MARNOTRATNÉ VÁNOCE

aneb

cesta nahoru a dolů

čili

hra se zpěvy o tom,
jak to mezi náma chodí,
když se míří příliš vysoko,
a taky o tom, jak Marnotratný
hledal bratry a sestry
a koho našel

v Poděbradech l.P.1995


OUVERTURA

(všichni + TŘI KRÁLOVÉ)

Generální nástup (za všeobecného hádání a pošťuchování)

JEDEN:
Cos to řek?! - Já to neřek! - Ale řek! - Neřek! ...
PŘES:
Cos tím myslel?! - Já nic nemyslel! - Ale myslel! ...
DRUHÉHO:
Já řek Hola! - Já slyšel škola!
PÁTÉ PŘES:
Neseď si na uších! - Dej pozor na jazyk!
DEVÁTÉ:
Já mluvil o voze! - Já slyšel o koze!

(Náhle se vynoří TŘI KRÁLOVÉ a důstojně projdou středem. Všichni se zarazí a užasle zírají, dokud nezmizí.)


1.scéna: PROLOG

(FERDA,VENDA,LOJZA,BOŽKA,RŮŽA,FANČA)

(chlapi)________________________________

FERDA:
Co to bylo?
VENDA:
Kdo to byl?
FERDA:
Znáte je?
LOJZA:
Ti nejsou odsud!
VENDA:
Ty je snad znáš?
LOJZA:
No - znám - neznám.
FERDA:
Tys s něma snad mluvil?
LOJZA:
No - mluvil - nemluvil.
VENDA:
Jakto - mluvil nemluvil?
LOJZA:
No mluvil. Ale copak jsem jim rozuměl?
FERDA:
No a co teda říkali?
LOJZA:
To je právě to: já nevím!
VENDA:
No tak co říkali? Honem, povídej! My si to už přeložíme.
LOJZA:
Jo? Tak to jsem vážně zvědavej.
FERDA:
No nezdržuj, nenapínej nás. Mluv!
LOJZA:
(souká ze sebe) No tak - ten jeden - říkal - Sudkulatý!
VENDA:
Jakže?
LOJZA:
Sudkulatý - nebo něco takovýho.
VENDA:
Tomu nerozumím.
FERDA:
S,s,s,s,s. Tady nic takovýho není! Subkomise, sublimace, suma sumárum - ale sudkulaty, to tu není!
VENDA:
Co to máš?
FERDA:
Slovník cizích slov.
VENDA:
To je asi ňáká specielní tajná řeč. A co ten druhej?
LOJZA:
No ten druhej - mudrc jeden - teda druhej - ten zas něco jako: tentoryje nebo co.
FERDA:
Cože? Jakže? Tentóryje nebo co?
LOJZA:
Tentoryje.
VENDA:
Listuj!
FERDA:
Theofanie, Theofobie, theológie - ne ne, tentórie tu není. - To je divný. Neděláš si z nás blázny?
VENDA:
Co nám to tu běhá za lidi, co ani - neumí čésky.
LOJZA:
Ti se nám tu snad neusadí, mířili dál na západ, zdá se.
FERDA:
Počkej, ale dyť byli tři. Co ten třetí?
LOJZA:
No to už je tady všem přece jasný, ne? (k divákům) Co tak moh říct, hádejte! V podstatě nic novýho.
VENDA:
Co teda řek?
LOJZA:
Tujekára přece! To civíš, co? A ty listuj!
FERDA:
Túje, tunel, tunika... Tujekára? Tujekára tu není.
VENDA:
No tomu nerozumím! To vypadá na nějaký móc cizí, ale móc cizí slova, když to nemáš ani ve slovníku cizích slov!
FERDA:
No jo, byli holt tak móc zdaleka - z nějaký úplně cizí ciziny.
VENDA:
Anebo byli tak móc chytrý a vzdělaný. Chytřejší než všechny tvoje slovníky.
FERDA:
Takovejm našinec nemůže rozumět, to je jasný!
VENDA:
Sudkulatý, tentóryje, tujekára - to si musím zapamatovat. To budou doma koukat, až na ně takhle spustím!

(ženský)________________________________

BOŽKA:
Hele je, co zas kují za pikle, kujóni?
RŮŽA:
Chvíli na ně nedohlídneš, a nevíš, čeho se naděješ, podívej na ně!
FANČA:
Jak se pochechtávaj! To se zas máme na co těšit!
BOŽKA:
Co můžou mít za lubem?
FANČA:
Ale kdepak, to vypadá, se že mají spíš ňáký problém.
RŮŽA:
Jó, to bude možná kvůli těm cizincům, co tudy táhli.
BOŽKA:
Aha! Jak putujou do Betléma? Ti se mně ptali na cestu.
FANČA:
No právě. Tebe se ptali - a chlapů ne. No to je muselo dojmout, to je muselo sebrat, to chápu!
BOŽKA:
Ale ne, chlapů se ptali taky - já nevím přesně - ale s někým z nich mluvili.
RŮŽA:
No a?
BOŽKA:
No nedomluvili se! Proto se museli zeptat mě.
FANČA:
To je typické! Mluvili - ale nedomluvili! Copak s těma se nekdo domluví?
RŮŽA:
Neznaj řeči.
FANČA:
Nejen to. Hlavně nerozuměj! Nerozuměj, chápeš?
BOŽKA:
Já taky neznám řeči - se učím teprve. Ale domluvit se domluvím s každým.
RŮŽA:
To si teda fandíš!
BOŽKA:
Náhodou! Po dobrým nebo po zlým, to je pravda, ale domluvím!
FANČA:
I s chlapama? To není možný! V mužkých se přece nikdo nevyzná!
BOŽKA:
Ale vyzná! Ženská se vyzná! Chlapi, ti ne, ti nerozuměj ani sami sobě!
RŮŽA:
To je vono! V tom je ten zakopanej pes: nerozuměj sami sobě! Pak se v nich vyznej!
FANČA:
Ale mají naštěstí nás - a my už jim rozumíme.
RŮŽA:
Nám nemusej nic vykládat.
BOŽKA:
Jo, my je máme dávno přečtený.

(chlapi)________________________________

FERDA:
A viděli jste ty velbloudy?
VENDA:
Co to bylo za značku?
LOJZA:
Čoveče - snad dromedáři.
VENDA:
Ale ňákej novější model, ne?
FERDA:
A drahej, přepychovej, bezhrbej!
VENDA:
Byli to teda pracháči, to se pozná! Viděls ty zavazadla? A bílý ponožky?
LOJZA:
No jo, pak se div, že jim nerozumíš! Vzdělaný a ještě bohatý - takovým našinec rozumět nemůže, to je jasný. Sudkulatý rystupije tujekára - blebleble!
FERDA:
A myslíš, že oni tobě rozuměli,jo? Kdepak! To je vždycky oboustranný: jeden o voze, druhej o koze nebo naopak.
LOJZA:
No jo, asi nerozuměli. Šli se zeptat mý starý.
VENDA:
No to se toho asi dozvěděli, to si dovedu představit! Ta moje taky pořád mele a mele a nevíš vo čem. Já už ji ani neposlouchám, dělám si svoje a kejvám, jako že jo.
FERDA:
No jo, u ženskejch nikdy nepochopíš, vo co jim jde.
VENDA:
Vony maj jiný uvažování než my, to je pak těžký.
FERDA:
V ženskejch se nevyznáš!
LOJZA:
Ale vyznáš! Chlap se vyzná! Ženský, ty ne, ty nerozuměj ani samy sobě!
VENDA:
To je vono! V tom je ten zakopanej pes: nerozuměj samy sobě! Pak se s něma domluv!
FERDA:
Ale mají naštěstí nás a my už jim rozumíme.
VENDA:
Nám nemusej nic vykládat.
FERDA:
Jó. My je máme dávno přečtený.
LOJZA:
Ale to samý máš i mezi starejma a mladejma. Každej mluví jakoby jiným jazykem a žádnej slovník ti nepomůže.
FERDA:
Jo kdyby jen s mladejma. Voni si už dneska nerozuměj ani ty starý sami mezi sebou!
VENDA:
Všichni jsou ňáký divný...
LOJZA:
Za to může ta věž! Kdyby ji tenkrát nestavěli...
FERDA:
Jaká věž? Co to meleš?
LOJZA:
No vidíš, už ani ty mi nerozumíš!
VENDA:
No počkej, tohle se přece dá vysvětlit. Dej si práci!

