DÚLOS / Petr Heřman


Piju pokud možno hodně - zvlášť dopoledne. Aby nedošlo k omylu - jde mi o to, dostat do sebe určité množství tekutiny, v níž převládá voda. Mívám nějaké problémy s ledvinovými kameny a tak jsem přijal za své takový proplachovací životní styl. Snídat ani moc nemusím, vypiju k tomu tak půl litru čaje nebo melty se sojovým mlékem po příchodu do práce hned vařím další litr. Nezáleží ani tak na tom, co to je: oblíbený jsem měl jeden čas obyčejný vietnamský čaj - byl levný. Dobrý je zelený čaj, nefermentovaný, ve tvaru kuliček, něco jako Green Powder. Příležitostně zajdu i do čajovny a zkouším - třeba nějaký vysokohorský himalájský čaj. Ale nepohrdnu ani českými bylinkami - takový šípek, jablečné šlupky, dobromysl, řepíček... Před lety jsem pravidelně pil maté. To je takový uzený čaj, vlastně to není čaj, ale nějaká cesmína, takové keře, které se posekají mačetami, silnější větve se zapálí a tenčími větvemi s lístky pak domorodci mávají ve vznikajícím dýmu tak dlouho, než se usuší.

Mléko: nepiju moc. Spíš dávám přednost tomu sojovému. Čas od času si dám "proháněcí kůru" tím způsobem, že se nepiju čerstvého mlíka od krav - to mě pěkně "prožene". Jinak mléčné výrobky - sýry apod. - to jo, ale to je zaje jiná stránka.

Alkohol: když se mluví o pití, tak lidi většinou myslí tohle. Ne, že bych byl zásadový abstinent - to nejsem a ani nemůžu. Svým způsobem souhlasím s thesí, že drogy jsou kulturní záležitost. A křesťanská kultura má jednu drogu, kterou od prvopočátku - v návaznosti na kulturu Izraelitů - toleruje - a tou je alkohol. Samozřejmě v rozumné míře. Ježíšův první veřejný zázrak těžko zatajit, ani jeho poslední večeři.

K tomu Pavlovi: jeden náš kazatel pravil, že kdyby býval sv. apoštol Pavel v Čechách, napsal by "pivo". Tak tedy - pivo ano, ale už zdaleka ne v takové míře jeko zamlada. Pamatuji se, že jednou na chmelové brigádě jsem vypil asi dest piv, stupňovitost už nepamatuji, byl to asi můj životní rekord, ale každopádně to byla mladická nerozvážnost, věc, kterou přiznávám, ale ne, abych se s ní chlubil. Teď mi tak jedna desítka při práci nebo i malá sedmička po obědě - a to zdaleka ne každý den - docela stačí. Co mi vadí - když je pivo nakyslé, naopak hořkost vítám. Takové Svijany - je to levné, možná už ne to co dřív, když to točili v Turnově na nádražním stánku. Popovického kozla mi dost znechutily ty pitomé reklamy. Staropramen, cucaný košem zpod železničního mostu - myslím tím tu vltavskou vodu, ze které se vaří - to už je trocha toho pražáckého patriotismu. Trutnovská desítka - taky jedna z levnějších, no proč ne. Radegast - měl by pasterovaný ve flašce vydržet déle, tak si jich příležitostně pár do zásoby koupím. Krušovice. No - plzeňský Prazdroj - ten mi doporučují lékaři na ledviny - prý je do jediné naše pivo se zásaditou reakcí. Když jsem šel na kliniku na operaci, měl jsem jich v kletru asi půl basy.

"Tvrdý" alkohol - tu a tam, dost zřídka. Co mě v této branži okouzlilo v životě nejvíc - to byl Napoleon, v roce 77 stála flaška ve francouzské prodejně něco kolem 500,- Kč, přinesl jsem ji svému otci, když jsem mu šel taktně oznámit, že je už půl roku dědečkem. Nedávno jsem si nechal přinést něco, co se označovalo stejnou nálepkou Napoleon, ale nedalo se to s tím naprosto srovnat.

Nedávno jsem na jedné svatbě odchutnal Teachers whisky - to také nebylo k zahození.

Jinak jako malý kluk - zaujalo mě pálení slivovice. Takový malý zázrak - z poloshnilé nechutné páchnoucí masy najednou vzniká průzračná kapalina. Cikán mi půjčil "prístroj" a tak jsem experimentoval. Někdy ta kapalina moc průzračná nebyla, pravda. To byl ten "zadek", když jsem se snažil vymáčknout z materiálu poslední kapku. Poměr práce/výsledek byl nakonec dost žalostný (navíc jsem zákvas nechal dost zoctovatět), ale za ten prožitek to stálo).

Likéry - moc neoblibuji, většinou přeslazené a to nemám rád. Možná tak ještě Fernet, a Eirkoňak tak někdy ulíznu manželce, která ho má ráda. Asi půllitrem myslivecké jsem se kdysi v mládí nechutně opil a od té doby jsem ji nemohl ani vidět. Vůbec - čím mi přibývá let, tím jsem na kocovinu háklivější a musím si dávat moc velký pozor a kontrolovat se, abych něco někde nepřehnal. Pár piv, pár rumů - a je to, bolehlav celý další den, opravdu, nestojí to za to.

No a teď to, kam čas od času zajdu - a to na dvě deci vína (no a vedle ještě musím mít další sklenku s vodou, bez ní ani ránu). Bílá vína mi nedělají moc dobře, v případě nouze nějaký ten Müller. Tříslovinná trpkost červených mi nevadí, když jsou nakyslá - to vadí už víc. Klasika - Vavřinec. Pak Frankovka.
No - a nejlepší jejich nejmladší děcko - André. Zdědilo po obou svoje, ale ještě snad tak "nedozrálo", takže jste schopni na jazyku ucítit oba jeho rodiče - za jedny peníze máte dvě vína v jednom - André. Takové neposedné děcko, co rok a co producent, to pokaždé jiné překvapení - ale vesměs v dobrém. Aspoň v roce '78 na Valtických vinných trzích, kdy jsem měl možnost tohodle potomečka po několik dní obdivovat. Teď se v Praze sežene málokde. Také jeho starší bratranec Zweigeltrebe má něco do sebe.

4.8.97

PS:
Nedávno jsem se dočetl ve Vinařském obzoru (číslo 11-12, ročník 89/1996, str. 107, článek "Srdce a víno"), jak červené víno obsahuje flavonoly (ze skupiny flavonoidů) a další životadárné látky, takže lidé z vinařských oblastí Francie a Itálie mají daleko menší problémy s infarkty a nevím čím ještě. Zřejmě to platí i pro ovocná vína, čímž pádem si zdůvodňuji domácí výrobu jablečňáku.


DÚLOS / Petr Heřman

Autor textu: Petr Heřman