Sujet příběhy je vcelku prostý. Stalo se před několika měsíci. Říkam si - ten strom vypadá jako kůrovčák, ten musí dolů, než bude pozdě. Chybka - stojí nad potokem. Kdo neví, představí si, kdo si nepředstaví, tomu napovím: no kraják. Kraják, to je zkrátka strom, co stojí na kraji lesa. Takže zatímco na jedné straně má větve jako všichni ostatní jen na samém vrcholku, na venkovní straně, kde má víc místa a může na něj sluníčko, mu vedou až pěkně na zem. Pravda, za potokem byl zase jiný les, tak to zase takový dokonalý kraják nebyl, nicméně nad potokem se větve nakláněly, radost pohledět.
Menší radost nastává, pokud člověk chce kácet (směrem) do lesa. Strom chce na jednu stranu, člověk na druhou. Zase ta trapná, odvěká tahanice člověka s přírodou. Člověk má na to všelijaké klíny, páčidla a fóry, však stává se, že humor dojde. Člověk to vzdává, příroda vítězí (pravda, ne na dlouho), strom padá přes potok. Je nutno jej odvěvit (takový trochu násilný striptýz), jak se ale dostat na druhou stranu, když lávka široko daleko kde nic tu nic? Jen ten právě padlý jakoby zval: Co váháš, pojď!
Oj, ty šalbo, mámení: kdo odolá? Já ne. Nožkám se do toho podniku moc nechce, ale už jsou tam, jedna ručka pilu nese, druhá zbytek vercajku. Vzpomínám, že přechod po kladině jsme probírali ve škole v tělocviku - v kterépak to mohlo být třídě? Vždyť je to tak lehké.
Jo. Do půlky. Do mrtvého se navrací život? Třicetimetrová kláda se začíná podivně komíhat a vlnit. Skotačivé vlnky - čtyři metry pode mnou - už otevírají svou vábnou náruč. No - tu šutry mezi nima - se už tak přívetivě netváří. Jsem to ale pěknej vůl, frajer libová, za chvilku jsem dole, čumák pod vodou, pila za dvacet táců v háji. Co vlastně s ní? Radši ji pustit? Odhodit co nejdál od sebe, a vyhnout se jestě jejím zubům? Anebo ji jako děcko držet v náručí do posledního záchvěvu vědomí?
Blbost. Brzdim. Otočím se, jdu zpátky.
Jo, když se jde, tak to ještě jde. Když se člověk zastaví, je to už o něco horší. Najednou, jakoby i té stability bylo nějak míň. Ale představa, jak se naloženej člověk vrtí uprostřed rozhoupané klády, může končit jediným možným způsobem - na jiný moje fantazie v tu chvíli nepřišla. Schválně, jestli vaše.
No, v první chvíli to vypadalo normálně, zkrátka se otočím a jdu zpátky, ne. Dobře se to představuje, dobře se to píše a zní to i docela logicky. Ale zkuste si to!
Výborně. Co teď? Dál se mi moc nechce, radši bych zpátky, ale otočit se - ten akt, prosím - mi najednou připadá jaksi nerealizovatelnej. Ani nevím, jestli víc morálně nebo fyzicky, ale v tu chvíli i docela fyzicky. Snad je to tím, že jsme se otáčet a vracet na kladině v tělocviku ve škole neučili. Že bych chyběl?
Tak stojím, přemítám, posice to lehce vratká, pravděpodobnost volného pádu nenulová. Lehce počítám, že délka pobytu v místě kmitny tuto pravděpodobnost nesníží. To spíš v kostech začínám nepříjemně cítit, jak pomalu, ale jistě, asymptoticky, leze k jedničce. (Pro laiky: ke 100%)
A najednou - v posici tak tristní - jako bych zdálky - nebo z hloubky? - zaslechl hlásek. Nebo spíš hlas, ale leč tichý: Kdokoli ohlédl by se...
Možná, že najednou chápu. Zkrátka - ono to nejde. Zkrátka - jsou v životě člověka takové situace, kdy to moc nejde. Jednoduše se obrátit a jít zpět.
Jsou zřejmě i situace, kdy by to možná šlo. Nebo to šlo aspoň zkusit. Pokusit to. Nicméně momentální situace mi do takové možnosti zřejmě moc nepasovala.
Díky Bohu za to.
Pomalu jsem ze zase uved' do pohybu původním směrem. Kláda se možná vlní ještě o něco víc, ale já už mám jistotu. To je taková anticipace toho, že to zkrátka tak má být.
peh 3.5.97