(ženský)________________________________

FANČA:
Vendo, domů!
BOŽKA:
Lojzo, ať už seš doma!
RŮŽA:
Ferdo, Ferdíku!

(chlapi)________________________________

LOJZA:
Tak až jindy, kluci. (schlíple se loudají ke svým ženám)


2.scéna: EXKURSE

(KASTELÁN,KOSTELNÍK,PRŮVODCE,TURISTA,HANÁK,VALACH,BRŇÁK; chlapi a ženský)

(zezadu vstupuje uličkou skupina "turistů" v čele s průvodci)

KASTELÁN:
Tak a tady je náš kostel...
PRŮVODCE:
Omluvte, prosím, ten nepořádek...
KOSTELNÍK:
To je kvůli vánocům, víte.
KASTELÁN:
Nalevo vidíme lavice!
PRŮVODCE:
Plně obsazené -
KOSTELNÍK:
Ale to je náhoda. Normálně je tu dost místa.
KASTELÁN:
A napravo vidíte opět lavice!
PRŮVODCE:
Taky plně obsazené -
KOSTELNÍK:
Ale to je taky náhoda. To víte - rodiče a příbuzní, přišli se na nás podívat.
KASTELÁN:
No a tady jsme konečně tady. Tak tady, prosím, tady stála! (ukazuje oběma rukama) Taková vysoká, štíhlá.
KOSTELNÍK:
No spíš široká, ne?
KASTELÁN:
Kulatá, macatá...
KOSTELNÍK:
Macatá jo, ale jinak spíš hranatá, ne?
KASTELÁN:
On už vlastně nikdo ani pořádně neví, jaká byla. Ale byla!
KOSTELNÍK:
No to jo! To bez debaty. Byla, jojojo.
PRŮVODCE:
Ta byla!
KOSTELNÍK:
Ta stála za hřích!
PRŮVODCE:
Doslova! Nesměj se. Ta skutečně stála za hřích. Jinak by se s ní přece nezahazovali, kdyby jim za to nestála, ne?
KASTELÁN:
Ale ona za to stála! Tady stála.
TURISTA:
A jak se jmenovala?
KOSTELNÍK:
No - my vlastně nevíme. Ona dostala jméno až potom.
KASTELÁN:
Ono - jméno dostalo až to, co po ní zbylo.
PRŮVODCE:
Bábel.
HANÁK:
To je jako hu nás na Moravě! Tam se take řéká ženském babe.
VALACH:
Tož u vás na Hané babe? U nás zasejc pravíme ženám cérky.
BRŇÁK:
U nás je titulujeme normálně jako baby...
KASTELÁN:
Ale žádné cérky, baby ani babe. Bábel!
HANÁK:
Bóbelaté babe, hehehe!
KOSTELNÍK:
Bodré Moravák, že jo! Říkáme: Bábel, Bábel!
TURISTA:
Jó - von to byl von?
KASTELÁN:
Ale dejte pokoj! Vy mi snad schválně nerozumíte! (zasněně) Tady stála... Štíhlá, široká, hranatá, kulatá. A jak nadějná!
TURISTA:
A kdo?
KASTELÁN:
Já to neřek? (ke kolegům) My to ještě neřekli? - No jo! No přece velkověž, přátelé! Kvůli tomu jsme tady, jinak bychom vás neobtěžovali. Velkověž, chápete?
LOJZA:
No to je vono! Vo tom jsem mluvil!
TURISTA:
No ano, ano, chápeme! Ale kde, prosím vás? Já nic nevidím. Napravo? (všichi se podívají vpravo) nebo nalevo? (všichni hledí vlevo atd.)
PRŮVODCE:
Nikde!
KOSTELNÍK:
Anebo tady všude! Jak se to veme.
KASTELÁN:
Už už dosahovala do samého nebe a (omluvně) - není. Prostě: není.
PRŮVODCE:
Což jí nikterak neubírá na velikosti a velkoleposti!
KASTELÁN:
Jó, to byly časy! Práce byla.
KOSTELNÍK:
Jako že bylo co dělat, víte?
KASTELÁN:
Naděje byla.
KOSTELNÍK:
Přímo růžový vyhlídky...
KASTELÁN:
Táhlo se za jeden provaz.
PRŮVODCE:
No paráda, co vám máme vykládat.
KOSTELNÍK:
Zato dneska?
PRŮVODCE:
Dejte pokoj!
KASTELÁN:
Jo jo.
TURISTA :
A proč už není?
KASTELÁN:
Proč, proč? Proč to rozmazávat? Spadlo nám to, no.
KOSTELNÍK:
A tak pěkně to začínalo! Vzpomínáte?

(chlapi a ženský)________________________________

LOJZA:
Ano, ano - to si, prosím, pamatujeme! To jsme tu jednou hráli! Dokonce při bohoslužbách!
VENDA:
Jó! To byl ten šílenej binec!
RŮŽA:
Radši nevzpomínat! Jak já to pak doma schytala!
FERDA:
U toho jsem tu naštěstí nebyl. Co jste blbli?
BOŽKA:
Né, tak to bylo i v bibli, tak to mělo být!
FANČA:
No, možná jsme to trošku přehnali.
LOJZA:
Podívejte (bere bibli): První Mojžíšova jedenáct (čte): "Celá země byla jednotná v řeči i v činech. A řekli jeden druhému: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si uděláme jméno" - a tak dál.
BOŽKA:
No - a - jak to končí: "Nazváno jest jméno jeho Bábel, to jest Zmatek." Tak to končí. Tak jsme to tu vloni předvedli správně!
RŮŽA:
A všichni mysleli, že zlobíme!
LOJZA:
Tak pojďte, dáme si to znovu.
FANČA:
Né - zase to špatně dopadne!
LOJZA:
Tak to rozvedem trošku jinak, divadelněji. To chce fantazii.

(1/A. píseň)

  1. Pojďte zahrajem si divadlo
    o tom, jak to bídně dopadlo
    když si lidi kdysi umanuli
    dát najevo všemu světu
    že nejsou žádný nuly

  2. Počkej to se teda nasměješ
    Koukej jak se snaží staví věž
    Proč se věčně držet jen při zemi
    Když by mohli pěkně vládnout
    seshora nade všemi

  3. To si teda vymysleli věc
    Svět se přes noc změnil v blázinec
    Jeden tvrdil čehý druhý šel hot
    Nikdo se už prostě s nikým
    absolutně nedohod

  4. Od těch dob jde stále o totéž
    Shodnem se jen že chcem všichni vejš
    Pro to se hned kdekdo nadchnout umí
    Ale vzápětí už nikdo
    nikomu nerozumí

  5. Nejde žel jen o starou pověst
    Stejně tak to funguje dodnes
    A vede to vždycky notoricky
    zas a zas k tý smutný lidský
    tragický komedii

  6. [:Bleble sud kulatý ten to ryje
    Bleble tu je kára rys tu pije:] (do ztracena)

LOJZA:
Tak jdem na to. Komedie, to je naše! Tady je jako ta pláň, jo, kde se usadili. Vy budete jako občané, jo, my budem jako vaši představitelé, jo? - representace - archonti, rozumíte? - rada moudrých. Tak. A my teď jako zasedáme a vy tady čekáte na naše usnesení. Jo? Jdeme na to. Jsem dvorní písař, hrome, kde mám tu klínopisnou tabulku?


