"Ptejte se na Písma, nebo... tať svědectví vydávají o mně" z Evangelia Janova (5,39) platilo skoro všeobecně v křesťanské církvi až do konce V. století. Jedině v samém Písmu bylo totiž možno hledati a nalézati podstatnou oporu proti mocnému vlivu mnohdy nekřesťansky smýšlející gnose i proti příliš pohádkovému znění tradice. Jedině Písmo, zatím stabilisované v kánon příslušného počtu knih starozákonních a novozákonních, mohlo čeliti i do budoucna rozumářství hellenismem rozrušeného světa i romantismu tehdejších synkretistických mysterií. Jedině z Písma dalo se očekávati, že i nadále poplyne ona živá míza křesťanské lásky, víry, ušlechtilosti a mravnosti do těla stárnoucí církve, které již dlouho chybělo prvotní nadšení z marně očekávané parusie božského Utěšitele. Proto všechno to láskyplné lpění církevních učitelů na Písmu jako jediném prameni o Boží pravdě, v Kristu zjevené a jeho ústy tlumočené světu! "Na Písmo toliko majíce zření, nikoho neposlouchejte, když vám z něho důkazů nepodává", volá zaníceně mučedník Justin (+ 167) v apologetickém Dialogu s Triphonem. A téměř jeho ústy vyzývá církevní Otec Basilius (+ 379) v Knihách proti Eunomiovi křesťany, aby dobře srovnávali řeči učitelů z Písem, a jen které se s ním shodují, přijímali, opačné pak zavrhli! "Neboť zřejmým důkazem nevěry jest, když se nepřijímá, což psáno". Cařihradský biskup Jan Zlatoústý (+ 407) pak přímo již ukazuje, že "povinností všech křesťanů jest opatřiti si bibli, onen pokrm a lékařství duše, zvlášť Nový Zákon, v němž nejpotřebnější učení obsaženo jest", neboť "chceš-li upevněn býti u víře, jen k Písmu se obrať!" Leč další pětisetletý vývoj církve, v němž ke své škodě ztrácela především pečeť bezvýhradné pokory a místo ní přijala pyšný hierarchismus a nucený dogmatismus, kráčel tak zřejmě proti Kristovu duchu obsaženému v bibli, že Písmo přestávalo býti oporou církve. Naopak, bible v rukou křesťana stávala se spíše nebezpečnou zbraní proti upadlé církvi. Proto asi církev nijak ráda neviděla, dostávala-li se bible do veřejného majetku křesťanů; obmezovala její rozšiřování a nejednou se zásadně postavila proti tomu, aby biblický text byl nejširším vrstvám ještě více zpřístupněn překladem latinského úředního znění do jazyků národních.

