Doma přemýšlím, kam si v lese sednu, ale na místě není o čem uvažovat: ten pařez se k tomu akorát hodí. Jeho žluť, kterou jsem si ještě po cestě představoval, svítící ze zeleného podrostu, už taky pomalu zelená mechem. Před pár měsíci to byl ještě celý strom.
Nemocný. Kůrovčák. Musel. Já mu měl pomoct. S pilou.
Většinou se tak předtím u každýho stromu pomodlím. Poděkuju za něj, že tady moh' vyrůst a že dělal, co bylo v jeho silách. Většinou stačí krátce, ale teď mi to trvalo trošku dýl. Malý problém. On totiž neměl pořádně kam spadnout.
Zkrátka kolem dokola koruny dalších stromů a nikde ani mezírka na propadnutí. Ať to namířím sem nebo tam, bude z toho věšák. Naděje na propadnutí mizivá.
"Pane Bože, ty víš, že z lidského hlediska to vypadá zcela beznadějně. Ale ty můžeš všechno. Já věřím, že i ten strom může projít."
Hm. A co když ne? Když ne tak holt ne. Modlitba přeci není na to, aby pámbu fungoval, jak budeme chtít. Já dělám, co je v mých silách. Vstávám z kleku a startuju motorovku.
Hm. Dyť to bylo přeci jasný. Věšák jak vyšitej. Ale líp jsem už nemoh'. Zkrátka neprošel. Zkrátka nemoh' projít. Dělal jsem co jsem moh'. I s tou modlitbou. Jsem čistej.
Naštěstí jsem si nechal ještě zadní vrátka. Druhý kůrovčák deset metrů vedle. Vlastně jsem s tím už předem tak trochu počítal, když jsem dělal toho prvního. Abych na něj moh' tím druhým. (Kdyby ta modlitbička přeci jen nevyšla.)
Odkoukal jsem to od jiných rubců. "Když nepude, tak si pomůžu, nebude vám to vadit." Brzy jsem pochopil, co to v hantýrce znamená, nějak si pomoct. Vemu jiný strom a namířím si ho tak, aby padnul na ten první a trochu mu pomoh'.
Tady se ten druhý akorát nabízel, proč s ním už předem nepočítat? První namířím kolmo od druhého, a když se nestane zázrak a nepude sám, pomůžu si.
To jsem si teda pomoh'! Zatímco poprvé jsem mířil jak Vilém Tell (zůstal viset přesně mezi dvěma!), podruhý jsem měl snad voko z Kašparovy krávy. Trochu jsem se zkrátka přepočítal. No, byl to krajňák, musel jsem klínovat jak blázen, a neutáhnul jsem ho, kam jsem chtěl.
Vedle. Nepomoh' jsem si. :-(
Sedím, přemýšlím, koukám. Jeden visí, druhý leží pod ním. Odvětvovat? Další chvilka z mého života: Podobná situace. Jeden nám visí, a pod ním trochu neochotně a trochu nervózně odvětvuje chlap. "Prosím tě, koukej furt nahoru a kdyby něco, hned zařvi. Takhle jich už taky pár skončilo..."
Trochu jsem se tenkrát divil. Proč se tak bojí? Taková doba, než takovej třicetimetrovej kousek spadne. A větve praskaj', musí mít přece hromadu času utýct.
Sedím, koukám, přemýšlím. Když ho neodvětvím hned a dojdu si pro traktor, abych ho stáhnul, budu mít dva přes sebe a z těch větví se zblázním. Takhle ho oholím rovnou a pak to budu mít daleko jednodušší.
Pomalu se natahuju po motorovce, když najednou uslyším tiché zapraskání. Jako by někde v dálce praskla malinká větvička. (Což v lese zase nemusí bejt až tak podivná věc, že.) Ale nějak se to ve mmě zesílilo do hlasitosti hromu.
Najednou jako bych věděl. Nechávám motorovku zase ležet, jen mimoděk mrknu na ciferník hodinek, sedám a přemýšlím o Duchu Svatém. Nebo o čem. Už nevím. Jen pamatuju najednou ten ohromný klid. Kolem i vevnitř. Zkrátka klid a jistota. Jistota z vyslyšené modlitby, z Boží lásky a jeho nesmírné trpělivosti s námi.
Sedím, občas mrknu na hodinky, kolem naprosté ticho, naprosté bezvětří, naprostý klid. Jen tu a tam - po minutách - přerušené tichým prasknutím větvičky. Je to jistý. On jde.
Můžu mít zavřený oči a stejně vidím ty větve, za který drží. Ne, nejsou to žádný větve, za který drží. Desítky větviček, které vyráží z každé větve, a tisíce a desetitisíce ještě menších a menších, z nichž každá udrží sotva několik gramů, ty všechny dohromady drží ve výšce ten tunový, nahnutý kus.
Pomalinku se po sobě sunou. Snad milimetr za sekundu. Ale ten pohyb se nedá zastavit. To je mi nade vše jasný. Každou vteřinu se musí rozloučit tisíc jehliček, které se dotýkaly. A jen občas praskne větvička, člověk by to asi přeslech.
Představuju si sám sebe, jak se zatím lopotím s poraženým stromem vedle. Větve jsou velké, těžké (krajňák), zapletené v podrostu, s odvětvováním je víc práce, než bych čekal. Šermuju s pilou, možná občas i zakleju. Spočátku se ještě občas nejistě ohlédnu přes rameno, ale za chvíli už pomalu ignoruju ten stín nad sebou.
Ciferník hodinek. Dvacet minut. Praskot větviček je v poslední minutě najednou nějak častější. Můj stín se mezitím probojoval houštinou větví a křáčí za polovinu kmene. Už ho ani nenapadne se koukat někam k nebi. Klídek. To nejhorší má za sebou.
Najednou zapraskala větev. V řevu motorovky se to možná dá přeslechnout, ale hned následuje další. Teď už počítám vteřiny. Jednadvacet. Můj stín mezitím dořezává větev, ubírá plyn na rukojeti, instinktivně odtahuje dobíhající řetěz dál od nohy a vzhlíží vhůru. Dvaadvacet. Nějaký jiný stín se blíží rychlostí blesku, na jakou stranu uhnout? Třiadvacet. Není třeba se už rozhodovat. Víc sekund už smrk nepotřeboval. Šel rychle.
Jak padá strom? Pomalu nebo rychle?
A tak mě hned napadlo, jak moc se podobáme stromům. Jak padá člověk? Pomalu nebo rychle? Hodně dlouho to vypadá, že ještě suverénně stojí, vše je ve zdánlivém klidu - jen tu a tam zapraská větvička. A jen ucho, které ví, co slyší, ví co slyší; které ví,, co to znamená, ví, co to znamená.
peh 7.8.96