{ adaptace scény branické vánoční hry '92 Věž }

3.scéna: NA RYNKU

(skoro VŠICHNI včetně DĚTIČEK bez postav 4. scény)

(shromážděný lid očekává rozhodnutí rady moudrých - archontů)

SIVA:
(dívá se na hodinky) Slunce zapadá a oni schůzují a schůzují. Rada moudrých má zřejmě spoustu času!
CHAIM:
Osobo! Rada moudrých je rada moudrých! Ta kvůli vám přece nezmění jednací řád!
FARINA:
Vy byste si to představovala jak Hurvínek válku. Situace je vážná, tak ať jen pořádně schůzují!
TARIKA:
No ovšem, bylo sucho, úroda prabídná. To zamotá hlavu každý vrchnosti! To není jen tak!
REBA:
No tak se nenápadně zdraží, jako vždycky, zvýší se daně a my si utáhnem opasek zas o jednu dírku. Na to se nemusí tak dlouho schůzovat!
ARIB:
Mámo, nefňukej porád, třeba to nebude tak zlý.
URU:
Já jim teda věřím. Není to přece Rada moudrých pro nic za nic! Maj hlavu, ne? A ňáký zkušenosti taky, dyť už to dělají ňáký pátek!
SARA:
Moje řeč, sousede, archonti teď potřebují naši důvěru a ne nervózní kritiku!
BELA:
U studny ženský říkaly, že před branama čeká karavana s obilím. Když jde o obchod, to se nedá uspěchat! Rada asi vyčkává!
CHAIM:
Ženská! Čekání nic neřeší! Šekel nám ztratí kupní sílu, začne nezaměstnanost a máte to. Jediná možnost je: podmikat a stavět. Peníze musí dělat peníze.
CHEVA:
Vy máte pod čepicí, pane Chaim, a financím rozumíte, všechna čest. Ale já - například - to vidím jináč. Kořen všeho zlýho je, že - že jsme takový nic, takový bezejmenný - z mezinárodního hlediska zvlášť - neviditelný nic. My se musíme zviditelnit, sousedé, my musíme světu ukázat, co jsme zač, no ne?
URIÁŠ:
Že by archonti jednali o válce, sousede?
CHEVA:
Co já vím. Ale Rada jedná vždycky vo velikejch věcech!
ÚČA:
To doufám, to doufám.
SIVA:
Dobrý den, paní učitelko! Chtěla jsem se zeptat ma našeho Jožku. Jak mu to jde? Už se lepší?
ÚČA:
Všechno se nevyřeší najednou, musíme být trpěliví. Musí se stanovit priority!
SIVA:
Co to je?
REBA:
Pořadí důležitodsti.
ÚČA:
Samozřejmě! Nejdůležitější je školství! To se nedá odkládat. Rada projednáva otázky školství, víte, proto to tak trvá. To je nesnadný problém. Škola se nám hroutí, kantoři si chodí přivydělávat krmením velbloudů a klínopisné tabulky vám mikdo zadarmo nedá. A přitom bez vzdělání...
LÉKAŘKA:
... to nejde, chcete říct, že? Bez vzdělání to nejde. A bez těchhle kleští snad jo? Jen počkejte, až budete potřebovat vyrvat stoličku? Za tyhle kleště jsem, paní, dala tomu nestydovi kovářskýmu dvě oslice, rozumíte, dvě oslice! Tak se nedá dělat medicina! Doufám, že Rada projednává nejdřív naše požadavky! To se nedá odkládat!
FARINA:
Ale, paní doktor, copak Rada starších má ještě ňáky zuby? To už archonty dávno netrápí a nezajímá! Ti řeší přednostně jiný věci.
IKARUS:
Doprava a spoje, potřebuje novou krev! Podívejte, na čem jezdíme. Přestárlí velbloudi a lokomotivy žádný!
SERVÍT:
No a co věda, co věda? Copak chcete žít navěky v pravěku?
URIÁŠ:
Armáda potřebuje přezbrojit a nový pazourky něco stojí!
ÚČA:
Prosím vás, a kdo vám udělá z dětí řádné občany? Vy snad vašima kleštěma, doktorko? Nebo vy? Vy? Já, prosím, učím děti vlastenecké básničky, to snad Rada musí vzít v potaz! Ano, občanská výchova poezií! Lidi, jak já se těším na novou školu!
DŮSTOJNÍK:
Rada moudrých přichází! Cestu pro jejich vznešenosti!
(vcházejí 3 archonti pod baldachýnem a písař)
PÍSAŘ:
Slyšte výrok slovutných archontů!
CHÍRAM:
Sousedé! Čekali jste dlouho, ale ujišťzuji vás, že ne marně. Poslyšte, já Chíram, vám pravím: vy si zasloužíte víc než skývu chleba, víc než vzdělání a víc než lepší zdravotní péči. Rozhodli jsme, že vám dáme nový cíl, nový smysl života! Hvězdy zblednou závistí, až vás spatří zblízka! Ano, stanete se vladaři nebes! Takové je naše usnesení!
Lid:
(skanduje) Ať žije Chíram, ať žije Chíram!
CHÍRAM:
Písaři! Pečlivě to vyryj do hliněné tabulky, dobře to vypal, poraď se, ať ti to nepopraská, a tabulku do archivu, nezapomeň!
PÍSAŘ:
Stane se, slovutný archonte! (Dědek jeden ješitnej!)
CHÁRON:
Drazí spoluobčané, přináším významnou, radostnou zprávu! Přiblížil se historický okamžik! Už brzo přestanete vzhlížet se zakloněnou hlavou k obloze. Naopak: už brzy budete s pohrdáním shlížet shora, odtamtud sem, do tohoto slzavého údolí! Všechny problémy z té výšky budou takovýhle! Vzpoměňte si pak při tom pohledu na svého Chárona, vašeho přítele - ano, přítele! (slzí)
Lid:
(skanduje) Ať žije Cháron, ať žije Cháron!
CHÁRON:
Bedlivě to ulož, písaři! (uznale nad sebou pokyvuje hlavou) Myslím, že tak má vypadat státnický projev!
PÍSAŘ:
Stane se, slovutný archonte! (Dědek jeden ješitnej!)
KROTÓN:
Ó přešťastní sousedé! Jak veliké doby jsme se to směli dožít! K jak velikým obětem se smíme zavázat. Ale bude to stát za to! Bude to stát tady a všichni to uvidí! Budeme mepřehlédnutelní, naučíme svět i samo nebe, jak nás vzít patřičně na vědomí! Ať žije velkověž! A všichní - every body: Ať žije velkověž!
Lid:
(skanduje) Ať žije velkověž, ať žije velkověž!
PÍSAŘ:
Na kolena, sousedé: ať žije Rada moudrých!
(všichni klekají kromě Ofira)
ORFA:
Pro všechno na světě, Ofire, skloň se jako ostatní, ať tak nečouháš! Někdo tě uvidí!
OFIR:
Zešíleli jste, archonti!
ORFA:
Mlč, Ofire! Sáms úplně zešílel! Copaks zapomněl, že máš rodinu? Mysli na děti! Skloň se, ať není průšvih!
OFIR:
Svoláváte ve své pýše kletbu na nás na všechny, archonti, na celý svět!
CHÍRAM:
Slyším dobře, archonti?
všichni:
(jeden pře druhého) Slyšela jste? - Co říkal? - Archonti a kletbu na nás? Slyšela jsem, jak řekl: Parchanti!
CHÍRAM:
Červe, to sis dovolil hodně!
KROTÓN:
Taková pomluva našeho úsilí!
CHÁRON:
My jsem stanovili úspěšný cíl!
CHÍRAM:
Což neznáš naše usnesení číslo 666?
KROTÓN:
Tam je úspěch přímo stanoven! Odveďte ho, doktore! Zavřít do blázince! Zbavit svéprávnosti!
LÉKAŘKA:
Samozřejmě, jak si přejete, vaše vznešenosti. Bez medicíny by to nešlo... (píchá mu injekci)
OFIR:
Nebojím se vězení, nebojím se vašich diagnóz! Bojím se zla, na němž bude stát velkověž vaší pýchy! Nestačí vám zlo na zemi, že ho chcete zatáhnout i do nebe?
CHÁRON:
Jak zavilý nepřítel všeho pokroku! Jak přízemní myšlení!
CHÍRAM:
Nepřítel všeho lidstva! Odvést! (ošetřovatelé ho odvedou)
KROTÓN:
Nepřítel všeho pracujícího lidu! Fuj!
Všichni:
Fúúúj!
ÚČA:
Ó nejmoudřejší, celé mládí našeho města rozhořčeně odsuzuje tohoto zrádce, zaprodance, zvrhlíka. Žádáme co nejpřísnější potrestání! - Leč snad v této smutné chvíli - potěšme se poezií. Dovolte hrst veršů z úst našich nejmenších.
CHÁRAN:
Výtečně! Při našem díle nesmí zmlknout umění. Nechť zní! Nechť zní!
PÍSAŘ:
Takový ptákoviny! Ale ta ženská se vyzná!
ÚČA:
Díky, díky. Tak děti, děti začínáme!