I. Česká bible před kralickými překladateli.

II. O vzniku a vydání bible Kralické.

   Úspěch i radost z dokonalé práce při překládání Nového Zákona podnítily ještě samého Blahoslava k touze, aby stejně pečlivě byl opatřen pro Jednotu též překlad Starého Zákona. Dal se pravděpodobně opět sám do horlivé práce překladatelské, ale při opatřování, srovnávání a vyjadřování textů hebrejských narážel na takové technické obtíže, že bylo nad jeho síly překlad dokončiti. Předčasná smrt Blahoslavova r. 1571 přerušila pak na čas jím započaté dílo, a ačkoliv Blahoslavův nástupce v úřadě biskupském br. Ondřej Štefan získáním několika spolupracovníků, na př. M. Albrechta z Kaménka (+ r. 1617), br. Lukáše Helice (+ 1613), se pokusil dílo dokončiti, překládání brzy uvázlo, neboť zatím r. 1577 zemřel i br. Štefan a ivančická tiskárna bratrská v nastalém pronásledování Bratří se octla ve vážném nebezpečí. Teprve pomocníku a nástupci Štefanovu br. Eneášovi se podařilo překlad Starého Zákona dokončiti, ovšem jedině tím, že nejprve r. 1578 dal přenésti bratrskou tiskárnu do bezpečnějších Kralic na panství bratrských pánů Žerotínů a pak hojnějším doplněním počtu spolupracovníků i jednotnou redakcí díla tak rozsáhlého. V čelo překladatelské práce byl postaven jako redaktor br. Izajáš Cibulka (+ 1582) se sídlem v Ivančicích, jemuž dle určeného pořadí zasílali zpracované části překladu br. Jesen z Lipníka (+ 1594), sám br. Eneáš z Ivančic (+ 1594), br. Jan Efrajm z Prahy (+ 1600), br. Jiří Strejc (+ 1599) a br. Jan Kapito (+ 1589), jenž zrevidované příspěvky ihned dodával do tisku výbornému správci bratrské tiskárny br. Zachariáši Solinovi (+ 1596). Tak se podařilo, že již r. 1579 vyšel první svazek proslulé Šestidílky (Knihy Mojžíšovy), r. 1580 svazek druhý (Jozue až Ester), r. 1582 svazek třetí (Job až Píseň Šalomounova). Náhlá smrt redaktora br. Cibulky r. 1582 sice vydávání bible na pět let přerušila, ale vytrvalostí br. Eneáše, jenž se asi sám ujal nadále redaktorství díla, vyšel r. 1587 svazek čtvrtý (Proroci), r. 1588 svazek pátý (Apokryfy) a po určitém váhání o překladu Nového Zákona vyšel r. 1593 v úpravě br. Jana Němčanského (+ 1598) jako šestý a poslední svazek bratrského překladu bible Blahoslavův Nový Zákon. Veliké dílo celé generace - bible Kralická - bylo dokončeno! V ní bylo dáno českému národu bohatství nepřeberné, pravý poklad slov i moudrosti, jejž po stránce theologické zhodnotil na př. v "Kšaftu" Jan Amos Komenský takto: "Pán Bůh (dílu) tomu tak požehnal, že málo jest ještě národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně a jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli", a o němž se vyjádřil osvícenec Josef Dobrovský, že "máme ve vydání tomto knihu klasickou, kterou by se Čechové slušně spravovati mohli", chtěje tak oceniti především filologický význam bible Kralické.
  Druhé vydání bible Kralické vyšlo v jednom svazku menších rozměrů již r. 1596 a bylo opatřeno rejstříky od br. Vodičky. V témž roce byl znovu vydán též Nový Zákon Blahoslavův. Opraven a doplněn br. Zachariášem Aristonem, dočkal se r. 1601 ještě jednoho vydání. Tehdy už se však začínal též připravovati tisk foliové, jednosvazkové bible Kralické bez poznámek, jenž byl uskutečněn r. 1613. Toto poslední vydání kralické stalo se později základem mnoha vydání dalších, pobělohorských to vydání, tištěných, bohužel, Bratřími v exilu v cizině. O tato vydání bible Kralické se zasloužil její zkrácenou miniaturní úpravou r. 1658 v Amsterodamě poslední biskup Jednoty Jan Amos Komenský, pojmenovav tuto bibli Manuálníkem, a po něm věrnými otisky celé bible zvláště Václav Kleych, Jan Liberda, Daniel Krman, Jan Th. Elsner a jiní. Z těchto vydání pobělohorských, tištěných porůznu v Halle, Brucku, Lubně, Lipsku a Berlíně, zvláštní zmínky zasluhují vydání hallská z r. 1722, 1745, 1766, protože se stala základem vydání bible Prešpurské z r. 1787, biblí z r. 1808 a 1829-32, vydaných Jiřím Pálkovičem, bible Berlínské z r. 1807 a znovu r. 1813, i vzácnější ještě bible Kysecké z roku 1842.

III. Vliv Kralické bible na pozdější překlady biblí českých.

   Když totiž jesuita Matěj Václav Šteyer (+ 1692) se svým řádovým bratrem Jiřím Konstancem (+ 1673), bývalým protestantem, a za technické spolupráce jesuity Jana Barnera (+ 1708) pracovali na překladu bible Svatováclavské, opírali se o bibli Benátskou z r. 1506, o dvě rukopisné bible a - kde si nevěděli s překladem latinského textu Vulgáty rady -, odvážili se sáhnout ke kacířské bibli Kralické. Že tomu opravdu tak bylo, svědčí nepřímé doznání obou překladatelů v Předmluvě k bibli Svatováclavské, kde doslovně praví o bratrském překladu, že "zdá se míti na některých místech dobrý a Písmem míněný smysl s dobrou češtinou ...", a pak hlavně důkaz ze srovnání obsahů a poznámek Šestidílky s katolickým textem starozákonních proroků a novozákonních epištol Pavlových, Petrových, Janových a Apokalypsy a s ním souvisící připomínky v Předmluvě překladatelů bible Svatováclavské ke čtenáři, kde jest uvedeno, že "některá slova, která jiní v textu položili a k lepšímu vyrozumění Písma Svatého sloužiti mohou, místy s jinými znameními jsou přisazena ...".
   František Faustin Procházka (+ 1809) vydávaje r. 1778 s Fortunátem Durychem na vyzvání císařovny Marie Terezie Nový Zákon, řídil se nejprve zcela jen biblí Svatováclavskou. Když však brzo viděl, že jest v ní mnoho chyb a omylů pro neznalost řečtiny, hebrejštiny a i češtiny u jejích překladatelů, opravoval v ní o své újmě, kdekoliv a pokud mohl. Opravy ty provedl z větší části podle textu bible Kralické, o které pak r. 1782 napsal, že "vlastenecká řeč česká nemá nic výtečnějšího nad onen poklad, kterýž Bratří z řeckého a hebrejského textu první ze všech nesmírnou patnáctiletou prací vyvedli...". Když pak r. 1786 Procházka již sám přikročil k vydání Nového Zákona, čerpal z bible Kralické ještě více. V Předmluvě k svému překladu tehdy napsal: "Nebojte se soudu polo a méně učených..., že některému starému čtení způsobu (t. j. bratrskému) před latinským obecným jsem přednost dal...". Ovšem, když r. 1804 vydával bibli po třetí - nyní již celé Písmo - pokročil v církevních hodnostech tak, že bylo by bývalo pod jeho důstojnost přiznat to, k čemu se jako prostý řádový profesor hlásil zcela veřejně, že totiž v nejednom případě se při svém překladu opřel o bratrskou bibli Kralickou, ač srovnání obou textů nás o tom nenechává ani dost málo na pochybách.

