DÚLOS / Petr Heřman


Jako dítě školou povinné jsem neodolal kamarádům a chodil s nimi za kostel sv. Štěpána na nějakou tu cigaretku po škole. (Maně vzpomínám na spolužákův terminus technicus "globus se startérem", znamenající balíček desti cigaret "globusek" a oheň.) A pak hned mentolové bonbóny a hašlerky, aby máma doma nic nepoznala.

Máma kouřila v té době (šedesátá léta) Lipy a tak jsem zkoušel také to samé. O prázninách jsme si s kamarádem koupili první fajfky - asi za pět korun, a už nám nezbylo na tabák. Logicky a po dané zkušenosti jsme usoudili, že cigarety Lipa se zřejmě vyrábějí z lipového listí (ještě jsme neznali výklad ČSTP = Čisté Seno Tabáku Prosté), o které nouze nebyla, a tak jsme cpali, co se do hlaviček vešlo. Výsledkem bylo množství narudlé močky, kterou jsme pak kolem sebe dokola okázale plivali jako staří mořští vlci. Časem jsme pochopili svůj omyl a tak další výdělek padl na opravdický tabák - Taras Bulba. No a s tím Tarasem jsem vydržel až do věku střední školy. Pak mého podnájemníka odvedli dva pistolníci na vojnu a jedine co po něm zbylo - Scotch Mixture. To byl takový tabák, který mi vydržel hrozně dlouho. Ošetřoval jsem ho plátky jablek nebo jablkovými slupkami, aby mi nevyschl. Pak jsem si kupoval něco, co už jsem zapomněl, jak se jmenovalo - možná to byl Borkum Riff - a prodávalo se to ve třech "odrůdách", příchutích - kupoval jsem "Whiskey". Ale to už nebylo ono. Když někdo přeskočí z Tarase na Scotch Mixture, tak se z něho brzy stane neskromný kuřák. (Tehdy mezi spolužáky oblíbená Amphora mi moc nejela.)

Mezitím - ještě jako dítě školou povinné - jsem si při cestě do školy, zvlášť v zimně, koupil vždy za 70hal. v trafice jedno portoriko a polovinu ho vykouřil po cestě do školy. Mělo to výhodu, zahříval jsem si tím také zmrzlé prsty. O hlavní přestávce jsem míval službu, která spočívala v tom, že jsem spolužáky vyhnal procházet se na chodbu a pak jsem ve třídě zůstal sám hlídat - sedl jsem si do otevřeného okna a na pořad dne při tom přišla zbývající půlka. Jednou se ale otevřely dveře a v nich zástupce: vajgla jsem ještě stačil vyhodit z okna, ale měl jsem právě plnou pusu kouře a nevěděl rychle, co s ním. Nakonec ale z toho nic nebylo.

Co se mojí ženy týče, ta v životě nekouřila a v krajním případě mi byla ochotná tolerovat občas tu dýmku. Jenže já se zase časem vrátil zpět k cigaretám - na kvalitě jsem si zvlášť záležet nedal, myslím že jsem kouřil hlavně levné Marsky (dvacítka asi za 4,- Kčs) a později i Petry za 10,- Kčs. Bylo to pohodlnější, zvlášť při chůzi nebo při práci. Nikdy jsem se nepovažoval za silného kuřáka, spíš svátečního - nepamatuji se, že bych někdy vykouřil za den 10 nebo víc cigaret - zpravidla mi ke spokojenosti stačilo několik kousků - a bývaly dny i delší období, kdy jsem si ani nezapálil - takže jsem si ani nepřipouštěl, že bych byl na kouření nějak závislý. Můj kamarád - lékař, který dobře znal problémy svých pacientů se srdcem - mě varoval, že tohle mé "sváteční, umírněné" kuřáctví není o nic méně nebezpečné, ale já jsem ho nikdy nebral příliš vážně. Až jednou se mi stala taková zvláštní věc:

Bylo to myslím v roce 1990. Jsem v práci, v suterénu na Karlově, poklidně si pokuřuju. Najednou se mi pod ruku připlete nějaký starý dopis, pozvánka, dostavte se k závěrečnému oponentnímu řízení Vašeho resortního výzkumného úkolu, účast nezbytná... atd., datum, hodina 16:00. Datum souhlasí s dnešním, mrknu na hodinky - začíná to asi za 5 minut. Řítím se ven, ještě že to není daleko, vajgla ještě v ruce. Byl to hrozný spěch, a tak ani nevim, jak mi to ještě stačilo přijít na mysl, že bych taky mohl přestat kouřit. A ani jsem moc nevěděl, proč vlastně přestat: nekouřil jsem zase až tak moc, že by mi to nějak výrazně zasahovalo do rozpočtu, ani jsem se necítil závislý, ani jsem necítil nějaké zdravotní potíže. A ještě jsem si v tom letu (byl to snad jen zlomek vteřiny, jak jsem vybíhal ze schodů ze suterénu, pamatuju si doteď přesně to místo) tak nějak vzpomněl, že jsem se nedávno s kýmsi bavil o tom, že někdo se modlil za to, aby přestal kouřit. Co je to za blbost, řikal jsem si v tu chvilku, modlit se za to, abych přestal kouřit? Vždyť to přeci zaleží jen na mě, jestli budu chtít přestat nebo ne, co by s tím co měl dělat Bůh? A taky jsem tak trošku cítil, že samotnému se mi s tím ani moc přestat nechce. Ale nevím, co to do mě v tu chvíli vjelo (mluvím pořád o tom samém okamžiku, nevím, kolik schodů jsem za tu chvilku přelítnul, ale moc jich nebylo), nějak mě tak napadlo, že to zkrátka "vyzkouším", co to udělá, spíš jen tak "z hecu", abych si sám sobě dokázal, že to přeci nemůže takhle "fungovat", jsem jen tak jakoby "střelnou modlitbu" v duchu prones' větu "Bože, ať přestanu kouřit".

Tak jak rychle tahle událost ve mně proběhla, tak zase odezněla a v příštích vteřinách už jsem se zase plně věnoval úvahám o tom, jestli to tam stihnu doletět nebo ne, co tam budu řikat, jak se vymluvím, že jdu pozdě atd. atd.

No, mohla to být otázka dvou tří minut, než jsem doběhnul na Albertovské schody (ty úzké klikaté) a po nich dólu. "Ještě že mám zdravý nohy, to pak není problém všechno stihnout." Bylo to takové kratičké radostné zjištění, že jsem si možná ještě stihnul zanotovat
/: Jenom když mám zdravé nohy
k tomu dobré boty :/

A zase - jako blesk - seběhnul jsem za tu chvilku sotva třetinu - jsem si vzpoměl na naši někdejší sousedku, starou komunistku, trpěla dlouhou dobu Bergerovou chorobou, takže posledních několik let vůbec ani nevyšla ze svého bytu. Chodili jsme jí nakupovat, vždycky "něco dobrýho" (sama nevěděla, co by to tak mohlo být, a pak se někdy zlobila, když to nebylo to ono), a pravidelně každý týden kartón Partyzánek. Měla starý sovětský televizor Rubín, do něj koukala, zapalovala Partyzánku jednu od druhé, a dopoledne, když v TV nic nebylo, pročítala Rudé právo. To byly její hlavní komunikační kanály se světem, takže až do své smrti žila v blahém přesvědčení, že žijeme v dokonalém komunistickém systému. Občas za ní zašla stará slečna z domu, esperantistka, říkalo se o ní, že i spiritistka, na partičku karet. Zpočátku vždycky dobré, ale po chvíli se pohádaly kvůli světovému názoru, a paní Cezenská zase na nějakou dobu osaměla, než se obě osamělé ženy opět usmířily. Občas ke mně promlouvala vážným tónem: "Petře, už jsi dost starý, měl bys myslet na svůj život, už sis podal přihlášku do strany?" A já - snad trochu nešetrně? - škádlil: "Paní Cezenská, už jste také dost stará, měla byste myslet na poslední věci - už jste si podala přihlášku do církve?".

Než jste přečetli tenhle odstavec, já letmo urazil deset schodů dolů. Paní Cezenská - Partyzánky - Bergr - ochrnuté nohy - smrt. Taková běžná logika běžného dne, ale v tu chvíli takový nezvyklý kontrast s těma mýma nohama, běžícíma dolů po schodech.

Pryč s nima! Kolikrát jsem si říkal, že už s tím kouřením přestanu, kolikrát jsem si říkal, že ty cigarety vyhodím, a pokaždé - proč bych je vyhazoval, vždyť by to byla přeci škoda. Třeba bych si pak chtěl někdy dát ještě jednu, dvě - to přeci nebude na závadu. Stačí když je dobře schovám, to bude, jako bych je vyhodil.

Nebylo. Nikdy nebylo. Dobíhám pod schody na Albertov. Hned u schodů popelnice. Teď nebo nikdy. Teď nebo nikdy? Nemám moc času na rozmyšlenou, porada už začala, zbývá mi posledních 100 metrů. Načatá krabička cigaret letí do popelnice. Podivná úleva. Jako by bylůa bývala těžší, než těch pár gramů. Jako bych i utíkal rychleji. Po schodech do patra, všichni už čekají.

"Děkujeme vám za vykonanou práci ... blablabla ... váš výzkumný úkol byl oceněn ... blablabla ... jedná se originální přínos celoevropského významu ... blabla ... bohužel z důvodů reorganizace budou všechny vaše úkoly ukončeny ... bla.