(dětské vlastenecké pásmo)_____________________________

DĚTIČKY:
Pec nám spadla, pec nám spadla...
ÚČA:
Pssst!!! Tohle né! Popletové! Znovu a pořádně!
DĚTIČKY:
Mámo, táto, postavte nám věž!
Chcem vás vidět seshora!
- ten šťoura nic nezbourá! - (ukazují na Ofira)
Mámo, táto, postavte tu věž!
1.HOLČIČKA: (Mája)
Až já budu velká
budu učitelka
budu učit naše žáčky
stavět tááákové věžáčky
1.CHLAPEČEK: (Jožka)
Až já budu velký kluk
bude ze mě politruk
abych naší mládeži
vštípil úctu ku věži
2.CHLAPEČEK: (Lukáš)
Já mám zatím pod míru
jsem však už v pionýru
Zítra se zas soutěží
ve znalostech o věži
2.HOLČIČKA: (Péťa)
Až já budu plnoletá
budu volit jako teta
žádnou stranu občanskou
zásadně jen - věžanskou
3.CHLAPEČEK: (Martin)
A až jednou já vyrostu
dotáhnu to na starostu
budu bydlet na věži
tak se chopím otěží
3.HOLČIČKA: (Bára)
Každý by chtěl velkou věž
Jakpak ale pomůžeš?
Já po vzoru maminky
sbírám aspoň kamínky
4.CHLAPEČEK: (Marek)
Až JÁ budu velký
vezmu si tři selky
co nedají na parádu
půjdou na věž na brigádu
DĚTIČKY:
Mámo, táto, postavte nám věž!

Archonti:
Nádhera! Skvělé, skvělé! Zaznamenat! Vytesat do mramoru! Jak jsou ty děti zapálené pro pro naši společnou věž!
CHÍRAM:
Všem vám, děti, uděluji řád slávy velkověžaté. A vás, vzácná účo jmenuji vrchní ředitelkou nejředitelkovatěj- ší! Gratuluji vám! (odcházejí)
Lid:
(skanduje) Ať žije velkověžatá úča, ať žijí velkověžaté děti, ať žije velkověžatá velkověž!


{ adaptace scény branické vánoční hry '92 Věž }

4.scéna: NA VĚŽI

(ARCHITEKT,ASISTENT,STAVITEL,MISTR,SLOVÁK)

ARCHITEKT:
(udýchaně) 6662,6663,6664,6665,6666 - uf! To je šílený, to už na mě není. 6666 schodů! to je hrůza! (zakucká se)
ASISTENT:
Čest vaší práci, hrdinové!
ARCHITEKT:
Čest, čest.
STAVITEL:
Chce to zdviž, architekte! Výtah - lift!
MISTR:
My to šlapem děnně pětkrát, šéfe!
ASISTENT:
No ale to je radost, ne? Když víme, pro co to děláme, tak nám to ani nepřijde, že!
MISTR:
No - když víme, tak ne. Ale - co my víme?
SLOVÁK:
Ty něvieš, čo robíš?
MISTR:
Abysom pravdu povedal, těrazky dost dobre něviem.
ARCHITEKT:
Nějaký problém, chlapci?
STAVITEL:
Ale kdež! Všetko je ouvej - é, totiž oukej.
MISTR:
Pýtal sa, azda vieš, čo robíš!
STAVITEL:
Vieš? No vida! Už se to ví i na Slovensku! Věž, no ovšem, velkověž!
ARCHITEKT:
Co jsme vám říkali: zviditelňujeme se!
SLOVÁK:
To je dobre. Lebo ak něvieš, nězbuduješ. (kroutí hlavou)
ASISTENT:
Podívejte dolů, to je vejška! To je pocit, co? Mravenečci! Vidíte nás? Co jsme zbudovali! Hahá!
ARCHITEKT:
A představte si, až to vyženeme až do mraků.
MISTR:
No nazdar, to bude schodů.
ASISTENT:
To bude jedna báseň.
MISTR:
Jedna snad, ale co pak?
STAVITEL:
Děsně to huntuje páteř a nohy.
MISTR:
A smysl řemesla! Takovádle blbost! Že já se na to vůbec dal? Blbá velkověž!
ASISTENT:
Nebojte, my dovedeme být věčný - é vděčný!
STAVITEL:
Jo prémie, jo?
ARCHITEKT:
Prémie, nevím. Ale budou místečka, pánové! Budou! A pěkně vysoký!
MISTR:
Jo. Jenže pro koho?
ASISTENT:
Rada vám fandí! Pokořte nebe!
MISTR:
A proč?
ASISTENT:
No přece - Rada to schválila, člověče!
MISTR:
Jenže pokud se nemejlím, tak tam jsou hvězdy a andělé!
ARCHITEKT:
Budete vládnout hvězdám a andělům!
STAVITEL:
Bude to fuška, ale zvládneme to!
MISTR:
Jo. Hlavně - řek bych - že andělé budou dost nezvladatelný. Ti poslouchaj jinýho pána. Nevím, nevím, jak to zvlánem.
ASISTENT:
Žádný strachy, pradíme si.
MISTR:
To už jsme si párkrát poradili - a jak to dopadlo?
ARCHITEKT:
Na co narážíte?
STAVITEL:
To bude dobrý, klídek!
MISTR:
Na potopu narážím, architekte, na potopu.
ARCHITEKT:
Á - potopa?
ASISTENT:
Prosím vás! takový sucho, a vy tady o potopě? Špetka by jí naopak neškodila.
MISTR:
Špetka potopy? To jsem ještě neslyšel.
ARCHITEKT:
Ostatně právě proto jsme tady! A míříme vejš a vejš a ještě vejš. Je přece potřeba říct: Dost! Teď poručíme větru a dešti my! Uděláme v tom pořádek! Uvidíte!
SLOVÁK:
Vieš ty, čo hovoríš?!
ASISTENT:
Máš pravdu! Dost hovorů, jde o věž! Tak do práce, hoši, do práce.
MISTR:
Hlavně koukejte poručit cihlám, šéfe, ať frčí nahoru, ať si něco vyděláme!
ASISTENT:
Klídek, klídek, Rada moudrých pamatuje na všechno. Fošny dodáme.
MISTR:
Říkám cihly! A maltu! Ne fošny!
ARCHITEKT:
Samozřejmě, piva bude dost, žádný strachy!
STAVITEL:
Kdepak pivo, prosím vás, v týhle výšce by pivařil leda sebevrah. Cihly potřebujeme, cihly!
ASISTENT:
No ovšem, sud kulatý!
ARCHITEKT:
Tentoryje!
ASISTENT:
Tu je kára - zdara, zdara!
ARCHITEKT:
Zdara, zdara! (odcházejí - čili lezou dolů)
MISTR:
No chápeš to? Rozumíš jim?
STAVITEL:
Ne. Ale to je jedno. Hlavně že bude sud kulatý s knedlíkem a se zelím.
MISTR:
Propána, staviteli, vy už taky? Já vám nerozumíííím...
(1/B. píseň)
Mámo - já nikomu nerozumím
Táto - mě tu nikdo nechápe
tak jsme si to nepředstavovali
když jsme s věží začínali
to chcem radš zůstat malí

Jeden leze po železe
druhý shání lešení
třetí aspoň štafle nese
aby nebyl poslední
další přes pátého leze
v rámci svého snažení
povznese se nevyhne se
jejich theze přece zní
hlavně žádné meze leze-
žádné meze lezení
tak to končí vždycky beze
všeho porozumění


5.scéna: DOMÁCNOST

(MÁMA, STARŠÍ BRATR, MARNOTRATNEJ, HLASATEL, HLASATELKA, SLOVÁK)

(Máma něco kuchtí u plotny, děti se rozvalují u televize)

STARŠÍ BRATR:
Mámo, pusť to víc, neslyším přes to tvoje bublání!
MÁMA:
Děti, děti, kdybyste raději dělaly něco pořádného!
STARŠÍ BRATR:
No dovol! Já čekám na církevní vysílání, už to mělo začít. Ticho -
HLASATELKA:
.... Zprávy z velkověže nemáme stále žádné. Zřejmě tam došlo k nejasným a nečekaným událostem. Agentury se rozcházejí v hodnocení. Podle některých zdrojů se nedaří navázat spojení proto, že stavitelé dosáhli svého cíle a přebírají toho času vedoucí nebeské funkce. Podle jiných zdrojů se jedná o katastrofu, jíž padlo za oběť v dosud neupřesněném počtu celé lidstvo. Upozorňujeme vážené posluchače, že od této chvíle neručíme za naše zpravodajství. Šíří se poplašná zpráva, že naši krajinu zasáhl dlouhodobý nedostatek věrohodných slov a souvětí rozvitých i jednoduchých.
HLASATEL:
A nyní pravidelné církevní vysílání.
HLASATELKA:
Vláda opět odložila jednání o postavení církví ve společnosti.
HLASATEL:
Spory mezi katolíky a protestanty vrcholí.
HLASATELKA:
Z ciziny: David Koreš přiměl vyznavače svého učení k hromadné sebevraždě.
HLASATEL:
Z domova: Jan Dvorský alias Parsifal je stále nezvěstný. Týká se to žel i milionů, které mu svěřili vyznavači jeho učení.
HLASATELKA:
Existuje jistá naděje, že možná nezištně buduje království nebeské v přímořském letovisku v jižní Itálii.
HLASATEL:
Konec zpráv.
MARNOTRATNEJ:
(už během vysílání se pokoušel oslovit staršího bratra) Brácho, potřeboval bych si s někým promluvit.
STARŠÍ BRATR:
Pššššt! Dej si pivo, je v ledničce...
MARNOTRATNEJ:
Brácho, potřebuju s tebou mluvit!
STARŠÍ BRATR:
Ticho! Mámo, pusť to víc! Dyť není slyšet!
HLASATEL:
Posloucháte církevní vysílání...
MARNOTRATNEJ:
Tak sorry, brácho. Nedá se nic dělat, odcházím... Tady zřejmě nikomu chybět nebudu. Poslouchej si to povzbudivý církevní vysílání a nenech se rušit. Mámo, dej mi moje buchty!
MÁMA:
Ale chlapče, co tě to napadlo?
MARNOTRATNEJ:
Dej mi moje buchty, mám na ně nárok! Přece tady nezůstanu s takovým... Jsem tu přebytečnej, jsem tu navíc, to je jasný.

