se kvůli Vám zardíváme hanbou před svými spoluobčany. Obracíme se na Vás s výzvou a prosbou: smiřte se mezi sebou a odpusťte si. Vzájemným odpuštěním zahojte rány Vašich dějin a otevřte tak dveře nové evangelizaci, jejímž nejsilnějším nástrojem je vzájemá jednota.

Nabízíme Vám svou vlastní zkušenost a příklad. Kostnický koncil odsoudil katolického kněze a reformátora Mistra Jana Husa v roce 1415 jako kacíře a on byl pak upálen. Tato násilná smrt začala rozdělovat naši jednotnou duchovní tradici. zvláště po 1. světové válce toto nepřátelství zesílilo.

Při své první apoštolské návštěvě v České republice vyzval Jan Pavel II. nás katolíky, abychom přehodnotili pohled na Mistra Jana Husa, aby se stal postavou spojující, ne rozdělující. Katolíci založili na papežovu výzvu příslušnou komisi, která se brzo změnila na ekumenickou a dnes je naší "laboratoří jednoty".

V současné době začínáme lépe chápat znamení časů, která volají po jednotě, za níž se modlil před svou smrtí Kristus a která je nutná k tomu, aby svět uvěřil. Proto jsme založili ekumenickou komisi, abychom spolu nalezli společnou pravdu a uzdravili i další období našich bolestných duchovních dějin.

Na této cestě nás, katolíky, povzbuzují slova apoštolských exhortací Jana Pavla II. Tertio milenio adveniente a Ut unum sint. A při své druhé návštěvě v naší vlasti v roce 1995 se papež Jan Pavel II omluvil všm nekatolíkům slovy:

"(...) Dnes, já, papež římské církve, jménem všech katolíků prosím za odpuštění křivd, spáchaných na nekatolících v pohnutých dějinách tohoto národa; zároveň ujišťuji, že katolická církev odpouští všechno zlé, co vytrpěly zase její děti. Ať je dnešní den novým začátkem ve společné snaze následovat Krista, jeho evangelium, jeho zákon lásky, jeho svrchovanou touhu po jednotě věřících v Kristu: "Aby všichni jedno byli" (Jan 17, 21)."

Při své letošní návštěvě u příležitosti milénia mučednické smrti sv. Vojtěcha, druhého pražského biskupa, papež znovu tuto omluvu opakoval.

Při letošní oslavě svátků našich slovanských misionářů dne 5. července 1997 na Velehradě, u kolébky naší víry, vystoupil synodní senior Českobratrské církve evangelické a prezident Ekumenické rady církví v České republice Pavel Smetana a omluvil se katolíkům slovy:

"(...) Milí bratři a setry, nemohu mluvit za všechny nekatolické křesťany. Mluvím však za sebe jako potomek českých exulantů pro víru, za sjezd reemigrantů, který se konal v Lovosicích, i za mnohé evangelické křesťany, kteří vyjádřili svou touhu po smíření. Na statečná slova papeže Jana Pavla II. nemůžeme jinak, než odpovědět: vděčně přijímáme jeho omluvu a radostně odpouštíme, ba už dávno jsme odpustili. Kéž naše vzájemné odpuštění nese rysy odpuštění Božího, jenž hříchy svého lidu uvrhne do hlubin zapomnění, aby nebyly připomínány více.

Evangelíci nejsou však jen obětí, jakkoliv v této zemi byly pobělohorskými událostmi evangelická církev zničena. Vinou však není jen čin násilí, ale i slovo, by i myšlenka naostřená proti bratru v Kristu. Před Bohem, který zná lidská myšlení i srdce, ani před svými bližními není nikdo z nás spravedlivý. Proto pokorně vyznávám viny a selhání nás, evangelických křesťanů, které napomohly k rozdělení církve a způsobily utrpení římskokatolickým křesťanům. Prosím naše bratry a sestry v římskokatolické církvi za odpuštění v důvěře, že nám všem odpustí náš společný Pán Bůh Otec, Syn i Duch svatý.

Nechť je nám darováno Boží smíření a tak nový počátek k pravdivé a přesvědčivé službě lidem v tomto národě. Nechť skrze naše usmířené vztahy zazáří Kristus - Spasitel celého světa."

Domníváme se, drazí bratři a sestry, my, čeští katolíci a evangelíci, že máme určité oprávnění pro svou zkušenost na cestě smíření - i když si nemyslíme, že jsme lepší - vyzvat Vás ke společnému odpuštění a smíření, aby jméno Kristovo nebylo Vámi hanobeno a abyste nekazili život a práci druhých: odložte malicherné předsudky dávné minulosti a mocným činem odpuštění a smíření zahojte rány zasazené minulostí i ty, které si zasazujete v přítomnosti. Tím uděláte první velký evangelizační čin ve světě, který Vás obklopuje. Tak se stanete hodni jména křesťan.