Vleče se to vleče, řešitelé předstupují, komise se usnášejí... Čím dál víc si uvědomuju, jak mi prsty nepříčetně pořád někde nervózně šmátrají. Přestávka ... kdyby tak byla jedna cigaretka. Zajímavá zkušenost. Nokdy před tím bych si byl nebyl připustil, že jsem na nikotinu nějak závislý. Nikdy jsem nezapaloval jednu od druhé. Stačilo mi jich pár denně. Mohl jsem se přeci kontrolovat. Ale co se to teď se mnou děje?

Pomalu přestávám vnímat, co se kolem mě děje, moc mě to už stejně nezajímá. Bylo to pěkných pár let, mohl jesm si v relativním klidu zkoumat, to bylo všechno, co jsem z toho úkolu měl, nikdo mi nic za to nedal, nikomu jsem se necítil být nic dlužen. Svou práci jsem odevzdal, ohodnoceno stupněm blabla, skončí nekde v archivu ministerstva, po pěti letech ji někdo skartuje, pět let práce, pět let klidného odpočívání v šuplíku. Bylo mi jasné, že něco bylo a něco skončilo, dalo se to čekat, nemá cenu plakat. Spíš mě zajímá - kde bych si teď moh' dát šluka?.

S koncem pětiletého výzkumného úkolu jsem se docela bezbolestně smířil. Smířit se s koncem třicetiletého mírného pokuřování je evidentně těžší.

Sláva, konec. Vypadávám na chodbu a ven. Klikaté albertovské schody. Pod nimi popelnice. Je to jednoduché. Otvírám víko. Ještě tam leží, věrně na mě čekají, milenky moje. Ruka se natahují, oči mimoděk stoupají k nebi. Mezi nebem a zemí visí cedule: Ústav patologické anatomie. O kus nad ní se boulí ze stěn kukaně pitevních sálů. Tykadlo ruky se instinktvivně stahuje zpátky.

Usedám na lavičku, poulím na ty skleněné boule s fialovým svitem záření. Po chvíli se oklepu a zase po schodech nahoru. Viničnou, na konci ulice je známá trafika. Vyjímečně zavřeno. Další. Jako napotvoru, vypadá to, že všechny trafiky v Praze mají dnes zavřeno. A v hospodě cigarety zásadně nekupuju. Je to nějaký divný. Vydržím do rána. Druhý den už je to lepší. Přemýšlím nad podivným sledem včerejších událostí a pak se zase snažím myslet na jiné věci. Celkem se daří. Další den za sebou. Pak týden. Myslím, že jsem v suchu.

Nemyslím si o sobě, že bych byl hrdina. Kdo kouřil 30 denně to má určitě horší. Myslím, že jsem z toho vyváznul ještě docela levně. Možná jsem si trochu pro sebe přeformuloval, jak vypadá zázrak.

Po pár měsících jsem na nějaké návštěvě. Dáte si cigaretu? Chvíli váhám. Něco se ve mě chvíli pere. O co jde? Moc tomu nerozmím. Nakonec si beru. Už jsem odvyknul, připravuju se, že se rozkašlu. První šluk. Druhý. Divný pocit. Pocit, že nemám žádné pocity. Jako bych místo kouře vdechoval jen čistý vzduch. Dokouřil jsem. Vůbec to ve mně nezanechalo žádný dojem. Divný. Další? Ne, děkuji.

Na návštěvách už většinou odmítám - děkuji, nechci. Čas od času neodmítnu - aby se neřeklo. Myslím, že to čas od čadu potřebuju - takové drobné ujištění. Ne, děkuju, ta jedna bohatě stačí. Nějak mi to už nic moc neříká.

Často vedle mě lidi kouří. Nevadí mi to, pokud to není příliš. Většinou to ani moc neregistruju. Jen někdy se mi stane, že ještě naprázdno polknu. Jako když si maně vzpomenete na lásku, se kterou jste se už dávno rozešli. Bylo to pěkné - ale bez tebe je to přeci jen lepší. Byla jsi moc hysterická - dělala jsi scény - nebvyl to zdravý vztah.

Někdy si ale přece jen chvíli přeju, aby mi taky nabídnul. Když už se ptá, jestli si může zakouřit, mohl by také nebídnout, ne? Je to takové zvláštní pravidlo: když nemám chuť, vytrvale nabízí, a když jednou za čas chuť dostanu, zrovna jako na potvoru nikdo nenabídne. Ale nezlobím se - jako by si se mnou někdo hrál nějakou zábavnou hru. Už mě všichni znají, že nekouřím, tak ani nenabízejí. A abych sám somroval - to už mi za to nestojí. Udivené zraky "Ty kouříš?" by mi teď už připadly daleko trapnější, než "Ty už nekouříš?"


DÚLOS / Petr Heřman

Autor textu: Petr Heřman Psáno porůznu v době od 4.8.97 do 10.12.1997