(2. píseň)

MARNOTRATNEJ
(sólo a všichni ostatní):
1. Mám všeho dost - všeho dost
jdu o dům dál - o dům dál
Dost - Dost - Dál - Dál
kde já moh být kdybych nic nečekal
kdybych se na vás tak nevázal
kdybych vás, milé sestry, bratří,
radši nikdy nepoznal

MARNOTRATNEJ:
Dej mi ty buchty, mámo! (bere od mámy uzlíček s buchtama, dává si ho na hůl přes rameno a odchází do světa). Snad najdu štěstí jinde! Mějte se tu! Pá. (kyne mámě)
STARŠÍ BRATR:
Jo. Co? Promiň. Pán s tebou, bratře, Pán s tebou...

(2.píseň pokračuje)

MARNOTRATNEJ
(sólo a všichni ostatní):
2. Jdu o dům dál - o dům dál
Mám všeho dost - všeho dost
Dál - Dál - Dost - Dost
Děsí mě ta vaše lhostejnost
že se tváří přímo jako ctnost
pročpak se tak ráda vydává
dokonce snad za zbožnost
Všichni:
3. Máš všeho dost - Všeho dost
Kdo ti to dal - všechno dal
Dost - Dost - Dal - Dal
Co kdyby ses tak nelitoval
Co kdybys radš Bohu děkoval
No ale když už ti to nedá
tak zkus hledat o dům dál
HLASATELKA:
Věnujte prosím pozornost mimořádné pátrací relaci: Královská kancelář vyhlašuje celostátní - promiňte, celosvětové pátrání po králi, který se měl údajně narodit právě v těchto dnech v Betlémě, v městečku Davidově.
HLASATEL:
Se svými poznatky se můžete obrátit na kteroukoliv služebnu Herodovy ochranky nebo na telefonní číslo: 666 a dál 987654321 teď!
HLASATELKA:
To je konec, úplný konec vysílání!


6.scéna: KUMPÁNI

(PANKRÁC, SERVÁC, BONIFÁC, ČTVRTÝ MUDRC, MARNOTRATNEJ)

BONIFÁC:
Tak to vidíte! Lidi už si ani doma nepopovídají! To je hrůza!
PANKRÁC:
Pátrají po jakémsi králi, slyšels?
SERVÁC:
Jo, slyšel: jenže údajně, hochu, údajně! Takovejch údajnejch je na každým kroku deset. Parsifal, Koreš, Moon, Jehova - a teď ňákej novej - král! Na to mě teda neužije.
BONIFÁC:
To jsou věci! Kdo se v tom má vyznat?
ČTVRTÝ MUDRC:
Dobrý den. Neviděli jste tudy jíti -
SERVÁC:
- děti? No to jsme teda neviděli! To se nezlobte, pane, my máme vážnější starosti, víte! Takže, je nám líto, ale neviděli, nic jsme neviděli. Nikoho jsme nepotkali...
ČTVRTÝ MUDRC:
Promiňte. Ovšem já se neptal na děti - vy jste mi skočila do řeči. Já hledám dítě, jedno jediné jedinečné, prosím pěkně, spasitele hledám. Šli jsme za hvězdou, ale ztratila se mi.
BONIFÁC:
Jo - říkáte: ztratila se mi a šli jsme? Plurál, množné číslo? Takže vás bylo takovejch víc?
SERVÁC:
Tři takoví jako vy tudy opravdu šli.
PANKRÁC:
Ale to už je dávno, ty nedoženete.
BONIFÁC:
Představte si, co říkali: Tu je kára - ten to ryje - sud kulatý... To jsou věci, co?
ČTVRTÝ MUDRC:
Á - tak to jsou oni, jo! Ano, a já říkávám: rys tu pije! To je z jedný pohádky, víte - taková legrace. Když jsme dlouho na cestách, tak si tak hrajem. - Ale zase jsem se zapovídal. Ty už opravdu asi nedoženu. Nevíte, kde bych našel toho právě narozeného krále?
PANKRÁC:
Hele, zrovna jde Marnotratnej! Ten by vám mohl poradit. Ten je ze zbožný rodiny! Kdybyste znal jeho bráchu, ten nevynechá jediný církevní vysílání. Ten by to určitě mohl vědět!
(MARNOTRATNEJ se opravdu právě potácí přes scénu, ale mává jen beze slov odmítavě rukou.)
PANKRÁC:
(pohoršeně to komentuje) Ten to teda vede!
ČTVRTÝ MUDRC:
No jo, ale abychom to nezamluvili. Nevíte, kde bych našel toho Narozeného?
SERVÁC:
Těžko říct. Ale povídá se o něm leccos.
BONIFÁC:
Jedni říkají, že je dobrej.
SERVÁC:
Přímo superstar...
PANKRÁC:
Jo, ale jiní tvrdí, že je to prachobyčejný svůdce. Nebezpečná existence!
SERVÁC:
Ale kde ho teď najdete? Těžko říct.

(3. píseň)
  1. Proslýchá se, že se zrodil
    z nebe Boží Syn
    aby lidi vysvobodil
    z úzkostí a vin
    Lidé k němu vzhůru vzhlíží
    ne-li ještě výš
    a on zatím v jeslích leží
    pod jménem Ježíš
(Píseň bude znít i následující scénou a bude propojovat jednotlivá svědectví:)


7.scéna: RŮZNICE V DAVU

(J 7,12: "A mnoho řeči bylo o něm v zástupu. Někteří pravili, že dobrý jest, a jiní pravili: Není, ale svodí zástup."
Společným refrénem tu bude to, co už užasle zaznělo o Věži...)

(1. svědectví) _______________________________________

FARIZEJ:
Tady stála.
X:
Kdo?
ZÁKONÍK:
No ta ženská! Nachytali jsme ji, načapali, přistihli přímo při činu. Tak jsme ji popadli a vedem ji k němu...
SADUCEJ:
A on na to jen: Kdo z vás je bez viny, hoď první kamenem!
ŽENA:
Tady stáli, všude kolem mě, neměla jsem šanci. Byla ve mně takováhle dušička. No jak by ne, co bych zapírala? Chytli mě přímo za ruku - to bych nevysvětlila. A zákon jasně káže takové kamenovat...
FARIZEJ:
Prý: kdo jsi bez viny, první hoď kamenem! To je neuvěřitelné. A začal si prstem čmárat po zemi.
ZÁKONÍK:
A co řekl jí?
SADUCEJ:
Jo, to už nevíme. My šli pryč.
ŽENA:
Řekl mi: Kde jsou ti, co na tebe žalovali?
FARIZEJ:
Copak jsme to měli zapotřebí, aby nás takhle obviňoval? Kór před takovou! To víte, na každém se něco najde, nikdo není bez vady, natož bez viny! Ale jak on to obrátil úplně proti nám. My tam byli přece ve věci té ženské, a on začal najednou o nás! No divnej člověk, divnej, to vám povím.
ŽENA:
Řekl mi: Jdi. Mě, která jsem se už loučila se životem, on řekl Jdi, ani já tě neodsuzuju, můžeš jít. Můžeš začít znova! Jen už nehřeš, zkus to jinak. No chápete to? Takový dar! Takové odpuštění! Dodnes se nemůžu z té radosti vzpamatovat!