Přijměte, prosíme, naše slova jako výraz upřímné touhy o společné následování Krista v dnešním sekularizovaném světě."

Pavel SmetanaMiloslav kardinál Vlk
synodní senior Českobratrské církve evangelické arcibiskup pražský
aa
předseda Ekumenické rady církví v ČR předseda České biskupské konference

Z našich sborů

Horský domov Jednoty bratrské v Polubném - Růžodole

Brzy po konci války (v roce 1946) pomohl bratr kazatel Timotheus Petr zřídit jazykové kursy angličtiny a ruštiny pro členy Jednoty bratrské v Dubé. Tam vznikla touha po opravdovém domově pro rekreační a výchovnou činnost mládeže a po větším sbližování členů různých sborů. Již v dalším roce se podařilo bratru kazateli Pavlu Glosovi a jeho spolupracovníkům najít v Jizerských horách bývalou hospodu v Polnau-Rosenthale, kde byl i lutherský kostelík. Ten se rovněž stal majetkem naší církve. Prvními účastníky biblického kursu a přednášek byli členové YMCY v únoru 1948. V létě již začaly dětské tábory a kursy mládeže, které pokračovaly o vánočních a pololetních prázdninách. Naposledy se zde mohla mládež sejít o vánocích 1955 a jako vždy ukončila poslední den roku večerními bohoslužbami v horském kostelíku.

Z těch krásných setkání vzniklo mnoho celoživotních přátelství i několik pěkných manželství. Všechny "polubeňské" aktivity byly ve znamení bratrské lásky a ekumenismu. Nejméně polovina mladých lidí byla z jiných protestantských církví a nechyběla ani mládež katolická. O tuto možnost scházení se v Polubném církev přišla - jen shromáždění v kostelíku se konala celou totalitu. Už uplynulo několik let od pádu komunistického režimu a díky aktivitě několika bývalých "polubeňáků" jsme se mohli 3.8.1997 znovu svobodně sejít. Většina z nás jsme již babičkami a dědečky, ale naše hlasy zněly stejně jasně jako v našem mládí: po kázání bratra R.Borského jsme měli všichni možnost povědět své vzpomínky a vyznat, čím pro nás Polubný byl a co pro náš následný život znamenal. S vděčností jsme vzpomněli i na ty, kteří nás předešli do nebeského domova. Polubeňské písně chválící našeho Pána zněly radostně s doprovodem harmoniky bratra Květoslava Plívy, tak jako kdysi při kytaře a harmoniu. Mohli jsme zpívat zpaměti. Nedalo se na ně zapomenout.

Bude-li to vůle Boží, sejdeme se opět první neděli v srpnu.

g.

Informace

Česká evangelická aliance vydala Katalog evangelizačních odborů a misijních společností. Cena tohoto katalogu je 20,-Kč. Pokud máte o tento katalog zájem, obraťte se na kancelář aliance (ČEA, Korunní 60, 120 00 Praha 2).

Dětem

Heslech Jednoty bratrské 1998 čteme jako heslo roku verš z listu Efezským 5,2:

Choďte v lásce, jako i Kristus miloval vás.

Chodit v lásce znamená zanechávat za sebou stopy lásky. Má být zjevné: tudy prošla láska.

Co je takovou stopou, znamením lásky ? Jistě například ODPUŠTĚNÍ. Jako Josef odpustil svým bratřím, kteří ho prodali do otroctví (1. Mojžíšova 37-45). Pán Ježíš nám dokonce ukládá: "Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují" (Matouš 5,44). Takhle dovedl jednat David, když ho pronásledoval král Saul. David mohl svého pronásledovatele snadno zabít, jak mu radili jeho společníci, ale on to neudělal (1. Samuelova 24). Pán Ježíš se sám na kříži modlil za své trýznitele: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí" (Lukáš 23,34). Téměř stejnými slovy se dovedl modlit Štěpán, když byl kamenován: "Pane, odpusť jim tento hřích" (Skutky 7,60). Doslova jednal tak, jak později napsal apoštol Pavel Efezským: "Choďte v lásce, jako Kristus miloval vás."

Na Petrovu otázku, kolikrát máme odpustit, říká Pán Ježíš: až sedmdesátkrát sedmkrát (Matouš 18,22). Dovedete to? Učte se odpouštět, sami tím získáte hodně radosti a pokoje.

Otázky pro vás:

  1. Kolik měl Josef bratrů?
  2. Jakým skutkem dokázal David Saulovi, že neusiluje o jeho život?
  3. Kdo ze tří jmenovaných (Josef, David, Štěpán) znal Pána Ježíše?

Jiří Polma

Odpovědi posílejte na adresu redakce do 15. ledna


[DÚLOS] [JEDNOTA BRATRSKÁ] [Rejstřík časopisu]