   Bible zvaná Česká z r. 1851, po druhé vydaná r. 1857, má za základ bibli Procházkovu z r. 1804 a tím přejala do sebe i text bible Kralické. Bible vydaná Frenclem a Desoldou r. 1864 dovolává se jako svých předloh bible Benátské z r. 1506, bible Pražské z r. 1537, bible Norimberské z r. 1540, bible Svatováclavské z r. 1677 až 1715 a Procházkova Nového Zákona z r. 1788. Kralická bible, z níž bylo též mnoho čerpáno, jak dosvědčuje srovnání, jest pominuta mlčením. Innocenc Antonín Frencl (+ 1862), jenž zpracoval z bible část starozákonní až do Přísloví, opírá se většinou o bibli Kralickou všude tam, kde pod čarou záhadně mluví o hebrejském významu překládaného slova. Jan Nep. František Desolda (+ 1885), pokračovatel Frenclova vydání bible, opírá se při svých slovních formulacích též nejednou o kralický text biblický. Bible zvaná Bezděkova se v textu i ve výkladech blíží Kralické Šestidílce ještě více. Prof. Šmaha o ní napsal, že "jest co do textu zcela a zplna bible šestidílná Kralická". Moravský překladatel František Sušil (+ 1868) pak upravil svůj biblický překlad, jak dosvědčuje (r. 1866) v úvodu do Nového Zákona, dle správné zásady, že "starý překlad (t. j. bratrský) zachoval, pokud stačiti se zdál...". Při tom správně měl na zřeteli, že Bratří při překladu mohli se opříti o kritické texty polyglotty Komplutenské, Antorfské, on však měl již za podklad nejmodernější pečlivé texty, na př. Lachmannův a Tischendorfův. V tom byl hlavní pokrok jeho překladu, ač si musíme přiznat, rozbíráme-li kriticky oba texty, že bratrští překladatelé překládali někde texty srozumitelněji česky, než jak činil učený Sušil.
   Od konce XIX. století vzniká stále větší zájem o nový, dobrý, moderní mluvě přizpůsobený překlad bible z původních jazyků hebrejského a řeckého. Z českých překladatelů a upravovatelů Písma vynikají zvláště Mlčoch, Sýkora, Borový, Lenz, Hejčl, Sedláček, Dvořák, Hrozný, Heger, Karafiát, Žilka, Souček, Kovář, Merell, Col, Sicher, Šrámek atd. Posuzovati však jejich překlady a jejich textové vztahy k bibli Kralické vlastně se již vymyká z rámce posuzování bezprostředního vlivu bible Kralické na překlad českých biblí.

IV. K našemu vydání bible Kralické.

Biblí Kralická z let 1579-1593 jest po druhé světové válce ve svém celku vydávána nyní vlastně ponejprv. Jest dílem veliké lásky a péče vydavatelské i podpory se strany odpovědných činitelů našeho lidově demokratického státu, kteří tím vycházejí vstříc náboženské potřebě věřící části českého lidu; v mračnech nově hrozících bouří válečných jest i tento čin znamením našeho úsilí o mír, o jehož možném zabezpečení jsme pevně přesvědčeni a pro nějž z hlubin opravdové své víry společně všichni pracujeme. Kéž by tedy tato kniha byla českému věřícímu člověku tou každodenní oporou v jeho pracovním úsilí, Slovem potěšení a posílení po jeho práci a cestou k Bohu v Ježíši Kristu.

V Praze, léta Páně 1954.