(2. svědectví) _______________________________________

KONIÁŠ:
Tady stál!
URIÁŠ:
Co?
KONIÁŠ:
Strom! Moruše to byla. A na ní chlap.
URIÁŠ:
Chlap?
KONIÁŠ:
Jo, chlap. Zacheus.
URIÁŠ:
Zacheus? Ten darebák? Ten lump zkorumpovanej?
KONIÁŠ:
Jo, ten.
URIÁŠ:
Ten si dovedl zařídit život, panečku, ten si uměl nahrabat. Najděte mi tady někoho, koho von neokrad! Na těchdle prstech (udělá V) je spočítám a eště zbude!
GERENDÁŠ:
No ale nedávno to všem vrátil, ne? Dokonce čtvernásob - i s úrokama!
URIÁŠ:
Vrátil, vrátil! Nejspíš měl z čeho, panáčku. Na mě si nepřijde, darebák! Dyť je i v seznamu, kategorie K. Kolaborant! Kůrku chleba by od něj pes nevzal!
ZACHEUS:
Když jsem se objevil, dělali všichni, že mě nevidí, ukazovali jen záda. To vám je studená, děsná zeď, když se k vám všichni postaví zády! Ale já se jim ani nedivím, takovej jako já si nic jinýho nezaslouží. Ale tenkrát byla ta hradba najednou nějak jiná, to jsem vycítil, nebyla namířená proti mně. On to byl špalír, oni čekali, až tudy půjde on. A já ho chtěl tak vidět! Jenže copak jsem měl šanci přes tu hradbu - s mojí postavou? Naštěstí - tady stál, tady stál - strom, moruše to byla. Tak jsem na ni vylez - jak malej kluk, k smíchu jsem musel být. Ale dobře jsem udělal...
KONIÁŠ:
No a on, vám, rovnou k němu! My ho čekali snad celejch 12 minut, špalír mu dělali, byli jsme nakonec ochotný třeba i zatleskat, kdyby něco pěknýho řek nebo předved. Ne! On nás takhle rozhrnul - jak roští, oči obrácený vzhůru - my si ještě pořád říkali, no jo, svatej vzhlíží k nebesům. Ale víte, kam von koukal? Víte, kam von koukal? Na strom! Moruše to byla. Von koukal - ale ne na tu moruši, von vzhlížel k tomu syčákovi - a prej: Zachee, slez, jdem k tobě. Nás přehlíd jak posečenou louku. Divnej člověk, divnej, to vám povím.
ZACHEUS:
Tady, u tohodle stolu, na kterým jsem celej život počítal jen ty špinavý prachy - tady on seděl, jakobych vůbec nebyl ten odporný, hnusný lichvář, publikán. Já byl v hrozném stavu. Měl jsem radost, že je tady, ale zároveň hrůzu, jaké mi asi položí nesplnitelné podmínky. Ale on nic nechtěl, na nic nečekal, prostě najednou z ničeho nic řekl cosi zvláštního: Dnes přišlo spasení do tvého domu. Prý: můžeš začít nově, ne až zítra, až se zkusíš polepšit, ale dnes: dnes, rozumíte? To bylo jak z čistýho nebe! Já to měl v plánu, sbíral jsem na to síly, že až si našetřím, tak jednou v důchodu začnu žít jako slušnej člověk... Ale on řekl: Dnes, už dnes!

(3. svědectví) _______________________________________

KAIFÁŠ:
Tady stál. Nádherný, vysoký, štíhlý. Monumentální - a přitom taková stručná, málem strohá, jednoduchostí nesmírně přesvědčivá dominanta krajiny. Co - krajiny. Celého světa!
ÁRON:
O čem to mluvíš?
KAIFÁŠ:
Teď to povídám: Tady stál! Tady se tyčil k nebesům!
ÁRON:
A co? Věž?
KAIFÁŠ:
Žádná věž! Věž byla nesmysl. Kříž!
ÁRON:
Na co kříž?
KAIFÁŠ:
Tsh! Copak se to dalo donekonečna trpět? Lidi potřebujou tvrdou ruku. A tenhleten? Ten kudy chodil, tudy vyhlašoval amnestii! Kam bychom takhle došli, s tím už máme svoje zkušenosti! Tvrdou ruku to chce! Láska a pravda zasévá jen chaos a zmatek. Kříž! To byl projekt! Zase jsme se našli, zase jsme našli společnou řeč, společný ideál, který nás sjednotil. Kříž! Tady stál... No ukaž mi, kde jinde najdeš tak rozdílné povahy u společného díla? Odvěcí nepřátelé - třeba saduceové a farizeové - najednou pospolu! Nebo Židy a Římany, kdes je viděl při takové spolupráci? Nebo pouliční chátru, aby táhla za jeden provaz se vznešenými preláty? Tady stál - kvalitní - masivní - kříž!

(4. svědectví) _______________________________________

ŠIMON:
Jo. Jojo. Jo, tady stál, tady někde - uprostřed nás!
TOMÁŠ:
Nepovídej, viděl jsem, jak ho ukřižovali. Není to ani týden a vy už jste si našli jiného?
TADEÁŠ:
Jakpak, jiného? On to byl. Tady stál! Tys nebyl s náma?
TOMÁŠ:
Nebyl. Ale ujišťuju vás, že dokud ho sám neuvidím, vám neuvěřím. Já o žádnýho jinýho Mistra a Pána nestojím! Mně stačí Ježíš! Ten mě zaujal, ten mi ukázal novou cestu a možnost novýho života - i když na to sám doplatil. Já se vám divím, že ho tak snadno dokážete vyměnit za nějaký sen a přelud!
FILIP:
Počkej. My jsme na tom byli zrovna tak jako ty. Sešli jsme se, abychom zavzpomínali, zauvažovali, co dál, co by se dalo udržet a zachovat z jeho odkazu - a najednou, dyť ti to říkám: Tady stál, jak když ho vyšiješ.
TADEÁŠ:
Co ti máme vykládat - my se styděli až na půdu, kdyby tam ňáká byla!
FILIP:
My se hambou málem propadli, kdyby bylo kam!
TADEÁŠ:
My se tam trápíme, jak zachovat aspoň něco z jeho krásných myšlenek, jak to vnést aspoň do vánoc třeba, aby to nezapadlo, dyť by to byla škoda k nezaplacení - a on najednou osobně mezi náma! Člověče, tady stál. Tady někde - uprostřed nás!
TOMÁŠ:
Pán můj a Bůh můj? A vynadal vám aspoň?
ŠIMON:
Houby vynadal. Zasloužili bychom si, jenže naopak, on řek, představ si: pokoj vám. No ale co by ne. Když byl s náma dřív, tak jsme vždycky prožívali tak zvláštní pokoj - i když šlo třeba o kejhák.
TADEÁŠ:
On tím totiž nemyslel, jak se dnes říká, klídek, pohoda, nic se neděje.
ŠIMON:
To ne. On pokračoval a řek: jděte do toho. Jděte a neste to, co jste se mnou poznali, dál, dalším, všem! Získávejte mi - počkej, jak on to řek?
BART:
Církevníky?
ŠIMON:
Ne.
BART:
Katolíky? Evangelíky?
ŠIMON:
Ale houby. Už to mám: učedníky. Získávejte mi učedníky!
TOMÁŠ:
A proč? To už jsme přece my - učedníci, ne?
ŠIMON:
No asi nám chtěl naznačit, že si to nemáme nechávat pro sebe, že si z toho učedlnictví nemáme dělat funkce pod penzí a držet si jen pro sebe a svý příbuzný, rozumíš? Že ze sebe nemáme dělat uzavřenou společnost veteránů, chápeš?
TOMÁŠ:
Tak takhle to je!

(3.píseň - pokračuje)

  1. Hledáme tě v tomto světě
    chcem se poklonit
    slyšeli jsme o kometě
    kudy máme jít
    jeden ukazuje tudy
    jiný jinudy
    jakoby najednou bylo
    všechno naruby

  2. Jakoby už neplatily
    staré jistoty
    ze kterých si dobře žili
    znalci temnoty
    Proto tolik rozčílení
    tolik radosti
    kolem tvého narození
    z Boží milosti

  3. Sláva Bohu na výsosti
    pokoj na zemi
    že smíme být svědky zvěsti
    velké proměny
    temná noc už pominula
    svítat začíná
    žádný člověk není nula
    Bůh s ním počítá
    s každým počítá


8.scéna: KUMPÁNI

(PANKRÁC, SERVÁC, BONIFÁC, MARNOTRATNEJ, URIÁŠ, KÁMOŠ/KA, HLASATEL/KA, MÁMA, STARŠÍ BRATR; DĚTIČKY)

BONIFÁC:
Hele, Marnotratnej, co ty tady okouníš?
MARNOTRATNEJ:
Poslouchám s váma, promiňte.
PANKRÁC:
A jinak?
MARNOTRATNEJ:
No co by? Živořím.
SERVÁC:
A kde teď žiješ, kdes zakotvil?
MARNOTRATNEJ:
Mezi vepřovým.
URIÁŠ:
Jé, ten si to doved vybrat!
SERVÁC:
Ale prosím tě, ty snad nevíš kde závidět dřív! Napřed Zacheovi jeho ubohost a teď Marnotratnýmu jeho bídu. To snad není možný! Hele, Marnotratnej, vysvětli mu, jak si žiješ mezí tím vepřovým.
MARNOTRATNEJ:
No pasu ho, pasu - to vepřový - ale žeru mláto.
PANKRÁC:
A proč? Taková bída u nás zas není, to neříkej!
MARNOTRATNEJ:
Inu, každý svého štěstí strůjcem. Já utek z domu, víte.
BONIFÁC:
Víme, víme. To je známý. Už skoro 2000 let se o tobě mluví. Ty seš takový oblíbený katechetický téma, víš.
MARNOTRATNEJ:
Není divu. Dyť jsem ten život pěkně promarnil. Podívejte na mě, kam jsem to dotáh. Jak teď vypadám. Pasu vepřový a žeru mláto. To jsem já, pánové, marnotratnej syn!
SERVÁC:
Ale kdež! To přece nejste ty! Měl's svý ideály!
MARNOTRATNEJ:
Jo ideály? Ideály jsem měl, to jo. Ale to mě neomlouvá, víte. - Chtěl jsem... ále.
PANKRÁC:
Povídej. Měls přece docela dobré zázemí, domov, mámu - dala ti buchty na cestu, bráchu - pěkně se s tebou rozžehnal...
MARNOTRATNEJ:
No jo, máma, ta hlavně pořád něco kuchtí a brácha furt ucho na církebním vysílání - já tam jen překážel. Měl jsem problémy, na to voni nebyli. A mezi vepřovým je mi nakonec líp.
BONIFÁC:
To chápu, rozumím vám. Ale stejně - je nutný takhle rezignovat a nadosmrti živořit - mezi dobytkem?
SERVÁC:
Já si tě, kamaráde Marnotratnej, stejně vážím. Žes měl tu odvahu odejít, víš. Já to nedokázall. Já jsem srab. Tys to apoň zkusil, ale já?
MARNOTRATNEJ:
Mladej, copak je na mně k obdivování? Ztroskotal jsem, nic víc.
PANKRÁC:
Nemůžete za to.
MARNOTRATNEJ:
Zklamal mě brácha a já kvůli tomu skoncoval se všema. I s tátou, to mě mrzí nejvíc.
PANKRÁC:
Hledal jste bratry a sestry, no. To si nevyčítejte!
MARNOTRATNEJ:
No ovšem. A našel jsem - kámoše a kámošky. Dokud jsem ovšem byl zajímavej a jak se říká - solventní.
KÁMOŠ/KA:
Á, Marnotratnej! Čáu! Jak se vede?
MARNOTRATNEJ:
Vidíš, ne? Žeru mláto a mám depku. (ke kumpánům omluvně) Takhle my tu spolu mluvíme, to víte. (vztahuje ruce ke kámošům) Počkejte, pojďte sem!
KÁMOŠ/KA:
Tak zas někdy, my musíme letět. Těbůh!
MARNOTRATNEJ:
Tak to vidíte. A kvůli tomuhle jsem utek z domu! (načež dozpívá 4. sloku 2. písně:)

  1. Mám všeho dost - všeho dost
    Už nechci dál - nechce dál
    Dost - Dost - Dál - Dál
    Že jsem si s tím vůbec začínal
    Nevím co bych za to dneska dal
    kdybych se tou sólovou cestou
    nikdy býval nevydal

SERVÁC:
Tak se vrať! Přece bys to nezabalil! Pojď! Neskončíš přece mezi vepřovým!
MARNOTRATNEJ:
Já? Kdepak, nechte mě. Došel jsem, kam jsem došel. Můžu si za to sám.
BONIFÁC:
Pojď s náma! Dyť jsou vánoce!
MARNOTRATNEJ:
No to už vůbec ne! O vánocích, to mě kór vyženou.
PANKRÁC:
Nemudruj a pojď!
MARNOTRATNEJ:
Nejdu! Když jsem to už jednou vzdal, když jsem utek? Vám se to řekne, vy se nevracíte, vás tam neznají! - Na výčitky nemám sílu, ty bych neunes.
PANKRÁC:
Neboj, dyť nemáš co ztratit!
MARNOTRATNEJ:
Ale jo, dyť já jsem tady mezi svýma! Jsou to sice svině, řeknete mi, ale já už si zvyk. Já sem tak ňák patřím!
SERVÁC:
Nerouhej se! Vždycky se dá začít znovu a jinak! Můžeš se vrátit! Tady se z tebe stane jen další vepřový.
PANKRÁC:
Pojď s náma!
BONIFÁC:
Neboj, my přece nejdem k tvýmu spravedlivýmu bráškovi. Jdeme prostě k vám, rozumíš - domů! Do-mů! Tam je tvůj domov, pojď!
PANKRÁC:
Dyť budou vánoce!
HLASATEL:
Věnujte prosím pozornost mimořádnému hlášení.
HLASATELKA:
Nadace Naděje vyhlašuje pátrání po hluboce zklamaném člověku střední postavy, neurčitého věku, v církevním prostředí známém pod přezdívkou Marnotratný. Je vysoce pravděpodobné, že nepatří mezi pravidelné posluchače našeho vysílání. Vyřiďte mu to, prosím, vy, vážení posluchači: ať se nebojí domů. Otec jej miluje, očekává a vyhlíží, jen ať se nestydí vrátit! Děkujeme za porozumění.
HLASATEL:
Konec zvěstování.
STARŠÍ BRATR:
Mámo, přepni to na něco veselejšího? To se nedá poslouchat!
MÁMA:
Ale chlapče, co to říkáš? Kde se to v tobě bere, taková tvrdost? Copaks neslyšel?! Hlásili, že světem bloudí nešťastná duše a tebe to nudí?! Hlásili, že by se jí dalo pomoct - pouhým slovem, vyřízením vzkazu od tatínka - a tebe to rozčiluje? Jenže ty - pořád jen posloucháš a posloucháš - a přitom vlastně nechceš nic slyšet! To je hrůza! Kdo to má s tebou vydržet? - Co kdybys sis vyšel aspoň tady za humna? Třeba tam toho člověka potkáš! To by bylo krásné! Co říkáš? Upekla bych ti na cestu buchty, co tomu říkáš?
STARŠÍ BRATR:
Dyť jó! To je porád! To chceš, abych dopad jako brácha? Ticho! Za chvíli začíná církevní vysílání!
HLASATEL:
Konec církevního vysílání...
STARšÍ BRATR:
No vidíš, teď jsem to kvůli tobě prošvih!
MÁMA:
No právě! Vždyť o tom celou dobu mluvím! Tys to úplně prošvih! Tak s tím něco dělej! Upeču ti na cestu buchty!
STARŠÍ BRATR:
Buchty? Proč ne. - Ale na jakou cestu? Já nikam nejdu! Poslyš, mámo, ty snad nejseš ráda, že nejsem jako ten marnotratnej? Sedím poctivě doma, do ničeho se nepletu, poslouchám a poslouchám - a ty mi to nakonec ještě vyčteš! Dej mi pokoj. Nech mě laskavě poslouchat!
HLASATELKA:
Přejem vám příjemný poslech...
MÁMA:
Kdybys tak uměl taky někdy neposlouchat, dítě nešťastný! To bych z tebe měla radost!
STARŠÍ BRATR:
Hele mámo, tak teď už vážně nevím, vo čem mluvíš!
MÁMA:
To jsem si všimla.
HLASATELKA:
A nyní trochu hudby a slova.
MÁMA:
No tak vidíš, teď si přijdeš na svý! Synku, synku! Tak poslouchej, poslouchej.

(3 KUMPÁNI stále marně přemlouvají MARNOTRATNÝHO k návratu domů, - když do toho vstoupí DĚTIČKY, Nedělní škola v roli KAMELOTŮ, přes ruku různé noviny, jedno dítě náruč biblí.)

DĚTIČKY: (Zpívají 4.píseň)

  1. Nesem vám noviny, poslouchejte
    z betlémské krajiny, pozor dejte
    [:slyšte je pilně a neomylně:]
    rozjímejte!

DĚTIČKY:
(přes ruku různé noviny, vyvolávají:) Kátolické noviný... Évangelické noviný... Lídové noviný... Póděbradské noviný...
to DÍTĚ s náručí biblí:
Dóbre nóviný... (nabízí MARNOTRATNÝMU)
MARNOTRATNEJ:
(odmítá) Já mám všeho dost!
KUMPÁNI:
(vybírají z nabídky novin, nakonec si vyberou jen bibli a listují) Hele, tohle je zajímavý. (čte Lk 15,15-19; další Lk 15,20-22a.23-24) No, co ty na to, marnotratnej?

(Dětičky začnou s písničkou, kumpáni a další se přidávají:)

(5.píseň)

  1. Ovečko ztracená
    kde ses to toulala
    že jsi tak ztrápená
    na čems ztroskotala?

  2. Hnala tě do světa
    vlastní neposlušnost
    anebo prokletá
    bratrská lhostejnost?

  3. Nikdo tě nehledal
    nikdo nepostrádal?
    Ba ani nikdo z nás
    pro tebe neplakal

  4. Přitom tě každý zná
    právě to hlásili:
    smíš přijít taková
    jakou tě ztratili!

  5. To ti má každý říct:
    Vrátka jsou dokořán
    někdo ti běží vstříc,
    odpusť nám, jen tvůj Pán

  6. Ovečko ztracená
    tak seber odvahu
    náruč otevřená
    čeká tě na prahu

  7. Chystá se hostina
    veliké veselí
    za chvíli začíná
    sejdem se u jeslí

  8. Sejdem se pod křížem
    zbaveni hrdosti
    Ovečko ztracená
    neboj se radosti


9. scéna: KLANĚNÍ

(STARŠÍ BRATR, PANKRÁC, SERVÁC, BONIFÁC, MARNOTRATNEJ, 4.MUDRC, SLOVÁK; všichni)

STARŠÍ BRATR:
Co se to tady děje? Co tu chcete? Co tu chtěj ti lidi? Tady to jednou bude moje, nešlapte mi tady! Jděte k čertu!
PANKRÁC:
Jakoby se stalo, brachu.
SERVÁC:
U všech rohatejch, vy jste ale kousek, jen co je pravda!
PANKRÁC:
Bejt na nás, tak bychom se vám zdaleka vyhnuli.
BONIFÁC:
My jsme tady kvůli někomu jinýmu, víte, nenechte se rušit. Kde tu máte jesle?
STARŠÍ BRATR:
Co se to tu děje? A co tu chce tenhleten vandrák?
SERVÁC:
To je váš bratr, přece!
PANKRÁC:
Váš bratr se vrátil!
BONIFÁC:
To by se slušelo oslavit, nemyslíte? Kde tu máte jesle?
STARŠÍ BRATR:
No to zrovna, to jste uhodli! Já se tady dřu, poslouchám rodiče, poslouchám církevní vysílání - ani jednou jsem nevynechal, ani jednou! A teď se tady všichni zjevíme, že se vrátil tenhleten ztroskotanec? Túdle núdle! Táhněte! Nakazíte nás, určitě nemáte umytý ruce!
SLOVÁK:
Vieš, bratko, čo hovoríš?
PANKRÁC:
Člověče, on snad opravdu nic nechápe. On snad opravdu nerozumí, nebo co!
SERVÁC:
Neumí čésky, nebo co?
PANKRÁC:
Houby čésky. Něhovorí po slovensky, vieš?
SERVÁC:
Cože, pořád ta věž? To přece není možný, po tolika letech!
BONIFÁC:
Pýcha a bohorovnost je možná vždycky a všude!
SERVÁC:
No jo, ale to není moc povzbudivý. Co s tím?
PANKRÁC:
Já bych ho vodsud vypráskal, ať nezaclání!
BONIFÁC:
No jo. To si tě dovedu živě představit! Ale kde bys s tím práskáním začal? A hlavně kde bys pak přestal?
PANKRÁC:
Až by tu nikdo nezacláněl, ne?
BONIFÁC:
No tak to abych se pomalu pakoval.
PANKRÁC:
Ale ty ne, co blázníš?
BONIFÁC:
No jak jednou začneš stylem "kupředu levá, zpátky ni krok", tak za chvíli dodáš, že "když se kácí les, lítají třísky" - a co si na tom vemu.
SERVÁC:
To opravdu nic neřeší. Má pravdu!
BONIFÁC:
To, co nám tu povídáš je jen další velkověž do nebe! Chtít vypráskat všechny, co zaclánějí - to je teda nápad!
SERVÁC:
Víte co? Pojďme se bavit ne vo tom, koho vyhnat a vypráskat, ale koho vítat! Třeba přijdem na jiný myšlenky.
BONIFÁC:
Kde tu mají ňáký jesle?
ČTVRTÝ MUDRC:
Á - tak se zase setkáváme. A konečně na správném místě!
BONIFÁC:
Našel jste své kumpány?
ČTVRTÝ MUDRC:
Ale kdež, ti už šli zase svou cestou. Naposledy je někdo viděl v Betlémě. Ale to nevadí, rád se pokloním svému Králi tady, spolu s vámi.
PANKRÁC:
Tady? Kde by se tady vzal ňákej král? Tady by to teda chytil!
ČTVRTÝ MUDRC:
Ale on nepřišel proto, aby něco chytil. On přichází tam, kde ho vyhlížíte, kde ho vítáte.
SERVÁC:
Tady se teda hezkýho uvítání asi nedočká. Už jsme to okusili. Jen počkejte, až se objeví ten bohorovnej bratr! To něco zažijete!
ČTVRTÝ MUDRC:
Neříkáte mi nic nového. Nikde ho neuvítají všichni. To až jednou. Ono ale stačí, když se sejdou takoví dva neb tři, on bude jistě uprostřed nich. Pojďte.
BONIFÁC:
No já nevím. Na takový vítání já nejsem dost slušně oblečenej.
PANKRÁC:
A co máme jako říkat?
ČTVRTÝ MUDRC:
No rozhodně ne "sud kulatý, ten to ryje", prosím vás! Žádné projevy, žádné rádoby učenosti nebo vznešenosti! Nechte to na něm, On už vám sám ukáže, co němým vrací řeč a hluchým sluch, aby se domluvili. Pojďte.
BONIFÁC:
No já nevím... Nevíte radši, kde jsou tu ňáky jesle?

(všichni poodejdou stranou, snad k jeslím? Tam utvoří kruh, takže žádné jesličky by stejně vůbec nebylo vidět. Někteří snad i pokleknou. A zpívají:)

(6.píseň)

    Hou hou hosana
    na zemi i na nebi buď zpívána
    chvála pro Pána
    všemi ústy buď mu chvála vzdávána

(Doprovod/melodie písně pokračuje, zatímco STARŠÍ BRATR zpozorní, znejistí, pak samou zvědavostí stoupá na špičky, jde blíž a blíž, aby viděl, co je důvodem tohoto divného shromáždění. Chudák, jak je tím šokován a rozhořčen!)

STARŠÍ BRATR:
No toto! Co to má znamenat? Kdo to vlez do našeho žlabu? To jsou jesle na krmení ovcí! Co je to za dítě? Co tam dělá to dítě? No to je vrchol!
- A můj osel, můj vůl? Mají být na pastvě a ne se tady poflakovat kolem jeslí! Huš huš, hej hej, hou hou, běž, běž, běž, hou hou hou... (až ten jeho křik zanikne v písni...)

(6.píseň)

  1. I ten osel vůl a kráva
    tuší co se odehrává
    když člověk chtěl být bohem
    a Bůh se stal člověkem

  2. My si to nezasloužili
    Podle toho jak jsme žili
    Pán Bůh se však smiloval
    Syna svého světu dal

  3. To je teda nadělení
    tohle vánoční zjevení
    Bůh že se nám v Kristu stal
    Otcem, Bratrem a tak dál


K o n e c


Autor textu: Pavel Dvořáček
Některé scény zřejmě podle předlohy Luďka Rejchrta
Úprava do HTML: Petr Heřman
Notový záznam písniček vystavím později. Netrpělivci mi můžou zamajlovat.